CESTOVÁNÍ

TravelInfo


BĚLORUSKO (2.)
Minsk

31. 7. Přejezd do Minsku

Jízda po dálnici nikdy zrovna kochavé zážitky nepřinese a tím méně v plochém Polsku. Jen asfaltové polní cesty vedoucí ke každému poli a lesíku pro dva traktory za rok ukazují, že europrachy neumíme promrdávat jenom my. Když v dopoledních hodinách projíždíme Varšavu místo slibovaného Minsku, ukazuje se, že program sestavil hodně velký optimista. Takže ne tři dny v Bělorusku, ale dva.

A to nejhorší ještě čeká – hranice. Naštěstí stařešiny docela vystrašily kluky informacemi o nevydávání osob, diktatuře a posledním evropském státě, kde vykonávají trest smrti, tak nic „konfliktního“ netáhli. A i když na hranici skoro nikdo nebyl a ani se po nás nic nechtělo, trvalo to tři hodiny. Jen se bezúčelně stálo u závory, aby se po hodině bus posunul o pár metrů dál k další závoře, než si někdo vzpomenul, že by ji mohl zvednout. Ani šacovačka nebyla a po hodině razítkování přinesli Bělorusové pasy a po vystání povinné půlhodiny na poslední sedmou závoru jsme byli… no, na svobodě asi ne.

Minsk je ještě 350 kilometrů od hranic přibližně ve středu relativně rozlehlé země (na 200 tisících km2 žije 10 miliónů obyvatel, platí se běloruským rublem, na který je třeba česká desetikoruna). Naštěstí od Brestu na Moskvu vede přímá a dobrá dálnice. Kolem ní jsou jen lesy a po 300 kilometrech se dokonce objeví terénní vlnky, které před Minskem dosáhnou až rekordní nejvyšší nadmořské výšky 360 mnm. Cenovky v krámech jsou příjemné, tady se bude fajn debužírovat. Pokud se nenapadne podívat na datum spotřeby. Až při odjezdu jsme si v buse všimli, že 9 z 10 nakoupených výrobků a cenných poživatelných darů vezených domů jsou prošlé.

Ale i těch pár měst cestou a předměstí Minsku vypadá fajn. Každý vysoký panelák je originál. Spousta architektonických betonových zdobeníček, občas báně a věžičky. Žádné uniformované hranoly nasázené za sebe. A vše pokryto elegantní bílošedou fasádou. Nějak mi to nepřijde tak hrozný, jako meruňkovo-fialové čtverečky z moderních českých polystyrénových fasád.

Bus ale ze sídlištních předměstí, hypermarketů a centra s novými budovami kolem prezidentského paláce s obr-vlajkovým stožárem míří kamsi dál mezi chatrče. A tady je bydlení pro nás. Respektive bydlení pro ty horší z nás. Stařešinové a vůdce kotle mají něco lepšího v centru. Tedy v tuhle dobu si to mysleli. Řidiči to pak vzdali a radši se vrátili sem a přespali v buse. Zbytku to čest nedovolila, protože v tuhle chvíli ani naše 12lůžkové pokoje se 2 sprchami a záchodem na 36 lidí nevypadalo jako to lepší.

Je devět večer, takže z prohlídky Minsku a zjištění autobusu nic nebude. Navíc personál hostelu vládnoucí samozřejmě jen ruštinou, jako úplně každý tady, neporadí ani ty busy. A co poradil, to bylo blbě. A tím mi bohužel rozmluvil můj vychytralý plán na hradozámky Mir a Nesviž západně od Minsku, který se nakonec mohl v klidu zrealizovat. Prý je to daleko, nejezdí mezi nimi spoje, i tam to jede max 3x denně. Spojů je ale víc, i mezi nimi jeden odpoledne jede, nejsou z Minsku 150 km ale 80… no kdo jiný by měl tohle vědět spíš než šéf turistického hostelu. Sakra.

Večer se pokusíme ještě vydolovat nějaké běloruské rubly z bankomatu. Tak hned to poutrácet do supermarketu. A pak se vytratit z rámusivé party a jít se courat do obrovských parků s vodopády, které jsou všude po Minsku. Zde v centru i s řekou protékající skrz.

Sice pěkný, ale diskotéka nabídla větší nakoukání do kultúry slavnoje běloruskoje národa. Tradicionalisti s pivem dostali krušovice za 7 rublů, takže pro zapadnutí je lepší vodka s džusem za 4. A jak se tak rozhazuje, lepí se i běloruské děvy. Sice tu jsou se svými chalany, ale vůně angličtiny a peněz je silnější. Domorodcům se to nelíbí, ale před pachem krve zasáhne ochranka, která zas cítí ty naše dolary. Tak nechť jich tady zůstane co nejvíc. Na dopravu po městě bereme někdy uber, který funguje v pohodě a za směšný peníz. Ale jinak ve městě funguje přehledně i místní doprava a metro.

