CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Jihovýchodní Asie 2003
(4. Malajsie - Cameron Highlands)

Cesta do hor
Od Tapahu jsme začali šplhat do malajské vysočiny, kolem kaučukové a palmové plantáže a později už jen džungle. Že před každou zatáčkou řidič troubí, neznamená, že zná každý pařez, ale jednoduše to, že se dvě auta vedle sebe nevejdou. Do Tanah Rata (předposlední vesnice na cestě) přijíždíme po osmé, tedy už za hluboké tmy. Stmívá se tu už v sedm večer. Z baťůžkářů jsme tu byli jen my a australský pohodový páreček - Kate a Jason. V pozdní dobu o víkendu se tu ubytování nehledá snadno. Volání na hotely nic nepřineslo (místní hovor za 0,10 R). Místňák nás začal vodit po všech čertech, ale všude měli ďábelsky plno. Nakonec jsme vyšťourali čtyřlůžkový dormbed v hostelu Twin Pines (jedna postel - jedna desetiringitovka). S Australanama jsme ještě vyrazili na noční gábl do centra skládajícího se z jedné ulice. Dvě piva sice vyšla dráž než celá večeře, ale čert to vem. A Kate rozhodně nešetřila, docela nakoupila a rozdováděla se.

Malajsie

Malajsie - Kuala Lumpur
Kuala Lumpur

Malajsie

Cameron Highlands - Twin Pines
Cameron Highlands - náš guesthouse Twin Pines

9. únor 2003: Cameron Highlands

Dopoledne se válíme v Twin Pines, ládujeme se místními specialitami a kecáme s ostatníma. Třeba Angličanka Kate si takhle vyrazila sama do Singapuru a zpátky má letenku přesně za 365 dní. Mezitím udělá takové menší asijské kolečko přes Čínu i Pákistán. Tomu říkám cestování. A nejdivnější byly Švédky, které psali furt jen pohledy a deníky. A to furt, že snad ani neměli nic jiného čas zažít.

Tanah Rata
Okolí Tanah Rata je protkáno turistickými trasami. Jsou částečně značeny, vedou po blízkých i vzdálených kopcích. Je tu i možnost povyražení poloorganizovanými cest na motýlí a květinové farmy, čajové plantáže a továrny, kaktusové údolí, zvěřince atd. My si vystačíme s džunglími treky (tedy spíš "procházkami" je správné slovo).

Malajsie

Cameron Highlands
Cameron Highlands

Malajsie

Cameron Highlands
Pohodové kopečky

Největší fuška je najít správnou cestu a vyznat se ve značení. První den jsme na pohodu jsme trasou č.4 šli podél říčky. Nikde nikdo, jen hukot vodopádů, pár motýlů a ptáků. Časem se ještě začalo ozývat moje supění. Vůbec nechápu, jak jsem mohl před rokem lámat v Andách desítky kilometrů nad ve výšce kolem 4000 metrů.

Vyškrábali jsme se na rozhlednu, přečkali déšť a vyrazili do hloubi lesa. Kilometrové ukazatele silně iritovaly, protože z nich vyplynulo, že za hodinu uplahočíme jen jeden kilometr. Po sytém obědě (jedna müsli tyčinka), vyrušení mileneckého párečku a hádky japonské vyflusané rodinky jsme štrádovali zpátky cestou č.5. Tady to už žilo, za dvě hodiny jsme napočítali 8 lidí. Díky Márově vzevření nás házejí do germánského pytle od Švýcarů, přes Němce a Rakušany až po Skandinávce. Vrchol ovšem přišel po mém osamostatnění v Bangkoku, kdy mi jedna Francouzska řekla, že vypadám francouzsky. Kristepane. Večer jsme vyrazili do Čínské restaurace. Jen ty propanbutanové láhve pod každým stolem trochu nehrály.

10. únor 2003: Cameron Highlands

Dopoledne jsme vyrazili po cestě 9. Vedla nádherným údolím s říčkou, která si to drandila mezi skalisky a občas to proložila nemalým vodopádem. Na konci cesty začalo údolí protkáné silnicí a farmami až k čajové továrně. Mezi rýžovými a zeleninovými políčky se prolínalo vodstvo a horstvo, cestu lemovaly plechové špeluňky pro místní. Časem nahradily vše čajové plantáže (Boh Tea Estate). Pohodová atmoška, klídeček. To už šel Mára notný kus cesty přede mnou. Potkal jsem i trojici Čechů, ale jejich češtinu jsem si uvědomil až za zatáčkou.

Malajsie

Čajové plantáže
Čajové plantáže - Boh Tea Estate

Malajsie

Čajové plantáže
Plantážníci

Stopování v Malajsii
U factory jsme to otočili. Mára měl furt nějak moc energie, tak šel napřed. Cestičky tu pohodlné, ale já své botky chtěl trošku šetřit. Jediná možnost byla stopování. Silnice tu měla drobnou nevýhodu, jediná cesta velkým obloukem objížděla horu a kdyby řidič nejel až do Tanah Rata, mohl jsem skončit od města dál než jsem teď. A tak se stalo. V rozhrkané káře jsem se dopravil na hlavní silnici u vesnice Habu. Zcela neomylně to byl asi nejvzdálenější bod od hotýlku, kde jsem mohl zůstat trčet. Aspoň jsem na hlavní silnici. Ale začalo pršet, auta nezastavovala, a tak jsem šel kilometry pomalu dál až k zastávce, kam po půlhodině zavítal bus. Jízda mi připomněla domov, protože jsme jeli přesně takovým vrakem, jakým nás mělnická ČSAD vozí do Prahy. Do Twin Pines jsem došel současně jako Mára. Ještě noční korzo a zítra jsme chtěli být už na thajských plážích.

11. únor 2003: Cesta do Thajska (Cameron Highlands - Ipoh - Butterworth...)

Cíl profrčet do Thajska a v noci se vyvalovat na nočním trajektu na Ko Pha-Nganu se moc nepovedl. Prvním busem jsme vyjížděli z Tanah Rata do Butterworthu u penangského Georgetownu, což je poslední významné město na severu Malajsie. Bus jezdí tímhle směrem asi 4krát denně za 15 ringitů. Cesta se proměnila v šestihodinové peklo, které vyvrcholilo více než hodinovým pečením na autobusáku v Ipohu. Během něho se kolem nás prohnal i bus, co odjížděl z Tapahu půldruhé hodiny po nás.

První třídou do Thajska

Aspoň další spoj přes hranici do Thajska jsme zařídili ještě za jízdy u řidiče. V Butterworthu nás tak minul mumraj připomínající blížící se horší thajské časy a za pár minut už sedíme v autoplánu do Hat-Yai (25 ringitů).Poprvé se mi stalo, že přistavili skutečně takový autobus, jaký ukazují vždy na fotkách. Vnitřek by pohodlím a velikostí sedaček směle konkuroval první letecké třídě. Šlo je složit do vodorovné polohy, čehož jsem bryskně využil a začal chrnět. Na hranicích jsme si vytrpěli nějaké ty ceremónie. V kukani seděl "vtipný" celník, který každého chtěl vypotit tím, že mu dá vstup do země jen na 5 dní (i když vízum je na 2 měsíce). Mára se s nim krapet dohadoval, že to asi ne. Já se s ním nedohadoval, protože jsem mu ani nerozuměl. Po mém zablekotání "I don´t understand" skoro spadnul ze židle v šoku z toho, že existuje běloch nemluvící anglicky.