• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Jižní Afrikou 2015
JAR: Pilanesberg NP, Sun City

Co je třeba

Víza – naštěstí většina zemí je v oblasti rozumně zrušila (Botswana, JAR, Lesotho) nebo se dají získat lehce na hranicích (Zimbabwe a Zambie), ale je tu jeden velký opruz – Namibie. A ta to dokázala ještě čerstvě přes léto zkomplikovat, že bych se ni nejradši vyprdl, kdyby nezabírala 2/3 plánovaného itineráře. Je třeba na ambasádu do Vídně či Berlína. Dřívější varianta, že se dá s nimi domluvit, něco poslat dopředu a víza dostat při jedné návštěvě ambasády vzaly za své. Původně jsem ji chtěl vzít při cestě do Alp, ale ta díky zlomenině nebyla a nebyl pak ani čas na dálkové vyřízení. Chtějí ještě kvanta nejrůznějších podkladů (letenku, rezervaci ubytování, itinerář, 2-3 fotky, někde se píše i o zvacím dopise, ale vzali to i v dost ošulené formě). Peníze je třeba posílat již jen na účet v euru (45€) a trvá to 7 pracovních dní, což v jejich terminologii znamená přesně 14 dní normálních (ještě je možnost expresního víza za 90E, ale to zabere stejně týden). Takže to hodilo dvě jízdy do Vídně a byl jsem rád, že jsem víza poslední možný namibijský pracovní den před odletem vezl zpátky. Za ty 2 týdny ale nepřibyla v pase žádná hezky barevná vízová kartička s fotkou, ale obyčejný štempl. Fakt hovada, ale ta země za to holt stojí.
Adresa Zuckerkandgasse 2, Vienna. Úřední hodiny 9:30 – 13:00
Podklady: 1. vyplněný formulář; 2. pas s minimálně 3 volnými stránkami; 3. 2x pasové fotky; 4. doklad o uhrazeném poplatku; 5. zpáteční letenky; 6. rezervace ubytování; 7. itinerář cesty; 8. pozvání

Letenky – letělo se z Prahy za standardní tarif AirFrance/KLM, který dělal slušných 13200 Kč do Johannesburgu. Tam s ČSA a KLM přes Amstr, zpátky poprvé s A380 přes Paříž s AirFrance. Jen o fous dráž (ale v něčem blbějc) vycházely Turkish Airlines. Joburg se zvolil kvůli blízkosti k Botswaně.

Auto – v podstatě stačí na vše obyčejné auto, i když hlavně v Namibii se asfalt moc nevede a šotolinky jsou občas pořádné rolety. Turisté si půjčují téměř zásadně řádně omaštěné čtyřkolky, ale ty jsou zas tak olítané a omlácené herky, že se to může rozsypat spíš. Kromě dvou zbytných úseků na Epupu u Angoly a hory v Naukluftu to docela všude ušlo. Objednal jsem Toyotu Corollu (3. kategorie kompakt) tradičně přes vyhledávač, ale po nějaké telefonní komunikaci se ještě zjišťovaly hlavně poplatky za výjezd do další země (některé je mají v ceně, u jiných to může vycházet až ke 2000 randů za každou zemi), přihodilo se připojištění od půjčovny s nulovou spoluúčastí i na skla a pneumatiky (to se na těch šotolinách v Namibii může více než hodit a na rozdíl od jiných končin, zde to cenu navýšilo jen o pár tisíc), přihodili nějakou slevu a než se to vykomunikovalo, rand oslabil o 10 %, tak 30 dní od Hertzu vyšel na 19 tisíc (příplatek chtěli jen za Namibii 1200 R, Botswana i Lesotho v ceně).

Očkování – obnovil jsem tradiční břišní tyfus, žloutenky mám a pro severní končiny Namibie a Viktoriiny vodopády se hodí i antimalarika. Ty znají v Čechách jen dva druhy (variant je mnohem víc a navíc podezřele levných – ale ty se prostě v očkovacích centrech zatajují). Drastičtější Lariam už pár měsíců není k dostání, tak zbývá jedině předraženej Malaron, který se bere denně a tableta vyjde na stovku. Řešit by to stačilo i na místě, ale Petr v tomhle byl obzvláště vystrašenej. V kritické oblasti budeme jen pár dní, tak budiž, ať to máme vyřízené.

