CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

BanglaMegaBhutDarSikk
I. Bangladéš - Mongla, Sundarbans NP, Bagerhat

Letiště Dháka (9.2., den druhý)

(Ten) Bangladéš, dříve (východní) Bengálsko či Východní Pákistán je vklíněn do Indie na pobřeží Bengálského zálivu s malým pobřežním cancourem sousedícím i s Myanmarem plným Rohingských uprchlíků. Se 160 milióny obyvatel na potápějící se deltě řek Ganga a Brahmaputra patří mezi nejlidnatější a vůbec nejhustěji zalidněné země světa. Všechno se to vejde na území většího Československa (140 tis km2). Mluví se bengálsky, anglicky málo a většina (85 %) vyznává islám, což byl taky důvod v roce 1947 na rozdělení od Indie spolu s Pákistánem. Na něm si v krvavé občanské válce vyválčili za pomoci Indie nezávislost v roce 1971. Po převratu s vraždou prvního premiéra skončil výjimečný stav až v roce 1991. Navzdory obrovské chudobě se dnes za pomoci čínských a indických peněz země prudce rozvíjí.

Turisté sem moc nepáchnou, čemuž rozhodně nepomohly tři roky staré hony a vraždění křesťanských cizinců. Pověst díky tomu má země hroznou, ale těch několik turistů přijíždějící z nížinné Indie nakonec dojde k tomu, že to tu působí lépe. Díky absenci kamenů v celé zemi z památek moc nezbylo, neb všudypřítomné cihly v zemi sužované záplavami a cyklóny nemají největší životnost. Kromě místního života samého tu klasické turisty lákají hlavně mangrovníkové lesy a tygři v Sundarbanu, staré mešity v Bagerhatu a třetí do Unesco sbírky jsou pozůstatky buddhistického kláštera Somapura Mahávihára. Dále celodenní linková plavba do Dháky stoletými kolesovými parníky Rocket, čajová krajina u Srimangal nebo Sylhetu, Čitagongské hory s domorodými kmeny. Světový věhlas ale získaly textilní fabriky a neuvěřitelný lodní hřbitov a šroťák u Chittagongu. Obě místa musí být úžasně deprimující vidět, ale tam už cizince nepouští. A šroťák díky zahraničním intervencím už končí a přinesl tak dobrý pocit aktivistům na západě a ztrátu pracovních míst pro milión místních dělníků a hlad pro více než pět miliónů Bangladéšanů.

Hlavní vlez do letiště připomíná vchod zadní brankou do skladu. Tak welcome in Bangladesh. Nedávno zavedli vydávání víz na letišti za 51 dolarů. Ve změti front najdeme po čase tu správnou na zaplacení. To jediné jim šlo. Seznam požadovaných dokumentů značně přesahuje to, co jsme načetli - pozvání, rezervace ubytování… A že nejde o formalitu ukazuje doba odbavení jednoho člověka na 15 minut. Nervozita se prohlubuje, když vzápětí vyhazují Amíka, a kromě nás jediného skutečného turistu, který ubytování nemá, respektive říká, že nemá vytisklý papír. Ale papír je to hlavní. My nemáme nic. Po dvou hodinách ve frontě pár lidí jdeme na to. Naštěstí šéf, co si tu poměřoval frčky a důležitost, dokazoval decibely v nasranosti v hlase vedle na tom chudákovi z Chicaga. Mimochodem jeho frčka je označena zlatým a velkým kosočtvercem. Úřednickou svoloč s pouhými křížky na frčkách zahlcuji papíry i z Bhútánu a Indie, ale nechápou ani slovo tourist. Co by tady jako dělal turista. Taky fakt. Uspokojil ho nakonec itinerář v češtině a rychle vyrobený obrázek ubytování v mobilu. Pokud byste si mysleli, že tohle obejdete vyřízením víza řádně z nejbližší ambasády v Berlíně, tak s tím českého kolegu týden předtím vyhodili rovnou. Co má mít Čech víza z nějakého Německa a musel si tyhle visa on arrival udělat stejně.

