CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Gruzie, Arménie, Karabach 2015 (6.)
Gruzínská nížina: Mtshketa - Uplistsikhe - Gori - Ciatura - Kutaisi

27. 5. Z Kazbegu do rovin

Nechávám se vyhodit na dálnici u Mshkety, nad níž zajíždí minibusíky do centra historického a poutního městečka na soutoku řek. Před 3 tisíci let byla Mscheta hlavním městem tehdejší Gruzie, křesťanství se sem dostalo už v roce 337. Největší stavbou je tisíc let stará opevněná středověká katedrála Sveticchoveli s úchvatným vybarveným interiérem.

Naproti jsou turistické informace, kde domluví ubytování. Nadhodil jsem částku 15 lari, tak mě zavedla o barák vedle ke staré paní s ještě starší matkou. Nechali mi svůj vyvoněný obývák plný starožitného nábytku. Kolem katedrály je vše vypulírované do historického rázu a plné lokálních pochutin a kýčových suvenýrů k prodeji. Druhá nejzajímavější stavba pro mě bylo opuštěný kino, které prolezu se psem, který mě už pár desítek minut doprovází. Na betonovém skeletu se zachovaly socrealistické mozaiky a vevnitř významná část hlediště.

Gruzie

Kavkaz
Katedrála Sveticchoveli

Gruzie

Kavkaz
a hradby kol

Gruzie

Kavkaz
Mskhetské kino

Gruzie

Kavkaz
Klášter Džvari

Gruzie

Kavkaz
Mskheta

Gruzie

Kavkaz
Klášter Džvari

Za městem je pevnost Amazi, ze které mě ale nejprve vyžene útok hada. A prej, že utečou, ale tenhle po mém prvotním vyděšení se začal mrskat mým směrem. Vybaven šutrem razím na druhý pokus za hradby, ale na schodech si vévodí další hadí hadice. Dle dopadajících kamenů byl asi mrtvej, ale vcelku vyvedené znamení, jak říci něco o zákazu vstupu kvůli probíhající rekonstrukci.

Cíl dneška byl stejně vymyšlen na protějším břehu, kterému vévodí klášter Džvari (chrám Kříže) ze 6. století. Sice to není úplně daleko, ale jediný pěší most je dost z města za parkem a pak je třeba jít kus po dálnici s ukazatelem Teherán 1239 km na podjezd a pak hodně marně hledat nějakou cestu nahoru v lesích, které jsou rozježděny spoustou cest, které končí vždy v nějaké techtle-mechtle houštině. Ale jedna nakonec pravá byla a skrz les jsem se dostal na horní hřbet ke klášteru, který měl pěknou atmosféru a ještě hezčí výhledy do všech údolí kolem. Cestou dolů pokus o zkratku ukončilo vyběhnutí psa, tak jsem se dostal do postele až za tmy. Otevírací doba zdejších magazínů je velkorysá, tak si dám trochu hody plné alkoholu a sladkostí. I tady měli na výběr z pěti druhů českých piv, přičemž dle ceny je nejexkluzivnější Bernard.

28. 5. Uplistsikhe – Gori

Vstávačka v šest (brr) a ranním městem štráduju podél řeky k nádraží. Ze silnic se zametají lístky, aby se vedle beze studu v parkové promenádě vesele ksichtily plastové lahve. Gruzínská nádraží mají své nejlepší časy dávno za sebou, ale vlak, respektive tzv. električka z Tbilisi do Kutaisi, přijede včas. Jízdné je pouhé jedno lari na celé trati, které buď dostane revizor, nebo se dá vysosat z automatů ve vagónu, které jsou pořádně natřískané.

U skalního města Uplistsikhe máme být v 9:16, pro sichr se ještě ujistím od průvodčího, že to bude za tři stanice. Na ní v 9:12 zjišťuju, že můj cíl byl už o zastávku vedle. Ta zastávka nejblíže Uplitsiche se ofiko jmenuje podle vesnice Kvakhvreli. Mně ta skála s kostelem nad řekou naproti předchozí stanici přišla povědomá. Sakra. Nevím, jestli vyskočit a nějak tam v ranním vedru dojít nebo to vynechat a užít si Gori. Správná varianta by byla první, ale udělal jsem něco mezi druhou a blbou. Nádraží bylo od centra Gori trochu z ruky a vlak zpět k Uplitsiche by měl jet za hodinu a půl. Aspoň dám trochu oddechu, který z části vyplejtvám v magazinu a z části na záchodě. Vlaků se tudy mezitím prohnalo docela dost a dokonce opravují i perón.

