CESTOVÁNÍ

TravelInfo

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
II. Karneval v Rio de Janeiro

25. 2. Rio de Janeiro

Karneval není samozřejmě jen ten slavný průvod na Sambadromu se soutěží jednotlivých škol. Každá čtvrť má své karnevaly a v každém kousku města jsou „blocos“ s muzikou, uličními průvody a trsajícími obyvateli, kteří na sebe aspoň nějaké symbolické masky prdnou. Někde mají pojízdné kamióny, za kterými se stovky metrů hlav vlní ulicemi. Při vletu do města dostanete hned obsáhlý program s časy a místy všech akcí. Míša vytáhle masku policajtky. By se jeden i snad nechal zmlátit a zavřít. Já nandal na sebe tričko v barvě plísně a šel jsem za gorgonzollu.

Jeden z hlavních bloků je dnes na hlavní třídě v centru už dopoledne. V Riu nejlépe metrem, které má tedy jen 2 linky, ale kromě letiště, autobusáku a jižních pláží, obsáhne všechno. No dobře, ty tři věci jsou vlastně nejdůležitější. Silnice i magistrály jsou totálně bez aut a všude jen lidé. Start tohohle bloku se ale rozjížděl hodně pomalu. To jsem ještě nevěděl, co čekat. A očekávání byla rozhodně větší. A ono jen 5 kamionů, na nichž hrála hudba a hodina čumění na to. Pak se to rozjelo a dav se jen tak za tím pohupoval. A od všudypřítomných prodavačů se brala za deset realů chlazená piva po třech.

Brazílie

Jižní Amerika
Pravidelné riožské ranní výhledy od hotelu

Brazílie

Jižní Amerika
Katedrála Naší Paní z hory Karmel

Brazílie

Jižní Amerika
Blocos v centru

Brazílie

Jižní Amerika
Ulice Ria s průvodem

Brazílie

Jižní Amerika
..a bez

Brazílie

Jižní Amerika
No..

Vzalo mě to tak, že bych mohl popisovat následující hodinu strávenou prohlížením architektonických památek – od divadla, moderní kuželovitá katedrála svatého Sebastiána (zavřená), po legendární akvadukt s tramvají, který jsem tehdy nepochopitelně minul, a to jsem od něj byl jen pár desítek metrů. Vypadá to, že po něm se člověk už ale tramvají neprojede.

Zpátky k hotelu, obsadit dolní pryčnu a do obchoďáku na žrádlo na váhu, které v těhle končinách všude jede - švédské stoly a nahodit lahůdky dle libosti za jednotnou cenu, která by neměla vytlačit plný talíř příliš nad 2 stovky v českých. Odpoledne vyrážíme s Míšou a jejími kamarádkami na náš domácí blok v Botafogu. Vyráží s námi i pár kluků z hotelů, ale ti si vzhledem k úborům baletek a princezen asi vystačí sami. Promačkáme se pár ulicemi a jdu se nadejchat čerstvého vzduchu do dálničního tunelu vedoucímu na Copacabanu.

Brazílie

Jižní Amerika
Radši ty baráky - Metropolitní katedrála

Brazílie

Jižní Amerika
Viadukt pro tramvaje - Arcos do Lapa

Brazílie

Jižní Amerika
Telefonní seznamy se trochu zúžily

Brazílie

Jižní Amerika
Osazenstvo hotelu

Brazílie

Jižní Amerika
Copacabana

Brazílie

Jižní Amerika
Blocos v Botafogu

Copacabana je obrovská pláž, jejíž příboj je téměř v nedohlednu. Teď při západu rudého slunce je skoro prázdná. Asi vědí, proč se soumrakem na ní nikdo neleze. Radši tmou rychle zpět, takže je fakt ideální omylem zabloudit do nějakých jiných tunelů. V Botafogu si dál vlní průvod, tak se jím nechám dovést k hotelu, kde mě zas jen Míša odtáhne do vedlejšího hotelu za dalšími decibely. A to je pátek jen takový drobný zahřívací den.

26. 2. Rio de Janeiro

Co dělat po Riu jsem doteď nevěděl. Ano, plán byl evidentně velmi detailní. Jasné byly hraniční vodopády Foz de Iguacu na odjezdu, ale jestli rovnou 24hodinovou a drahou štrekou v autobusy (normálně letenky stojí podobně, ale ne po karnevalu)? Nebo se zastavit na krásných plážích, které zde ideálně nastavuje Isla de Grande a Paraty asi 3 hodiny jízdy jižně od Ria či prozkoumat jih Brazílie i víc a zastavit se u kámošky v Curitibě. Navíc odjíždět z Ria hned po karnevalu by chtěl asi tak milión lidí. A mně se vlastně ani moc pryč nechce.