Bangladéš

Bangladéš
Welcome to bangladesh

Bangladéš

Bangladéš
Pohledy místních

Bangladéš

Bangladéš
Autobusák v Khulně

Po získání cenného vízového štemplu vyměnit dolary za bangladéšské taka, kterých je 83 za dolar (čili do korun děleno čtyřmi). Slušná konkurence tu z toho nedělá mafiánskou past jak někde v… třeba v Praze. Bankomat je na celém letišti jeden a s cedulkou o nefungování zahraniční karty. Lehce seženem předplacenou simku (tohle je třeba v Indii neskutečné martýrium). Nebudou to sice internetové orgie, ale neomezené zemské volání s 6GB je za stokorunu (487tk). K hlavní silnici s autobusy do centra je to kousek. Jen o pár kroků dál je i vlaková zastávka, ze které se spolehlivě dojede do centra. A nebo… co kdyby tudy jel i vlak z Dháky do naší první destinace na jihu.

Dostat se přes chumel lačných taxikářů se snaží pomoci i oficír, ale když mu říkám, že jdeme na vlak, jen se zoufale zasměje. Komunikační problém ale tady bude řádný. Anglicky se tu na rozdíl od Indie fakt nemluví a všechno je psané ve vlnkách bengálštiny. Přání bylo vyslyšeno a zastavuje tu i noční vlak do Khulny. Úžasný. Lístky získáváme rychle a pár lidí se snažilo pomoci. Pokladní reaguje i na Československo (jako první, ale také skoro poslední). Ale už žádné vzpomínky na dávné fotbalisty ale poctivá pistolka ČZ otevírá cestu k srdci lokála. Chtěl bych je vidět naopak, kdybychom jim po staru říkali Východní Pákistán. Spací lůžko není, ale nějaký aircon-seat umožní klidné sezení (600tk). Nebude to horší než v Turkish, kde šířka sedadla nestačila už ani na normálního člověka.

Ale teď už do bangladéšského života. Máme dvě hodiny do údajného odjezdu vlaku. Náš sedací klandr je příležitostí na nezúčastněné čumění na vzácné bílé držky pro desítky místních snědých obličejů. A jen čumí. Na první pohled to sympaťáci teda nejsou. Vrcholem vzájemné komunikace je vždy „where are you from“. Tuhle otázku snad nikde na světě tak často neuslyšíte. Což vzhledem ke vzdělání tazatelů, které, co se geografie týče, končí Afghánistánem, je otázka úplně zbytečná. Ale občas se uchytí po rozšiřování sféry odpovědi přes Czechoslovakia, na Europe. Nicméně většinou je odpověď ani nezajímá. Prostě zdravící vycpávka jako how are you. Když do Myšáka půl hodiny bušilo dítě s nataženou rukou, dopřálo desítkám čumilům aspoň nějaký děj. U mě to vzdala hned, co dostala novinami přes šmátrající pařát. Přeci jen osvědčenou koloniální metodu hole mají ještě zažranou.

Vlaků jezdí dost a obsypané jsou i ty střechy a lokomotivy. Vedle se zrovna ukazuje v mobilu fotka s uřízlou hlavou v kaluži krve mezi kolejnicemi. Snad se to nestalo zrovna teď. I když tady by s tím asi nedělali ciráty jako u nás, kdy přestanou jezdit vlaky po tři hodiny. Víceméně dle odhadů dorazí vlak do Khulny. Ještě najít mezi desítkami vagónů ten náš, vyhodit rodinku z místa, dojíst zásoby a něco přečíst. Třeba to, že malárie tu úplně bezvýznamná není. Tak zobnu aspoň zbylé malarony ze Zambie. Ale neslyšel jsme tedy o někom, kdo mlsal antimalarika v Indii. Nicméně píchanců jsme za první hodiny chytili dost. (7$)

Mongla (10.2., den třetí)

Zkrouceniny, dvacetinásobné překroucené, ale nakonec se to prospalo. Aby to nebylo moc souvisle, občas ohulili vlakový rozhlas. Stošedesát silničních kilometrů do Khulny vlak objíždí přes půlku Bangladéše. Most se občas holt hodí a tady je jen jeden na severu, což pro cestu na jih ze středu nezní ideálně. Ale docela v pohodlí a kupodivu a bohužel úplně přesně jsme v 5:15 v temnotě Khulny.

