CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Střední Amerika 2005
7. Nicaragua - Managua, Granada, San Jose de Sur

17.2.2005: ..Nicaragua - Managua

Honduras jsme přejeli celkem rychle a vylézáme z busu až na hranicích. Aspoň pošlapeme trochu honduraskou půdu. I tady je to bez problémů, jen opět to byrokratické vyplňování papírů. Po naautobusení dáváme oběd a další kravinu ve videu. Nikaragujská krajina se neliší moc od té honduraské, takže občas zamhouříme očka.

Kupodivu s tříhodinovým předstihem vjíždíme do Managui. Kroužíme po pustém městě než Ticabus zastaví na svém stanovišti. Lůca si s nadšením prohlíží nově vypadající budovy a těší se na procházku po městě. U busu se na nás vrhají šílení taxikáři, odmítáme je a zkoušíme se zorientovat, jenže v lonelym nějak vypadly názvy ulic.

Ptáme se u jednoho obchodu kudy do centra, ale je nám doporučeno vzít si taxík, protože cesta může být very dangerous. Bereme taxi za dolar na náměstí Plaza de la Republika, což by měl být pupek Nicaragui s prezidentským palácem, národním divadlem, muzeem a hlavní katedrálou. Chápu, proč byla volba taxíku lepší. Ulice jsou pusté a obydlené části jsou odděleny obrovskými holými pláněmi. Taxikář se nám snaží ukázat zajímavá místa, a ptá se odkud jsme. Potom nám podává knížku o Jehovistech s českým textem.

Vyhazuje nás na pustém náměstí. Na první pohled zaujme zřícenina staré katedrály, která je bohužel obehnaná páskou a zákazem vstupu. Neoklasická katedrála z roku 1929 byla poškozena zemětřesením v roce 1931 a 1972. Před katedrálou je fontána, která kdysi stříkala v rytmu Straussových valčíků. Vedle se nachází zrekonstruovaný Palacio Nacional de Cultura, který není nijak architektonicky zvláštní. Prezidentský palác ja jako modernější podnikatelská vilka. Radši si jdem sednout do parčíku naproti zajímavému Teátro Rubén Dario. Ale oba mostky Dále už nemá cenu jít. Prostředí je podezřele klidné a místní nevraživě čumí.

Nicaragua

Střední Amerika
Polorozbořená katedrála na náměstí Republiky

Nicaragua

Střední Amerika
Sandinovský pomník

Cestou zpět se snažíme najít bankomat, protože tady si už zase hrají na místní měnu. Míjíme nestoudně velkou propagandistickou sochu sandinovského vojáka, u níž probíhá demonstrace. V pravici třímá krumpáč, v levici pušku s vlajkou zastrčenou v hlavni s heslem "Dělníci a rolníci vpřed až do konce". A další pustiny, zřícené baráky, zrezlý lunapark. Jak zralý na nějakou tichou ale masovou vraždu.

Plaza Inter je o něco živější, je zde velký obchoďák a banka. Bankomat sice něco dal, ale jen v tisícovkách, takže to musím ještě někde rozměnit. To zabere ještě víc času, protože tisicovku asi většina místních vidí poprvé v životě. Oficiální měnou je cordoba, kterých je 16 za dolar. S dolary uspějete hlavně u hotelů. Za 2 dolary bereme taxíka na terminál, odkud by to mělo jet do Granady. Hned po nás jdou naháněči, někam nás odtáhnou, posadí do staré rachotiny a žádají úslužné. Stačilo říct, že půjdem do jiného busu a byl klid. Pak se ještě chvilku přetahujem o batohy, aby nešly na střechu. Je neuvěřitelné, kolik lidí se může nacpat do busu. Občas někdo za jízdy vystoupí a nastoupí.