Na ostrově nakonec už moc volného ubytování nezbylo a nejsem na téhle cestě přeci kvůli chození po písku. Navíc návrat v budoucnu do Brazílie je pravděpodobnější než někam do prostředka Jižní Ameriky. Tu si jedu užít teď a napálím to rovnou do Foz a jdu shánět jízdenky do Foz a budu chodit v kalužích, v prachu, v soli, v potu a ve sněhu. To bude určitě lepší. Autobusová konkurence zde moc nefunguje, bus jede jeden denně (jinak přes Sao Paolo – což mě stejně neminulo) a chtějí za ně 3 stovky realů (2,5 tisíce korun). Ale poslední lístek na nějaký očesaný přidaný bus za 2 stovky se našel. Přes internet to koupit nakonec nešlo, i když se to tvářilo velmi přesvědčivě, tak musím upalovat na velkoautobusák Rodovario, k němuž upaluje dost místních autobusů korzujících městem. (Za normálních okolností na stejnou cenu vyjde letenka do Foz, což by byla skara příjemnější varianta, ale takhle krátce po karnevalu bylo všechno dopředu vyprodané.)

Brazílie

Jižní Amerika
Lednová zátoky s Cukrovou homolí

Brazílie

Jižní Amerika
Kristus od pláže

Brazílie

Jižní Amerika
Záliv Botafogo

Cestou zpátky si dám zase jedno déja vu. Vylejzám pod letištěm Santos Dumont ve Flamengu a jdu jak tehdy až k Botafogu podél pláží s velikými parky, přes něž skoro není vidět mrakodrapno a kochat se nádhernou zátokou Lednové řeky, kterou ukončuje Cukrová homole. Dnes tu ale zbyly jen prodavači a ve vodě není ani noha. Respektive pár noh tam určitě plave, ale k tělu přidělány nebudou. Jinak ale vše uklizeno a příjemné.

Dneska je neděle a začíná ta dvoudenní nejslavnější přehlídka škol samby na Sambadromu Marquês de Sapucaí od architekta Niermeyera. Promenáda má 700 metrů s tribunami po obou stranách pro 90 tisíc diváků. Po oba dny se tudy žene po sedmi školách samby z první ligy, které mají na průchod 75 minut. Každá má několik velikých alegorických vozů na jejichž vrcholy ideálně posadí nějakou celebritku, až 4 tisíce tanečníků v nádherných maskách a nějaké téma. Porota boduje všechno možný na setiny bodu až k vítězným někde nad 130. Nejlepších 7 škol pak postoupí do finále na velký marš, které se koná příští týden. A dvě školy sestoupí a nahradí někdo z nižších lig. Prostě jako každá liga.

Lístky na tohle se dají sehnat na internetu za stovky dolarů, ale pro domácí se to zejména na zadní tribuny u cíle prodává asi za 100 realů. Pokus je dostat přes net skončil na předrahém poštovném, na místě se sice prodávají taky, ale o jejich pravosti lze mít pochyby. Naštěstí Helena z recepce je pár lidem z hotelu nakoupila a mohli jsme večer vyrazit společně. A když jsem viděl jejich hrůzu v očích s poznámkami, když jsem vytáhl svoji fotoprdlavku, tak asi tu nebudu moc vyprávět o bezpečném Riu a že je tu vše v pohodě. Fakt ne, ale o karneval sem nahnali desetitisíce policejních a vojenských posil, tak by to mohlo být lepší.

Brazílie

Jižní Amerika
Sambadromo

Brazílie

Jižní Amerika
a 75minutová maršparáda

Brazílie

Jižní Amerika
jednotlivých škol

Brazílie

Jižní Amerika
Sambadromo

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
Sambadromo

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
..

Brazílie

Jižní Amerika
Sambadrom z výšky

Naše zadní tribuny pro místní jsou až u cíle, takže první půlhodinu nevidíme nic kromě obrazovek. Furt lepší než na závodech formulí. Zdržení ale pokračuje dál, protože jeden z prvních vozů neutáhl včas zatáčku a k mantinelům přimáčkl pár desítek lidí a novinářů. Tribuny ale moc netrsají do rytmu samby, jak bych čekal. Nebo asi fandí jen svému oblíbenému klubu, takže se spíš jen čumí na rej barev. A kupodivu se ani dole neproducíruje moc polonahých dívčin, respektive těl, které se za dívky vydávají. Helena i většina tribun fandí jen té své škole Salgueiro. Vstup každé školy uvádí ohňostroje, ale to jsou docela prdlavky. Zato třeba létající koberce s lidmi na nich řízené jako drony vypadaly docela věrohodně.

