CESTOVÁNÍ

TravelInfo

PATAGONIE (7.)
Osorno, Pucon, sopka Villarica, Santiago, Valparaiso

22. 3. Osorno - Pucon

V sobotním Osornu je půlka země pokryta hadry při blešáckých trzích. Dávám vale kráse patagonských pustin, které jsou odsud na jih a za 2,5 hodiny busem jedu na sever. Zatím prolezu město, kterému vévodí moderní katedrála s neogotickými oblouky, protože jim už pětkrát popadala. Je tu příjemná atmosféra. Moderní město končí po dvou ulicích a člověk je hned na vesnici s plechovými chatrčemi, hnojem a slepicemi.

Chile

Patagonie
Zpátky v Chile

Chile

Patagonie
Osorno

Pucon je mimo hlavní trasy, na kterých v Chile vládne silná konkurence. Tady ne, tak se společností JAC je to za 8000 pesos (15$), i když na cedulích mají napsáno stejně dvakrát více. Slušným busem se táhneme panamericanou sytě zelenou krajinou do Puconu, což je zdejší Špindl. Všude apartmány, hotely, jen centrum klasicky čtvercové. Na busáku mě odchytává babka na cimru za osmu. Tak jo, hovor ve španělštině mi moc nejde a hledání ubytka nebaví. Mám na dvě noci vlastní pokojíček s koupelnou v malém baráčku s kamarádským psem.

Po zcivilizování padám do města ojuknout zítřejší možnosti adrenalinových dobrodružství po 10-20 tisících pesos (canyoningy, raftingy, jetboaty atd.) a to hlavní, proč tu jsem - výstup na ledovcem pokrytou sopku Villaricu (35 tisíc). Zas otravují s průvodci a permity a navíc nástup je dost za městem. Předpověď zítřek zamázne, tak snad v pondělí. Do Santiaga stejně zítra nic nejede, tak kupuju lístky na pondělní noc (11300). V supermarketu se ještě rozšoupnu a hned se přežeru, když restauraci stále za prd a konečně jdu chrnět bez budíku.

Noc: Pucon, u bábušky Flores 8000/pokoj (550 CLP = 1$)
Doprava: bus Bariloche-Osorno 30$, Osorno-Pucon 8000 CLP/15$
Jídlo: véča-losos+dezert 4500, flaška vína 500...
Celkem: 30$ + 24000 ARS (1400 Kč)

23. 3. Puconsko

Chrním do 10 a i pak se jen šmrdolím po baráku, peru, kecám s bábou. Babka se chlubí novým Kindlem (který tady zapomněl nějaký Francouz). Venku o nic nepřicházím, prší a je zima. Takže na hydrospeed to nebude. Půjčuju si horské kolo (5000), ale všechno zajímavé je až za dvacetikilometrovým perimetrem od města, což jde těžko nějak spojit. Kroužím po městě s hezkou pláží, ale na koupání to tu moc nebude. Mají tu českou stopu, Češi tu kdysi měli vynikající cukrárnu, která zachutnala tehdejšímu prezidentovi při návštěvě, že jim dal peníze, aby zde postavili nejluxusnější hotel, kde se pak producírovaly nejslavnější celebrity. No, Pinochet to asi nebyl.

Chile

Patagonie
Kolem kolem Puconu

Chile

Patagonie
Osorno

Chile

Patagonie
Sopka Villarica

Chile

Patagonie
Trochu blíž

Zatím se udělal slušný hicák. Podél řeky je krajina obyčejná a příjemná a vévodí jí nedaleký zasněžený vulkán Villarica, ze kterého se decentně kouří (dobře no, to úplně obyčejně asi není). Z cedule na nějaký Ojos se vyklube za loučkami smaragdová laguna s několika menšími vodopády (vstup 500), takový džungloidní miniplitvice. Na stezkách si skoro lámu nohu. Na hlavní silnici se dostávám až v půl šestý a zbývá 5 kilometrů k jezeru. To ještě dám. Tak ne, nedám. Furt do kopce, občas míň, občas víc. Úplně vyfluslej to ale nemůžu vzdát. Pár kilometrů proboha. Ale jak za dvěma horizonty uvidím vodní hladinu, mise opticky splněna, nohy bolí, kolo se rozpadá a těším se na sjezd. Dolní rovinky jsou s padající tmou nekonečný. Furt mi oči vytahuje na obzoru dokonalý kužel sopky. Ta holka mi neuteče a jdu si ji rovnou objednat i za těch 60 doláčů s cestovkou. Mají málo lidí, tak aspoň to nebude masovka. Prej je to i s kompletním vybavením. K čemu jako?

