CESTOVÁNÍ

TravelInfo

ÍRÁN 2016
2. Kashan

20. 1. Kashan

Na ulicí nedaleko ústředního náměstí Imáma Chomejního je pěkný šrumot a tisíce krámků vedených vždy v jednom sortimentu. V tomhle případě jsou to kusy železného šrotu pro auta. Teherán má metro, tak veškerá doprava po městě je krásně jednoduchá. Za 4 koruny sjedeme na jižní autobusák. V dlouhé chodbě konečně první milý domorodec, mladej kluk, co se nás ptá, kam jedeme. Cíl je stejný, tak se už od něj nehneme, protáhne nás přes náhončí ke kase a za 5 minut sedíme v buse do Kashanu.

Doprava je už víceméně poslední extrémně levná věc na Íránu a 4 hodiny v autobuse vyjdou na 60 korun včetně žrádelního balíčku s džusem, sušenkou, pečivem a vodou zdarma. V konverzativním náboženském Qumu vytuhávám. Netušíme, kde budeme končit v Kashanu, stejně jako nikdo netuší, kde je náš hotel nebo aspoň ta centrální křižovatka. Venku se na nás vrhají taxikáři, ale jeden spolucestující si nás odvádí, zaveze ke známým, kteří mají restauraci v klasickém historickém íránském domu, který vždy obnáší nádvoří s kašnou a stromy, které je obklopeno obytnými místnostmi. Sice si moc nepokecáme, ale čaj, neuvěřitelně sladké datle (není moc věcí, které by na mě byly na tomhle světě sladké) v příjemném prostředí nasajeme.

Podobný historický barák je i naším hotelem Kamalalmonk. Zdi zevnitř i zvenku všech těchto polopouštních měst jsou obaleny slámovou omítkou. Vedoucí kluk je v pohodě, dostáváme vycíděnou klícku. Přímo nad hlavou nám ústí pár stovek let stará klimatizace, která sbírala do vysokých věží nad námi vítr, a posílala ho přímo do postele. Klimatizaci moc nepotřebujeme ani dneska, kdy máme rekordní vedro téměř 20 stupňů. V noci se hodně ochlazuje či rovnou mrzne, naštěstí plyn nebude patřit asi k nejdražším položkám na účtech domácích a všude bylo funkční topení, což se o pár dní později v italském Miláně o tříhvězdičkovém penzionu říci nedalo.

Írán

Skotsko & Wales
Mešita Agha Bozorg

Írán

Skotsko & Wales
Kashanský bazar

Tyhle města mají vždy pár hlavních ulic dělící zástavbu klidně na kilometrové bloky, v nichž je ta poloslepá, mnohaúrovňová změť křivolakých uliček. Řada hliněných domů se už rozpadla. Nejdůležitější měšitou je krásný dvouúrovňový komplex Agha Bozorg, který má ve spodním patře madrasu – náboženkou školu. Na hlavním náměstí se k nám ženou Afghánci, ale zajímá je jenom, jestli jsme Němci. Něco povídají, ale jestli čekáte historky o smutném životě a boji o život v jejich Lógaru, to ne. Tady si žijí v bezpečí u bratra, který má nějaký krám, ale oni chtějí do Evropy, protože tam po ulicích chodí polonahé ženské a můžou si po nich šahat a kdovíco ještě. A ten jejich nadšený výraz při vyprávění těhle zasvěcených představ. Tak na vás, pánové, fakt čekáme. Zeptal jsem se aspoň, jestli jsou doktorové, inženýři nebo učitelé. A vono ne. Že školu sice ve vesnici měli, ale přece do ní nebude chodit, k čemu by mu bylo nějaký psaní. Jeden to vzdal po našem rázném „Evropa is full“, druhý se držel dlouho a povídal si s Honzou až do doby než se blížili policajti. Drží si je tady přeci jen trochu zkrátka.

Kashan je znám svým bazarem se stovkami krámků nejrůznější hadrové a kobercové veteše. Kromě hlavní chodby má několik postranních kupolovitých nádvoří. Dnes je to poloprázdné a některá místa mají skvěle omšelou atmosféru. Pro dnešek by to stačilo, já padám spát, na Honzu ještě čekají známí od recepčního na večerní povídání v angličtině při čaji.

21. 1. KASHAN

Chrníme do devíti na skromnou snídaní. S jedinými dalšími hosty, belgicko-peruánským párečkem, se domlouváme na sdílení jejich zítřejšího celodenního taxíkového tripu do dalšího města Esfahanu. Tohle je tu často v nabídkách. A takhle ve čtyřech vyjde celodenní cesta s asi 5 zastávkami na místech, kam je těžké se místní dopravou dostat, za 15 dolarů na hlavu (pokud si řidič nepřipraví nějaké fígle).

Zatím se proplétáme uličkami v rozsáhlém bloku za hotelem, který lednové slunce umí docela rozehřát. Většinou ulice končí slepě dveřmi domů, dost jich je zbouráno. Vše je ale důkladně uklizeno, vyasfaltováno a řádně vyplyněno žlutými trubkami. Do Kashanu se jezdí za dokonale zachovalými komplexy historických rezidencí s mnoha dvory se zahradami a kašnami. Historie tu má na co navazovat, celé město má na zádech 9 tisíc křížků.