Ze zastávky Kvakhvreli jsou to ke skalnímu komplexu 2 kilometry, které v ranním slunečném dni podél řeky příjemně utečou. Cílem jsou ruiny skalního města Uplistsikhe nad řekou Mktrevi, které bylo obýváno od dávných dob. V pískovcovém masivu zůstaly zachovány dekorované místnosti řemeslných i církevních staveb. V dobách největší slávy sedmého století tu bydlelo až 20 tisíc lidí. Kromě pořádných hradeb měli i únikový tunel k řece, kterým pronikám do ještě prázdného města na ošmejdění místnůstek s antickými sloupy. Jedinými živými bytostmi jsou zatím desítky něčeho mezi ještěrkou a leguánem, pod hradbami údolí s líně se proplétající řekou, nad hlavou pokračují kamenné kopce s kozami. Pohodička, kterou postupně mění najíždějící autobusy s turistickými výpravami.

Gruzie

Kavkaz
Noční Mskheta

Gruzie

Kavkaz
Cesta do Uplistsikhe

Gruzie

Kavkaz
Skalní město..

Gruzie

Kavkaz
..Uplistsikhe

Z vesnice by měla občas odjet maršrutka do centra Gori, ale ty občas prý za jedno lari zastoupí i sběrné taxíky. Spolučekajícího nakonec nabírá kámoš, tak na mě mávnou taky a máme to za dvě spasiba.

Středem Gorim se táhne magistrála obklopená paneláky, která ústí ke Stalinově parku s jeho sochou, rodným domkem, obrněným vagónem a muzeem. Masový vrah Džugašvili je s tímto svým rodným městem nerozlučně spojen, i když zde vyrůstal pouhé 4 roky a pak se sem podíval už jenom jednou. Muzeum mají na zdejší poměry docela omaštěné (10 lari + 5 lari za vagón) a ještě horší je, že v něm prakticky nic není. Skoro žádné dary, auta, věci z minulosti… pouze 4 velké místnosti plné fotografií a listin a pak jedna hala s posmrtnou maskou a další s bezcennými dary z porcelánů a skla. U některých českých darů si člověk říká, jestli vůbec mohly být myšleny vážně. Na takhle hnusným talíři by člověk nedal ani jídlo psovi.

Gruzie

Kavkaz
Rodný domek J. V. Džugašviliho

Gruzie

Kavkaz
Stalin

Gruzie

Kavkaz
Muzeum

Gruzie

Kavkaz
Cenné dary

Za ten pětilariový příplatek ukážou vagón, který luxusem nepřetejkal a rodný domek, kde měla jeho rodina pronajatu jednu místnost. Nad tímto domkem postavili jakýsi antický pantheon. Popisků v angličtině není mnoho a zmínek o pádu jeho kultu a skutečnostech ještě méně (tak nějak limitně blízko k nule). Je to zachováno přesně tak, jak to soudruzi udělali. Wikina nicméně píše, že u vstupu je transparent varující návštěvníky: „Toto muzeum je falzifikátem historie. Jedná se o typický příklad sovětské propagandy a jejího pokusu o legitimizaci nejkrvavějšího systému v dějinách.“ To pak jó.

Kromě tohoto tu mají ještě tři muzea (nějaké válečné a etnografické), ale na turistických informacích naproti muzeu mě příliš nepovzbudili se spojením do Kutaisi (bus jen ráno, jinak je třeba taxíkem se dostat za město na dálnici, kde se dají odchytit spoje z Tbilisi, nebo vlak, který tam jede 4 hodiny a odjíždí za hodinu a půl. Takže vlakem a mám čas jen skočit na pevnost, která vévodí pohledům na město ze všech stran. Jenže z pevnosti zůstaly jen zespoda viditelné hradby a nahoře kromě výhledů není nic. Skrz staré město sjedu k nádraží a beru lístek do Kutaisi, který opět stojí obligátní jedno lari.

Vlak přijel včas. Zprvu je pěkně natřísknutý, ale jak se zasekáváme do točitých údolí se zapadlými vesnicemi, kam silnice moc nedorazily, postupně se vyprazdňuje, až zůstávám ve vagónu sám. Radši jdu do jiného, kde akorát průvodčí mají hostinu, tak mě zvou a nesmí chybět pořádný stakan vodečky. Jen ta znalost map a nádraží je horší, protože mi tvrdí, že v Kutaisi dojedeme na vzdálenější nádraží. Už je tma a bloudím kol. Mám opsaných pár adres z bookingu, tak když konečně odhalím moji správnou pozici na druhé straně města, jsem za 10 minut v hostelu. Paní vedoucí sice nejdřív trochu nevrle reaguje na cenu z bookingu a chce o 50 % víc (takže opět 15 lari), ale když na to kejvnu, už je milá. Stejně mám celý guesthouse pro sebe.

