• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Jižní Afrikou 2015 (9.)
JAR (Elim, Cape Agulhas, Garden Route) - Lesotho

25. 9. Střelkový mys – nejjižnější bod Afriky

Čajík, toast a nutella - ideální ráno. Mně stačí málo. Navigace ukazuje, že od cílového Johannesburgu jsem o 10 kilometrů dál než včera. Kam jsem to doprčic včera jel? Ve slunečném počasí prolezu městečko a číhám na velryby. Podél skalnatého pobřeží vedou stezky a na konci je trochu štěstí na velrybí skoky.

Před časem jsem zahlédl fotky jarského městečka Elim, které jakoby vypadlo z Jižní Moravy, protože zde bylo budováno od roku 1824 jako misie evengelické církve Moravských bratří. A na mapce hostelu koukám, že vono je to za rohem a cestou po šutrech přes nepříliš úrodné pahorky Agulhaské planiny.

Hlavní ulice Elimu lemují bílá selská barokní stavení se slaměnými střechami. Střed vesnice je u bílého kostela s 235 let starými hodinami v barokním štítu. Vesnice se docela rozrostla a ještě do nedávna se stavěla v původním moravském stylu. U kostela je kavárnička ve starém mlýně a (zavřené) muzeum.

Teď už jen stále nehostinnější končiny až na úplný konec Afriky - Střelkový mys (Cape Agulhas, 34° 50′ JŠ a rovný dvacátý poledník VD). "Konkurenční" mys Dobré Naděje je o celých půl stupně severněji. Mimochodem ten blbý název má díky tomu, že v dávných dobách tu starým Portugalcům blbly střelky kompasů. Dostávám se k plážím, které už patří Indickému oceánu, který je o deset stupňů teplejší díky proudům od rovníku. Městečka jsou tu plážoidního zjevu, baráky a vily dokonce bez plůtků, což proti třímetrovým zdím s žiletkovou čepičkou na hlavních tazích je poněkud rozdíl.

Na konci světa se dme ukázkový bílý maják, který ale nepomohl více než 120 lodím, které si hoví na mělkém dně, prodlužující kontinentální africký šelf o dalších 250 kilometrů k Antarktidě. Stromy dávno zmizely, ale víkendové vily se táhnou až sem. V majáku postaveném v egyptském stylu je minimuzeum, příjemná informační babča a výlez hor po žebřících skrz ďoury pro hubeňoury až na úzký ochoz kolem točícího se majákového světla (25R). Na nejjižnější kámen kontinentu je to kilometr podél drobných skalisek, který dopřeju i corollce. Pěšky zbývá 150 metrů, kde je kamenná mohyla ukazující hranici Atlantického a Indického oceánu, která zda začíná.

K Johannesburgu jsem zase o 40 km dál, tak je na čase na to dupnout. Objevil jsem, že ta Garden route je hlavní silnice číslo 2 vedoucí občas podél moře. Bohužel stále se zlepšující dopravní infrastruktura a rozšiřující se silnice s přidáváním pruhů už na průjezd zahradou moc nevypadá. Aspoň trošku se dalo pokochat u Victorias Bay železničním mostem v mořském příboji u městečka Wilderness, ale půlku nejlepších perel jsem profrčel bez výraznějšího vokuku.

Tmou jsem dojel do živoucího městečka Knysna. Hostel byl v pěkném viktoriánském domku a uvnitř bylo jen pár hostů. Vícedorm vypadal jen na sdílení s mladou Holanďankou Iris poskakující zde Buzzbusem a využívající spousty doprovodných programů v džunglích, soutěskách či na mořích. Tak se ta flaška vína docela hodila a mizela dvakrát rychleji. Pocit bezpečnosti trochu narušuje personál, který přichází varovat, že v autě jsou vidět boty a prázdné barely, a že to musím schovat, neboť auta vymlátí, jak tam cokoliv uvidí.

Noc: Knysna Backpackers 130/postel s minisnídaní
Doprava: Hermanus - Knysna 500 km
Vstup na maják 25. Celkem 155 R (280 Kč)

26. 9. Garden Route

Dnes to musím už fakt voholit, dokonce jsem i brzo vstal, pozřel malou snídani v ceně (jak říkali, je to „prepare to breakfast“), ale čas jsem zbytečně zapykal v centru Kysny a na ostrůvku s dřevěnými domky v laguně. Lepší to bylo na Heads s výhledy vysoko nad ústím řeky a laguny do moře.