Nakoupím oříšky a sůši na zítřek, zbufnu pizzu (5200). Doporučená restaurace Ruky hyeny (ve španělštině to znělo asi trochu jinak) je zavřená jako dost jiných věcí. Na to, že je to víkendová destinace, je tady dost mrtvo. (22500/800Kč)

24. 3. (30.) Vulkán Villarica

Za tmy vyklízím pokoj a batoh nechávám v obýváku, což jsem naštěstí domluvil před prvním placením, protože ochota a příjemnost báby po zaplacení rapidně klesla. Ranní slunce ozařuje do oranžova vrchol sopky. V kanceláři cestovky dostáváme batoh krámů. Je nás 5 plus 2 průvodci.

Dojíždíme 20 kilometrů pod horu k lyžařskému středisku s vleky. Nenápadně nás nabádají, abychom popojeli prvním krátkým, který ušetří pár minut a ubere dalších 20 dolarů. Ale Frantíci už míří pěšo vzhůru, tak pod sloupy 500 výškových metrů uteče za třičtvrtěhodinku. Další lanovky už sopka dávno pohřbila. V údolích pod nohami se stále válí mlha, na kterou sopka promítá svůj profil. Průvodce Vincent nás žene jak nadmutý kozy a udělá jednu minipauzu za hodinu. Žádný vychutnávání hor. Dostáváme se na sněžnou plošku ledovce, z batohu se vyndávají mačky a cepíny, což mám na sobě poprvé. Kráčí se s tím po ledových srázech mezi širokými puklinami hodně v pohodě. Vincentově angličtině vůbec nerozumím, tak mi to Frantíci překládají do španělštiny.

Chile

Patagonie
Villarica ještě blíž

Chile

Patagonie
..po ledovcových pláních

Chile

Patagonie
..až na kouřící vrchol

Chile

Patagonie
..s kráterem

Po hodince sněžných serpentin (a celkových třech) jsme nahoře. Na vršku je bezedné díra, ze které se valí v sirném oblaku páry. Ledovec se drží i vevnitř. Obcházím kráter na nejvyšší bod 2870 metrů nad mořem. Na obzoru jsou stovky špičatých hor, ale podobně vysoká sopka jen jedna další. Pod námi lávová pole, ledovce a jezera. Je tu spousta dalších skupin. Izraelské jdou po dvaceti a chovají se jak dementi a lezou i do kráteru. Průvodce, když si toho konečně všimne, omejvaj. My tu zůstáváme skoro poslední.

Chile

Patagonie
Panoramata kol

Chile

Patagonie
..z vršku 2870 mnm

Máme si obléknout erární bundy a nějakou sukni a vytáhnout podprdelníkovou sjezdovou lopatu. Furt to nechápu. Tak to nejsou ledovcové trhliny, ale sněžné tobogány. Sedneme na lopatu, zuřivě brzdíme cepínem a frčíme závratnou rychlostí dolů. Takhle metry ubývají docela příjemně. Je to výborný, ale jsem posranej strachy. To ostatní ne a párkrát to do mě na mezipatrech našijou zezadu. Jeden Němec tak drsně, že se nasraně otočím dozadu, a když vidím, jak má můj cepín zabodlej mezi nohama s úpícím obličejem, tak ho nechám být. Zas o jednoho árijského rozsévače méně. A potkávám opět skupinku z Calafate a Fitz Roye. Prostě všichni jedou jednu trasu. Dolní koryta se už úplně roztékají a jedeme spíše ve vodě. Ale ani sklouzávání sopečným prachem není o moc namáhavější. Tak tenhle výstup a hlavně sestup za to určitě stál.

Ve městě vychlastám pár litrů vody, která došla už na vršku, u báby vyzvednu batoh, upřímné loučení je jen se psem a razím na bus, který mě po projeté nocí vyprdne v Santiagu. (Výstup na Villaricu 28000, bus do Santiaga 11300... 47500/1700Kč)

25. 3. (31. den) Valparaiso a Santiago de Chile

Cestu jsem prospal až na terminál Sur-Almeda se spoustou agentur, které nabízí autobusy třebas i do Venezuely (to by byl trip). Do sousedního Valparaisa je to o pár tržnic vedle. Juknu po hotelích v okolí, které lákají na cenovky kolem 10 tisíc. Ale žádný hotely… bordely to byly. Chichotavé dámy za to nabízí postel jen na 3 hodiny. Ale ty světové názvy - Europe, Paris… Batoh hodím do úschovny a den rozpůlím mezi Valparaiso a Santiago.