Írán

Skotsko & Wales
Historický dům Khan-e Ameriha

Írán

Skotsko & Wales
Komplex Tabatabai

Přístupných komplexů je zde asi pět. Domácí nám doporučil Khan-e Ameriha. Ony jsou si dost podobné a tenhle je nejlevnější (jen 50 tisíc a dnes slouží jako hotel). Vše je perfektně opraveno, pěkná výzdoba, sály se sezením, barevné vitráže dveří, několik dvorů s kašnami, a to ještě před pár lety byla poloruina. Tajná chodba dovede do dalších dvorů, odkud se dá dostat na nejoblíbenější pohled na íránská města – na střechy domů s mnoha kopulemi, po kterých se dá skákat a pozorovat cvrkot. Ale to je nejlepší si užít ve starém městě v okolí bazaru. Tajná chodba odvedla i od Honzy, se kterým se následně mineme a naháníme se po střechách a chodbách snad hodinu. Doptat se tu něčeho při standardních odpovědích „yes“ na všechno také moc nepomůže.

Nejznámější barák je Tabatabai (už chtějí 150, resp. 350 za vstup do dalšího baráku a hammámu). Ten už je čistokrevné muzeum, ve kterém téměř nic není, jen jde všechno prošmejdit, nafotit a kochat se ornamenty. Ty kromě standardních islámských květinových znázorňují i postavy či bitvy, což se v muslimském světě moc nevidí. Respektive je to s oblibou hned ničeno a rozbíjeno. Ale sunnité (kteří žijí téměř výhradně v Íránu a významně už jen v Iráku a Ázerbájdžánu) jsou v tomhle normálnější od hlavně arabských šíítů. Dvorů, teras, zimních místností s okny na jih letních místností v podzemí, černých ošouzených kuchyní, i tajných chodeb větrných tunelů jen pro baterku a ohnuté hřbety je tu spoustu až do pěti pater nad sebou. Zas pálí slunce, ale jinak je cítit chladno.

Hned vedle Tabatabai je mešita, respektive svatyně sultána Mir Ahmada, kteří bývají pohřbeni v zeleně nasvícených klecích a vše kolem je ozdobeno blyštivými zrcadlovými střepy zasazených do všemožných ornamentů.

Írán

Skotsko & Wales
Hammám sultána Mir Ahmada

Írán

Skotsko & Wales
a jeho útroby

Další klasickou arabskou stavbou jsou veřejné lázně – hammámy, tenhle historický sultána Mir Ahmada je vevnitř pěkně vykachlíkovaný v žlutomodrých barvách, což oku po bílo-žluto-červených orgiích slámové malty dosavadních stavení skvěle lahodí. Nejznámější kashanský pohled je ze střechy s puchejřovitými kupolemi a padesátimetrovou studnou. To už ale končí lumixový foťák. Rychle se zapomnělo na nutnost obdenního nabíjení po tisícifotkovém casiu.

Horko se spláchne coca-colou (ehm) a jde se do dalšího baráku, který bychom už snad ani nemuseli, ale zas vše prolezeme, nicméně tímto íránské baráky a paláce můžeme považovat skoro za splněné.

Írán

Skotsko & Wales
Nejznámější záběr Kashanu ze střechy hammámu

Írán

Skotsko & Wales
Všechno se dá vokecat

Za městem jsou v mapce zakreslené hradby, které opravují z hromad hlíny. Vedle jsou i vysoké hluboké homole, které sloužily jako sklad ledu, který sem v zimě navážel z hor. Hliněné stavby se ale pomalu rozpouští, voda v nich vytváří řečiště a brzy jen neforemné hroudy. Vedle je dvouhradbová kruhová veliká pevnost. Z ní zbyly jen ty hradby a vevnitř je zelená oáza funkčních políček mezi vodními kanálky. Z kupole i hradeb je výhled na město a další historické rezidence pod nohami. Muezzini řvou, západ slunce, kolem zasněžené hory…

Zpátky oblezeme pekárnu s pořádnou nabídkou pečiv a nejrůznějších dobrot. Zatímco okukujeme, domácí nás předbíhají, ale nejen že k pozdravu přihodí tradiční dotaz „which country“, ale i pár právě koupených kousků na ochutnání. Motat se tu delší čas, večeře by byla hotova. Jinak se prodává na kila, které je asi za 100 tisíc (2.5€), takže o jídlo by bylo postaráno, protože tyhle pekárničky jsou dokonalé. Bohužel po zbytek cesty jsme už takovou nenašli.

Vedle je další z íránských standardů – minikrámeček s veškerým sortimentem a chlazenými nápoji. Západní značky, včetně cocacol jsou nezbytnou povinností. Jen ten alkohol přirozeně není, nicméně nealko piva s různými příchutěmi nejsou vůbec špatné – litr „piva“ třeba s ananasovou příchutí, chmelem i sladem koštuje asi 20 tisíc (13 Kč). K hotelu je to znatelná štreka, tak zas rychle padnu do postele po troše internetu. Wifiny jsou v hotelích všude, ale řada stránek je cenzurována (facebook, seznam či zpravodajské servery včetně českých – mimo lidovky). Ale dá se připojovat přes nějaký VPN.