CESTOVÁNÍ

TravelInfo


MAROKO & IBÉRIE
(2. Marrakesh)

3. října: Marrakesh

Dnes jsme to tady trochu prolezli. Hned od rána začalo fajčit slunce. Nejdřív palác el-Badi, resp. jeho zbytky (vstup 10 Dr jako do většiny marockých památek, studentské slevy se nevedou), ze kterého zbyly obrovské hliněné zdi s čapími hnízdy, uprostřed jsou velké zahradobazény a nějaké to podzemí. Odsud jsme miniuličkami zamířili do Kasbahu. Bohužel asi polovina uliček se ukázala slepými. Vymotáváním jsme nějak minuli i mešity a Saadské hrobky. Z tohoto mišmaše jsme se dostali skrz několikeré hradby před Prezidentský palác, kde naopak bylo vše prostorně mrtvé, obrovské náměstí a uschlé parky s bulváry. Prošli jsme až k Mellahu, bývalé židovské čtvrti, která už moc jiná proti zbytku města není.

Kolem řemeslnických ulic jsme zapadli do bazaru, kde to neuvěřitelně provoní barely s kořením. Co by ale nebylo špatné, kdyby byly nějaké sámošky či dokonce cenovky (tak magore nejezdi do Arábie a arabsky smlouvej). Míjíme rozlehlé stavby se zahradami a kašnami paláce de la Bahia postavené velkovezírem sultána Muláje. Bylo to jedno ze dvou míst, kde jsme potkali čedokáře. Skočili jsme na internet, zaplatili hodinu, aby nás po 30 minutách vykvartýrovala s tím, že bude šest , zapadá slunce a může si jít domů natřískat břuch.

Maroko

Maroko
Střechy Marrakeshe

Maroko

Maroko
Krámky s kořením v medině

Maroko

Maroko

Maroko

Maroko

Už jsme se sotva ploužili a množství a délka zastávek rostla. Zabrousili jsme navečer i do bulvárů Nového Města. Samé centrum bylo proklatě daleko, ale i to co jsme viděli, bylo pěkně mrtvé. To se ukázalo jako naprosto normální v celém Maroku. Asi jsem se ještě nezmínil o důležité věci, která pobyt v Maroku dost ovlivnila. Byli jsme tu o Ramadán, takže místní celý den hladoví, jsou nervózní, a když o šesté zahučí z mešity, všechno se pozavírá a vrhnou se do svých domovů a restauraček na jídlo. To znamená, že od 6 do 9 je na ulicích totální mrtvo a od pěti je všude zavřeno.

Naštěstí na pulsujícím náměstí Djemaa se večer otevírají desítky restaurací. Nechal jsem se ulovit pohunky, pro které byl každý běloch Alibaba a běloška Shakira a nadlábl se výborným kuřecím tadjinem, což je jedno z hlavních marockých jídel. Je spousta druhů, buď je v tom něco jako brambory, hodně zeleniny a povolené druhy masa (hlavně kuře). Za 25 k tomu ještě přidali místní chleba, salát a nějaký mls. Bohužel podobně dobré jídlo jsme už v Maroku nepozřeli.

Výdaje: Výdaje: 110 Dr (285 Kč))
Ubytování: hostel Medina – 100/dvojlůžák, jako včera
Jídlo: 50 Dr (véča-tadjin a pití 37, litr čerstvého džusu 8, voda 5)
Vstupné 10 Dr (palác el-Badi)

Maroko

Maroko

Maroko

Maroko

4. října: Marrakesh – Savíra

Dnes jsme se měli odrazit do výšin Džabal Toubkalu. Bohužel Marek si v Londýně nějak natáhl sval nebo, co to vlastně zasimuloval. Na zkoušku jsme nabrali směr na křižovatku, odkud měly jezdit autobusy do Asni, což je město na hlavní silnici, odkud vede odbočka do posledního městečka pod Džabalem jménem Imlil. Odsud je to půlden na chatu v 3000 metrech. Tam se obvykle přechrápe (lze i ve stanech zadara), nechají se tam batohy, ráno se vyrazí nahoru, zdolá se 4167 metrů nad mořem a do poledne by měl být člověk zpátky u chaty a ještě ten den to může stihnout dolů. V plánu jsem měl delší trek, ale nakonec se slušná procházka vyklubala už z hledání odjezdu autobusů.

Tam, kam nás nasměroval Lonely, bylo akorát obrovské zbořeniště. Další autobusák byl úplně jinde, vedro k padnutí a podle těchto snad pěti kilometrů chůze se dalo čekat, že by Markovi cupitání do kopce moc nešlo. Tož sbohem Džabale a snad někdy jindy. Místo toho jsme se chtěli plácnout na tři dny na marocké pláže. Vybrána byla Savíra, údajně pěkné okolí a neměla by to být komerčárna jako Agadir, který byl trochu z ruky.

U autobusáku se na nás vrhli opruzující naháněči. Sice se zde dalo dobře orientovat a koupit lístek u kasy, ale stejně se na nás nalepili a chtěli prachy za cokoliv. Oblíbené je zvlášť jakási asistence při ukládání batohu do autobusu. Do autobusu nás bez bakšiše ani enpustili. Tady jsme se ale nechali kafnout hodně amatérsky. Zlatý vlaky.

Něco k autobusům: vesměs jsou to plečky, ale na místní poměry to stačí bohatě. Výjimkou jsou státní busy CKM, které jsou na stejné úrovní jako Eurolines a jsou až dvakrát dražší než místní společnosti. Ve většině měst bývá jeden autobusák pro dálkové linky dost od centra (CKM mívá někdy vlastní terminál ve středu města). Poplatek 10 dirhamů za převoz zavazadel je skoro normální, ale můžou se ještě objevit další očumdírové, kteří budou chtít další prachy za pomoc s naložením, za dohození autobusu, za usazení do autobusu..., na to už kašlat, sendout si a ignorovat. Bacha na zastávky, protože se zásadně nečeká, a když řidič vyjíždí, už ho nic nezastaví. Hlavní silnice jsou ve slušném stavu, ale tolik bouraček jsem viděl málokde.