Trochu se kroutím lesem, ale nejlepší část cesty přinesla škudlivost. Na jednom úseku skorodálnice je jediná mýtnice, ale z mapky to vypadá, že se dá objet po staré silnici. V první půlce se kroutí kouzelnou krajinou k městečku Natures Valley s excelentní pláží, ústím řeky a bujnou vegetací vůkol. Poprvé a naposled ochutnám vody Indického oceánu aspoň po kolena a přes vyhlídky frčím dál. V druhé půlce objezdu se silnice začíná zužovat ještě víc a po čase mám silné pochybnosti, jestli je to ještě vůbec silnice. Evidentně na ni už nikdo nesáhl. Proč taky, když se vedle kasíruje. Ale skrz keře a popadané skály se stále line průjezdný asfalt pro dvě kola, tak se dá dostat až na konec, který je z druhé strany trochu zatarasen a označen zákazy. Projet to ale jde a člověk si konečně připadal jak na pravé Garden Route.

I dál se najde pár zastávek na mosty, staré stromy, ale za Port Elizabeth Garden Route končí, opouštím pobřeží a prázdnými vedlejškami přes kopečky mířím k hranicím Lesotha. Nastoupalo se až do dvoukilometrové výšky. Přes Fort Beaufort padám spolu s tmou do Queenstownu na baštu.

Nažrat nakonec dostalo jen auto, já našel na navigaci, že 50 kilometrů odsud je kemp Valschfontein. Ten nacházím, za rybníčkem jsou i světýlka, ale brána je zavřená. Nějaké pokusy o dovolání se jsou marné, zkouším i jakýsi B&B vedle, ale to samé. Tak to zavání spaním v autě. Jak ho mám rád, a že opuštěných krásných míst by tu bylo spoustu, tak v JARu jsem si ho chtěl rozhodně odpustit. Rozsekanej někde na polní cestě se mi nechtělo skončit, tak auto postavím k bráně kempu s mizivou vidinou bezpečí mihotavého světýlka za rybníkem. Bylo to ale dost u silnice, tak spánek za moc nestál a vraždící sny tomu taky nepřidaly.

Noc v autě za Queenstownem
Doprava Knysna - Queenstown 675 km, benzín 467+270
Celkem 380 R (720 Kč)

27. 9. Lesotho

K hranicím toho chybí ještě proklatě dost, ale naštěstí vstávačka po páté je na dohnání ztrát ideální. V Aliwal byly nějaké pokusy o nákup snídaně a hlavně perlivé vody, protože ty jejich obyčejné už nemůžu ani cejtit a v barelech se už zkazila. Jenže to by taky někde nějaké museli mít, tak piju oslazené hnusy.

Postupně sjíždím na menší a menší silnice, až 20 kilometrů od hranic přichází jedna z nejhorších šutrnic za cestu. Na dvou mapách ale přechod je a akorát jedou kolem policisté, kteří mi hraniční přechod potvrdí. Jen navigace je proti, ale ta byla i proti hlavnímu jarsko-botswanskému přechodu. Když brodím přes potok a i polní cesta je kvalitnější, moc tomu už nevěřím. Ale za kopečkem si majestátně stojí vyvoněná celnice Sepasus. Jsou šťastní za každého člověka, protože jich tu v průměru projde pět denně. A kor, když je někdo z takové dálky, protáhne se to s konverzací.

Lesothská strana je už to pravé africké. Zrezlá závora, vraky okolo, omšelá unimobuňka s jedním obtloustlým černochem se sešitkem. I vjezd na zahrádku je uježděnější. Celník se dokolébal zvednout závoru a hned za ní se dostává úlevný pocit bezpečí.

Tak Lesotho - jde o malinký státeček kompletně obklopený JARem. No, malinký dle mapy, o půlku větší než Slovensko či Morava s téměř 2 milióny obyvatel. Jedná se o království založené začátkem 19. století, které později bylo pod protektorátem Britů jako Basutsko (Basutoland) a znovu nezávislé je od roku 1966. Měnou je zde loti (drobné jsou maloti), které jsou plně zaměnitelné s randy v poměru 1:1. Nejnižší bod země je ve výšce 1400 mnm a celý stát je čedičová náhorní plošina, která na západě leze do Dračích hor s výškou přes 3 km. Kromě toho je zde spousta jezer a přehrad, které slouží jako zásobárna vod pro JAR.