Ztvrdneme na nových nástupištích do východu slunce a po něm prvními kroky okusíme bangladéšské ulice. Město se prbouzí velmi pomalu. Je docela zelené, bordel úplně nebuší do očí a ani rikšáci nejsou otravní, kor při tak nepřirozeném úkazu, když bílý člověk jde kilometr a půl pěšky k autobusáku. Tam na obrovské ploše jsou stovky obouchaných autobusů. Ale jen jeden je nejhorší. A do toho lezeme. Z dřevěného stánku koupíme lístky na okraj Sundarbanů a jdeme se natřásat, kroutit a mlátit hlavou do stropu.

Drncá to jak Vendovi škodovka, ale často byl nový asfalt s čárami i na vedlejškách. To třeba do středních Čech ještě nedorazilo. Kolem cesty rostou desítky továren a obrovských nádrží na CNG. Je to jeden z hlavních námořních přístavů, i když k moři je to říčními mangrovy přes sto kilometrů. Okolí je víceméně pod vodou, doluji se rybníčky, aby se z nich nahromadila suchá zem na jejich hrázích, na kterých se pak staví. A co vyčuhuje, je zelené a lesnaté.

Bangladéš

Bangladéš
Políčka podél silnic

Bangladéš

Bangladéš
Přívoz do Mongly

Bangladéš

Bangladéš
Mongla

Bangladéš

Bangladéš
Hlavní řeka Mongly

Bangladéš

Bangladéš
Mongla

Bangladéš

Bangladéš
Život na řece

Před Monglou končí silnice i za ní i civilizace. Po další salvě otázek "odkud jsme" a žádostí o selfie místních kluků, kteří mají lepší mobily než my, následuje ještě přívoz. To sice eliminuje auta v městě, ale už ne jejich troubení, které i kola a pár motorek zvládá v nepřetržitém tónu. Jsme téměř na vesnici, má to jen lehce přes sto tisíc obyvatel. Sem nedorazil ani náznak globalizace, veškerý prodej se odehrává v přízemních garážích. I ten 7eleven by byl megahit. Ale tady je problém i funkční lednice.

Nejlepší budget hotel je prý Habib international. Ale je nejvyšší čas se smířit s dávným obcházením a vybíráním hotelů. Napoprvé jsme po mírné slevě hledání vzdali a zapadli na pokoj. Rychle jsme prohlédli, že sprcha fungovala jen půl minuty, umyvadlo vůbec a povlečení pračku nevidělo roky. Naštěstí se obalíme spacáky. Co taky od Bangladéše čekat. Ale na padnutí do postele to stačilo a probíráme se až pozdě odpoledne.

Vyrážíme aspoň na obchůzku. Mezi krávy a louky nás vyvede pěkná dlouhá říční promenáda. Pokusíme se u loděk ulovit někoho na vodní tour po Sundarbanském národním parku, což jsou největší mangrovy na světě plné zvěře i s pár desítkami bengálských tygrů. Původně jsme chtěli třídenní tour se spaním v jeho útrobách, ale to jezdí tak jednou za týden a v únoru vůbec (přes 15000 taka, pro cizince jsou v tom oroštované vstupy do NP). Agentury přes email stejně nekomunikovaly. Nicméně ty největší plavby prý zas nejsou o tolik jiné než plavba po Dunaji a do útrob parku se s tím člověk moc nedostane. A na lodi plné bangladéšských či indických turistů taky být moc nechcete. Doufali jsme, že aspoň zda najdeme nějakou agenturu, která nám nějakou tour dohodí. Ale vůbec nic. Ani na tu nejkratší půldenní tour tady nejsou naháněči. Sice něco by dohodili v Habibu, ale pro ně byl nezvládnutelný problém i prasklá žárovka.

