CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Nový Zéland, Samoa & Fidži

(6. - Wanganui a Wellington)

13. duben: Wanganui - Manawatu

Ráno raníčko jak malované a pomalu projíždím dále podél řeky Wanganui a zastavuju, kde se dá. Dvouhodinovou procházku dáváme u Atén, kde se dá vyškrábat z údolního džungloidního pralesa přes pastviny na jehličnatý hřeben s vyhlídkou na bývalý meandr. Ale řeka to s meandrací přehnala, ufikla skálu, zkrátila si cestu a v bývalém řečišti teď můžou rajtovat ovce. Kolem si můžete dopřát i loopový osmihodinový trek. Na jih je krajina čím dál více zkulturnována a s Wanganui se loučíme vysoko nad u další říční zákrutou.

Nový Zéland

Whanganui
Whanganui River Road

Nový Zéland

Whanganui
Whanganuiské zátiší

Nový Zéland

Whanganui
Aténský trek

Nový Zéland

Whanganui
Meandří panoramata

Začínáme konečně lámat nějaké kilometry, protože auto je očekáváno zítra ráno v devět ve Wellingtonu. Míjíme města Wanganui, Bulls, proti plánům Palmerston North a zajíždíme do soutěsky Manawatu. Pro Maory posvátné místo, a to zejména červená skála uprostřed, kde sídlí strážný duch. O soutěskových cestách mají ale Zélanďané jiné představy než já. Hned vyhnali člověka hluboko do kopců a přidávali postupně jeden za druhým. Výhled žádný a po slibovaných lookoutech ani vidu. Pokračovalo se klasicky, že za tamtou zákrutou už musí být, tak ještě dvě, ještě deset minut... Temno a Tanzánče nakonec udělalo cestě přítrž a na cestě zpátky pěkně hudrovalo (temno nee).

Nový Zéland

Whanganui
Závěrečný úsek cesty

Nový Zéland

Whanganui
Tráva a ovce

Nocí se řítíme po hlavních silnicích k Wellingtonu. Končíme 50 kilometrů od něj v letovisku Paekakariki. Pláž i moře je sice asi fajn, ale tma je jak v pytli. Malawanče dnes na experimenty nenachytám a končíme ve vilce na kopci s výhledem na oceán (dnes Hilltop Hideaway - www.wellingtonbeachbackpackers.co.nz). Vymydlený pokojíček, paní domácí na uvítanou servíruje tác s čajem. Škoda, že ráno zas zvedáme kotvy. Dávám všanc své kulinářské dovednosti ve spojitosti se sušenou stravou z Woolworthu. No hnus, velebnosti. Druhou půlku pytlíku se odvážím sníst až za 3 týdny na Fidži.

Noc: 31.5 (Paekakariki Backpackers)
Doprava: 38 (autem Whanganui-Palmerston-Paekakariki 280km)

14. duben: Wellington

Ráno musíme dotankovat plnou a iniciativně myji nejhorší prach. Před Wellingtonem se noříme do beznadějných zácp (jedna je na trajekt před městem). V půjčovně jen hodili očko na nádrž, vzali klíče a nazdar. Byrokrati tady fakt nejsou.

Okolní hostely měly dnes plno a skončili jsme v zíbrovitém velkoobjemovém Wildlife House. Aspoň pokoje byly velké. V centru nakupujeme na zítřek vše potřebné - lístek na trajekt za 35$ v informacích, lístek na bus z Pictonu do Marahau za studentských 27$ na nádraží (prodali by i v informacích, ale neumí souhrnný lístek na víc spojů) a nákup na třídenní trek. Decentně jsme okoukli hlavní zdejší stavby - kontroverznímu parlamentnímu komplexu vévodící Včelín (Beehive) od Angličana Basila Spence (1969), vedle sám Parlament, novogotická parlamentní knihovna a růžová Wellingtonská katedrála. Kompletní dřevěné útroby skrývá nenápadná Stará katedrála sv. Pavla. Lanovku do horních pater města necháváme na odpoledne, vracíme se do Wildlifu a Kamerunče objevuje taje mincovní prádelny. Takže nejdřív je vše vypráno jen za studena, což určitě potěšilo moiru a bakterie. Následně vše putuje do sušičky, což už jednoho z předchozích vítězů potěšilo výrazně méně.