Už se rozednívá a já nemůžu a usínám, ale tlusťošky z hotelu by tu ještě byly, kluci sbalili další kluky a já bych utekl. Kor kdybych věděl, že metro jezdí o karneval nonstop (i když ne všechny stanice, jak jsem zjistil zítra) a v pohodě bych se dostal domů. V sedm ráno opouštíme sambadrom a show ještě stále nekončí. Časy v oficiálním programu se jim pěkně zvrhly. A hotel, sprcha a padám do snů.

27. 2. Rio de Janeiro

Dnešek se prochrápe. To by se dalo pochopit a stačilo by to. Ale on to byl zase proklatě nabitý den. Vstávám už po druhý, je pěkně, tak si dám další deja vu trip – tramvají na kopec Corcovado se sochou Krista Spasitele. Tu slušně podražili na 68 realů a je třeba ji koupit na konkrétní čas. Ale krásně červené tramvaje si dál vesele funí džunglí do prudkého kopce a během chvilky naberou 700 výškových metrů.

Nahoře turismus zasáhl již nejen cenovky, ale vše. Vše je oploceno a vybírá se vstupné i pro ty, co si vyjedou busíky či taxíky. Přibyly výtahy pro lemry a dokonce i samu sochu s mohutným podstavcem a schodišti postaveným v dokonalé souměrnosti neváhali zničit a postavit podél jezdící schody. A to ještě nahoře je masakr v podobě stovek lidí, trvá desítky minut, než se člověk přes ně prodere na hranu vyhlídky s tím nejklasičtějším pohledem na Rio, zátoku a Pao de Acucar. Ale s klapkami po stranách očí a na uších je to tu furt nádherné. Fotím tu jak blb vše na obzoru tak důkladně, že na noční scenérie už baterka nevydrží a náhradní je standardně v hotelu. I tak jsem tu do noci, rozvalenej pod sochou, lidi už jsou pomalu pryč (respektive ve frontě na tramvaj dolů) a pod křídly Ježíše můžu udělat pracovní resty na všudypřítomných wifinách. Takhle maj vypadat ty openofisy.

Brazílie

Jižní Amerika
Tramvaj na Corcovado

Brazílie

Jižní Amerika
Cristo Redentor

Brazílie

Jižní Amerika
Nejklasičtější pohled z Corcovada

Brazílie

Jižní Amerika
Centro

Brazílie

Jižní Amerika
Botafogo

Brazílie

Jižní Amerika
Davy na Corcovadu

Socha Krista (Cristo Redentor) je od roku 2012 na seznamu UNESCO a na mediálně významnějším seznamu Sedmi nových divů světa. Jak málo stačí… žádné tisíce let historie a kilometry chodeb jako kolegové, zde jen pěkné místo a 700 tun železobetonu pokrytých mastkem. Na výšku má 30 metrů a uvnitř je tedy ještě malá kaplička. Socha je dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského a byla odhalená v roce 1931 jako památník brazilské nezávislosti na Portugalsku. Tramvaj k němu vedoucí je ale ještě o skoro půlstoletí starší (1885).

Jsem rád, že dole po setmění stihnu jeden z mála autobusů, který jede správným směrem, na pivní odfrk v hotelu. Míša se někam ztratila, ale noc je mladá a pokračuju v deja vu. Metrem zase jedu k Sambadromu, ale tentokrát si prolezu ulice kolem něj a hlavně před vstupem, kde se hodiny předem připravují jednotlivé masky a vozy, které sem dojeli trochu rozřezané, aby projeli pod všemi mosty. A tady je to mnohem lepší, protahuju se mezi všemi maskami a konečně je možný si vše pořádně osahat.

Jen ale pod všechnou tou krásou masek se skrývají většinou staré malé obrýlené babky (všechna čest jim). Těch všude focených princezen, kde korálky zakrývají jen pár čtverečných centimetrů těla, jsou mizivé promile. Jednu z nich zrovna nasvítila televize při rozhovoru, tak číhnu. A promluvilo to... Ani těch pár promile není jistých.

Furt jestli je děsivější Kim Ir-Sen, Kim Čong-Un nebo Kim Kardash Y-An. To poslední tu má rozhodně statisíce následovníků. Ale jsou tu ale i normální holky. Ty pak dělíme do tří skupin: lesba, šlapka nebo chlap.

Prý festival neřesti - za celý týden kromě jediného odvážného alegorického vozu jsem neviděl ani jednu celou kozu. Minule mě chtělo políbit aspoň něco s knírem, letos už ani to ne:-)

Tentokrát ale nedošlo ani na rysy (jednostranně) výhodného obchodu za přítomnosti pistole. I když z téhle výpravy nemám už na fotkách bohužel nic, protože veškerý můj dnešní majetek při čumendě se sestával z dvou hadrů na sobě a dvaceti realů na metro a tři piva.

