CESTOVÁNÍ

TravelInfo

JAPONSKO (5.)
Japonské Alpy

21. 4. Tokyo – Fuji-Fukushima – Tsumago Onse

Na dnešek jsem se nechal nalákat dalším TOP20 z Lonelyho - drobný 10-15 kilometrový trail po staré poštovní stezce Nakasendo v japonských horách přes průsmyk za tradiční krajinkou mezi historickými vesnicemi Magome a Tsumago mezi horami, kolem teahousům farem, vodních kol a rýžových políček. Jen když se chce člověk dostat do přírody, musí se k vlakům zapracovat i relativně drahé místní autobusy.

Nakonec dobrý, pokud by to člověk provedl normálně. Když už si hraju na uživatelsky návodný spisek, tak ideální by bylo vystoupit v Nagoye (nebo po mém probuzení v Tokiu tam sjet zpátky), jakýmkoliv vlakem do Nakotsugawa (kde by měly všechny stavět), busíkem do Magome (zde v turistických informacích lze dokonce dopoledne nechat zavazadla a vyzvednout si je odpoledne v Tsumago za pětistovku jenů a jít nalehko), túrka přes hřeben do Kiso Valley a tradiční vesnice Tsumago s historickými domy a muzei. Mají tam i resthouse na odpočívku a možná i zdarmové přespání, případně na romantický bivak zajít přespat na kopec bývalého hradu nad vesnicí s krásným výhledem, nebo dojít do Nagisa a večer ještě jet dál. Určitě by to byl jeden z nejhodnotnějších dnů.

Japonsko

Japonsko
Údolí Azusy Line

Japonsko

Japonsko
Fuji-Fukushima

A teď jak ten den zabít. Pod hory se chci dostat lokální tratí jedoucí údolím pod Fuji, kde doufám, že bych ji konečně mohl vidět. Na to ale musím nejdřív přejet na nádraží na druhé straně Tokia Shinjuku. Ráno v tokijském metru je neuvěřitelně, obrovská změť pohybujících se lidí, kteří se dokonalým způsobem míjí, i když jdou všemi směry. Zato já si při pokusu o prodrání na druhou stranu chodníku připadám jak při přebíhání po dálnici. Nádraží Shinjuku má pro mě mít i dva bonusy, protože v jeho okolí jsou vlastně jediné dva body Tokia, které jsem znal – legendární křižovatku a sochu věrného psa. Dlouho hledám směr venku u mapky, než mi v informacích řeknou, že to je na úplně jiném nádraží od Shi.

Tak nic a skáču na vláček směr Matsumoto. Rychlostí neoplývá, obloha ocelová, takže opět bez Fuji, což jsem podle předpovědi mohl čekat, ale průjezd údolím se smaragdovou řekou a políčky byla fajn. Přestupuji v Shiojiri, čekačka už je delší a stejně mi ten vlak moc nepomůže, protože v Nagisu, které jsem blb vybral místo Nakotsugawa kvůli tomu, že z něj vede stezka bez drahých autobusů a myslel, jsem, že z Tsumaga jde cestou do sedla udělat okruh (tak nedá). A taky jsem předpokládal déšť, že dneska už asi toho stejně moc nenachodím, tak se hodí být poblíž Tsumago. Aspoň tahle úvaha byla dobrá.

Trať do Nagoyi byla ještě lepší, údolí užší a plné kvetoucích třešní. Musím vylézt ve Fuji-Fukushima a čekat hodinu na lokálku. Ale v tomhle městečku lze zabít čas nákupem a historickým dřevěnými ulicemi nad řekou. To začíná chcanec, a ten už nepřestane.

A rozhodně nepřestane v Nagisu. I v téhle díře mají turistické informace a dostanu nějakou brožuru a nejasnou informaci o spaní v resthousu. Ale mě spíš zajímala zmínka v lonely o onsenu, protože v tomhle se pochodovat nebude. A nahradit to vyvalováním v horkých bazénkách je dobrá alternativa na poznávačku další klasické japonské kultury. Nějaký je nakonec až asi 4 kilometry nad vesnicí a autobus do Tsumago tam pokračuje (300 jenů). I když mě vyhazuje trochu jinde, protože domluva už je bez šance.

