CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Nový Zéland, Samoa & Fidži 2008

Plány

Původně byly na tuhle zimní cestu jiní favorité. Zprvu Keňa s Tanzanií s lasminutovou letenkou od Němčourů (350 eur). Ale jednak po pročtení cestopisů mě to úplně nenadchlo a nakonec se v Keni stejně v tu dobu seřezali jak malí kluci. Druhým favoritem byla Malajsie, Borneo s Bruneí a Filipíny. Ale AirAsiaX opět přímý lowcost spoj nezavedla a před lety z Německa dostal tenhle Zéland přednost.

Letenka na Zéland a zpět z Fidži se sice koupila už v listopadu, ale s přeletem ze Zélandu na Fidži se trošku zašachovalo. Zéland se chtěl opustit až v Christchurchi, abychom ostrovy mohli projet jednosměrně od severu na jih. Pak byla nasnadě nějaká zastávka v Pacifiku, když už jede člověk kolem a je třeba obětovat jen jednosměrnou letenku do 5 tisíc. Čtyřdenní zastávka padla na Západní Samou. Objednávání letenky ze Samoe na Fidži (4350 Kč s fidžijskou národní společností Air Pacific) se zvrtlo v měsíční martýrium a emailové dopisování. Přes internet to zaplatit nešlo, a když už po pátém emailu vypadalo, že se dostaneme k letence, přišel od nich v šestém emailu stejný dotaz jako v tom prvním a vše začalo znovu. Navíc pracovní doba na Fidži je tak dvě hodiny, takže víc než jeden email za dva dny vyřídit nešel. Měsíc v čudu, děs. A z posílání oskenovaného čísla kreditky taky člověk zrovna neplesá.

Tongarino

Cestou na Samou byla ve hře ještě Tonga, kde jednou týdně zastavuje cestou na Samou AirNewZealand, ale to už by na země samotné moc nezbylo. Tak se bere jen letenka Christchurch - Auckland - Samoa (4570 Kč). Naštěstí tady objednání trvalo 2 minuty.

Z předcestovních nákupů ještě udělaly zářezy do peněženky průvodci od Lonely (Nový Zéland česky za 650 a Fiji anglicky za 520), autobusová jízdenka z Aucklandu do Roturoe za webových 10 NZD, výměna 400 USD a 100 EUR (6600+2550, dolary měly při výměně menší poplatky, ale stejně se skoro všechno cvaká kartou), mezinárodní řidičák (50 Kč, bez užitku) a zásadně se chtěl pozdvihnout trekový šatník.

Cestovní plány byly docela dobré. Ono vůbec moje cesta na měsíc vždy spočívá v tom, že tři měsíce předtím ji vymejšlím a po ní ještě čtvrtrok třídím fotky a píšu cestopis, takže se takovou cestou zabavím skoro na rok. První den po příletu na Severní ostrov měl být na průlez Aucklandem, druhý den se vydat lodí na nedalekou sopku Rongitoko, třetí den Roturoa, další den busem na Waiotapu a pak stopem k Huka falls a do Taupa, ráno busem na start jednoho z nejpeckovnějších treků v NP Tongarino, dát párdenní Northern Circuit a pokračovat k sopce Ruapehu. Po pěti dnech sejít k městu Otahuna a odsud stopem, vlakem či busem do Wellingtonu. Ranním trajektem spustit další etapu na Jižním ostrově. Hned se přesunout až k nejslunečnějšímu místu Zélandu s nádhernými plážemi a Národním parku Abel Tasman na třídenní trek se stanem. Návrat do Nelsonu, půjčit si auto a dojet zbylý týden po vlastní ose s klasickou trasou po západním pobřeží do Queenstownu se zastávkami na tuleně, panoramata a ledovce Fox a Franz Josef. Ono stejně moc jiného vymyslet nejde. Nejvzdálenějším bodem měl být fjord Milford Sound.