Nakonec jsme potkali přesně jednoho. Sambol měl deníček s recenzemi i od Tachova a zmínku v lonely planetě. I když dlouhý doprovod do jeho pokojíčku na okraji města za mechem pokrytými paneláky důvěryhodnosti moc nepřidal. Domluvíme aspoň půldenní tour na nejbližší parkovou základnu za 2000 taka včetně poplatků. Celodenní na vzdálenější stanici Hideria s nudnou plavbou mezi námořními loděmi by vyšla na sedm tisíc. Nejjistější k večeři bude dávka smaženin ve vzácně nalezené skororestauraci. Ale dobrý a zasytí a ještě stihneme sunset nad ruchem přístaviště.
(hotel Habib 1000/pokoj, bus Khulna-Mongla 70, přívoz 3, placka s vejcem 35, cola 35, velká voda 40… celkem 700 taka=8$)

Sundarbans National Park (11.2.)

Celý Bangladéš se mi imrvére zdály nějaké blbosti. Ty ruší před pátou koncert muezzinů. Když mě takhle budí kohouti, trávím nedobrovolné bdění v představách podřezaváním a kroucením jejich krků. Ještě zaberu, abych po budíku mohl být úplně vyřízenej. V domluvený čas tu Sambol samozřejmě není, telefonem ho budíme a může začít shánět loď. To moc z ranní zvěře nezbude.

Přijede patrová dřevěná bárka s lavičkami na střeše na privátní romantiku. Na řece je rušný život. Je to sice námořní tepna do přílivu, ale na obstarožních lodích je maximálně po jednom kontejneru Maersku. Eroze pomalu odnáší břehy a protipokusy s pytli tomu moc nebrání. Ve vodě občas poskočí delfín a na břehu je zrovna vesnice šlapek. Sambol vyjmenovává ty největší asijské námořní zvrhlíky (Filipínci, Vietnamci, Číňani a Rusáci), kteří se tady za sto dolarů na noc zpijou a ojedou půlku vesnice. Na moři bude asi velká nouze, že tohle berou.

Na palubě je slušná zima a v rangerské stanici Karamjal mezi mangrovy jsme první. Kromě vybírání poplatků je tu pár rybníčků se želvami a krokodýlí chovná stanice se stovkami kousků. Nejsou nejživější, ale házet po nich cihly a flašky, které pak vláčí má zádech, nebude nejlepším nápadem místních milovníků přírody.

Mangrovníková džungle je zatápějící se les v čele se stromem sundar. Jde jím dřevěná lávka a kolem je pár ptáků, opic a vysoké zvěře. Už je ale vedro a park obsazuje jiná divá zvěř. Řvou na půl parku, sypou kolem sebe bordel a chtějí s námi selfíčka. To byl ďábelský vynález dát jim telefony s foťáky. Sambol je seřvává a omlouvá se za ně. Aspoň on má tu přírodu rád. K rozšíření plastu zde pomohla i EU, protože po lese rozmístila plastové koše na odpadky. Ale tady jsou prostě jen dalším kusem plastu v lese k ničemu.

Bangladéš

Bangladéš
Banishanta naproti

Bangladéš

Bangladéš
Vesnice šlapek

Bangladéš

Bangladéš
Plavba do Sundarbanů

Bangladéš

Bangladéš
Stezky sundarbanskými mangrovy

Bangladéš

Bangladéš
Beware of Crocodile

Bangladéš

Bangladéš
Místní krokouš

Prolezeme další neochodníčkované břehy a po třech hodinách jedeme zpět. Docela to stačilo, tyhle jungle walky jsou stejně obecně přeceňované. Jdete prostě v lese, biodiverzitu ocení jen odborník, zvířat tam moc není a výhledy už vůbec. Džungle má hlavní kouzlo kolem noci kolem vody. Škoda té třídenní akce. No nic, po další hodině na lodi jsme rádi, že se netrmácíme ty 3+3 hodin po magistrále do Hiderie, i když tam je prý zvěře víc. Ale v poledne i tam asi těžko. Hlavně by ale bylo méně zvěře od homo sapiens, protože teď dopoledne už to byl masakr. Celkově to nebylo špatný, Sambol byl fajn a vzácně dobrý v angličtině. Ono se tu stejně turistům moc lidí nevěnuje a díky tomu je taky nikdo neobtěžuje.

