CESTOVÁNÍ

TravelInfo

JAPONSKO (7.)
Fuji Five Lakes a Tokio

27. 4. Shibuya – Fujikawaguchiko – Fuji Q Highland

Vylejzám před Tokiem v drobném 4miliónovém předměstí jménem Yokohama, kde vládne klid a pohoda. Kor v sedm ráno. Metrovlakem dojedu ke starým dokům bývalého hlavního přístavu, kde sice zůstala zapomenuta loď se stěžni, ale jinak už jsou kolem jen nové mrakodrapy, parky a nezbytné ruské kolo.

V Tokiu dojedu konečně na tu správnou filmovou a nejlidnatější křižovatku Shibuya, fajn výhled na ní je z prvního patra Starbucks. Sice tam to mám trochu horší vzhledem k absolutní kafové nechuti, ale koláček taky dobrej. Bohužel je moc ráno, tak se při semaforové zelené pro chodce na všech stranách tak dokonale křižovatka nezaplní. Před nádražím je ta socha věrného slavného psa Hačiko pana profesora, který i po jeho smrti devět let sem každý den na něj chodil čekat, až se vrátí z práce. A kolem se potulují ožralové jak u brněnského nádraží.

Japonsko

Japonsko
Bývalé přístaviště Yokohama

Japonsko

Japonsko
Shibuya Crossing

Japonsko

Japonsko
Pes Hačiko na Shibuya Station

Japonsko

Japonsko
Evangelion

Poslední jízda na JR pass je opět po trati pod Fuji, kudy jsem jel před týdnem, a učiním další pokus dostat se Fuji pod oblačnou sukni. V Okanuri přesedám na vlak soukromé železnice jedoucí do finálky u Fuji Five Lakes v kawaguchi-ko (1100 jenů, v případě expressu příplatek 400 jenů).

Fuji Five Lakes je jedna z hlavních turistických destinací pod horou, vede odsud několik výstupových tras. Hlavní sezóna je až v červenci, teď v dubnu sám by to nebylo asi úplně komfortní. Zuza o měsíc později v květnu to už v pohodě vylezla během dne až na vršek Fuji (a i zpět) z tradiční páté stanice (hapruje to trochu dopravu na start). Dole vládnou onseny, kempy a hotely kolem Pěti jezer. Dalo by se vyrážet na kolo (četné půjčovny) i na pěkné túry po okolních menších horách. Přímo od města vede lanovka na hřeben proti Fuji a po něm se toulat hodiny v horách. Fuji je opět hluboko v mracích. Nicméně vzhledem k tomu, že zítra má pršet furt, nemusely by být fronty na ty horské dráhy v Q-Highlandu, jehož loopy se dmou vysoko na obzoru. A nebyly by, ale na infu říkají, že při dešti nemusí jezdit ani vozíčky, což by tu neexistenci front nakonec moc nevylepšilo

Hostel Samurise mám kousek od nádraží. Kluci sice přátelský, ale ne už moc uživatelsky (velkopokoj vypadal na bookingu určitě líp, časový rozvrh na sprchu a trapné účtování poplatku za batoh po checkoutu - aspoň jsem jim tam srazil po referenci čtvrt bodíku). Město vzácně nabízí další a asi lepší jiné varianty do těch 3 táců jenů.

Půjčuji si městské kolo a nejdřív se sjedu ke Q-Highlandu na informace o sjízdnosti horských drah při dešti. Takže zítra nic. Ale i dnes je tam prázdno. Je sice už odpoledne, ale zavíračka je za 5 hodin, tak tam ten přerostlej harant vleze. Poutám kolo (dost mě překvapuje, že ke kolům vůbec všichni dávají řetězy).

Fuji Q Highland je docela omšelý, ale to působí možná tím zataženým počasím. Mají tu 4 horské dráhy a každá je něčím jedinečná na světě a v Guinnesovce: Takabisha s nejprudším volným pádem s úhlem 121 stupňů (trošku to překonává to logické maximum 90), 100 km/h; Eejanika – s největším počtem otoček na všechny strany, sedí se ve vzduchu, 126 km/h a s 76 metry druhá nejvyšší na světě. První nejvyšší je sousední Fujiyama ve stylu klasických horských drah s výškou 79 metrů, rychlostí 130 km/h a délkou přes 2 km. A ještě šílená Dodonpa, která má na úvod zrychlení z nuly na 172 km/h za 1,8 vteřin. Pocit, jak když s vesmírnou lodí vstupujete do jiné dimenze nebo aspoň start se stíhačkou. Jenže nesedíte v kokpitu, ale na papundeklovém vozítku bez čelního skla.

