SEMINÁRKY

Makroekonomie

Mikroekonomie

Miras.cz - Seminárky - Mikroekonomie - Nedokonalá konkurence

8. Oligopol a monopolistická konkurence

Oligopol a jeho typy. Kartelové dohody, vězňovo dilema. Charakteristika monopolistické konkurence, firma v krátkém a dlouhém období. Výrobní a alokační efektivnost.


Oligopol

V praxi převažuje oligopol proti monopolům. Základní rysy oligopolu:
1) existence několika firem v odvětví
2) zpravidla diferencovaný produkt
3) bariéry vstupu znemožňující příchod nových firem. Každá firma je natolik silná, že může stanovit cenu vyšší než mezní náklady (P>MC).

Chování firem v oligopolu se vyznačuje vzájemnou závislostí.
Pokud některý z oligopolistů sníží cenu, ostatní jej následují.
Pokud některý z oligopolistů zvýší cenu, ostatní jej nenásledují.

Smluvní oligopol
V situaci, kde několik firem prodává stejné nebo podobné výrobky, jejich ceny jsou přibližně na stejné úrovni a vzájemná cenová válka by je oslabila, uzavřou tajnou dohodu o cenách. Takže každá firma se ve vymezeném rámci chová jako monopol. Taková dohoda se nazývá kartelová a je ze zákona zakázaná.

Kartel
je možné charakterizovat jako organizaci prodávajících, která společně rozhoduje o cenách produkce, výrobních kvótách, rozdělení trhů apod. Cílem kartelu je maximalizovat zisk odvětví jako celku. Chování firem těsně spojených v kartelu připomíná chování monopolu. Výhodami oligopolních firem, plynoucími z koordinace činnosti na základě dohod, jsou větší možnosti zvyšování zisku, upevnění bariér vstupu do odvětví a snížení nejistoty. Negativním rysem kartelových dohod, zejména tajných, je tendence členských firem nedodržovat ujednané podmínky.

Oligopol s dominantní firmou
vzniká tam, kde je pro silnou firmu výhodné přenechat část trhu slabším konkurentům. V rámci části trhu, který si ponechá silná oligopolní firma, se pak chová jako monopol.

Cenové vůdcovství
menší firmy v odvětví respektují cenu, kterou určila dominantní firma, protože vzhledem ke své velikosti nerealizují úspory z rozsahu a jejich nákladové podmínky jsou proto ve srovnání s dominantní firmou horší.

Vězňovo dilema

Policie dopadla dva zloděje, kteří měli společně krást. Chybí přímé důkazy, a tak jsou oba komplicové umístěni do oddělených cel, aby spolu nemohli komunikovat. Žalobce navštíví postupně jednoho i druhého a řekne jim: „Když se přiznáš a tvůj komplic se také přizná, budete odsouzeni na pět let. Když se oba nepřiznáte, dostanete na základě nepřímých důkazů dva roky. Ale když se tvůj komplic přizná a ty se nepřiznáš, dostane jen jeden rok, zatímco ty budeš odsouzen na deset let. Stejně tak, když se ty přiznáš a on se nepřizná, budeš za rok na svobodě, ale tvůj komplic dostane deset let.“ Z daných možností je patrné, že pro oba zloděje je nejlepší strategií druhá varianta, tedy zatloukat a zatloukat. Pak by měli oba jistotu, že nemohou dostat více než dva roky. Zapírání však znamená velké riziko (deset let vězení) v případě, že se druhý přizná.

V situaci vězně A nejprve uvažuju, že se komplic B nepřizná (to je zobrazeno v levých polích). Které z nich je pro mne výhodnější? Dva roky, když se také nepřiznám, ale jen jeden rok, když se přiznám. A tak se z horního levého pole při svém rozhodování přesouvám do spodního levého. Dávám přednost přiznání. Pak zvažuji případ, že se B přizná (to je zobrazeno v pravých polích). V horním pravém poli vidím deset let, když se nepřiznám, v dolním pět let, když se přiznám. I v tomto případě je pro mne lepší se přiznat. Výsledek mého uvažování je zcela jednoznačný. Nejsem-li schopen odhadnout, co udělá B, je pro mne optimální strategií přiznat se. V případě, že se B přizná, já ne, čekala by mne nejhorší varianta - deset let vězení. V žádném případě nemohu tedy riskovat a nepřiznat se. Podobně uvažuje i B. I pro něj je nejbezpečnější přiznání, protože také vyloučí pro sebe nejhorší variantu.

Oba vězni se tedy přiznají a oba dostanou pět let. Ve vězení si tak pobudou o tři roky déle, než kdyby oba zapírali. Není to tedy optimální řešení, ale v dané situaci nejjistější, nejméně rizikové. Dosahují Nashovy rovnováhy. A to je podstata vězňova dilematu.

B se nepřizná B se přizná
A se nepřizná A 2 / B 2 A 10 / B 1
A se přizná A 1 / B 10 A 5 / B 5

Monopolistická konkurence 
(rovnováha firmy a rovnováha odvětví)

Nejvíce se blíží dokonalé konkurenci. 

Základní předpoklady
1) velký počet firem v odvětví
2) diferencovaný produkt
3) neexistence bariér vstupu firem do odvětví

Monopolní konkurence představuje trh s mnoha výrobci, jejichž pohyb mezi odvětvími je zcela volný. Avšak každá firma vyrábí natolik diferencovaný produkt, že sama stanoví jeho cenu. To znamená, že v rámci svého odvětví má monopolní postavení a monopolní sílu.

Z této situace plynou dva důsledky:
1) Jelikož firma má monopol na svou produkci, sama stanoví cenu. Klesající poptávková křivka po produkci firmy je poměrně vysoce elastická, protože řada ostatních firem prodává blízké substituty. To, že je poptávková křivka skloněná, znamená, že firma může v krátkém období realizovat monopolní zisk.
2) V dlouhém období je tento monopolní zisk stlačen na nulu v důsledku volného pohybu v rámci odvětví. Jestliže stávající firmy v odvětví dosahují monopolní zisky, přiláká to nové firmy. V odvětví bude více firem a poptávka po produkci každé jednotlivé firmy klesne. To se v grafu projeví posunem individuální poptávkové křivky doleva. Nové firmy přicházejí do odvětví tak dlouho, dokud není monopolní zisk nulový.

Monopolní konkurence
a) v krátkém období - je rovnováha firmy v monopolní konkurencí podobná rovnováze monopolu. Rovnovážný objem výroby firmy je odvozen z průsečíku křivek mezních příjmů a mezních nákladů. Rozdíl mezi průměrnými příjmy a průměrnými náklady znamená existenci monopolního zisku, což vede k přílivu jiných firem do tohoto odvětví.
b) v dlouhém období - tento příliv nových firem způsobí posun poptávkové křivky po produkci každé firmy doleva. Cena umožňuje firmě pokrýt její náklady, to však není situace, která by přilákala další firmy.

Tab 7-1: Přehled jednotlivých kritérií v jednotlivých druzích konkurence

Výrobní efektivnost
firma vyrábí daný výstup s minimálními LAC – v krátkém období firma nemusí vyrábět s minimálními AC.

Alokační efektivnost
je vyráběn takový výstup, který si spotřebitelé nejvíc přejí – realokací zdrojů nelze zvýšit výstup firmy ani užitek spotřebitele (neexistují náklady mrtvé váhy) – platí pokud P=MC.


Literatura:
Macáková, L.: Mikroekonomie - základní kurz, str. 116 - 132.
Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D.: Ekonomie, 18. vydání, str. 166 - 183.
a FSE-UJEP kol. a www.Miras.cz