CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

VI. Západní Bhútán

25.2. Trongso – Chimmi lhakhang - Dochu-la pass

Ráno prolezeme trongskou pevnost. Úžasně si dokáží umělecky vyblbnout i na dřevěném mostku. Draky zdobené dveře, přes řady modlitebních mlýnků v chodbách na nádvoří plné dřevěných pavlačí a oken. Konečně z toho tady kouká nějaká patina. Výš jsou ubikace mnichů a výhledy do hlubokých údolí. Je to největší pevnost v zemi, první templ byl zde založen lamou Drukpou v 1543 a pevnost se přistavěla o století později.

Po startu dvě hodiny objíždíme údolí, abychom se posunuli na stráň naproti pevnosti o párset metrů vzdušně vedle. Ostře zasekávají silnici do skal. Vše se hodí dolů a jizva v krajině je brutální. Kousky civilizace zastupují už jen vzdušná terasovitá políčka s dřevěnými samotami a za chvíli jsme v neprostupných lesích. Z nich vyleze u potoka aspoň bílá nepálská pagoda Chendebji Chorten s nezbytnými bílými přístavkami vypalující oči. Rozorané polňačky se střídají s dokonalými alpskými silničkami. Stoupáme až do nejvyššího průsmyku Pele-la v 3759 mnm oddělující západní Bhútán. Ale ani tady žádná Himálaj nevykoukla, kolem jsou lesy a žádné vyhlídky, jen tradiční buddhistické propriety, stupy, chrámky a modlitební zdi. Kolem je v lesích sníh a pořádní macci černých jaků.

Bhútán

Bhútán
Náš apartmán v Trongso

Bhútán

Bhútán
Pevnost v Trongso

Bhútán

Bhútán
..

Bhútán

Bhútán
Nádvoří v..

Bhútán

Bhútán
Trongsodzong

Bhútán

Bhútán
Nepálská pagoda Chendebji Chorten

Obědová zastávka je tradičně ve vyvoněné vyřezávané místnosti obložené kresbami a fotkami královské rodiny. Vjezdem do západní části země přibývá civilizace, vesnice mají i jednotné sídlištní řadovky a narostl i počet osobních aut. Údolí se trochu zploštila, tak se mohly pořádně rozmnožit terasy polí.

Dnešní hlavní zastávka je ale zejména pro Petru – v Chimmi Lhakhang je slavný chrám plodnosti zasvěcený Drukpa Kuenlay. Naštěstí se průvodci bojí o auto, tak ke chrámu jdeme přes pole a vsi. Penisů je ještě víc než jinde. Jsou namalované u všech vchodů, ale i další stovky dřevěných ztopořených oudů se tu všude prodávají. Dělají z nich i letadýlka Bhutan Airu. Tady už to turistický kýč převálcoval totálně. Po téhle turistické uličce hanby vylezeme na drobný kopeček s chrámem samotným, který je malý s jednou místností, třemi mnichy a jediným centrálním dřevěným oudem na ženské pohlazení pro početí.

Bhútán

Bhútán
Silnice Bhútánem

Bhútán

Bhútán
Vesnice..

Bhútán

Bhútán
.. a políčka

Bhútán

Bhútán
Chrám plodnosti zasvěcený Drukpa Kuenlay

Bhútán

Bhútán
Chimmi Lhakhang a národní fasádní malůvky

Bhútán

Bhútán
Sedlo Dochu-la

Do Para musíme překonat ještě jedno třítisícové sedlo Dochu-la se 108 chorteny, kde nás smázla sněhová vichřice. Konečně pěkný pass, chortenový kopeček vypadá parádně, vedle je cukrárna s čokoládovými zákusky, ale teď je to jen na rychloojuk pro mě. Ostatní nevystrčili z auta ani nos. Dole míjíme Thimpu jenom po předměstí. Hlavní město jsem z itineráře vyhodil, sice je tu nějaké muzeum, sochy a chrámy, ale přece jen je už dost velké, beton se rozlévá a obchody mají západní parametry, i když stále jsou dodržovány prvky tradiční architektury a výškové baráky se stavět nesmí.