Ostatní – průvodce na spojení prakticky pěti zemí v jednom nejvíc uspokojuje Lonely Planet Southern Africa (670 Kč). Placení kartou není nikde žádný problém, bankomaty jsou všude, ale minimálně pro Zimbabwe se hodí vycashované dolary. V Namibii i Lesothu lze platit v paritním kurzu bez problémů a srážek jihoafrickými randy. Spaní se předpokládá hlavně v parádně vybavených kempech, tak táhneme stan, teplé spacáky pro chladné noci i vaření se zásobami sušených amarounů. Příjemné jednou neřešit váhu báglu, když jdou jen z auta na vozíček a z vozíčku do auta.

29. 8. Odlet

Let máme v nechutných sedm ráno, což zaručuje asi dvě hodiny spánku do budíčku o půl čtvrté. První objížďku mám 5 kilometrů za barákem, vyzvedáme Petra v Kralupech a doplňuju poslední sušenky na letišti. Let s KLM opět zaručuje neschopnost vydat v Praze všechny palubní lístky, tak v titěrné mezeře na přestup v Amstru máme o starost víc. První let operuje ČSA s kdoví kde vyhráblým personálem, protože místo letušek už obsluhují jen přestárlí pánové. Ale na to rozdání pytlíku s 5 oříšky to stačí.

Při checkinu v Amstru nemají ani dvě místa u sebe, tak nás trochu roztrkají. Na můj kompromisní návrh, že by nám nevadila první třída, radši vyšoupnou nějakého chlápka vedle Petra a místo se hned uvolní. To pak udělalo dost chaos při nastupování a několik lidí nemělo sedačky vůbec. Jídlo v pohodě, každý svoji obrazovku, ale z mnoha filmů mě stejně chytlo jen opáčko nedávno viděné Divočiny se sladkou, i když zde trochu zasmrádlou, Reese Whiterspoonovou.

30. 8. Johannesburg – NP Pilanesberg

V Johannesburgu přistáváme před půlnoci za hluboké tmy. A vylézt zde do tmy jsem rozhodně nechtěl a ani se to nedoporučuje. Po konci mohu tvrdit na častou otázku k bezpečnosti, že to bylo úplně v pohodě, ale opatrnost jsem (většinou) nahodil na nejvyšší úroveň. Tak bylo zaveleno k tradiční a nepohodlné variantě strávení zbytku noci v bezpečí letiště a vytáhnout paty až za kuropění. Nedaleko jsou i nějaké levnější hotely, ale odvoz na letiště nedělají a stejně by to znamenalo teď mít půlku noci a ráno se vyhrabat nejdřív v deset, kdy při letištní variantě jsem předpokládal už jízdu po Botswaně. Naštěstí se něco naspalo v letadle, protože na spaní to mimo tranzit moc není, laviček minimálně, ale v domácím terminálu se nakonec ulovil klidný koutek se zásuvkou i internetem. Podojili jsme bankomat na randy, které se budou hodit hlavně, až vjedeme do odlehlé Namibie.

Ráno jdeme do Hertzu a už to začíná. I přes poznámky ve smlouvě nemají pro naše auto papíry pro vstup do zahraničí. Má se jim to připomenout na pobočku 3 dny předem, ale díky všemu tomu vybavení a poznámkám ve voucheru jsem předpokládal, že to mám. Asi ne. Normálně by se to vyřídilo za pár minut s centrálou, ale ne v neděli v šest ráno. Vracet se sem zítra rozhodně nechci, ale podaří se domluvit, že by nám to připravili, k Botswaně nejbližší pobočce, v Sun City. A den je v pytli. V pytli toho bylo vzápětí víc, protože se paní ptá, co znamená na mém řidičáku ten datum březen 2015. Automaticky hlásím datum vydání, ale Petr iniciativně (a pravdivě) překřikuje, že den konce platnosti. No jo, řidičák mi před půl rokem prošel. Doteď mi to nijak nevadilo. Kupodivu to ale nevadilo ani příjemné slečně a zaplácli jsme to tu. i na každé z asi dvacítky kontrol po cestě, papírovým mezinárodním řidičákem. Ten bude neplatný až od příštího týdne, ale tam aspoň date of expiry nikam nepíšou. Dostávám radši úplně novou Corollu, která má najeto 160 kilometrů, tak se holka slušně zajede. Ale jinak je to holátko a kromě rádia s usb nemá navíc nic, ani sklápění zadních sedaček, tak americkou postel ani v nouzi mít nebudeme.

