CESTOVÁNÍ

TravelInfo

MADEIRA
(4. Lombada da Ponta do Sol a poloostrov Sao Lourenzo)

20.12. den 6. Lombada da Ponta do Sol a poloostrov Sao Lourenco (trasy 4 a 12)

Dneškem měníme jistotu hotelu za auto. Bereme saky-paky za děkování pana majitele s poznámkami, ať nezapomenu všude vyřídit doporučení na tenhle hotel. Já vím, že tu řeším furt jen to žrádlo, ale kdyby zainvestoval jedno euro do té své somálské snídaně, na to doporučení by to i bylo.

Tááákže, díky neschopnosti rentalcars.com se musíme táhnout na konec Funchalu městským busem, což naštěstí není problém. Cestou jsme skočili na booking.com a našli hotel na přespříští noc v Santaně na druhé straně ostrova za 30€ na pokoj. Autopůjčovna se zove Guerin, což není nejprofláklejší značka, ale aut na letišti mají k půjčení docela dost. Jenže my nejsme na letišti, auta byla vybrakována už brzy ráno, a tak nějak z nich leze, že nemají úplně přesně to auto, co jsme objednali. Nejdřív by byl dieselový prcek, ale to dokonali finální výsledkem jménem Nissan Micra. Nějak není síla na protesty, což se asi mělo. Při předávce přísně zapisovali každý škrábaneček. Ke třem tisícovkám za týdenní zápůjčku se přihodilo pojištění snížení spoluúčastí z 1500 eur na nulu, což koštovalo skoro další třítisícovku. Tyhle spoluúčasti by chtělo pořešit obecnou celoroční pojistkou za poloviční cenu.

Nissan Micra je asi druhé nejhnusnější auto na světě (po Fiatu Multipla). Vypadá jak puchýřovitý blob. A vevnitř je to úplně stejně hnusný jako zvenku. Do kufru jsme sotva naskládali dva batůžky. Ale nakonec jízda s touhle prdlavkou nebyla tak tragická. Na zdejších silničkách se to pohybovalo docela mrštně a hlasitě a připadal jsem si jak v časech, když v rallye řádily staré Mini. Vymotat se na dálnici nebyla zrovna nejjednodušší záležitost, tak musela nastoupit na scénu navigace.

Madeira

Madeira - Lombada da Ponta do Sol
Údolí v Ponta do Sol

Madeira

Madeira - Lombada da Ponta do Sol
Vodopád na levadě Nova

Zpátky k túrám. Dnes se dala další z TOP10 nedaleko Funchalu v Lombada da Ponta do Sol. K výchozímu parkovišti u kostelíku Espirito Santo je to kličkovačka úzkými a prudkými silničkami (poblíž se dá dostat i autobusem). Jedná se o trasu 7, která je hodnocena jako těžká a prý je třeba absolutní odolnosti proti závratím. Ale tohle buď píší čajíčkové, nebo už to tu stačili doplotit. Je to okružní pohodová trasa na 3 hodinky s převýšením sto metrů.

Na úvod se po silnici člověk musí trochu vyšplhat. Na asfaltu slunce umí i v prosinci řádně ukázat sílu. V krámku dokoupím vody a sušenky a zmizíme mezi cukrovou třtinu podél levady Nova. Proběhneme kolem pár baráků a zjeví se zelené údolí plné opuštěných terasovitých políček. Podél levady se jde po betonovém chodníčku, tak se jde v pohodě kochat do hloubky 300 metrů pod nohami. Postupně se noříme do útrob soutěsky. Ve čtvrtkilometrovém tunelu přijdou vhod i baterky a za ním je nejzajímavější místo trasy, kde si důrazně vymlel průrvu vodopád, který se obchází zadem. Bohužel tohle místo zrovna slouží jako skladiště stavebního materiálu. Dostáváme se k vyschlé řece, odkud se krade těch pár čůrků do levad. Vyválíme se na sluníčku, sestoupíme o pár metrů níže a napojíme se na souběžnou levadu do Moinho, která nás zavede zpět přímo ke kapličce. Tahle trasa je méně prošláplejší a chytne se občas sprška z vodopádů. A rozhodně si člověk nepřipadá, že jde zpátky skoro stejnou cestou jen o sto metrů níže. Kor když to tu všechno v podvečerním světle hraje sytými barvami.