Noční příjezd do Para uvádí osvícené pevnost za řekou. Údolí Para je snad nejrovinatějším územím státu, terasy polí mají i několik desítek metrů. A taky proto je tu jedině mezinárodní letiště, kam po speciálním vyškolení mohou piloti prokličkovat mezi horami i s boeingy. Hotelové chaloupky máme zase za a nad městem. Na výhledy paráda, na praktický noční útěk do města již hůře. Navrch huj, vevnitř fuj ale tady platilo víc než jinde. Nefungující wifi a netekoucí teplá voda u Petří je klasika. I když často je potřeba tu vodu jen dlouhé minuty nechat odtéci. Blbý je, že vlastně nevíte, jestli ta vlažná je předvoj teplé vody, nebo jen ten poslední ohřátý zbyteček a přijde už jen led. Tady přibyly i výpadky elektřiny a vypálené pojistky u Petří. Z recepce přišli odborně zasáhnout, přepojili drátek a za chvíli hoří televize. Se stane. Naštěstí elektrický přímotop začne hořet ještě před usnutím. Jako celý barák z toho krásného dřeva by asi čapnul hodně rychle. Stačí vytrhnout zásuvku a zdrhají z baráku. Holt různá rizika zde číhají.

26.2. Tygří hnízdo - Paro

Ráno se směje sluníčko a vesele se směje i Sonal, že mu skoro uhořela půlka skupiny. Z balkónu konečně vidíme i bílé himálajské štíty, i když ani dnešním výstupem za zlatým hřebem cesty se k nim nepřiblížíme. Vyjedeme pár kilometrů pod Tygří hnízdo. Lemra Sonar do nás celou dobu hustil, jak je to 900 výškových metrů nahoru a pak dolů. A že možná bude sníh a vše se zavře. Tak to mu sluníčko dost narušilo. Mohl by si vzít i nabízené koně. Já jak správný duchál si pronajímám od babky bambusovou hůl a jdu se svou zlomeninou belhat vzhůru.

Jinak je to necelý výškový půlkilometr do 3200 mnm a výstup je na dvě-tři hodinky. Lesní pěšiny lemované barevnými praporky příliš možností zahlédnout přibližující se skálu nenabízí. Až první vyhlídka v půlce, kde by Sonal zas končil, protože je tady jídelna a Tygří hnízdo je před očima. Ale jdeme až do něj. Po výstupu jsme mu přímo naproti na tom nejklasičtějším bhútánském záběru. Nádhera, zas jedno místo, kde bych nikdy netušil, že se objevím. Ale škoda toho vlnitého plechu na střechách. Ještě ostře dolů do skalní škrbliny a poslední schody k bráně Tygřího hnízda, kde je zouvačka a kompletní odevzdávačka.

Bhútán

Bhútán
Start cesty na Tygří hnízdo, cíl uprostřed

Bhútán

Bhútán
Cestou se decentně konečně ukáží Himálaj

Bhútán

Bhútán
Výhled z půlky

Bhútán

Bhútán
Klasický záběr

Bhútán

Bhútán
A trochu jiný úhel

Bhútán

Bhútán
Vedlejší chrám v kaňonu

Na útesu je naskládáno jedenáct chrámů. V podstatě jsou postaveny úplně nově, protože před pár lety to zase komplet vyhořelo. Většina jich je přístupných, malých a pospojovaných temnými chodbičkami. Vše je stále ze dřeva, všude hoří svíčky a fouká pořádný vichr, že je div, že ty vlající plechy na střechách drží. Někde se mniši modlí, ale vedle modlitebních pergamenů mají už nové iPhony. Jinde zas vyluzuje mnišská kapela na podivné nástroje ještě podivnější hudební tóny. Podobnou disharmonii většinou člověk neslyší ani ve vlastní koupelně.

Ještě mnohem výš trůní nějaký chrám, kam by stálo za to se dostat. Posílám Sonala napřed a Petra ho zabaví svoji kulhající chůzí a zkusíme nějakou cestu nahoru. Sice jsme ji netrefili, ale bloudíme v pustém kaňonu končící dalším skalním chrámem. Dál to pokračuje spíše ferratou. Škoda že není čas, ale aspoň jsme získali trochu jiné záběry na to oslňující Tygří hnízdo. A mít jó čas, v mapě je 15kilometrová stezka klesající až do Para. Ale už takhle se prý Sonal mohl dole zbláznit, kde jsme. Jak kriminál. Skončili stejně už na té vyhlídce v půlce cesty, kde byl oběd. Odvážné řešení, když tu předtím nezvládli udělat ani poživatelný čaj.