Po hoďce a půl dotrmácíme do Granady. Centrum je asi 1,5 km, a tak se vydáváme setmělými ulicemi a obhlížíme tohle městečko bez života. Jen občas před domem posedávají místní na houpacích křeslech. U parku by měla být zóna hotýlků. Narážíme na Hospedaje Central, který vypadá velmi free, spousta mladých lidí, barevně pomalované stěny, stolky i židle. Zdá se ale drahý, a zkoušíme další, které jsou buď dražší anebo plné. Že by invaze turistů do Nicaraguy? A tak se vracíme zpět. Cena se nějak zmenšila, ale asi se zmenšil i pokojík s postelí (11,5 USD=186 nicaraguiských fifníků).

Výdaje 39.50 USD + 119 C (1050 Kč)
ubytování: 186 C/pok (Hospedaje Central - pidiklec s minipostelí, bez okna, koupelna na chodbě, snídaně a net zdarma)
doprava: Ticabus Salvador-Managua 25 USD; taxi 2+1 USD; křápbus Managua-Granada 10 C
ostatní: hraniční poplatek Honduras 10 USD, hranice Salvador 3 USD, voda *15 C, cocacola *17 C

18.2.2005: Granada

Po klidné noci nás probudil flétnový koncert od souseda. K erární snídani si Lůca dává tousty a já jdu po sladkém. Banánový chleba s karamelovým přelivem je na začátek fajn. Hlavní orientační bod ve městě je park Colón s mangovníky. Katedrála byla postavena na počátku 20. století na základech staršího kostela. Jdeme si prohlédnout Palacio Episcopal (Biskupký palác) v novoklasicistním stylu a sousední Plaza de la Independencia v jehož středu stojí monumentální obelisk věnovaný hrdinům boje za nezávislost v roce 1821.

Domky jsou opravené a procházka v ulicích je příjemná, že to uchvátilo i páprdy z Unesca. Blízký kostel Iglesia dela Merced je v Granadě nejkrásnější. Byl dokončen v roce 1539 a několikrát vydrancován. Pan správce nás pustil na zvonici s vyhlídkou na celé město i jezero. Místní domy jsou klasicky stavěny do čtverce s dvorečkem uprostřed, kde obyvatelé mohou relaxovat u fontánky v příjemném stínu palem.

Nicaragua

Střední Amerika
Granadský kostel de la Mercad a ulička Real Xalteva

Nicaragua

Střední Amerika
Výhled z věže kostela na katedrálu a jezero

Je vidět, že pomalu opouštíme turistickou zónu. Děti na nás začínají pokřikovat "gringo", v příkopech je neuvěřitelný bordel. Chceme k malé pevnůstce Fortaleza La Polvora z roku 1749. Dříve byla používana samozovskými vojsky k výslechům a popravám odpůrců, pak byla muzeum zbraní, ale dnes je to pusté a zchátralé místo.

Vracíme se do parčíku a chceme v klidu posedět a vypít džusy. Na lavičku si přisedá stařík. Asi si chce povídat, ale to nekápnul na ty pravé. Po chvilce přichází černoch, něco povídá a rozhazuje rukama, začíná se pěkně rozčilovat a řve něco o americanos a Bushovi. Kašlem na něj, což ho vydráždilo ještě víc. Pokusil se mi napálit i jednu pěstí, ale do cesty se mu připletla moje taška s nákupem, ve které byly plechovky džusu a vody. Zaúpěl, ještě vzteky ukopnul odpadkový koš vedle a za mumrání zmizel.

Raději odcházíme i my. Na pokoji si dáváme siestu, nabíráme špínu do prádelny a jdeme do dalších čtvrtí. Hasiči mají vypulírované ruské zily a podobné starožitnosti. Poslední etapou byla procházka k Nikaraguiskému jezeru. Je propojeno s Karibikem a v minulosti se sem párkrát dostali na dranc angličtí piráti. Na pobřeží je dvoukilometrová promenáda pod názvem park Centro Turistico. Jsou zde restaurace, hřiště i pikniková místa, ale vše je opuštěné. Okolo nás poletují hejna otravných mušek. Vlnky lákají ke koupání, ale špinavá voda rychle odláká. Alespoň sundaváme sandále a brouzdáme se po kraji. Místňáci se koupají v oblečení, ve kterém přijeli. Ušetří za pračku. Na konci pláže je stádo pasoucích se krav, tak už jen pozorujeme cachtající se ptactvo a mravence.