Okolní krajina je posetá malými hliněnými baráčky a mezi tím se pasou kozy a krávy. Ponořil jsem se o 100 let zpět, tak si pomalou jízdu tu pohodičku vychutnávám. Vlezu do dřevěného kostelíka a o fous dál nabírám první stopařku, babku vyfešákovanou v elegantních šatech s několika kufříky. Šinu se do pár desítek kilometrů vzdáleného Mafetengu, kde to šrumcovalo o řád víc. Částečně turistická má být Morija s červeným kostelem a muzejíčkem v nejstarší misii (25R). Vede to tu Američan, který jel kolem v roce 1973 a nějak se tu zasekl. Zajímavější byla fotka dinosauřích stop v šutrech, kterou následně příroda hodila do svislé polohy, a dalo by se k nim za hodinku dojít. Škoda, že ji nemám, což si říkám pak hlavně pod Dračími horami. Možná to přeci jen nebude poslední návštěva Afriky.

Nakoupím sůši, ovoce a pití za ceny příznivější než v JAR. I zdejší obchůdek ale už provozuje Číňan. Jinak je Lesotho jednou z nejchudších zemí, ale kolem hlavního města Maseru to moc vidět není. Klasické klokotání rozvojového velkoměstečka s asfaltem i semafory. Po vymotání pokračuji pohraničním údolím k severu do hor. Je neděle a všude je spousta lidí, občas ve stanech nějaké slavnosti pro členy rodiny, což dělá bratru stovku lidí. Mezi městečky je plno skupinek krav s pasáčky. Hlavní silnice jsou obstojně vyasfaltovány, i když kalup to teda není. V Butha Buthe ještě opráším nožkou lesothskou půdou u marketu a radši směřuju k hraničnímu přechodu. Kdovíkdy ho zavírají a nechat ho na zítřek bych už nechtěl. Na výjezd do hor a rychle zpět to prostě není, ale teď když to projíždím na googlu, je to velká škoda.

Tady je už hranice propustnější, výjezd proběhne za dvě razítka, vjezd do JARu je trošku formálnější, poprvé trochu narazí papírový řidičák, ale nakonec se mi dostalo jen pokárání za prašné mimikry korolky. Okolí je obsypáno stolovými horami a pískovcovými monumenty jak z arizonských silnic. Jsou tu nějaké připomínky bojišť dávných válek.

Clarens patří mezi turistické destinace a i Buzzbus zde má vedený hostel (jako jediný v celém zdejším Free State). Jde spíš o kempoviště v přírodě pod skalou s chatkami nejrůznějších tvarů postavené z toho, co se kde nasbíralo. Já dostal úl, který vypadal kouzelně. Pořádná postel, kuchyňka, topení, i kýbl s vodou, jen koupelna vedle. Sjedu do centra s velkým náměstím plným restauraček a turistů, tak si dávám na rozloučenou s Afrikou pořádný žvanec na kari s vínem. I když původně se chtělo ještě vyrazit někam do kopců na túrku. V kempu začíná velké balení a úklid auta. S tím je spojena likvidace zásob, tak to s tou večeří asi nebylo nejchytřejší.

Noc: Clarens Inn & Backpackers, 180/pokoj
Doprava: Allison - Morija - Maseru - Clarens 525 km
Vstup muzeum v Morija 25, nákup v Lesothu 20 (pomeranč, banán, voda, sušenka), restaurační večeře 95...
Celkem 360 R (680 Kč)

28. 9. Freestatem na johannesburgské letiště

Při ranním slunci si dám stezku podél potoka pod skalou k přehradě. Jsou tu dokonce turistické značky. Dobalím, dosnídám a vyrážím na poslední úsek cesty. Při výjezdu z kempu by mě nenapadlo, že se zleva objeví ještě nějaké auto. Tak to bylo o fous, ještě že dávali pozor. Nějak je to za poslední dva dny na havárky už třetí „vo fous“, kdy překážku (ovce, kozu a teď pickup) zaregistruju až téměř na úrovni volantu.

Pomalu frčím, časová rezerva je dostatečná na zácpy i policejní zátarasy (první byl hned za Clarens), tak si dám i spořivé objížďky mýtních bran před Joburgem. Navigace mě proplete slušně a silnice tentokrát chyběla jen na krátkém úseku. Poslední zastávka v marketu, kde z titulních stránek novin kouká Radovan Krejčíř s jeho neúspěšným útěkem. Takže české africké stopy bychom měli kompletní. Před městem natankuju plnou, ale ta špína na autě je fakt brutální. To jsem mohl spláchnout v kempu, teď v kašničce u restaurace beru vodu do flašky a papírovým kapesníkem to s pěti litry docela slušně vošmudlám. I ten škrábanec jsem vyleštil, až na tu viditelnou prohlubeň.