Zde, i ve všech okolních zemích, se jezdí vlevo, kde jsem za poslední roky najel mnohem víc kilometrů než na našem vpravo, takže to moc problém není. Nicméně to stírání místo blikání se odnaučuje hůř (a to i opačně, takže teď stírám i na mělnických křižovatkách). Specialitkou jsou stejně jako v Americe 4stopkové křižovatky, kdy jede první ten, kdo přijede první. Jenže zatímco v Americe to je spíše na vedlejších silničkách, zde to cpou i na několikaproudé skorodálnice. Maximální rychlost mimo města je i na normálních silnicích 120.

Vyjíždíme z letiště a Johannesburgu se úplně vyhýbáme po placených dálnicích (odečítá se z krabičky, které pak po vrácení auta doúčtují). Mobilní navigace se chytá, i když tady nás trochu zbytečně provádí centrem Pretorie. Je naštěstí nedělní ráno, provoz není, nicméně průjezd jedním z echt černošských měst v nás příliš důvěry nebudí. Běloška v půjčovně říkala, že v Pretorii nic není, její černošská kolegyně se hned uraženě ozvala, ale zmínila se jen o prezidentském Union Building. Vypadá dobře, ale naše počáteční vystrašenost přece jen táhla co nejpříměji z černošských velkoměst za bezpečím u lvů a hrochů. Moc jsme si nepomohli ani u nákupního centra, kde vládl bordelový šrumec, nedělní fronty na bankomat i u pokladen a další davy lidí se sem valily přes pole a dálnici. Nakoupíme nějaké konzervy, zejména Petrovy oblíbené fazole, které se stávají v různých formách naší obdenní večeří. Vzhledem k tomu, že jsem dosud fazole snad v životě nesnědl, trošku změna, ale příjemná. Snídani zaplácneme bezpečně kuřecím z KFC a vydáváme se do nitra JARu.

V něm se totiž víceméně na trase k Botswaně zjevil národní park Pilanesberg (web), kde v kráteru bývalé sopky mají být nějaké zvířata a je tu i u brány Manayane velký kemp, kde rezervujeme noc přes internet ještě na letišti (180 R za plac). Pořádek dokonalý, vjezd hlídán ostrahou, restauračka s možností polopenze (večeře za 150 randů vs. naše fazole za dvacku je ale nerovná bitva), nezbytný bazén a procházející se antilopy kolem jsou základním standardem všech afrických kempů. Místa pro stany mají často své speciální chlívky s lampou, grilem a elektrickou zásuvkou. Až se divím, že ještě ve stanech nechytáme wifi. Ceny kempů, kromě pár nejexponovanějších, všude vychází v průměru na 200 Kč a osobu.

Vstup do národních parků uvozují pěkné brány, kde inkasují vstupné (zde 70 R za osobu + 10 za auto), občas nabídnou k prodeji mizernou mapku, ale praktickými informacemi moc neoplývají. Hlavní je nevylejzat z auta. Zrovna před týdnem tu v JARu skočil lev do auta nějaké ženské a vevnitř ji roztrhal, což musely být pořádný jatka. Slon si pak umí pohrát i s celým autem. Hlavní silnice parkem jsou dokonce asfaltové, ale i ostatní šotolinky jsou v pohodě na tu maximální čtyřicítku.

Ač Pilanesberg je park malý nedaleko civilizace, divokých zvířat tu má být dost. Ale určitě jsem nečekal, že hned v první louži za branou bude probíhat souboj několika hrochů. Čumíme a fotíme ze sedaček, což je hlavní náplň afrických cest, která z nich nedělá úplně nejaktivnější dovolenou. Na odchyt dalších zvířat nám lépe vychází pozorovat cizí stojící auta, než šmírovat zdejší zežloutlou zarostlou křovinatou krajinu. U prvního stojícího auta se hned pásl nosorožec. Tak sesbírat zde velkou pětku (označení pěti nebezpečných afrických zvířat - slon africký, lev, nosorožec, buvol africký a buďto levhart nebo hroch) bude hodně rychlé. Nadšení jsme i z prvních zeber, antilop, oryxů, kudů a dalších běžných zvířátek. Ale voda je sázka na jistotu, a u té další kromě párků nosorožců se zrovna rvali sloni. Když se dorvali, pustili se do čištění přehrady a vyhnali nosorožce, kteří před nimi vždy zdrhají.