Madeira

Madeira - Lombada da Ponta do Sol
Levada do Moinho

Madeira

Madeira - Lombada da Ponta do Sol
Capela do Espirito Santo

Na noc se přesouváme na méně obydlenou část ostrova, kde bychom možná stihli ještě pouštní trasu na poloostrově Sao Lorenzo. Celou jižní půlku ostrova obíhá dálnice a přejet to, co by před několika lety trvalo půl dne, je otázka půlhodinky. Narvat do tak členitého povrchu dálnici, která prakticky nikde nevede delší část čistě po povrchu země, musel být husarský kousek. Jede se buď v tunelech nebo po mostech. Takže ještě jednou "danke šén meine liebe Freunde" a šupky hupky od sedmi nach Arbeit, ať se stihne dotunelovat i severní pobřeží.

Dálnice, po které tu jde jezdit stovkou, konči až za poslední výspou civilizace v městě Canical a dál je to ještě 5 kilometrů po nové asfaltce k parkovišti na konci ostrova, odkud začíná tříhodinová trasa na východní výběžek ostrova. Opět tu máme úplně jiný kraj, po zelené ani stopa a připomíná to tu polopoušť. Vysoké a divoké útesy jsou zbarvené nádhernou kombinací sopečných hornin, skrze nichž se probila na povrch v úzkých komínech láva.

Madeira

Madeira - poloostrov Sao Lourenzo
Poloostrov Sao Lorenzo

Madeira

Madeira - poloostrov Sao Lourenzo
Casa do Sardinha

Sice je evidentní, že okruh nestihneme za světla, ještě i obloha se zatáhla, ale tak stejně jiný plán na dnešek není. Krajina je kouzelná a výhledy na severní útesy zvlášť. Díky pozdní hodině tu není ani noha. Ayssan nasadil na hlavu cheguevarskou čepičku z Kuby, a s tím i nejpřirozenější aktivitu revolucionářů. Padnout na první plac, na kterém se dá válet a usnout. Po několika ponouknutí ho zanechávám snění o světlých zítřkách a pokračuju sám.

Na pár místech se poloostrov scvrkl do úžiny o pár metrech, aby na závěr ještě stihl rozšíření do centrální polopouště s oázou s barákem národního parku a několika datlovými palmami (snad se dá někde získat i povolení k přespání). Momentálně je to mrtvé. Doplazím se po luxusní cestě na vrcholek Pico do Furado (150m). Zde se o slovo přihlásil i poslední výboj slunce, který rozzářil krajinu do rudé. Dál je ještě korálek ostrůvků s majákem na konci. Nebýt drobného zádrhele v podobě 150 metrového srázu, dalo by se tam i dostat. No i tak mě čeká zpátky slušná dávka nočního pochodu. Zatímco já jsem tu v zapomnění, u chrápajícího Ayssana se proměnilo parkoviště v živoucí korzo a na sunset přijely desítky čumilů.

Madeira

Madeira - poloostrov Sao Lourenzo
Pico do Furado

Madeira

Madeira - poloostrov Sao Lourenzo
Poloostrov Sao Lourenzo

Za dnešek ty dvě top trasy byly výkonem slušné, tak by si i břuch zasloužil víc než dvě tatranky. Sjeli jsme do městečka Canical, kde to žije podobně jako v hlavním městě. Takže vůbec. Na kopečku na konci města však jedna funkční restaurace byla otevřená. Roztomile zmatená servírka, nikde ani anglický muk, ale zato totální přežírací porce ryb a různých příloh. Asi jsem ještě nikdy neopustil talíř s výborným jídlem kvůli tomu, že bych už nemohl. Žrací vrchol cesty dokončili účtem, kdy za to vše i s pitím chtěli jen 5 eur.

Vracíme se na poloostrov na přespání v autě. Sice to moc lidí chápat nemusí, ale spaní v autě má své nesporné výhody. Pokud to teda není Micra (ale nakonec se i to dalo) a pokud se z vybraného spacího místa nestává na noc prcplac jak z losangeleských filmů. Mládež měla holt smůlu a po nocích si musela hledat jiný plácek, protože parkovišťátko s úžasnou vyhlídkou na vrcholu severního útesu jsme obsadili my. Pravda, vyhlídku člověk ocenil spíše až při úsvitu než teď o půlnocí.