Přestěhujeme se do hotelu Bangkok staré rodinky, kde aspoň převlékají povlečení a teče sprcha. Ucpané umyvadlo je zde nahrazeno jeho absencí, čímž je vyřešen i celý problém. U doporučovaných Číňanů dole s anglickým menu je maso vystaveno hezky ve vitrínce na sluníčku. Za neposírající je vyhodnocena jen polévka s colou a jdeme daleko za město.

Na mapě je za městem hned několik kostelů. Jejich počet snad musí překonávat stav křesťanů. Jdeme po vzorných betonových a asfaltových uličkách mezi vysokými zdmi s ostnatým drátem. Vynořujeme se na venkově a jdeme po hrázích mezi stovkami rybníků a rýžových políček. Čím dál od Mongly, tím jsme víc lidem jedno. Už žádné pozorování a "where are you from". Kostely jsou obrovské, nové, architektonicky zajímavé a šéfují jim evropští a jihoameričtí padre. Ale jsou obehnané plotem a dědek od svatého Pavla nás odežene od čtyřmetrových plechových vrat už jen, když skrz nakoukneme. Na venkově je ale příjemně a uděláme asi 10kilometrový okruh mezi poli, vesnicemi, kostely a kanály

Bangladéš

Bangladéš
Venkov za Monglou

Bangladéš

Bangladéš
Vesnická škola

Bangladéš

Bangladéš
Katolický kostel sv. Marie

Ve městě po delším hledání skončíme zas na smaženém plněném pečivu a mražené cole. Do postele zalezeme v pět a i sem dorazila wifina i napíchlá kabelovka s normálními kanály, o čemž se i v nóbl indických hotelích mohlo jen zdát. Ale v zájmu poznávání kultury si dlouhé minuty nevěřícného zírání vymohly i ty bollywoodské filmy a reklamy. Co tady z těch lidí může vyrůst, když čumí na tohle?
(hotel Bangkok 800/pokoj, půldenní Sundarban tour 2000, oběd 110, večeře 70... celkem 1600tk=19$)

Bagerhat - staré mešity z Unesca (12.2.)

Ani meluzíny nás neprobudily a vstáváme v šílených 11. Dnes toho moc nestihneme. Nevadí, dáme sanitární den. Plánem je jen přesun do blízké Khulny a tam sehnat lístky na loď, zítra staré mešity v Bagerhatu s touláním po venkově a pozítří lodí do Dháky… na pohodu, hodně spánku a jídla. Dole rovnou dáme brunch se smaženinama, přesuneme se přívozem a hned skáčeme do busu. Na tyhle meziměstské jsme nikdy nečekali přes 10 minut. Však se ty desítky miliónů lidí musí nějak přepravovat, zvlášť když automobilismus sem ještě nedorazil.

V Khulně bereme rikšu. Žádný vykořisťování se ale už nekoná. Všechny ty cykloplečky jsou na elektřinu a docela frčí. Jenže už nic jiného na vyšší rychlost od dob točení pedálů uzpůsobeno nebylo a s batohy na bidýlku vlajeme na prahu smrti. A ještě nás natáhl, i když jsme cenu sundali na půlku. Tak dvě koruny v pytli:)

Bereme louňácký řádný hotel Jalico, který jsme náhodou napsali i do vstupních papírů. Tak jsme ani nelhali. Však moc tolik hotelů tu není. Cena se neshoduje ani s cenovkami na webu, ale pokoj je pěkný a dokonce někdy teče i teplá voda. Tady se krásně zvegetí dva dny. Kancelář BIWTC, provozující vnitrostátní lodní dopravu, je vedle a začíná dohadovací maratón. Nejnormálnější a nejrychlejší je to do Khulny z Dháky autobusem za 5 hodin. Proto sem jsme jeli celou noc vlakem a zpátky chceme lodí legendárními parníky Rocket, které už století křižují zdejší řeky a jízda první třídou nabízí dokonalý skok do starých koloniálních časů. 14hodinovou plavbu z Dháky ke Khulně to má jezdit denně a aktuálně jednou týdně (čtvrtek) to jezdí až do Mongly.