Uprostřed kráteru je velké jezero, kde v bytelně opevněném chodníku jde dorazit na pozorovatelnu, z jejíhož zorného úhlu akorát mizí lev. Já stihl ocas, Petr ani to ne. Máme tu i krokodýla, ale to je ještě mazlík s délkou max deseti centimetrů. Kromě savců je to i ráj pro ptáky, kterých je tu spousta druhů. Pár jich tu loví vcelku úspěšně rybičky. Na břehu se pase i buvol a levharta či geparda odlovíme před výjezdem z parku, jak si pochutnává na antilopě. Takže ty zvířata máme vlastně komplet až na žirafu (kterou teda máme na fotce taky, ale má v sobě prožranou díru) a můžeme domů. I když ještě by měli vypilovat pózy pro naše oči a čočky. Nejlepší doba na pozorování zvěře má být večer a ráno, ale s východy a západy slunce se parky zavírají. Nicméně u vod se někdo producíruje skoro vždy.

Volant si vyžádal taky Petr, ale na sedadle spolujezdce se mi teda krutě nelíbilo. K tomu dost česal postranní křovíčka, tak došlo k důslednému rozdělení rolí na řidiče a kuchaře. Petra zas přivádělo k šílenství moje absolutně neřešené jídlo. Teď kor, když se ani nepovedlo sehnat bombu na vařič. Z jejího získání by měl větší radost než ze lvíčátek před autem.

Nákupy – v každém městečku Namíbie i Botswany je supermarket, nejčastěji Spar, ceny i sortiment podobné jako u nás. Základní pro nás je voda, která se dá sehnat v 5litrových barelech. Její cena se pohybuje mezi 40 - 80 Kč dle vzdálenosti od civilizace. Občas lze dotočit barel v nějakém ionizovacím stroji. Je to hnusný stejně. Perlivé vody jsou zcela vzácností. Zato nejrůznějších coca col a domácích obarvených vod je spousta a levnějších než voda.

Jeden jihoafrický rand vycházel na 1.9 Kč (resp 13.5 randu za 1 USD), již o několik týdnů později jen na 1.5 Kč. Turistické ceny v místních měnách toto oslabovaní měny ale velmi rychle vyrovnávají zdražováním, tak bude platnější spíše ten přepočet než zdejší dobové cenovky.
Noc: Kemp Manayane 180 R/noc a plac
Doprava: Joburg – Pretorie – Pilanesberg NP (250 km), mýto 58 R
Jídlo: nákup 130-voda 20/5ltr, kuře s chipsy a colou v KFC 33
Vstupy: NP Pilanesberg 75 R. Celkem 357 R (660 Kč)

31. 8. Pilanesberg – Sun City – do Botswany

Ráno sjedeme do nedalekého města pro bomby k vařiči, kterých Petr nabral, jak kdybychom měli přejet i saharu. Odpoledne máme být v Sun City na druhé straně parku, tak jím ještě jednou projedeme (vstupné platí na 24 hodin), vymeteme pár postranních uliček a přidáme chybějící žirafy, klečící prasata a větší stáda nádherných zíber. Ale jinak je to už o těch lepších pózách, a třeba hrošíci se činí.

Sun City z dálky vládnou jakési věže orientálního hradu, blíž pak velkobazary s cetkami podél silnice a před městem hazardu pak brána s velkoparkovištěm (60 R/os). Odkaz na Hertze nás ale navádí do hotelové zóny. Sun City je spíš než město jen moderní rezort s luxusními hotely, několika kasiny, golfovými hřišti, vodním parčíkem a dalšími drobnými atrakcemi. Odkaz na africké Vegas ale hrubě, asi tak o 95 %, nesedí. Zdejší Hertz je jen malý stánek a samozřejmě o žádném dopisu z johannesburské pobočky neslyšeli. A začalo se od znovu a bylo to na dlouho, ale šance, že by to ještě dnes bylo, je veliká, a že se máme na hodinu projít. To je více než dost na obejití městečka skrz ruiny ztraceného města a kasina. Další atrakce jsou za další vstupy, ale i to vypadalo nic moc. Po hodině nebyl ani papír ani personál. Po další hodině se zjevil personál a po další hodině i papír. Spousta štemplů, tisknutí, chyba, další tisknutí, chyba v datech, ale pak už cenný papír se souhlasem auta do ciziny máme v ruce. Chybí v tom jen to Lesotho, ale to je teď ten nejmenší problém a konečně s jednoapůldenním zpožděním vyrážíme do Botswany. V tuhle dobu jsem chtěl být v 1200 kilometrů vzdáleném Okavangu.

