CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Cesta kolem světa za 120 dní
USA & Kanada: autem na Niagarské vodopády

Pokr. 24. 9. WASHINGTON - Reagan Airport

Takže teďka získáváme nového společníka na 25 dní i nocí. Půjčení auta v USA je levné odkudkoliv kromě New Yorku, kde je to nejméně o polovinu dražší. Stojí kolem 500 Kč na den při objednání z evropských webů či evropských mutací renomovaných amerických autopůjčoven. Nás vyšlo 25 dní u Nationalu na 16000 Kč, což jsme objednávali už z Islandu (na americké pevnině z amerických webů by to už mohlo být komplikovanější). Samozřejmé je v tom mít posichrované pojištění, zejména na odpovědnost (mělo by být v ceně). Kupodivu v USA bylo vše s nulovou spoluúčastí již v základní ceně (vedle v Austrálii byla spoluúčast 3 tisíce dolarů). Hlavní cenový zádrhel takové transamerické výpůjčky z východního na západní pobřeží je jednosměrný poplatek v řádu mnoha stovek dolarů, který zásadně ovlivní výběr autopůjčovny (například levnější Alamo chtělo na cestu z Východu na Západ dalších asi 1250 dolarů, náš National byl za 450$, nebo ideálně mít čas a kliku na zajištění převozu auta bez poplatku).

Na spoluúčast a rezervaci jednosměrného poplatku potřebují kartu, která by spolupracovala. A to žádná z mých dvou nebyla, Zuzinu zas odmítli vzít, protože rezervace byla na moje jméno. Zachránila to fiácká, kterou tahám jen kvůli pojištění, tak dostáváme papír a můžeme na parkoviště.

Večer je výběr aut prořídlý a ukážou nám prakticky na jediné možné. Trochu se nám nelíbí kufr, protože na nouzové přespání by se hodila rovina, tak nám bez problému mávnou na ostatní auta na patře. Některá snad ani nemůžou patřit Nationalu, ale stejně všechny hlavní půjčovny patří jen asi dvěma skupinám. Když už to má být naším domovem na 4 týdny a 10 tisíc kilometrů, trochu vybírat se může hodit. Ale když chceme vědět i takovou blbost, jako spotřeba, tak stejně najít někoho kompetentního je pořádná fuška. Tu stejně měří nám tehdy nicneříkajícím ale fikaným mpg (kolik mil ujede auto za jeden galon – hodnoty bývají kolem 30-40 mpg = 9,4-7,1 ltr/100km). Zavání to už přebráním, tak radši bereme nakonec to první, což je nový Chevrolet Malibu s marylandskou poznávačkou, najetými 600 mílemi, plnou výbavou, usb a samozřejmě s automatem. Prý to má být něco jako rodinná Corvetta. A jako pěkný to je. A přestože není červený, líbí se i Zuze.

Kanada

USA Roadtrip
Společnice na US roadtrip v kanadských lesích

USA

USA Roadtrip
Jako pěkná, ale dost žere

Trochu nesměle vyrážím z parkoviště (jednak nemám rád podzemní parkoviště, ani víc pruhů, ani velký provoz, auto je velký jak kráva a nevím, kde končí a v noci toho se svým jedním okem moc nevidím). Jsem ale na přiříční silnici, která vede na severozápad, kde by měly po tisíci kilometrech být Niagáry, tak se nechám unášet automobilovým proudem. Stažená mobilní navigace Be-Road také začala fungovat a pokud by se nezasekávala (což ale je problém spíše mého obstarožního androidu), vedla by si docela dobře. Blbý bylo, že se zasekla vlastně po každém zastavení. Co se dopravy týče, zvláštností jsou tu v podstatě jen semafory za křižovatkou a křižovatky se stopkou na všech stranách, kdy se jede v pořadí, v jakém se ke křižovatce přijelo není nějaký univerzální rychlostní limit, ale bývá konkrétně označen značkou (liší se hlavně stát od státu). Každopádně všude jsou ale nízké a všichni je dodržují.

Za městem Frederick po sto kilometrech konečně začal usínat život a objevovat se kopečky. Původně byl nápad dojet někam do kempů státních parků v Apalačském pohoří, ale na to není po dnešku síla ani čas, tak spaní v autě se vyzkouší hodně brzy. Navigace ukazuje i parkoviště a jedno za lesem si říkalo o vyzkoušení. Já zaujal své tradiční místo na předních sedadlech a Zuza se zkusila schoulit do kufru, kam celá zapadla.