U hotelu, o kterém se lonely zmiňoval, že by onsenovvání mohlo být, pro nehosty není. Ale recepční mě posílá do vesnického onsenu o fous dál. Za chvíli za mnou ještě vybíhá a dává mi deštník. To se hodí. Jen ten onsen nevidím. Není tady totiž vůbec nic kromě papundeklového baráku, který se však zove Araraki Hot Spring. V něm je hospoda a kupodivu i ten onsen. Platím standardních 550 jenů za už asi ne úplně standardní představu japonských onsenů. Normálně by tu měly být venkovní i vnitřní bazénky s různou vodou, sauny, kádě… zde je přesně jeden vnitřní minibazén pro pány a druhej pro dámy a japonské sprchy, u nichž se sedí na dřevěných stoličkách a polévá se škopkem. Zas tady není ani noha a je k tomu relaxační místnost s tatami, knihami, kamny, případně masérem. A vzhledem k tomu, co je za oknem, je tu skvěle. Začíná to trošku vadit, když ta pohoda pokračuje třetí, čtvrtou i šestou hodinu, protože chcanec nepřestává.

Japonsko

Japonsko
Araraki Hot Spring

Japonsko

Japonsko
Outdoor kapsle

Venku je dávno tma a babka s vnukem zavírají. Mé vrcholné pantomimické dílo se spjatýma rukama jako spát pod stříškou bohužel nevyložili tak, že by mě v té vyhřáté tatami relaxárně nechali přespat, ale odvedli mě na autobusovou zastávku. Ani to nebylo špatný, kryté a klidné místo mimo silnici, dřevěná lavice, tak premiérově vyndavám nový péřový spacák. Ideální, a to asi horší počas být nemůže. A ono jo. K dešti se přidal vítr a na to už zastávka nestačí a já si jen pamatuji, že péřák nesmí zmoknout. Bundou ani igelitem se to moc nezachraňuje, ale pod lavičkou je asi 30 centimetrů místo, tak se tam zasoukám. Zkušenosti se spaním v rakvích jsem tu už nasbíral, tak se chrní krásně dál.

22. 4. Magome–Tsumago–Nagiso Trail – Matsumoto

Ráno malované, zpod lavice se vysoukám ještě před prvním autobusem, vrátím k hotelu deštník, pěknou údolní krajinou se vracím k Tsumagu na historický trail staré poštovní stezky. Docela kopíruje dnešní silnici s řadou zkratek. Nejstarší části jsou ještě vydlážděny šutrisky, takhle po dešti ideální na držkopády. Vstup do lesa uvozuje zvon na provázku a informace, že se má cinknout kvůli medvědům. Zasměju se, co by neudělali pro turisty, ale ono je to prý vážný. Medvědi v Japonsku na lidi mohou zaútočit. Mně ale spíš vadí hadi. Ty tu i vidím a je fakt nemám rád. Děda zrovna jednoho umlátil holí a další později zas zrovna né úplně mrštně uhýbá z cesty.

Japonsko

Japonsko
Kiso Valley

Japonsko

Japonsko
do Tsumago

Japonsko

Japonsko
Magome–Tsumago Trail

Japonsko

Japonsko
Vodopády na cestě

Japonsko

Japonsko
Stará poštovní stezka

Japonsko

Japonsko
Poštovny a čajovny na trase

Japonsko

Japonsko
Třešně

Japonsko

Japonsko
a hadi

Míjí se i obstojné vodopády, u staré poštovny je čtvrt tisíciletí stará třešeň a rozkvetlými třešněmi lemovaná louka obklopující dřevěnou odpočinkovou mezistaniční čajovnu. Výšvih do sedla, které je i hranicí prefektur. Trochu poklesu do další historické dřevěné vesnice pod ním. Horské scenérie, kvetoucí třešně i magnolie, prastaré cypřiše, drobné svatyně, hroby a tradičně popsané či vytesané kameny, stylové turistické značení…

Až do Magome nescházím a točím zpátky do výstavního Tsumago. To už zaplavili turisté a kamenné ulice zaplavil asfalt. Ale i tak krásné historické baráky a muzea. Jeden starý hotel prolezu, má pár hezkých detailů, na dřevěné podestě jsou tatami a ohniště, místnosti oddělené dřevěnou stěnou, dole kuchyň, skromné zahrádky. Do noci daleko, tak pokračuju pěšky na nádraží v Nagisu. Tahle už neturistická část stezky byla v něčem hezčí, konečně zemědělská krajina, rýžové políčka, bambusové lesy. Vylezu na místo dávného hradu, kterému vévodí už jen cypřiš a kvetoucí keře s chrámkem. V Nagisu mají park téměř tradičně s odstavenou parní lokomotivou i nádherné zahrádky u každého domku a je čas i dojít na nedaleký čtvrt kilometrů dlouhý bytelný dřevěný most přes řeku.