A úplně nejdelší čas nakonec na konec zabrala turistická ulička hanby plná cetek, masek a korálků v mnoha stáncích. Je to nehorázně drahé, masky třeba za 300 dolarů (se slávou usmlouvaných „jen“ na 120), ale Petři jsou v nákupním šílenství pro veškeré přibuzenstvo, jak je to pro ně víceméně poslední den. Já byl se svým magnetem za dolar vyřízenej za minutu a Michal to má úplně na banánu. I focení řeší pár cvakama z mobilu. V autě se Petr chlubí svoji zvonicí miskou s klackem, ale křáplotina nevydá nic a jede se zpět na výměnu. Škoda, měl to vyndat s tímhle nadšeným pohledem až doma. By na něj koukali jak na debila

Už stíháme jen jeden z nejstarších chrámů Kyichu lhakhang. Další hudební číslo si chtěla Petra nahrát aspoň zvenku na telefon, ale hned se na ni vrhli, že ani koutek útrob nesmí být ani slyšet a důkladně ji promazali mobil.

Bhútán

Bhútán
Chrámů Kyichu lhakhang

Bhútán

Bhútán
Bhútánky

Bhútán

Bhútán
Údolí Para

Bhútán

Bhútán
Paro dzong

Bhútán

Bhútán
A za světla

Bhútán

Bhútán
Pevnost v Paro

Dáme konečně rozchod ve městě Paro a já letím aspoň okouknout pevnost zvenku na poslední paprsky světla. Zbytek jde prý za mnou, ale u třetího obchodu končí. Zas stačili načapat Sonala v postranní uličce, jak s nějakými holkami kupuje betel. To je ta klášterní výchova. Je to k pevnosti trochu štreka, míjí se další chorteny a stupy, vedle probíhá zápas v lukostřelbě. Pevnost Rinpung dzong nad řekou je obrovská a proslavená hlavně Bertolucciho filmem Malý Buddha. Zvenku ji obkroužím a vyhýbám se padajícímu dvoumetrové medové plástvi se včelami, které visí na dřevěných balkónech.

V centru, které je stále v tradičním stylu, i já skončím v nějakém obchůdku a jdu se prohrabat ve známkách a aršících. To je vedle bankovek jeden z nejpraktičtějších suvenýrů. Je to hezký, je to lehký a neokradou vás při tom, když to má pevné cenovky. A třeba jednongultrumovky jsou vysloveně krásné a vyjdou přesně na jeden ngultrum. Na večeři nás tentokrát zavedou do nějakého bytu v patře, kde by člověk restauraci fakt nehledal. Tak finito, poslední večeře, dostáváme jakýsi diplom a dokonce oba průvodci s námi sedí u stolu.

27. 2. Z Para na hranici

Sjedeme ještě do Národního muzea. Do nedávného zemětřesení bylo v hezké strážné věži. Hrozně se to muzeum velebí, ale je to asi pět místností, v jedné zajímavé masky a záběry z těch folklórních tanců, ale dál už spíše staré fotky, jak přijeli hosté z Indie a třeba Gándíovi na jaku. A pak povídání o přírodě s děsivě vycpanými ptáky. Cenovky mají ale na turisty již přichystány řádně, domácí 5 ngultrumů a cizinci 500. I ten chrám včera byl pro nás za tisícovku.

V Paru skočíme někam do patra zapadlého baráku, kde trůní pošta, koupit známky a poslat pohledy a poslední zastávkou za Parem je řetězový ocelový most, který tu je už 600 let. Řetězy jsou protkané skrz barákové věže. S Petrou to prolezeme, ale zbytek už jen dřepí v autě. Asi se tuze těší na Indii. Budete litovat chlapci. A pak už se jen jede. Vyfrkly novou silnici a docela to odsejpá.

Oběd máme v restauraci nad přehradou. Když už je to podnik i pro místní, udělají nám vždy separé ve vyhlídkové vycíděné místnosti s vlastním záchodem dostatečně daleko od místních. Aspoň tady se ale můžeme přesunout mezi prostý lid, kde je navíc i tepleji, protože venku prší a je sychravá zima. Průvodci už ignurují i poslední zastávku z itineráře a evidentně se těší, až vypadneme. Tohle byl vůbec zbytečně promrhaný den, čas na další zastávky by byl a proč jsme nevlezli aspoň ještě do útrob pevnosti v Paru je záhadou.