Waiotapu

Měla to být minigenerálka na někdy uvažovanou Cestu kolem světa, jednak vzdáleností a jednak tím, že v ní bylo úplně všechno. Od treků přímořských i horských, ledovců i tropických pláží, velkoměst i nejopuštěnějších děr, po sedm letů s třemi aerolinkami. No, první zpráva z cesty byla, že před příští cestou bych si měl zajít do čedoku pro katalog a koupit kufr na kolečkách. Hned na začátku jsem se solidně rozpadl. Další podstatná nevýhoda tohohle mišmaše byla váha batohu, která dosáhla nechutných 15 kilo (osobní limit je do 10). A tohle na zádech zrovna do extáze nepřivádí. Dále se zjistilo, že evidentně trpím mořskou nemocí (tohle zas silně narušuje potenciální cestu příští léto na Island a Faery trajektem).

Nový Zéland - pár praktičtějších ťipíků

Před deníkem samým ještě pár praktičtějších informací, aby pak zbytečně nazaplevovali následující obsahově hodnotný text.

Informace, průvodci: Na Zéland je český Lonely od Svojtky za 850 kč, 770 stran. Ač byl starý jen rok a půl, tak ceny neseděly skoro nikde. Nečekaně se měnily vždy směrem nahoru. Spíš se vyplatí hned na začátku nafasovat na informacích brožuru Budget Backpacker Hostel - BHH pro aktuální rok, kde jsou mapky, adresy a přesné ceny asi 4 stovek hostelů po celém Zélandu. Případně k tomu koupit i kartu BHH (45$ - část z toho je k protelefonování), která ušetří na každé noci alespoň 3 dolary na osobu. Ve všech sdružených hostelech je slušný standard a většinou jsme nakonec skončili v nějakém z nich. Kvůli mapkám lonelyho taky moc nepotřebujete, protože skoro všechno je titěrné a na cestách jsou všude turistické ukazatele. Na popisu aspoň těch hlavních treků zas mohli přidat. Skoro každý tu jezdí autem, tak kapitolu doprava taky moc nevyužijete. A hlavně tu mají dobře vybavené turistické informace v každé díře.

Waiotapu

Ubytování:
Základní jednotkou jsou hostely v cenách za dvojlůžák 50-60 dolarů, v Aucklandu až 70, v Queenstownu od 70. Dormy jsou kolem 20-25 dolarů za osobu. Většinou mají koupelnu i záchod na chodbách, v menších městech to jsou většinou vilky, ve velkých městech velkokapacitní noclehárny v centrech. Skoro vždy má každý hostel velikou a vybavenou kuchyň a všichni kuchtěj z vlastních zásob.
Chaty, ubytovny - v národních parcích zdejší Lesní správa (DOC) spravuje rozsáhlou síť spartánských ubytoven, které jsou bez posádky a většinou jen s dřevenými pryčnami a střechou. Lístky do nich se kupují předem ve střediscích DOCu (na hlavních trecích je povinnost rezervovat se předem).
Kempy - je jich sice dost, ale hlavní sorta návštěvníků je s obytnými karavany. Pro stany je vyhrazeno často jen malé místečko v koutku na šutrech. Teplá voda je snad všude (někdy za dvojdolar). Stojí od 20 dolarů za stan pro dva s autem. DOC provozuje svoji síť tábořišť s cenou kolem 6-12 (jsou bez obsluhy a peníze se hází do kasičky), většinou není sprcha, teplá voda ani kuchyňka, ale zas je to na nádherných místech. No a Češi přespí někde na parkovišti v autě a socky při míjení kempu do něj vtrhnou na vykoupání;)