Japonsko

Japonsko
Kiso Valley

Japonsko

Japonsko
Tsumago

Japonsko

Japonsko
Výhled z bývalého hradu nad Tsumago

Japonsko

Japonsko
Nagiso

Vlak končí v Matsumoto, které docela žije, což se o mnoha japonských městech po setmění říci rozhodně nedá. Nacházím hostel kousek od nádraží, ale trapně chtějí při osobním zeptání víc peněz, než inzerují na internetu. Člověk by si myslel, že by ještě mohli být rádi, že ušetří na poplatcích rezervačním serverům. A prd. Tak si dáme arabskou scénu s odcházením, aby aspoň dorovnal, co píšou (3000). Stejně to není nic moc. Ale poprvé spím v tradičním japonském bydlení, místnost s tatami, na nichž se rozloží matrace s peřinou. Do pokojíku se nacpeme ve čtyřech, soukromí žádné, ale zas půl metru vedle skončila mlaďounká blonďatá Dánka. Není to vlastně zas tak špatná varianta.

Že v Matsumoto je slušný výběr ubytování není náhoda. Je tady totiž taky druhý nejslavnější hrad. A japonské hrady ještě mají u mě stále milost. Teď v devět v noci už je to jen na nasvícené okukování přes hradby. V rybník pod hradby se stavba krásně zrcadlí, nad tím z mraku vykukující měsíček téměř v úplňku. Kýýýč.

Japonsko

Japonsko
Hrad v Matsumoto

Japonsko

Japonsko
Pachinko

A ještě jeden echt Japan – pačinky. Něco neuchopitelného. Japonci milují automaty a ještě více ty, na kterých se hraje. Někde se mlátí do bubnů dle teček, jinde před nimi musí dělat neuvěřitelné chvaty, ale největší hit jsou pachinko. Protože hazard je v Japonsku zakázaný, mají tohle a hrají o kuličky, které jdou vyměnit za věcné dary, a které shodou okolností často hned vedle vykupují za hotové. Nepochopitelný mi přijde účel hry, tisíce kuliček kamsi propadává, není ani vidět, co se tam děje, hejbou s nějakou koulí a to přirovnání k pinballu dost pokulhává. Ještě se v tom na obrazovce objevují manga kočičky, a to vše v obrovských sálech se stovkami automatů při decibelech hluku.

23. 4. Matsumoto – Nagano – Joetsu

Pro včerejší úspěch si dám hrad ještě jednou za světla. Tentokrát lidí bylo už dost a vinoucí se štrúdl v útrobách hrad rychle naplnil. Kýčovosti zase přidaly zasněžené vrcholky hor v okolí města. V přilehlém muzeu je pár tradičních propriet z historie, jako zbraně, kočáry, sošky a dřevěné penisy (vstup hrad a muzeum 610). Ještě okouknout prastarou pobřežní nákupní stánkovou ulici přinášející kýče zvenku, zevnitř i na poličkách k prodeji.

Japonsko

Japonsko
Matsumoto-jo zvenku

Japonsko

Japonsko
a zevnitř

Jsem očekával, že už se konečně dostanu do hor a kolem budou zasněžené štíty, čemuž by mohlo napovědět i další město, kde se přepisují dějiny a otevírá zlatá brána – Nagano. Ale v něm to na konání zimní olympiády v 1998 moc nevypadalo. Placka, kolem nevelké kopečky a zasněžené štíty sotva viditelné na horizontu. Zde se konaly jen stadiónové záležitosti. A z olympiády je k vidění pár cedulek a v dosahu je pouze zimní stadion. I to drobné muzeum přesunuly na mnohem vzdálenější rychlobruslařský stadion M-Wawe.