Koupili kokos za 7 kaček, šťáva výborná a vydlabaný vnitřek taky ušel. Hledání večeře bylo zakončeno v pizerii na velké, dobré a levné pizze. Večer opět internet a ještě dostávám klepec v "člověče, nezlob se".

Výdaje 179 C (250 Kč)
ubytování: 186 C/pok (Hospedaje Central - jako včera)
jídlo: 84 C (véča 55-pizza,pivo; nákup-voda 10,džus 7,nanuk 5,křupky 7,mýdlo 7; kokos *5)
vstupné kostel 1, park Centro Turistico 1

19.2.2005: Granada - Rivas - San José de Sur

Vstávám tak rozvážně, že Lucka už stačila skočit do prádelny pro věci. Na snídani čekáme neskutečně dlouho, protože nefunguje eletřina. Vyrážíme hledat bus. Klučina nás navádí za roh k benzínce. Bus s nápisem Rivas sice přijíždí, ale nezastavuje, tak za ním běžíme až na jeho skutečnou zastávku. Dáváme batohy na střechu a hodinu čekáme, než se bus zaplní.

Asi ve 12.30 vyjíždíme. Cesta by měla trvat 2 hoďky (15 C). Je to správný chicken bus, protože vedle pípají kuřata ostošest. Jelikož stavíme skoro u každého sloupu, pomalu se zavírají oči. Bus nás v Rivasu vyhazuje na terminálu na kraji města. Vyrážím hledat další bus k Pacifiku do San José de Sur, a Lúca si tak může dopřát oplzlých návrhů od řidiče. Moc času jsem jim ale nedal, protože dodávka byla už připravená. Kupodivu jsme dostali přednost před místníma a ani nás nenatáhli na jízdném.

Cesta byla rychlá a už skoro prázdný minibus nás vyhodil blízko pobřeží u hostelu, který jsme si vyhlídli v Lonelym - Hospedaje Almendros. Pokojík je prostorný a světlý, tak se tu usazujem. Vesnička San Juan del Sur leží v nádherném podkovitém zálivu, který je chráněn horami. Po většinu roku je rybářskou vesnicí a o prázdninách se mění na živé rekreační středisko, kde mají sídla i hlavní papaláši.

Koupe se tu pár lidí, vlnky jsou taky, jen voda je překvapivě studená, tak se necháváme ošplouhávat velmi pomalu. Pomalu si vychutnáváme západ slunce. Lúca nasbírá nějaké mušle, ale už se ochlazuje, pěkně fučí vítr a písek řeže do obličeje. Véču máme na pláži v Marines baru, kde si dáváme dražší dobrotu. Ale je tu pohoda, skvělá muzika a šumění moře.

Výdaje 243 C (340 Kč)
ubytování: 140 C/pok (Hospedaje Almendros - velký pokoj s 3 postelema, koupelna venku)
doprava: chickenbus Granada-Rivas 15; minibus Rivas-San Juan 10
jídlo: véča 95-kuřecí prsa po indicku na kari s rýží; nákup-voda 10,džus 6,sušenky 9,nanuk 5..
ostatní: prádelna *55; čtvrthoďky internetu 5

20.2.2005: San Juan del Sur

V devět mě Lucka vyklepala ze spacáku. V koupelně netekla voda, ale stejně platíme další noc a jdeme na snídani. Pak vyrážíme hledat plážičku, kde chceme celý den prokupčit a prolenošit.