15.den: 25. 9. GETTYSBURG

Ráno koukáme, že parkoviště tu je kvůli zrekonstruovanému Catoclin Iron Furnace (39.581,-77.433), což byla železná huť postavená už v roce 1774. Že tuhle trasu jedeme podle známých jmen z itinerářů, jsem už psal, takže jména zastávek nebudou příliš překvapivé, i když často netušíme, co si pod nimi představit. Ale je to něco z dějepisu. Takže Gettysburg (vítězství Severu ve zdejší bitvě v červenci 1863 prakticky rozhodlo občanskou válku Severu proti Konfederaci). Na ploše skoro sto čtverečných kilometrů je na 1300 pomníků a památníků, hřbitovy a další poukazy na jednu z nejslavnějších bitev. Hned první oficiální zastávka na Roadtripu nám začíná užírat dost času. Naštěstí prohlídkové trasy se zde konají v autech, kterými se objíždí nejslavnější místa. Ale i návštěvní centrum s tradičním filmem a milými Američany… jsou asi trochu uměle přeslazení, ale určitě milejší než zcela upřímně věčně nasraní a mračící se Indové z nížin.

USA

USA
Gettysburg

USA

USA
A stovky jeho památníků

Jinak je dnešek spíše zásobovací, ráno se futrujeme ještě plackami s javorovým sirupem u mekáče (né, že bych někdy do toho u nás lezl, ale v cizině má pro cestovatele mě tři neocenitelné věci – wifinu, záchod a zmrzlinu, případně jablečnou kapsu). Trocha poživatelných umělých hmot nabídne na jídlo skoupý Wallmart a na benzínce beru parádní autoatlas od Rand McNally, kde jsou i minimapky turistických oblastí a národních parků a Kanady (14 dolarů + daň). K uváděným cenám se zde vůbec velmi často přičítá ještě několikaprocentní daň, která je různá nejen dle států ale i dle měst. Zkoušíme sehnat i bombu do vařiče, ale to se nám za první týden nikde nepovedlo a pak už to nemělo cenu.

Vjíždíme do kopců Apalačského pohoří. Celý den poprchává, tak vybírám malé silničky skrz lesy a státní parky a užíváme si krajinu a malá americká města jen ze sedadel auta. Zdejší končiny jsou také osídleny Amiši, kteří nepoužívají techniku, jezdí na koňských spřeženích a nosí uniformní staré oděvy. Zastávky v jejich městečkách či krámcích je hezký skok časem do 19. století. Žijí v komunitách do sto lidí a v Pennsylvánii, Ohiu a Indianě je jich na čtvrt miliónu. A jsou hrozně milí.

USA

USA
Pennsylvánie

USA

USA
Radnice v Buffalo

Přes Carlislie a State Colleage a už zase je tma jak v pytli. Na to, že jsme měli jednu vážnou zastávku, tak denní nájezd sotva 450 kilometrů není žádná sláva. U Wilcoxu se necháme zlákat do Státního parku jezera East Branch. Kemp je tu ale zavřený, tak to zabalíme na protějším prázdném parkovišti. To už nás napadlo podlážku v kufru otočit, vypodložit, sklopit zadní sedačky a drobnými přesuny a roztáhnutím karimatek jsme získali téměř dvoumetrové letiště. Mám takový pocit, že teď už stan nevytáhneme, protože spaní bylo luxusní a o dost jednodušší než hledat rovné plácky a každý den stavět a balit stan.

16.den: 26. 9. NIAGARSKÉ VODOPÁDY

Ranní slunce rozpaluje hladinu přehrady do pořádných výparů, tak v nastávajícím vedru můžeme dál po 219 pokračovat do Kanady. Před ní na břehu Erijského jezera se rozkládá průmyslová aglomerace Buffala. Sjíždíme do rozkopaného a překvapivě prázdného centra, kterému vévodí 32patrová (121 metrů vysoká) radnice ve stylu artdeco, i když zdálky to vypadalo spíš na vybydlený panelák. Ještě potřebujeme natankovat americký benzín. Jenže… co se vlastně do toho auta lije? Na žádném štítku u auta není nic nalepeného. Sice z paměti lovím cosi o tom, že Američani naftu lejou sotva do traktorů, ale krk bych za to nedal. Aspoň vyzkouším ten čudlík na zrcátku, jak jsem kdysi viděl v Topgearu. Ten mě spojí s Tinou na lince Chevroletu, tak si trochu pokecáme, zodpoví asi nejstupidnější otázku týdne a můžeme jet dál.