Dálnice k letišti vedou přes město, tak se protáhnu prostými šestiprodovkami po předměstích Joburgu. Poprvé vidím žebráky na křižovatkách, ale furt jich za celý měsíc bylo méně než u brněnského hlaváku za 10 minut. Při předávce auta než se stačím ke všemu přiznat, bystré oko vše odhalí, ale naštěstí díky nulové spoluúčasti by mi to mělo být úplně šumák. Jen jsem musel vyplnit nějaký protokol k nehodě, i když šlo o takové drobnosti. Celkem jsem najel 10150 kilometrů, z toho přes třetinu po šotolině, šutrech a písku a 100 % bez platného řidičáku. Po několika týdnech si ještě strhli za nasbírané mýtné pípací krabičkou asi 150 randů.

Času je dost, zabíjím ho netem a baštěním zbytku zásob, bohužel vyhazuju i bomby (Petr spotřeboval jednu a půl, já na to pak už ani nesáhl). Odbavení je rychlovka, tak už jen nalézt poprvé do dvoupatrového Airbusu A380, ale mám dolní patro, tak vevnitř stejně žádný rozdíl nevidím.

Noc v letadle Doprava: Clarens - Johannesburg 325 km, benzín Petroport 363 R. Celkem 220 R (400 Kč)

29. 9. Dom

Air France letím po 10 letech, tak se trošku dostávají na povrch vzpomínky. Tehdy jsem letěl s Luckou, ta od té doby už stihla poslat dvě své děti do školy, zatímco já… furt na cestě. Ale výraznější vzpomínka byla, že tehdy přes noc tu byl jakýsi bar s nanuky. A tohle zůstalo, tak jsem v noci zbaštil asi tři. Ani v ostatním moc neškudlili, jen já jsem škudlil na spánku. Televize moc nebavila, tak jsem si kromě pár jetých seriálů pustil aspoň zase Reese. Z batohu mám pěkněj dvacetikilový monstrum. Tahat po horách bych to nechtěl. Naštěstí nejdelším pěším úsekem zbylé cesty byl přestup na Muzeu.

Finále, nádherná cesta, i když přesněji roadtrip. Ty země člověk projíždí jakoby ve skleníku. Hlavně v autě, přespávat v poloprázdných kempech či na pustých silnicích, nějaký ten kontakt s domorodou kulturou mizí a člověk se pohybuje hlavně po bělošských turistických místech. Ale ono to na první nadejchání Afriky stačí, kor když hlavní misí nejsou místní kmeny, ale zvířátka a nespoutaná pustota zdejší krajiny. A na to jsou tyhle autocesty ideální. Namibie i Botswana potvrdily, že jsou na pohodu a bezpečné, ale i v tom JARu si člověk může jet po turistických trasách a víceméně si ani nevšimnout, jestli jede Afrikou nebo Austrálií. Ale pak přijdou ty přírodní hotspoty a hory a Austrálie s pár šutrama a dvěma zvířaty dostane na prdel.

Celkem se za 30 dní ujelo 10150 kilometrů a nacvakalo 5000 fotek. Úplná finanční batůzkařina to ale už nebyla. Účet se dotkl 50 tisíc (ve čtyřech by se to dalo smrsknout na 40). Denní africká útrata byla kolem 750 Kč (přes třetinu za benzín) a kompletně asi takhle
letenka Praha – Johannesburg a zpět...... 13.250,- Kč
autopůjčovna Hertz – Corolla na 30 dní... 19.000,- Kč / 2
povolení Hertzu do Namibie............... 2.150,- Kč / 2
vízum Namibie ve Vídni................... 1.250,- Kč
vízum Zambie-Zimbabwe na hranicích....... 1.200,- Kč
běžná útrata (30 dní).................... 22.650,- Kč (benzín 8100)
= 48.900,- Kč
+ zbytečnější: průvodce Lonely South Africa 670 Kč; nicmoc let nad Okavangem 2.500 Kč, antimalarika 1.200

< zpět (JAR - Capetown)   |   úvod   |   KONEC