Čas se tím pěkně zabil a vyrážíme ven až za soumraku. Takže žádná lanovka, žádné největší zélandské muzeum Te Papa, žádný zvířatka... sakra. Za tmy jen prolezeme pobřežní cosijakopromenádu od budovy burzy. V bývalých přístavních halách jsou sportoviště, ale venku chcípnul pes. Ještěže Zambijče našlo koláčky pana Higginse a já královský kebab.

Noc: 35,5$ (hostel Wildlife Wellington, dvojlůžák a socbuňky na chodbě za 67$; pračka 2, sušička 2)
Doprava: 20$ (auto do Wellingtonu 40km, 40$ za benzín)
Jídlo: 23$ (nákup 15, kebab 8)

15. duben: Wellington - Picton - Nelson - Marahau

Dnes to bylo trošku náročnější na přesun, protože jsem se dal do spárů veřejné dopravy. A taky jsem mohl krutě litovat. Wellington je spojen na druhém Jižním ostrově s městečkem Picton. Trajektové společnosti jezdí dvě - Interislander a méně častěji, levněji a z centra Wellingtonu Bluebridge. Odjezd v 8:20, za tři hodinky na druhé straně, hodina času na bus do Nelsonu a pak hurá na start treku po Abel Tasmanovi. Při odbavení sebrali batohy, na lodi bylo víc krav než lidí, útroby veliké a v horní části pak kajuty, kde jsem mohl v klidu umírat.

Nový Zéland

Wellington
Wellingtonský Včelín

Nový Zéland

Wellington
Odjezd z Wellingtonu

Wellington opouštíme za deště, který tak ukončil putování Severním ostrovem, kdy nespadla ani kapka. Nejdřív se kochám na zadní palubě, ale je kosa a déšť. Vevnitř stupidní film a zvyšující se hranice žaludečních šťáv. Ehm. Řev ze záchodků slyšelo i Namíbijče na druhé straně lodi. Zvracečka byla teda parádní, a když si k tomu představíte, že jste předtím pili malinový Schweppes... Ke konci se projíždí malebnou úžinou Marlborough Sounds, ale jsou lidi, kteří si toho moc neužili.

Mezi umíráním a přistáním nám ještě zvesela oznamovali zpoždění, které narostlo na celou hodinou. Přistáli jsme asi 5 minut před odjezdem autobusu. Jenže na druhé straně města a bez batohů. Pro ty nás sice zavezli busem a následně hodili i k terminálu, ale jestli na nás nebude čekat, tak sbohem lístky. Nečekal, akorát jsme ho míjeli na křižovatce. Beznadějné otočení, ale v dáli akorát zastavil na nějaké zastávce, dal jsem si slušný sprint s batohem na zádech a dohnal ho. Než se vyřídilo naložení, lístky a počkalo se 5 minut, dorazilo si v klídku i Lesothanče a mohli jsme vyrazit do deštěm zmáčeného Jižního ostrova.

Občas se vyjasnilo, ale vesměs pršelo furt. Tady se to určitě brzy rozfouká, když tu nejsou žádné hory na zadržení. V Nelsonu máme asi 40 minut, tak letím do místních informací objednat kempy po treku, které se tu musí rezervovat předem. Sice odkážou na internetovou rezervaci, něco poradí, ale že by třeba řekli předpověď, a že tam snad ani nelézt, to ne.

Marahau je vesnička 70 kilometrů od Nelsonu a je vstupní branou do parku (kromě jedné odpočívárny tu žádná brána není, namátkovou kontrolu taky cestou nikdo nevykonal, ale jindy jsou prý docela aktivní). Jedeme podél příšerně mělkého pobřeží, kde se při odlivu vynořují desítky čtverečných kilometrů bahna. To vidět Holanďani, to by bylo vybobřených hráziček. Řidič je neuvěřitelně ukecaný a jakoby i vtipný. Samozřejmě začíná opět brutálně pršet a těsně před cílem se spustí čerstvá dávka totální průtrže. Řidičův vítězný fantomasův smíchokřik "welcome in paradise, hahaha" zněl v uších následující tři dny.

Noc: 12$ * 3 (tábořiště Tinline, 12$/os ve stanu)
Doprava: 62$ (trajekt Wellington-Picton 35$ 100km, bus Picton-Nelson-Marahau 34$, stud.27$ 100+70km)
Jídlo: 4$ (toastová snídaně na trajektu)