29. 5. Ciatura – Kutaisi

Po pěkném vychrápání ještě bábuška donesla čaj, nechávám tu batoh a vyrážím okružním minibusem číslo 200 z centra na autobusové nádraží u McDonaldu. Hned u silnice stojí stále připravené busíky do Tbilisi a Batumi, další odjíždí zpoza baráku. Přes Ciaturu jich pár jezdí a odjíždí za 5 minut (cca v půldesáté). Za Zestafoni se zakusujeme do zelených kopců s pár obdělávanými poli. Asi 10 kilometrů před Ciaturou se v údolí zjeví skalní jehla s kostelíkem na vrchu (Kathksi Pilar), která vykukovala po celou dobu gruzínského pobytu z reklamních letáků na turismus, jen jsem vůbec nevěděl, co a kde to. Tak tady to. Pozdě to. Ale vypadá to z dálky neuvěřitelně, jak kostely v řecké Meteoře (či dnes říci moderněji: jak v Avataru). Určitě se vyplatí mít dvě hodinky navíc.

Místo toho mě vyhazují na docela živé ulici v Ciatuře. Čiatury by si asi nikdo nevšiml, kdyby o ní před pár lety nevyšel článek o staré industriální architektuře se Stalinovými lanovkami a skvělými fotkami v Mladé frontě, který se dostal do širšího povědomí. Dýchal z toho skvělý duch postindustrialismu s rozpadlými továrnami, zavřenými manganovými doly, padajícími paneláky a těmi slavnými lanovkami. Trochu se o tom zmiňuje i gruzínský turistický leták, včetně možnosti návštěvy dolů. Čekal jsem nějaké opuštěné ocelové město, ale v tomhle duchu to bylo bohužel zklamání. Hlavní ulice žila desítkami pouličních prodejců zeleniny a všeho možného. Baráky byly taky ve slušném stavu a jen dole u řeky bylo vidět pár lan lanovek.

Gruzie

Kavkaz
Lanovky..

Gruzie

Kavkaz
.. v Ciakuře

Gruzie

Kavkaz
Cesta do panelákových nebes

Gruzie

Kavkaz
Nová výstavba

Gruzie

Kavkaz
Ještě lanovkové..

Gruzie

Kavkaz
..momentky

Ty tu byly vybudovány začátkem 50. let a bez zjevné údržby slouží (sloužily) až do dnešních dnů. Ta první, jmenujíc se snad Mírová, za radnicí (pěkný historický žlutý barák to není – ale ten panelák přímo naproti) vypadá skvěle už v nástupní stanici. Vyjíždí odsud na dva směry. Bohužel ta nejstarší lanovka na vršek k dolům s hodně obstarožní kabinou nepremává. Ale na druhou stranu přes celé údolí někam do dvou paneláků na útesu to frčí. Potkávám větší skupinu turistů, automaticky zdravím česky, s čímž se zde nedá stoupnout vedle. Sice jsme tím překonali maximální počet osob, ale moc důvěry to nedodávalo ani předtím. Stejně jako zrezlá prázdná nástěnka určena pro zprávy bezpečnostních a požárních inspektorů. Každá stanice i kabinka má svoji obsluhu, kterou tvoří starší bábušky. A na té horní nás zavede do své pracovny s vrzajícími zrezlými kolesy. Jinde se platí aspoň symbolický dvaceťák.

Nahoře stojí dva poloopuštěné paneláky, bordel kolem, ale myslím, že pro průměrného Severočecha to zas takové terno nebude. U vyhlídky s křížem fotí další Češi, ale tím zahraniční návštěvy pro dnešek končí. Bábušky z toho stejně musí být docela překvapení, že sem do té díry jezdí nějací Češi jezdit lanovkami. Obkroužil jsem zdejší rumiště, sjel dolů a zkusil jít dál na východ, kde v zařízlém kaňonu byl jistý náznak industriálního úpadku. Bohužel jsem to ale zalomil asi příliš brzo, protože za dalším ohybem by byla i továrna s další lanovkou. Takhle mi zůstaly jen vozejčky nad hlavou a výborné kousky v břuchu.