Jedeme na hranice po polodálnici (mýtná brána kasíruje už 75 randů), ale tma nás dostihne ještě před ní. První tankování na všudypřítomné shellce (litr cca za 12,5 randů = 24 Kč), kde se obsluha vrhá po hadici ještě před vylezením z auta, respektive normálně se z auta ani nevylejzá a portmonka či kartová mašina se řeší jen přes okénko. Já natankoval energy drink. Navigace tenhle hraniční přechod nezná a tahá nás kamsi do jižních hlubin země, auto už jsme nepotkali drahnou dobu, všude tma jak v pytli a dálnice taky zmizela. Doufám, že na noc hranice nezavírají (jako že jinde docela jo). Ale je tu, prolezeme několik okének a kontrol (pas, pak auto, pak kontrola kartičky od prvního okénka, ale odsejpá to). Hraniční čarou ukázkově (na chvíli) končí civilizace, z asfaltu už jen hopsáme po hlíně a přijíždíme k papundeklovým botswanským baráčkům. Zase tři okénka a placení daně za auto (150 pula = 200 randů).

Botswana, původně Bečuánsko, se rozkládá na 600 tisících km2 (asi jako Ukrajina), které obývá trochu přes 2 milióny obyvatel. V drtivé většině jde o kmen Batswana, bílých osadníků je 1 %. Hlavní město je Gaborone se čtvrt milionem obyvatel u hranic s JAR. Poušť Kalahari zabírá 70 % území a nejvyšší horou je Tsodilo (1489 mnm). Původní obyvatele Sany vytlačovali od 15. století Bečuánci, kteří požádali v roce 1885 o protektorátní ochranu Velkou Británii před agresivními Bury z Transvaalu. Nezávislost země získala v roce 1966. Je jedním z nejvyspělejších afrických států. Zbohatnutí země odstartovaly nálezy diamantů (před několika měsíci zde nalezli druhý největší diamant na světě o váze 1111 karátů) a vstřícná ekonomická politika. V zemi funguje skuteční demokracie, v čele státu stojí prezident. Největší hrozbou je dnes AIDS, který díky rozvinutosti země se šíří mnohem rychleji a podle odhadů je jím nakažena asi třetina populace a dramaticky se snížil průměrný věk dožití.

Po obvodu Botswany jsou v zásadě tři asfaltové silnice, po kterých jediných je šance pořádně nahnat čas. Mezi nimi je obrovská solná pánev Deception (přejížděli to v topgearovském botswanském speciálu) a za nimi pár národních parků a delta Okavanga. Cíl je to Okavango na druhé straně země, kam to objedu spodem přes A2. Platí se tu pulami, která vychází na 2,5 Kč. V prvním městečku je nabereme z bankomatu Barclays a můžeme se s klidem vrhnout do tmy nejbezpečnější země Afriky. Bezpečí však neplatí pro silnice v noci. Po nich se válí krávy a skáčou přes ně antilopy a další havěť. Rychlost proklatě nízko, naštěstí dálkové rozráží tmu a pak si udělám na dvě hodiny z kamiónu přede mnou buldozer. Urval jsem asi dvě stovky kilometrů, ale nemá to cenu, tak u Jwaneng zastavuji na benzínce, kde se se mnou dá do řeči její bílý majitel. Opěvuje bezpečnost Botswany, že tu nikdo nemůže držet zbraně, tak s ještě větším klidem za benzínkou zaparkujeme a dáme si klidný autospánek na předních sedačkách.

Platí se pulami (BWP), za 10 jich byl dolar, jedna vycházela na 2,5 Kč.
Noc: Jwaneng, v autě u benzínky
Doprava: Pilanesberg NP – Sun City – Jwaneng (400 km), mýto 75 R, botswanská daň 200 R, benzín 430 R
Celkem 380 R (700 Kč)

|   úvod   |   DÁLE > (Okavango)