Doprava:
FR3DM Auto - základní pohybovadlo vzhledem k rozloze, osídlení, mizerné veřejné dopravě a toho, že většina míst k vidění je pustina sama. Turisté tak frčí přes půjčovny. Cena za den malého vozu je kolem 50 dolarů/den se základním pojištěním, neomezenými kilometry a možností vrátit auto na druhé straně Zélandu. Auto se nepřepravuje trajekty, ale na jednom ostrově ho vrátíte a na druhém na Vás čeká další. Spoluúčast při průseru je 1500 - 3000 dolarů, snížit ji k nule jde připlacením SuperCDW v různých cenách od 10 (Apex) až 30 (Budget). Poté nikdo nezkoumá, co vracíte. U půjčoven na českém internetu vychvalují Apex Rentals. Hlavně tedy to, jak se jim auto porouchalo a jak to bez problémů zařídili, opravili a vyměnili. No nevím, jestli zrovna to je to pravé k chválení. Když jsme je jednou měli taky, dostali jsme minimálně desetiletý škopek Impreza, takže se nedivím, že se to vysype skoro každému. Na Severním ostrově jsme měli narychlo auto od mezinárodního Budgetu a byl to nový vymydlený Colt Plus (půjčovné stejné, ale připojištění významně dražší).
Než obyčejné auto, je lepší oblíbený campervan se spaním uvnitř a vézt si celý svůj domeček na kolech a ušetřit i něco za ubytování. Jenže doby svobody na Zélandu už dávno skončily a míst, kde lze legálně zaparkovat na přespání rapidně ubývá (speciálně pro auta, které nemají vlastní záchod). Protože většina lidí jezdí jako my jednosměrně z Aucklandu do Christchurchu, dá se sehnat na internetu takové auto opačným směrem téměř zadarmo jen za to, že ho převezete zpátky na sever.
Ti, co tu jsou významně déle než měsíc, kupují auto svoje. Škopek za litr, za rozumně pojízdné se dává kolem 2500 dolarů a před odjezdem se zas prodá. Samozřejmě to chce nějaký čas na prodej a nákup. Jak s tím vším najdete v jiných cestopisech.
Autobus - autobusy jsou docela drahé (např. z Aucklandu do Roturoi 50$, do Wellingtonu 100$). Dálkové spoje jezdí hlavně Intercity bus a Newmans Coach. Studenti a baťůžkáři urvou slevu 20 % a na internetu s časovým předstihem můžete sehnat mnohem levnější lístky od 10 dolarů (výborný přehled i objednávání je na www.intercity.co.nz). Pár měst má městskou. Ještě existují speciální turistické autobusy, které drandí po hlavních turistických trasách. Někde udělají zastávku na pár minut a fotek, někde jezdí stylem vyskoč/rezervuj předem/naskoč. No čedokárna, ale asi poznáte hodně uřvanejch Amíků (např. Kiwi Experience nabízející řadu tras od stovky za region po 1800 za celý Zéland).
Vlak - jsou tu asi 4 železnice. Je nejdražší, ale vlakem se nejezdí kvůli dopravě (např. Kiwi Rail Scenic, třeba Auckland-Wellington je za 180$ a 14 hodin).
Stop - prý je tu stopování velmi dobré, lidi berou, já jediného nepotkal, tak je asi odvezli už přede mnou.
A závěrečné doporučení, pokud poletíte s AirNewZealand do Aucklandu přes Los Angeles, můžete si k cestě téměř zadarmo přihodit stopovery na Samoe a Tonze, což za to sakra stojí.

Ceny: no tak Zéland je pěkný zářez do peněženky. Tady jsem se dostal k tisícovce za den hlavně díky velikým přesunům v těch pár dnech a samozřejmě zapůjčení auta není z těch nejlevnějších batůžkářských činností, které udržují náklady na 10 dolarech na den. Jinak ale žádné přežíračky a nebyl čas ani na nejklasičtější atrakce a "sporty", která vyjdou na tisícovku za kus. Ceny v supermarketech tak nějak u něčeho ujdou. Jejich slavné ovoce lácí netrpí. Důležitější ale je, že sušenek je tu dost, ale ještě horší je to s různýma sladkýma muffiny a dortíky, voda je dražší než limonády, spousta sušeného jídla ke kuchtění, s čímž na zdejších hostelech není nejmenší problém. V restauracích jídlo za dvacku, ale bohatě stačí bufety s číňanama, kebaby a samozřejmě fišem end čipem od 5 do 10 dolarů.