CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Venezuela 2002 - Andy & Karibik

Cesta z výšin (Mérida - San Cristobal - Valencia)

Míra se dušoval, že viděl na nádraží odjezd do Maracay v osm, tak jsme tam na osmou byli. Všechno ale jelo odpoledne a my chtěli po cestě vidět venezuelskou krajinu, tak jsme v poledne vzali bus přes Barquismento do Valencie a vydali se kochat pohledem. Kochání se povedlo a každý si zabral dvojsedačku na jedné straně.

Krajina se během jízdy měnila a byla nádherná. Vesničky, ve kterých sem měl sto chutí vyskočit (a skočit na nějakou spanilou vesnickou Venezuelanku, prodávající cosi u silnice) a pobýt v nich nějaký čas, dále farmy, chatrče, staré káry... Nejvíc mě dostala krajina s nedozírnými nížinnými lesy, které na svém kraji připomínaly anglické parky - osamělé mohutné košaté stromy a kolem nich zelenoskvoucí pažit spásaný dobytkem podobně jako sekačkami u Anglánů. Krajina, která na mě působila svou tajemnou důstojností a energií proudící z té bujné, zelené, mlhavé roviny. Míru tím neustálým těkáním po scenériích kolem busu přepadly halucinace a viděl prý hořící ranchitos čili chatrčiště, kterážto já neviděl, takže mu to budeme věřit.

Venezuela

West Venezuela
Cosi cestou busem kamsi

Venezuela

West Venezuela
Maracaibské zasněné roviny

Cestou jsme se stavili v předraženém "motorestu" (všechny tam jsou předražené), kde majitelé počítají s tím, že si každý chce dát večeři před cestou, či snídani po cestě. Takže jsme si natruc nic nedali. Taky sme se stavili párkrát u silnice za účelem vojenské kontroly. Vojáci si štrádovali busem, kontrolu pasů prováděli s namířeným samopalem na tvářičky. Tak jsme bez řečí ukázovali pasy. Bez řečí, jelikož jsme zaboha nemohli pochytit, co po nás ti hodní pánové chtějí.

Večer, už na nádraží ve Valencii, nechtěli taxikáři a naháněči pochopit, že nikam nechceme jet. Bus nás vyšoupl na ohavném prostranství, až jsme se otřásli při představě nadcházející noci. Prošli sme placenými turnikety na odjezdovou plochu a přemítali, jestli zas nejít zpátky a ustlat si někde uplně jinde ve městě. Chtěli jsme zalézt do útulné čekárny cestovky, se kterou jsme přijeli, leč právě zavírali a vůbec všechno tam zavírali a milý pán, co zavíral, nám nabídl odvoz do Maracay. Tož jsme zajuchali, ale pak řekl, co za to chce za prachy a bylo po výletě. Americká kára je halt americká kára, a ta se musí nějak živit, kór když tam vyjde benzín na dvě koruny...

A jak jsme tam bloumali, zbyla na nás poslední betonová lavička poblíž temného zákoutí malých krámečků, na kraji obrovské, staré, špinavé a industriální haly se staženými roletami obchodů po stranách. O to víc nás překvapilo, že jsme se nalezli ráno živí a zdraví, ba ani žádní z přítomných sociálů po nás nic nechtěli - jak by ne, byli jsme jedni z nich. Inu, schovali jsme nože a slzáky, naběhli na nástupiště a brzy šupajdili na Maracay. Mám dojem, že jsme si na cestu nechali vnutit banánové čipsy (jako bramborové a moc dobré) od pani, co nám už potřetí vlezla do autobusu, který bývá půl hodiny před odjezdem nastartovaný, kolem běhá naháněč, jakože se už-už jede a dovnitř lezou různí prodavači procházející celý autobusák a ti poslední, nejdrzejší, vyskakují z busu ještě na křižovatce u výjezdu.

Cesta do nížin (Maracay - Choroní - Puerto Colombia)

Maracay v průvodci popisováno jest barvitě, a tak jsme si udělali výlet do města. Jedná se o nevelké nebohaté velkoměsto, bohaté však historií. Zejména tou za pana diktátora Goméze (jehož místní muzeum genocidy jsme nenavštívili z důvodu zavřenosti), kdy se město rychle rozvíjelo, vzkvétalo a bylo dokonce hlavním městem Venezuely. Na hlavním Bolívarově (jak jinak) náměstí, byly ještě dvě další muzea. Muzejko historie a muzejíčko živočichů. Obě velmi skromné, exponáty občas trochu trpěly, ale sympatické, včetně personálu. To historické se spoustou starých indiánských sošek bylo fajn a poučné.

Udělali sme poslední výměnu za zbylé doláče, prošupajdili uličky a... (teďka tento pamflet vzal do ruky Míra po návratu odkuďsi) hópli za 150 bolivarů zpět na autobusák dunící pofiderními kšeftíčkáři všeho druhu. Další směr byl jasný - Karibik. Cesta z města je jen jedna. Tak jsme našli busík směr Choroní a valili. Silnička nepatří zrovna k nejfrekventovanějším. Holt převýšení 2000 metrů během 40 minut není pro rozvoj oblastí u moře to nejideálnější. Ještě míň ideální je, pokud náhodou jedou dvě káry proti sobě. Pak je to tuze švandovní, kór když pod sebou vidíte akorát děsivou propast. Na druhou stranu může uklidnit pohled na vozidla zachycené v pádu o liány. Takže někdy ani nemusíte chcípnout. (tak radši zas já...)

Venezuela - Valencie

Valencie
Naše ložnice pro tuto noc

Venezuela

Puerto Colombia
Z Pto.Colombia přes brod na pláž

Bus před každou zatáčkou zahouká tak, aby ho slyšel i hluchý řidič - tak brutálně ty magoři troubí. Aby nebylo hluku málo, byl busík vybaven výkonným audioaparátem. A my sme si zrovna sedli pod repráky, což nás málem stálo mozek. Po celou cestu(!) do nás tlačili sambu, rumbu, latino style a jejich popové odrhovačky. Tuze to drásalo a z cesty toho moc nezbylo. Zpátky byl už řidič člověk a nechal nás žít. Hory, které se projíždějí, náleží k národnímu parku Henry Pitier, který oplývá hlavně obrovským množstvím ptačích druhů (snad největším počtem druhů na km čtvereční), pak rázovitou horskou krajinou, mlžným pralesem a zapadlými vískami. Mrzí nás, že pro samé móře nezbyl čas na výlet na ptáčky a do hor. I když by jinak nebyl problém vystoupit někde uprostřed z autobusu a za nějaký čas se vrátit na zastávku.