56kilometrovou říční niagarskou spojku s Ontarijským jezerem překlenují do Kanady tři mosty. Na všech se platí mýto kolem 3 dolarů kanadských či amerických. Přejíždíme hned na tom prvním buffalským, ať si tu Kanadu trochu užijeme, když už jí na téhle cestě zas tak moc nedáme. První kontakt s Kanadou je s celníkem, který jen popřál šťastnou cestu a s výběrčím mýta, který byl o něco upovídanější.

Niagarské vodopády po obou stranách hranice obklopují města s nápaditým jménem Niagara Falls. Jedno je kanadský a druhý americký. Zarezervovali jsme si pokoj na kanadské straně v klasickém motelu Niagara Inn za 40 kanadských dolarů.

Kanada

USA
Niagara Whirlpool

Kanada

USA
Niagarské vodopády

Nejdřív jsme sjeli asi 5 kilometrů pod vodopády na Niagara Whirlpool, kde se nad pořádným vírem přejíždí v obstarožní lanovce Whirlpool Aero Car, které bude příští rok 100 let. Vír se tu točí až do hloubky 38 metrů jako pozůstatek dávného umístění Niagarských vodopádů, které tímto místem cestovaly asi před 4000 lety. Niagarské vodopády totiž postupují proti proudu docela čile až o 1 metr ročně. Už teď jsou skoro v polovině trasy, tak za nějakých pár desítek tisíc let docestují až k Erijskému jezeru. Celkové převýšení mezi jezery je 100 metrů. Z toho více než polovičku zařídí právě vodopády. Zbytek je na starosti řady viditelných peřeji.

Kanadský vodopád Horse Shoe (Podkova) je mnohem větší, protéká jím 90 % vody a zabírá 790 metrů, kdežto americká část o Kozí ostrov vedle má jen 320 metrů. Ten je navíc ještě menší, když se pod ním nachází hromada sutin. Ale díky nasvícení a ideálnímu pohledu z kanadské strany je momentálně zralý na pár desítek fotek. I když ještě před pár desítkami let tento vodopád prakticky zanikl v sutinách, že ho museli zcela odstavit a sutiny odtěžit a krásu mu dodat ručně. Kanadský vodopád se ztrácí v mlze vodní tříště. Ještě existuje třetí vodopád – Nevěstin závoj, hned vedle amerického, od kterého ho odděluje ostrůvek Luna.

Kanada

USA
Hrana kanadské Podkovy

Kanada

USA
A noční Disneyland

Auto jsme zaparkovali u řeky proklatě brzo, tak si údolí řeky Niagáry aspoň pořádně vychutnáme s pomalým blížením k hukotu vodopádů. Za mostem to konečně začíná, i když první pohled znesvětila americká vyhlídky postavená před vodopád, aby se svým vodopádem mohli Američané pokochat a nemuseli naproti ke kanadským Pepíkům s mnohem lepšími výhledy. Kolem nechybí kasina, hotely, spousta atrakcí, dinosauři i Elvis. Kanadský vodopád se postará o pořádné umytí, kor když se k jeho hraně dá dostat prakticky na dosah. Projdeme ještě párset metů nad vodopády, kde se široká řeka v relativním poklidu mezi mnoha ostrůvky chystá na pád do vodní tříště.

K vodopádům se vracíme až za tmy, tak jukneme ještě do produktů zdejšího zábavního průmyslu, kterému vévodí 160metrová Skylon Tower. Pár peněz se tu dá asi protočit. Padající voda je různě nasvětlována, což zachytit na naše fotoprdlavky dá trochu fušky a hodně času. Pak už valíme bulvy jen na asfalt, po kterém se úplně mrtví ploužíme k autu a do hotelu. Tak si postele užijeme stejně míň než v našem campervanu.