Natřískaným metrem s vybarvenými stanicemi sjedu do centra. Vyškrábu se na kopec Santa Lucia s romantizující pevností, římskými fontánami (Neptunova) a výhledy do santiagského smogu. Centrum je ve čtvrti Miraflores se secesními a klasicistními paláci, domy a muzei. Proběhnu aspoň to městské s nějakými židlemi a obrazy. Samozřejmě nejvýstavnější budovou latiny musí být katedrála. O paláci Moneda do nás něco hustili na škole v souvislosti se zlým kapitalistickým Pinochetem, kterého i tady mají asi méně rádi než jeho komoušského předchůdce Allendeho, který tu na rozdíl od staříka generála má i sochu a les vlajek.

Chile

Patagonie
Palác Moneda

Chile

Patagonie
..a burza v Santiago de Chile

Mává na mě nějaká ženská. Asi blázen. Tak ne, my se známe. Ona to Maďarka Dora v triku z Ruty 40, která to sem vzala přes Mendozu. I když první minuty si myslím, že je to jedna holka z Ushuaii. Ta obličejová skleróza je děsná věc. Celý den s ní před pouhými 5 dny a já o tom nemám vizuálně ani páru. O to větší zázrak je, když náhodou na sebe o rok a půl později pokukujeme na nočním Forum Romanu v Římě a já jí poznal.

Jiní turisté tady hrdinsky nosí tričky Falklands are Britain (Argentinu všude zdobí transparenty Malvinas son Argentinos). Tohle by měli zkusit nosit v Ushuaie. Poslední zastávka je na burze, kde mě pokec s jedním obchodníkem pustí až na parket v secesním krásném sálu, kde se točí čísílka na monitorech a tabulích, ale živo je tam jak na pražském parketu (= 1 živý člověk). Na busáku zatím zjistím, že busy na letiště vyjíždí ráno pozdějc než bylo psáno, tak o starost s hotelem méně a pojedu radši posledním nočním.

Do nedalekého Valparaisa, klenotnice historického Chile dostavší se do Unesca, jedu nejluxusnějším busem za cestu, což zrovna na 40 minutový úsek nebylo třeba. Mám i panoramatické sedadlo v první řadě druhého patra, ale po dálnici se kochačky nekonaly. Zato vedle mě sedí místní magor, který si pozpěvuje a poťukává.

Ze sluncem prozářeného Santiaga padáme do mlhou pokrytého Valpa, kde je docela zima. Na ulicích se válí ovoce a zelenina a město vypadá na první pohled trochu humusně. Vlastně poprvé si připadám jak v Latinské Americe. Žádné vypulírované široké ulice, kde jakýkoliv náznak nepořádku vichr odklízí do pamp. Konečně autentický úpadek, dřevěno-plechové baráky, krásné staré trolejbusy, malá živá náměstíčka, k tomu pár vzletnějších domů přenesených z newyorských 30. let.

Chile

Patagonie
Valparaiso

Chile

Patagonie
..a jeho výškové metro

Chile

Patagonie
Slumíky nad městem

Chile

Patagonie
Valparaiso

A místní vzdušné metro. Vzhledem k tomu, že se město rozkládá na svazích stoupajících rovnou z moře, už před 100 lety zde vybudovaly systém kolejnicových lanovek (funiculare) – kdy stoletá dřevěná či plechová škatule vyjede o párset schodů výše za sto pesos. Dodnes jich tu zůstalo asi 14, ale už těžko jsou všechny otevřené. Já z pěti objevených mohl projet jen dvě. Výhledy nahoře jsou ještě mlžnější a město pode mnou je utopeno v oparu. Kolem to vypadalo ještě výstavně, ale o pár bloků vedle jsou baráčky pitoresknější, hrají všemi barvami a ve všech stádiích rozpadu, chcanky, homelessáci…, až z toho jde trochu strach, jó, Emérika.

Jinak ale je tu 9 univerzit, sídlo jedné komory parlamentu a je to hlavní kulturní město Chile. Kromě toho lze skočit na tramvaj a posunout se o pár stanic po pobřeží třeba do honosnějšího Viňa de Mar.

