CESTOVÁNÍ

TravelInfo


Jihovýchodní Asie 2003
(10. Domů)

25. únor: Letiště v Bangkoku

Zašel jsem ještě do cestovky vysomroval zpátky jízdné za tu Kambodžu. A povedlo se kupodivu. Jedu na letiště, jestli se na poslední chvíli objeví místečko. Tak prej ne. A s tím šestým březnem , kdy to mělo být v pohodě, je to taky marné. Další tři týdny tady mi už neštimovalo. Kor, když k tomu přidám bolavé kotníky, zub a včerejší opici.

Zkusím to ještě před odletem o půlnoci. Stejně vždycky je v letadle míst dost. Tak tady nebylo. Když jsem tam dřepěl i po odletu a přemýšlel co dál, nějak se jim mě zželelo a letuška mi řekla, ať to zkusím zítra. Šel jsem si najít letištní místečko na přespání. Aspoň snížím výdaje. Kambodža udělala docela zářez do peněženky. A to jsem měl velkorysý rozpočet 15 dolarů na den, většinou se to tu dá zvládnout pod 10 doláčů.

26. únor: Bangkokské letiště

Celý den brouzdám po letišti. Neřekl bych, že to byl ztracený čas. Poznal jsem pár zajímavých lidí, zmrzlin a jídel a napsal úvod diplomky. Čučel jsem na CNN, kde zrovna informovali o Iráku. Vedle sedící muslim (vypadal jak Arafat po dvaceti letech) koukal naježeně na Bushe. Pak mě zmerčil, probodl pohledem a zeptal se "You American?". Tipnul bych si, že by se nepřiznal ani Jirka Bush. Další rozhovor přetrhly až jeho dvě přicházející manželky, které vláčely šest kufrů.

Menší pobavení bylo taky se zaměstnancem letiště. Původně mi chtěl snad ukázat, kde má kancelář Lufthansa. Lákal snad i na nějaké úplatky za něco (ale to jsem nerozuměl). Důvěryhodnost vzbuzoval asi takovou jako volební program sociální demokracie. Vytáhl jsem slzák a šli jsme. Nasedl do výtahu. "Jestlipak místo nahoru (kde jsou ty kancly) zamíříme do podzemního parkoviště." Neomylně. Džentlemantsky jsem ho pustil prvního z dveří. Pak jsem jen zmáčkl čudlík na zavření dveří, zamával a frčel nahoru. Mezitím jsem si naplánoval další cestu. Z letiště odjíždí vlaky přímo na sever a další zastávka by byla Ayathuayi a Lopburi. Ještě ušetřím jeden nocleh a ráno vyrazím.

Zaotravoval jsem u aerolinek a s jednou milou letuškou skočil i na kafe. V deset večer jsem zasedl na svůj vozík s báglem, který sebou vláčím už dva dny. Teprve teď jsem to tu pochopil. Ten chumel asi třiceti lidí tu čeká jako já, jestli se na poslední chvíli neuvolní místo. Taky pokusy o simulování by asi nebyly moc platné. Tolik vozíčkářů a lidí z berlemi na jednom místě jsem ještě neviděl. Půlhodiny před odletem (0:40) ale zavolali na mě, dali mi palubní lístek a popřáli šťastnou cestu.

27. únor: Bangkok - Kodaň - Praha - Mělník

Brzy mi bylo líto, že přijdu o sever Thajska. Docela jsem se tam těšil. Ale když vezmu jaký jsem měl pak doma frmol s diplomkou, zkouškama, bytem, podnikáním a vším, tak zaplaťbudhů. Taky pár lidiček mi docela chybělo (a já určitě jim). Holt na dvouměsíční štreky nemám. Achm, to stáří. Aspoň mám důvod se sem co nejdřív vrátit a zdolat sever Thajska. Návdavkem k tomu ještě přihodím asi Laos. Že by tuhle zimu? Tak jo.

Zbytek cesty byl v pohodě. Dokonce jsem prospal jeden chod. Nad Bangladéšem byly pořádné turbulence. Vedle mě by si párek důchodců mohl střihnout roli v béčkových filmech. Babka začala plakat a děda se jí snažil uklidňovat výrazem "už jsme na smrt stejně připravení". Po třech hodinách v Kodani jsem nasedl do vrtulového vehiklu na Prahu. Letěli jsme akorát nad Mělníkem. Skvělý výhled. Z letiště hups na bus, tramvaj, metro a zas bus a už jsem si válel šunky v mělnickém doupěti.