Za honosnou budovou divadla nasednu na další lanovku, která vypadá nějak nověji (i když fakt ne), ale ta zaveze jenom do strání s vilovou čtvrtí a opuštěnými panely. Zato o fous dál kabinky vyjížděly do obr železné konstrukce, jenže s periodou už dosti dlouhou. Tamta betonová stanice měla lanovky rovnou na tři strany, ale po čtvrthodině čekání nejelo nic nikam. Hodiny odbíjely třetí, tak by asi měl být čas se dostat zpátky. Odspodu odjíždí pár autobusů, ale jejich bohorovnost s jakou řidiči oznamují, že do Kutaisi se jede ráno, mi trochu vyrazila dost dech. Naštěstí nad městem je přímo autobusák, kam mě po chvilce vydusení pošlou. Jemně vystreslej z ostřejšího vystoupání kupuju v hale lístek na bus odjíždějící ve čtyři. Potkávám i tu českou skupinku, která zde strávila noc a zkoušela se dostat někam do dolů. Náznaky, že to existuje, prý byly, ale nepovedlo se.

V Kutaisi v centru je pár hezčích baráků, parků a za řekou katedrála Bagrati, která se prodrala i do Unesca. Z rozvalin zde za poslední století povstala katedrála tak, jak jí oko mohlo vidět před tisícem let. Z ulice opět zametají bordel i každé smítko, aby naplněný kýbl vzápětí vysypali do křoví vedle za chodník.

Gruzie

Kavkaz
Ciatura

Gruzie

Kavkaz
Katedrála Bagrati v Kutaisi

V hostelu beru věci a sprchu, rozloučím se s bábuškou a frčím tmou na již prořídlý autobusák. Ani spoj do Batumi, který kolem letiště projíždí, není. Ale cílových stanic je víc, přičemž nejbližší je Samtredia, kam se odjíždí z křižovatky naproti mekáči za pouhý gelík.

Na novém letišti je pro neodbavené jen malý bufet, směnárna, ale docela slušný prostor u átria, kam se může natáhnout pár desítek čekatelů na brzkoranní lety. První mají i polstrované postele, dalším zbývá umělý trávník za nimi. A spát se na tom dá slušně.

30. 5. Budapešť

Probouzí mě šrumec. Kromě vizírovských linek se tu štosují i dřívější odlety do Minsku a Istanbulu. Takže ze spánku moc nebude. I když mám vytištěnou palubní vstupenku, tady je to k ničemu. Jak to lehce šlo po příletu sem, ven to jde ztuha. Nejprve je třeba vystát hodinovou frontu na jakousi rezervaci, pak další fronta na kontrolu registrace, velmi zvolnou rentgenovou prohlídkou a pak konečně pasovka. Útroby tranzitu jsou titěrné a pořádně našlapané. Asi nečekali, že by sem mohlo lítat víc letadel najednou. Naštěstí to naše z Budapešti šrumec zmírňuje, protože přilétá se zpožděním, ostatní jsou už pryč a venku pomalu svítá, což už skoro nevnímám a probouzím se až nad maďarskou plackou.

Gruzie

Kavkaz
Letiště v Kutaisi

Maďarsko

Kavkaz
"Tvl, tak to je konec"

Letmý číh do pasu a jsme zpátky v EU. V dolním patře letiště ve Sparu naberu snídani a na wifině zabíjím až moc času. Do centra za hodinku busem 200E a metrem na konečnou Kispest (přestupní lístek 500 forintů). Na dnešní čtvrtden jsem si vymyslel průjezd metrovou linkou 1, která je nejstarší na evropském kontinentu. Obstarožním vláčkem skrz pěkně historicky okachlíkované zastávky dorážím do parku Varosliget(?) s lázněmi Szecheney, muzei a dalšími budovy, kde by se den dal rychle zabavit. Do lázní na koupačku (4500 forintů) čas není, tak okouknu vedlejší cirkus a vlezu do zábavního parku se zoo (2300 forintů) na zvířátka. Možná mě zviklaly malůvky pand na plotech, což jsou moje nejoblíbenější zvířata s velmi inspirativním přístupem k životu. Bohužel malůvkami na plotě jejich přítomnost v Budapešti skončila. Ale i ostatní zvěřinec dokáže zabavit, i když zrovna velikostí výběhů tahle zoo rozhodně neoplývá. Zas mají pár jiných zajímavých blbůstek. Stejně čas stačil sotva na polovičku, než jsem razil zpátky skrz park plný dechových kapel do metra na busák Eurolinesu na dlouhých 7 hodin na Prahy.

Finanční sumárum:
letenka Budapest – Kutaisi 300 Kč (s členstvím Wizzairu)
letenka Kutaisi – Budapešť 700 Kč
Bus Praha – Budapešť zpáteční 630 Kč (s Eurolines)
útrata Budapešť 5100 F (460 Kč / 2 dny)
útrata Arménie+Artsakh 120 € (3300 Kč / 5 dni)
útrata Gruzie 90 € (2600 Kč / 6 dní)
CELKEM 7990 Kč