1.8. Minsk, Dudutki

Dokonce se i dostavil nějaký spánek, ale v osm vypadávám z postele. Škoda, že jsem vzdal ty unesco místa a nechal se zlákat skanzenem na venkově za Minskem, kam třikrát denně jezdí bus. O něm psali na jejich webových stránkách, které jsou dokonce i v angličtině, že to jede ze západního nádraží. Busem a elegantním metrem s tradičními sovětskými vagóny se tam dostanu včas. Ale bus už dávno přesunuli na centrální nádraží a na ten už nemám šanci. Jako bych už tak toho času zde neprojebal dost.

Sjedu k řece a za vycíděným parkem v postupujícím vedru zajdu aspoň do nového muzea Velké vlastenecké války, které vloni otevíral Lukašenko s Putinem (vstup 7 BR). Pojem Velké vlastnecké války je šikovně vybraný pojem pro část Druhé světové války (i když pro ně je to samé), která opomíjí kšeft s Ribbentropem, zbabělé obsazení a vyvraždění Poláků a zahrnuje jen frontu od roku 1941. Udělaný je to pěkně, začíná obsazením Československa a po časové linii pokračuje v několika sálech dál. Nejvíc je toho o sovětských hrdinech, pár tanků a spousta zbraní. A samozřejmě milují diorámata, tak si s prostorem docela vyhráli. Nad tím ční zlatá kopule se jmény hrdiny. Bělorusko na válku slušně doplatilo a připravilo ji o 2,5 miliony lidí, což bylo přes čtvrtinu obyvatel.

Busem přejedu zpátky k vlakovému nádraží, vedle něhož je ukryté i autobusové. Ještěže času na popolední bus do Duditki je dost, protože fronty na lístky jsou dlouhé a pomalé. Jako vše tady. Ale busy jsou slušné (2.5R), přejedeme omšelejší starší předměstí a vycíděnější novější betonové a noříme se do zvlněného venkova. Vesnice už jsou plné dřevěných baráků, ale opět všude uklizeno jak na německém venkově. Dokonce i plevelnaté ostrůvky v polích kolem stožárů v pustině obchází sekáči s motokosou a kátí bodláky a plevel.

Skanzen Dudutki nakonec skanzen vlastně není (vstupné 10BR). Místo toho je to spíš prodejní místo různých starých řemesel, které tu předvádí a prodávají výrobky z toho. To jsem zrovna vidět nemusel. Dřevěné baráky jsou vlastně jen stánky a barákový pocit tu má člověk jen z pravoslavného dřevěného chrámíku, který je ale echt novostavba a starého větrného mlýnu na nedalekém kopci. Ale přidělené 3 hodiny do posledního busu tu taky zabiju. V nejhorším u piva či u nějakého zkvašeného medového alkoholu, který je mnohem osvěžující a chutnější než pivo (3R). Prolezu tedy domky. Je fakt, že vidět takovou blbost jako udělat vázu na hrnčířském kruhu vidím poprvé a je to slušný hravý výkon. Za baráky je minizoo s pár kozami a pštrosy. A můžete si tu objet stáj na povozu s koňmi a juknout na slepice. Jako možná v centru Londýna by to nějakou váhu mělo, ale takhle? Od vysloveného provaru mě až zachrání procházka po venkově přes historický mlýn po polích k meandrům říčky na koupání v místní džungli. A nakonec nezbyl čas ani dostat se k nedaleké údajně historické taverně.

Busem zpátky do Minsku, kde naštěstí slunce zapadá hodně pozdě a projdu hlavní dlouhou třídou Františka Skaryny od půlkilometrového náměstí Nezávislosti se všemi sovětskými paláci, sídlem KGB, parlamentem a obrovskými prostranstvími, na nichž zhlíží věčný Lenin z vysokých podstavců. Občas se mezi nimi zakrčí kostelík, včetně největšího a nejznámějšího Červeného, který je jen pár kroků od Lenina.

Třídou dorážím až ke kamennému cirku, odkud kroužím zas v parcích s pár kolotoči. S večerem se lidi na říční promenádu vysypou. A když je k tomu i hospůdka se zahrádkou, nemá to chybu. Za meandrem je i jediné zbylé historické předměstí. Je to minský hit, ale historie to není moc dlouhá a blok baráků nevypadá historicky vůbec. I když asi víc než sousední parádní promenádový panelák s mnohapatrovou pyramidou s cimbuřími. Tenhle architektonický výkvět možná zapíší brzy i do Unesca. Do hotelu už to doklepu skrz parky, a ještě na dlouho dřepnout na zahrádku hostelu s poslechem barvitějších zážitků ostatních, které by ale do sekce cestování nepatřili. Takže to by tu nikoho vůbec nezajímalo.