Ale paní na informacích hned pochopila, odkud jsem, když se ptám na zimní stadion Big Hat. Tam nikdo jiný jít nemůže, kor když tam není nic k vidění. Já si stejně z toho zápasu pamatuju hlavně to, že jsem jel nechutně ranním vlakem na poslední termín zápočtu z matematiky. Došlo se k okachlíkovanému zimáku s olympijskými kruhy. Byl výjimečně otevřen na jakýsi veletrh Horstů Fuchsů. Mezitím chodí maskoti hříbků a telefonů. Spousta stánků a prodejců naprosto všeho, od karavanů, prodejců oken, mixérů, a taky jídla. Z toho koukaly ochutnávky, kde se mohli přetrhnout, aby si bílá huba vzala z jejich talíře. A že někdy to vypadalo hodně hnusně. Ale když se zavřou oči, tak výborný. Škoda, že jsem se předtím nacpal supermarketovým obědem vedle (v 7eleven různé smaženiny levné jsou, ale v supermarketech se jde minimálně na půlku), takže bramborové karbanátky, maso na špejli a vydatný oběd je za 30 Kč. Fakt to nemusí být drahá země. Když chlemtám půllitrovku piva po dvacce před stadionem, akorát koukám, že jeho značka se docela hodí – Grand Gold.

Japonsko

Japonsko
Zenko-ji v Nagano

Japonsko

Japonsko
Uličky Nagana

Japonsko

Japonsko
Zimák a japonský oběd

Japonsko

Japonsko
Únik z civky

Mnohem důležitější památka v Naganu je ale buddhistický dřevěný templ Zenko-ji a tradiční spousta stavbiček, pagod, soch v kýčovitě opečovávaném areálu. Vede k němu mílová ulice z nádraží. Fakt pěkný, na to, že o tom jsem napsal dva řádky, ale ono to na druhou stranu vypadá všechno podobně. Škoda, že ten zimák je přesně na druhé straně města, tak se dalo pořádné protáhnutí zadními uličkami modernějšího maloměsta (nemá to tu ani půlmilionu obyvatel a vypadá jako vesnice).

Večer na krku a kam dál? Snažil jsem se domluvit se spolužákem z gymnázia, která se v Japonsku usídlil. Přes týden práce na univerzitě v Tokiu, na víkend do starého domu na divokém východním pobřeží mezi mořem a horami za rodinkou s třemi raubíři pěstovat rýži a včely. Cestuju jak blázen po světě, ale takový kulturní rozdíl, jaký má každý týden teda nepoznám. Blbý bylo, že se nějak nepovedlo upřesnit místo ani čas srazu a dnešek byl víceméně poslední šancí. Beru lístek na šinkanzeny do Niigaty, kde jsem myslel, že se pohybuje, a když se neozve, budu pokračovat po severovýchodním pobřeží lokálkami.

Krátce před odjezdem se konečně spojujeme telefonem (doteď pískal hokejový zápas), že dnes by to šlo, jen bydlí někde úplně jinde, v Joetsu. Naštěstí blíž, ale s delšími intervaly. Skoro v devět na mě čeká se svoji kompletní dětskou osádkou, zajedeme na véču k suši pásům (další japonská klasika, misky jezdící na pásu už zná každý, jen mimo hlavní čas se to objednává na obrazovce plné klikyháků, takže sám bych byl v pytli) a na vykoupání do onsenu. Tenhle je konečně parádní, spousta vyhřívaných bazénků venku i vevnitř. Do vody někde pouští i elektrický proud, že je to prý dobrý na záda. No nevím. Večer, resp v noci dlouho kecáme o životě, bó za těch posledních dvacet let jsme se viděli jednou (i když vloni jsme se jen o den minuli v Kathmandu).

24. 4. Joetsu – Akita – Akitashirakami

Ráno jdeme okouknout drobné polnosti. Škoda, že rýže se sází až přespříští týden (také mísntí událost). Konečně má zas člověk pocit klídku a pohody a totálního zvolnění. Teď už ani já se nikam neženu a vše bylo splněno. Přece jen ten pocit, že člověk musí vidět ještě tamto, je někdy zbytečně ubíjející.