Japonsko

Japonsko
Fuji Q-Highland

Japonsko

Japonsko
a horské dráhy

Lidí je tu málo a v nejdelších frontách je jich sotva 30, ale rychlost zdejších zaměstnanců je zoufale pomalá a řadu sedaček nechávají zbytečně prázdnou. Takže občas je čekačka i 20 minut. Menší atrakce jsou úplně bez čekání, ale i u nich se občas podrbe člověk za uchem, kam to zas vlezl na sebevraždu. Minidráha Mad Mouse zas rozesměje, jak je debilní. Opět ale exkurze do japonské povahy: jedna vodní atrakce, ke které se fasuje i pláštěnka (mimochodem, hodí se používat i kapucu – vlna neomylně zasáhla přesně zátylek), ani noha tu, tak když se ke mně při výstupu žene zaměstnankyně, na mé naznačení, že si dám ještě jedno kolo, tak ne-ne, musím vylézt, vrátit pláštěnku, obejít celou atrakci a řádně přijít pustým vchodem.

Tak ať si to nechají a zas na další rundu horských drah přes zemi mašinky Tomáše, kde se na atrakcích pro špunty smíchy mlátí puberťáci. I zde nechybí Evangelion, ale po projití zůstal smysl této atrakce utajen. Neomezený vstup do parku je za 5700 (ale obecně na dražší vstupy se dají najít v hostelech a na informacích vouchery se slevou – což je lepší zjistit dříve než zítra), případně 1500 do parku a až tisícovka za jednotlivou atrakci.

Do posledních minut lítám po adrenalinu a stejně při každém pomalém drkotání do 80metrové výšky si říkám, proč takové blbiny dělám. Kor když se zarážka na sedačce při prvním volném pádu o pár zoubků lupne. Automaticky se vybavuje film Nezvratný osud. Vyježděnej jsem teda dost. Lepší a víc toho už asi nikde na světě nebude, tak zas jeden harantovskej sen splněnej.

Tmou razím polňačkami s rozházenými baráky zpátky do Kawaguchika. Lezu do doporučené restaurace na nějaké polívkové nudle na baru se stálým dolejváním čaje. Nákup, akorát se vejdu do jízdního řádu sprchy, narvu na uši a oči špunty a v dešti usínám. A v dešti se budu i probouzet.

28. 4. Fuji Five (Two) Lakes

Po dlouhé době ranní hit v podobě čínské polívky z pytlíku (jinak nikde v hostelech jsem na snídani v ceně nenarazil). Půjčuji si zase erární kolo (500Y) a při mírném poprchávání vyrážím přes nádraží na uložení batohu (300Y, v hotelu chtěli 500) na okruh kolem největšího jezera. Město se úspěšně rozlezlo po čtvrtině pobřeží. Je obkrouženo silnicí a stezkou. Jen příjemný pocit horského jezera utopeného v okolních horských štítech narušuje most směrující si to přímo prostředkem jezera. První půlka je městská, památky, chrámíky, rozkvetlé koberce kytek, muzea, hotýlky a baráky. Druhá půlka je už sevřená pod hory, občas se tunel připlete, na jezeře ostrůvky, most je už za ohybem a není tu moc nohou. Čas občas ubere projití nějakého hořejšího parku s vyhlídkami, jindy schovka v tunelu před ostřejší přeháňkou.

Japonsko

Japonsko
Kawagoshiko

Japonsko

Japonsko
Fuji Five Lakes

Japonsko

Japonsko
Pod horami Fuji

Japonsko

Japonsko
Japonský tunning

Na druhém konci jezera silnice stoupá v serpentinách do sedla k druhému jezeru Sai-ko. To je hned za sedlem, je menší, bez měst, kolem lesy, lávové jeskyně (dovnitř ale nee) a ubytovávají se zde spíše školní výpravy v tábořištích. I tohle obkroužím v příjemném 10kilometrovém okruhu, když se mraky zastavily u dolního jezera. Nedaleko by bylo i další fajnové filmové místo - les sebevrahů Aukigahara. Prý dobré na přespání ve stanu. Samozřejmě ani dneska jsem nedalekou Fuji nezahlédl.