Zpátky do Santiaga jedeme nějakým verkem, vyzvedávám batoh, blbec se připojuju k netu, kde se hlásí z domova jen průsery a frčím na letiště. Je tu natřískáno, ale ze sleepinginairports.net máme evidentně s řadou dalších tip na klidný kobercový úkryt ve 2. patře. Nebýt jedné vykecávací krávy, která svým hihňovým ohlušujícím hláskem asi sere dost lidí. Občas se snad dá pochopit i to hromadné ubití.

Noc: Santiago, na letišti
Doprava: bus Santiago-Valparaiso 5400 (dopředu se dá dostat i pod 2000), metro á600-700 (ceny závisí na denní době), lanovky á100, bus na letiště z Las Rajas 1600 (TurBus)
Úschovna batohu 2000/den, městské muzeum 600, empanády á500, zmrzlina 500 a poslední důležitá cenová informace - záchodky 200.
Celkem: 14000 (500 Kč)

26. 3. – 1. 4. Velikonoční ostrov

Ráno odlétám na týden na pupek světa – na Velikonoční ostrov, o čemž je tu již víc než rok samostatný cestopis, tudíž tento den pokračuje přímo tady. Střih, o týden později stejné místo, stejný spacák. Tentokrát tu není ani noha, tak se tu skvěle člověk 7 hodin prospal.

Do Evropy se vracím opět s Iberií. Za poslední dva dny po mě chtěli emailem dvakrát potvrzení letu, když hejbli časem o 5 minut. Cournu venkem, něco zabiju wifinou, něco sendvičem. V transferu je už jediný fastfoodový globalizátor, a to Dunkin Donuts, který ani nepřijímá karty, tak vysypu poslední mince na aspoň dva minikousky a zalepení žaludku.

Éro je starej krám, který se na mezinárodních letech už moc často nevidí. A tohle je vůbec můj nejdelší let v životě – 10700 km. A nejtlustší člověk neomylně zamířil na vedlejší sedačku. Vypadá jak Herman Göring. Jedna minitelevize je na 20 řad. Hodinu jede nějakej magazín, pak opět Walter Mitty. Jako film je to pěknej, ale potřetí za měsíc? Ale pak pustili další dvě neuvěřitelný cipoviny, tak se zabavím aspoň na ocasu letadla na baru. Židi v jarmulce tady celou noc obcházejí všechny bary v letadle a vysávaj z nich, co se namane. Né nadarmo k nim máme tak blízko. Spaní je malinko.

2. 4. Dom

V Madridu, než se člověk vlakem a skrz všechny kontroly prodere na svůj terminál, jsou 2 hodiny na přestup rychle pryč. Zbývá štace do Mnichova, protože let do Prahy byl o 5 tisíc dražší. I sem dorazilo jaro a pole pod křídly hrají mozaikami všech barev. Výstup je neskonale rychlý a za 15 minut po dosednutí jsem před letištěm s batohem. Sakra, to jsem si tu dlouhou rezervu mohl odpustit. Vlak pozměnit nejde, tak se natáhnu na trávník a čekám hodiny na můj spoj z letiště na hlavním mnichovské nádraží, kde přehupsnu na bus Deutsche Bahn obsluhovaný vykleštěným žlubusem (při objednávce na webu Deutsche bahn je drahý metrovlak z letiště v ceně).

Tož končí jedna výborná cesta, neplánovaná a vlastně první čistě treková. 16 plných dní na túrkách a umíral jsem z toho dny jen tři. Není to špatná výměna za ty věčné sluníčkové jihovýchodní Asie a baráky. Ale ten antarktický restík tam ještě možná zahlodá. Kor když čirou náhodou jsem po pár měsících vyrazil na cestu kolem světa, kterou jsem vymetl téměř všechny zbývající kontinenty a hlavní kulturní oblasti.

Z Ushuai do Santiaga s těmi všemi zajížďkami to bylo autobusem 4500 kilometrů. Třicet jihoamerických dní tam vyšlo na 21 tisíc - nejdražší byly přejezdy autobusy, přes tisícovku vyšly výlety za tučňáky, do Uruguaye a na vulkán, dormy vycházely do 3 stovek za noc. Plus ty letenky Evropa - Jižní Amerika 16000 (to by mohlo jít lépe) a přelet na Ushuaiu za 3500. I mimosezónní březen byl na Patagonii fajn, hnusně bylo jen na Torres a tam je hnusně víceméně vždycky.