Loď jede každý den? Yes. Ve dvě AM? Yes. Nebo PM? Yes. Čtvrtek? Yes. Tak bereme. Čtvrtek nejede. To je pátek ráno. To už ale nemáme víza a je to ta, co jede z Mongly (5000 kabina). Musíme už zítra. Tak jo. Dej lístky. Lístky neprodáváme. Vole, proč tu jsi? Ale prý místo bude. Sichr to ale není. Na webu se mluví o nutnosti rezervace dopředu, klidně měsíc předem. Což je asi taky blbost. Nemohou tušit, kdy se jim co rozpadne. Teď je to taky omezeno kvůli technickým problémům. A bohužel u těch nejlegendárnějších Rocketů.

Jsou tři a ty prospané hodiny by se sakra hodily. Nacpat celodenní zítřejší plán do dvou hodin o třicet kilometrů vedle s přestupy nezní reálně. Pán z BIWTC nám chce dohodit rikšu na autobusák, ale na jeho dvacku nereagují ani domácí. Za třicet je tuktuk taky fajn a hlavně bezpečnější. Bus do Bagerhatu jede hned. Kolem hezká krajina plná stromů, i když podél cest je nakáceno neuvěřitelně množství dřeva. Možná ale pochopili, že na tu erozí břehů jsou stromy fajn. Už se seje rýže a políčka se zelenají. Silnice se opravují a staví mosty.

Pět kilometrů před Bagerhatem přímo u silnice stojí 60dómová mešita (Shait Gumbah). Cizáci se škubou jen o čtyřnásobek a vcházíme do rozkvetlých zahrad s muzeíčkem a ozděným areálem 560leté nejslavnější mešity z červených cihel (1459). Vevnitř se na to za to půlstoletí nesáhlo a dnes by se řeklo, že to má patinu. Zase neunikneme selfíčkám, protože je to turistický plac i pro místní a je tu dost omladiny. Jindy strčí mobil do ruky nám, ať je vyfotíme, což už postrádá smysl úplně.

Bangladéš

Bangladéš
60dómová mešita u Bagerhatu

Bangladéš

Bangladéš
A její útroby

Bangladéš

Bangladéš
Vedlejší uličky Bagerhatu

Bangladéš

Bangladéš
9dómová mešita u Bagerhatu

Bangladéš

Bangladéš
Bangladéšaní s mobilem

Bangladéš

Bangladéš
..a bez něj

V okolí jsou další menší mešity, které už nikoho nezajímají a jsou zarostlé v džungli. Jdeme po staré vzorně vyasfaltované cestě pár vesničkami, děti mávají a zdraví. Chceme juknout na kriket, ale v okamžiku našeho zastavení jsme zajímavější my než hra a kriket stojí, dokud neodejdeme. Prťata jsou schopni přeběhnout 300 metrů, aby vychrlili, odkud jsme a hned odběhli. Hlavně, že ještě neříkají money, pen nebo candy. Ale to přijde.

Prodíráme se lesem s dvěma menšími mešitami také z 15. století a přes pouťový trh se dostaneme ke klokotajícímu poutnímu místu s mauzoleem Khan Jalan Ali na břehu dalšího velkého čtvercového rybníku. Slunce zapadá, řvou lidi z minaretů i ptáci ze stromů. Devítidómová mešita na vzdáleném břehu má fajn opuštěnou atmosféru. Závěr dne strávíme na břehu pondu, nad nímž se sklánějí palmy jak z plážových fotek. Skoro no.

Ani tma neprodlouží čekací interval na bus na více než 15 vteřin. Ty dvě hodiny jsme využili do mrtě a neviděné zbyly už jen dvě malé mešity a jídlo. V Khulně najdeme nějaké smaženiny a jdeme si užít fešácký pokoj, kde se roztekla i teplá voda a v televizi HBO. Ale Myšák má základní filmové neznalosti a ani devadesátkové legendy mládí nezná. Před půlnocí si buzení města dali do vínku zas krišňáci z chrámu hned pod okny. Ale půlhodině to monotónní hárekrišna nakonec uspí.
Hotel Jalico 1400/pokoj se snídaní, přívoz Mongla 3 + přístav 2, bus Mongla-Khulna 70, rikša v Khulně 50+30+30, bus Khulna-Bagerhat 60, vstupné 60dómová mešita 200, oběd-smaženina 35, večeře 30, pečený banán 4... 1350tk (16 $)