Zpátky do Tokia beru autobus, je to výjimečně rychlejší a tradičně levnější (i když zas ne o tolik). Moc podnikatelské terno to asi není, jede nás pět. Vyhazují nás kousek od hlavního nádraží. Propršenou tmou dorážím do nedalekého (no dobře, 45 minut, ale na mapě při objednávání to vypadalo kousek) hotelu Grids Akihabara do tradičních kapslí (pěkný, nový, za 2200, původně jsem tu měl i minulou noc, ale včas jsem to přeobjednal ve prospěch Fuji). Přidal bych i zítřejší noc, když se ukazuje, že na letiště je to rychlovka, ale postel je za 10 tisíc, protože zítra už začíná Golden Week.

29. 4. Tokio

V Tokiu a hlavně v nejbližším okolí (Nikko, Kamakura) se dá zabít čas slušně. Ale lítat po dalších památkách se mi už nechce, tak vyrážím z hotelu nazdařbůh kolem kanálu. I tak se hned přichomejtl hotspot Akihabara, sídlo manga comisců a elektronických obchůdků, pulzuje to tu životem, japonský školačky zvou do podniků a do videoshopů. Podivné to obálky. Ale tak je to země, kde frčí kreslené rozkostičkované chlupaté… no nic. Manga postavičky visí z mnohapatrových paneláků. Prodávají i gumové atrapy jídel a pití, které se pak vystavují ve skutečných restauracích. Proto i to objednávání zde může být jednoduché, když to člověk aspoň vidí.

Japonsko

Japonsko
Tokio - Akihabara

Japonsko

Japonsko
Východní císařské zahrady

Japonsko

Japonsko
Hradby Císařského paláce

Japonsko

Japonsko
Moderní hradby před vodními příkopy

Dál se připlete i katedrála Nikolai, skrz moderní čtvrtě a prázdné bulváry… Golden Week město úplně vylidnil, žádné davy, žádné kolony jako včera v autobuse. Helemese, Císařský palác. Do něj se člověk nedostane, ale Východní zahrady za hradbami jsou přístupné (zdarma), tak se v nich dá toulat mezi květy a jezírky a číhat na průzory na stavby pana císaře.

Když už Tokio, tak taky nějaký ten mrakodrap a výškové vyhlídky. Je tu pár vysokých věží s frontami a vstupným. Nebo je tu budova radnice v Shinjuku bez vstupného a front, kam se vyrazí do 47. patra na kochačku. Vybrat si lze rovnou ze dvou věží. Na jedné straně mrakodrapno, na druhé město, na třetí Fuji. Dneska sice je slunce a jasno, ale vršek stejně přes opar nevidím ani na sedmý pokus.

Japonsko

Japonsko
Tokijská radnice

Japonsko

Japonsko
a výhledy z ní

Japonsko

Japonsko
Kokon

Japonsko

Japonsko
Panoramata mrakodrapna

Pod věžemi se zrovna prohání orkánek, lítají deštníky a stromy. Vedle je tepající večerní zábavní město Kabuchiko. Poslední restaurační pokus, ale ty syrová vajíčka mi trochu vadí, i když i to hned přehluší typický řasový smrad. Gurmán ze mne fakt nebude. Ale když tenhle smrad jsou schopni nacpat i do sušenek, brrr.

Japonsko

Japonsko
Kabuchiko

Japonsko

Japonsko
Noční Tokio

Na hotel pro batoh a z blízké metrozastávky jede přímý vlak po Kensei Line až na letiště (1100Y). Narita Airport je přes noc zavřené, ale v Terminálu 1 je jakési nocležiště, kam jsou cestující přesidlování a mírně pod kontrolou strážců. Vedle je i 24hodin otevřený Family Markt, ale to už se špunty a klapkami spokojeně chrápu. I když druhý den jsem si všiml na břiše krvavé jizvy, tak mě to možná stálo ledvinu.

30. 4. Narita – Varšava

Pro poslední noc na letišti rozhodlo kromě škudlivosti a obsazenosti hotelů hlavně dlouhé nasávání nočního Tokia s tím, že spánek by se mohl posunout do letadla, protože let bude dlouhej. A to vyšlo. Usnul jsem ještě před vzletem. Moc okenních kochaček by stejně nebylo, sice fajn místo v první řadě, kde na kolena mám tak 5 metrů, ale nemá to okénko ani „u okénka“. Kromě japonských údolí je pak vidět stejně už jen zamrzlá bílá Sibiř. Ale domů to ještě jen tak pět dní nebude.