Míjím poslední masky a pokračuju do města setmělými a poloprázdnými uličkami. Ony jsou tak gigantické, že je ani těch pár stovek kolemjdoucích nedokáže částečně naplnit. Za akvaduktem v bohémské čtvrti už to zase pořádně šlape v jakési místní Stodolní plné hospod. Venku se proplétají zpocená těla, tančí se a já se bojím pří míjení na někom zanechat očko na víc než pikovteřinu, aby to nebylo bráno za nějaké výzvy na další akce. Prolezu centrum až na jeho konec a na konec svých sil. Tam bylo zavřené metro, tak musím zase zpátky a následuje ranní pád na pryčny.

28. 2. Rio de Janeiro

O pokarnevalovém úterý vypadá město jak po apokalypse - všichni vyspávají opice a tance doma a všechno je zavřené. Jen někteří se dosoukají na pláže. A tam se dosoukám i já. Začínám na nejvzdálenější z velkých – Leblon a juknu vedle na Lagunu obsypanou parkem a běžci. Po zbytek dne se pomalu přes pláže Ipanema a Copacabana posouvám domů a občas skočím do moře. Zdejší Atlantik umí nádherné vlny, které parádně zmasakrují ve svém mlýnu, kdy člověk neví, kde je nahoře a dole. Minule jsem si to užíval, letos už spíš myslel, kde jaká kost praskne. Dědek. Bohužel/naštěstí pro dnešek byly vlny slabé. Mezi Ipanemou a Copacabanou je skalistý kaktusový poloostrov s výhledy a vojenská pevnost s muzei. Padá slunce, tak už jen sjet na pivo a do restaurace na „narvi na talíř, co jde za 12“.

1. 3. V buse z Ria do Foz

Na recepci byla včera nějaká kráva, která akorát straší při dotazu na hromadnou dopravu na autobusák, jestli nebudou o pracovní den zácpy. Že tam mám jet jen taxíkem. Principielně by měl každý za tuhle větu dostat facku. Možnosti v pohodě jsou asi tři, ale stejně radši přihodím hodinu navíc. Zbytečně. Nejpřímější je to jakýmkoliv busem jako minule, lidi se stejně ještě z karnevalu nevyspali, tak je město furt prázdné. (Jinak metrem se dostane člověk na zastávku kilometr od autobusáku a hroznou bývalou čtvrť už zdemolovali a brzy bude odsud i tramvajová trať). Na Rodovariu už je živo větší, ale vysloveně brutální fronty jsou jen u okýnka na ostrovy a Paraty. Ještěže tohle jsem škrtnul. Tam bude slušně nabito. A nablito.

Můj bus na 25 hodin sice není žádný lůžkový speciál, ale furt je slušný. Až do okamžiku, než odešla klimatizace. Ani okno otevřít nejde a než se povedlo vyrvat aspoň střešní okýnko, vypadalo to, že vymlátíme celou střechu. Paříme se neskutečně v plechové komoře. I když na sobě stejně skoro nic nemáme, stejně se potíme jak dveře vod chlíva. Volné flašky studené vody zmizely jak pára nad hrncem. Na jedné zastávce nás nacpou aspoň do jiného busu, který nás doveze před brány Sao Paola a před ním naskočíme zpátky do naší komory, kde už to s večerem jde přežít. Ale to si jen dáme prohlídku Sao Paola se zastávkou na firemním terminálu a obdržení nového busu. I když kvalitativně jsme si moc nepomohli. Přímák jak noha.

Brazílie

Jižní Amerika
Busem z Ria..

Brazílie

Jižní Amerika
..do..

Brazílie

Jižní Amerika
..Sao Paola

A co se vidělo z okýnka? První hodinu samozřejmě předměstí Ria. Nejsou to žádné slumoviště, jen standardní „rozmanitá“ betonová zástavba. Ta ale končí a dálnice se zanoří do zelených kopečků, kterými se kroutíme několik hodin. Osídlení je minimální a míjíme jen tři městečka. Se západem slunce se proženeme po bulvárech Sao Paola a pak už jen chrápu do dalšího rána na odškrtnutí prvních 15 stovek kilometrů.

Výzvou jsou dálniční žrádelny, což jsou velkokapacitní bufeťárny, kde se nakupuje na kila za relativně rozumný peníz. Na ty přetékající švédské stoly to chce ale hodně odolnosti. Kor když se dají ukrajovat i nádherné dorty a jsou tu stolky s mnoha zákuskami. No omezíme maso a přidáme čokolády. Té už teď stejně moc nebude, protože je to v západnějších amerických zemích nepochopitelně luxusní a drahý kus žvance. A až na Paraguay nebudou už ani ty bufeťárny.