Bhútán

Bhútán
600letý železný most

Bhútán

Bhútán
Hranice v Phuntsholing

Bhútán

Bhútán
Welcome to India - Jaigoin

Klesáme do rovin, na obzoru se rýsují široká koryta vyschlých řek a za poslední strání začíná Indie. V bhútánském hraničním městě Phuntsholing mizí sympatické tváře horských etnik a začínají se objevovat Indové. To je jak rána kladivem – tmavý, nepříjemný, mračící se, ošklivý s fousy připomínající jinovatku na hovně.

Před hraniční bránou nás vysazují, předáváme řídícímu obálku s diškrecí (spropitné je tak nějak obecně vyžadováno a doporučená výše se pohybuje kolem 5-20 dolarů za den a skupinu, větší grupa z cestovek šoupe stovku dolarů). Sonal nás odvedl na výstupní hranici, což je jen branka bez kontrol v plotě. Formality se fakt neřeší. Ale my razítka potřebujeme, což Sonal vůbec netuší a netuší ani, kde je získat. Amatér. Nepídit se po těch razítkách sami, asi by nás čekal v Indii při odletu docela průšvih. Budova Imigration Office na razítkovací ale bezproblémové kolečko je nakonec asi kilometr od hranice.

Sbohem Bhútáne. Očekávání jsem asi nastavil příliš vysoko, čekal jiný svět, pohled do útrob jiné kultury, a to se zas tolik nedostavilo. Chyběly hory a přebýval ten ňouma průvodce. Poznávací zájezdy holt do cestovního repertoáru ještě dlouho zařazovat nebudu. Na druhou stranu, ti, co jsou zvyklí na klasické poznávačky, zklamáni nebudou. Servis docela na úrovni, baráky vidíte a koupit to takhle cenově vyjde na stejnou cifru jako jakýkoli jiný pořádaný zájezd od cestovky do normálních destinací. Pro baťůžkáře ale v zásadě podobné zážitky, podobnou krajinu a podobnou kulturu nabídne sousední Sikkim či Nepál, ale budete svobodní a vyjde to na desetinu.

Rány kladivem do nás ale buší, co to jde. Jestli doteď jsme tu bhútánskou kulturu tolik neocenili, teď už jen můžeme zbožně vzpomínat na ten klid a čistotu. Hraniční města jsou vždycky nejhorší, ale tady v Jaigoinu ten provoz, troubení, smog, smrad, bahno všude na ulicích, milión lidí, bordel, nepříjemné kukuče… Touhle trasou se pozná pravý rozdíl.

Překvapivě nebyly u hranic ani taxíky, tak se s Myšákem vydáme na autobusák vychutnat ten šok. Ale jsme svobodní! Kupodivu nikdo neotravuje, ale ten kilometr byl v tomhle sakra dlouhý. Teď už skoro nic nejezdí, i když asi do Siliguri bychom se dostali, ale přijet o půlnoci do indického velkoměsta se nechtělo. Překvapivě nám hlásí, že jede přímý bus i do Darjeelingu v osm ráno, což by bylo fajn vzít přímo. Zkoušíme taxíky, ale nikomu se nechce vydělat balík za 150 kilometrů v noci. Pár metrů po pár rupiích by se jim líbilo, ale možná ani nemohou kvůli různým checkpointům. A když ty řidiče vidím, uprostřed autobusu to bude bezpečnější, pokud to nebude řídit nějaký vyšinutý Bangladéšan. Tuktukem sjedeme okouknout hotel Kasturi u hranice. Na rezervaci sice neodpovídali, ale pokoje jsou docela fajn, tak se bude spát stále na úrovni (900 rupek/pokoj).

Potěšeni z úspěšné výpravy se vracíme k Petřím, ale ti to nesdílejí. Tvl, jako autobus? Proč ne taxík? A spát v tomhle? Já se z nich poseru:-) Decentně okoukneme město a hledáme peníze, které se pomalu rozkutálely. Nikde není směnárna a ani v hotelích nerozmění. Aspoň Petře se povedlo na několikátý pokus získat rupie z bankomatu. V hotelu jsme dali pořádnou večeři za pár desetikorun, hodně fajn je nějaká butter omáčka, ještě chicken curry a velkou studenou colu a jde se pokusit přechrnět decibely psích a kočičích soubojů nočního města.
Indická rupie 70=1$, 100 rupií = 30 Kč. Hotel Kasturi 900*/pokoj s koupelnou (135 Kč/os.), rikša z autobusáku 10*, chickencurry 100, cola 30