Na konci hlavní pláže je nákladní mořský přístav. Kousek dál už máme narazit na polní cestu a u posledních baráčků na jednu takovou narážíme. Plazíme se do kopce a sluníčko neúprosně paří. Vypadá to, že zrovna ta správná cesta to není. Ale přelejzáme závoru a na vršku cesta pokračuje v lukách a pod náma je slyšet moře. Ale i ta po chvilce končí, a tak to slézáme střemhlav k vodě. Je to tu strašně vyprahlý, žlutý a prašný.

Nicaragua

Střední Amerika
Záliv u San Juanu

Nicaragua

Střední Amerika
Skalnaté pobřeží Pacifiku

Nicaragua

Střední Amerika
Pláže u San Juanu

Nicaragua

Střední Amerika
Vesnická zákoutí

Po kamenech míříme k zdánlivě pěkné plážičce. Jenže nás tam čeká zrada, z vody porůznu vyčuhují kameny, na něž šplouchájí vlny. Takovýdle skaliska se táhnou pěkně pod hladinou hodně daleko, takže na koupání to tu zrovna není. Spíš cachtáme jen nožky a honíme chodící mušličky. Vydáváme se dál po pobřeží. Cestou míjíme banánovou chýšku, v níž si někdo lebedí. Je to tu pěkně divoké a přeskakování skalisek nad desetimetrovými proláklinami, kde moře drtí šutry, je zajímavým ádrošem. Dorazili jsme až k další skalnaté hoře, která čouhá do moře a jelikož se nám vařil mozek, tak jsme se usadili do stínu skály.

Je tu jezírko a jdem se smočit mezi skály. Lůca se vyžívá v mušličkách a kamínkách, kterými plní kapsy. Večer uspořádala soutěž o ty nejhezčí a ty pak za trest byli odsouzeni k převozu do České republiky. Chceme ještě poznat kousek pobřeží, a tak přelejzáme kopeček. Cesta tu moc nevede, ale nakonec se něco našlo.

Hned za výčnělkem je další krásný kus pobřeží, ktermu vévodila vysoká skalnatá jehla v moři. Je tu i pár domorodců a dá se tu už normálněji koupat. V dálce je vidět rozlehlá písečná pláž, ale tam se nám už nechce. Uleháme do stínu seschlých keřů. V koupání se střídáme, jeden se šplouchá a druhý hlídá batůžky.

Když už sluníčko míří neodvratně na západ, vydáváme se i my k domovu. Volíme jinou cestu, tou odcházeli i místní. Je to zřejmě ta popsaná v Lonelym, ale z druhý strany bych jí teda hledat nechtěl (no chance). Nejdříve byla cesta příjemná, hezky v chládku po lesní pěšině podél vyschlého potoka, kde se občas objevila i voda. Potom se to ale zdálo být moc dlouhé a mimo požadovaný směr. Přesto jsme se ji drželi a po delší době nás dovedla do uličky na okraji San Juanu.

Ale bylo to hodně daleko od centra. Cestou si kupujeme vodu a loudáme se rozpálenou silnicí. Jdeme se mrknout na západ slunce na pláži. Já se jdu ještě vycachtat. Je to ale strašně studený. Pár kýčovitých foteček, prohlédnutí dnešních spálenin a puchýřů, sprcha a véča naproti hotelu.

Výdaje 203 Cr (280 Kč)
ubytování: 140 Cr/pok (Hospedaje Almendros)
jídlo: 103 Cr (véča 60-ryba jalapeňa s rýží a zeleninovým salátem+džusíky; meloun 1; nákup *84-voda 3x8,toasty 19,sůši 2x15,hólsky 11)
ostatní: 30 Cr (hoďka internetu 30)

21.2.2005: San Juan de Sur - Rivas...

Ranní dejavu s netekoucí vodou. Balíme batohy a jdeme na snídani do baru naproti na typické Gallo Pinto (se sýrem či vajíčkem, k tomu ještě rýže s fazolemi a tortila). Poslední colony utratíme za jídlo a vodu a čekáme na bus do Rivasu. Bus přijel za půl hoďky a cesta v něm do Rivasu docela utekla. Hned jsme naskočili do plného busu do hraničního města Penos Blanca.