Za branou je parádní silnice vedoucí kolem plotu, kterým je celý Etoshský NP obehnán. Pár checkpointů, ale v pohodě a stačil papírový řidičák. Opět je tu spousta stopujících. A i když nejsou a my zastavili na výjimečnou výměnu za volantem, už se k nám z nedaleké vesnice hnaly děti. Když viděli naše přeplněné auto, zavěsili se nám s křikem za okénko, ať je vezmeme. Asfalt už nově dorazil až do Opuwa, což je ale bohužel dost výjimka, protože jinak se nové asfaltové silnice nedělají a údržba neasfaltových silnic spočívá pouze v nepřetržitém projíždění skrejpry, kteří shrnují šutry a písek.
Opuwo je posledním městem zde na severozápadě a centrem jednoho z vizuálně nejklasičtějšího kmene Himbů, kteří si mažou tělo a vlasy červenohnědou hlinkou. Zejména ty vlasy smotané do nejrůznějších účesů zablácené hlinkou jsou dokonalé. Trochu na efektu ubírá či naopak přibírá, když se takhle producírují v supermarketech a venku chlemtají coca colu. Dá se samozřejmě i dostat k nim do domorodých vesnic, na což se zde ochotně najdou průvodci. Bohužel ze zkazek to vypadá tak, že jsou tam jen ženy a děti a těsně předtím rychle schovají trička do igelitek a předvádí své původní nicnedělání. Takže tady v Opuwo je vlastně mnohem větší šance na ty autentičtější a aktuálnější. Mezi nimi tedy nakoupíme nějaké zásoby a benzín a…
Pokračujeme k angolským hranicím a vodopádům Epupa. I přes svoji proslulost nebyly nijak vysoko v itineráři vzhledem ke vzdálenosti a kvalitě této zajížďky. Místo to pěkný jako je, kolem vesničky Himbů, prach a kopečky, vodopády předchází pověst dokonce lepších než Viktoriiných. Jak to ale někoho napadlo, nevím. Z Opuwa je to sem "jen" 180 kilometrů, ale po naprosto děsné silnici s desítkami brodů. Ty jsou naštěstí nyní zcela suché, ale i tak zaváté hupy jsou nepříjemné. Horší je, že se do brodů začala montoval EU a stavět jakési mostky a objíždí se to kolem přes závěje písku a hromady šutrů, kterými lechtám bříško corollky. Dál jsou uděsné rolety. Sice by se měli přeskákat vyšší rychlostí, ale to by se nějaká ideální musela najít. Nárazy jsou občas drsné, konec světa, opravna tady už asi nebude a kdo ví, jestli vůbec na tuhle už déčkovou silnici můžu s autem z půjčovny. Průměrnou rychlost držím na čtyřicítce, tak chytáme brzy tmu. Ale to při téhle rychlosti až tak nevadí. I když některé části těla by asi nesouhlasily. Třeba oči.
Po 4 hodinách se objevují světýlka a trochu života vesničky Epupa. Je zde pár kempů a tábořišť, tak jedno zkoušíme. Už tu sice nikdo není a na stavění stanu jsme líní, ale sprcha a plot kolem se hodí, tak rychle padáme do snů na přední sedačce.
Noc: Epupa Falls, v autě v kempu
Doprava: Okaukjelo – Opuwo – Epupa 550 km, benzín 330 ND
Celkem 255 ND (480 Kč)
Ani ránu tu nikdo není, tak razíme na vodopády časně s tím, že odpoledne bychom už byli na jihu Namibie. Ale Petr už kouká na úplně prázdnou pneumatiku, takže radost z dostání se až sem rychle vyprchala. Naštěstí zde se organizace ujímá Petr, vyměnil kolo a dokonce se i někdo přihlásil ke kartonu na stromu, na němž bylo napsáno „opravna pneu“. Ta spočívala v betonovém plácku 1x1 metr, vodním hledání ďoury a opravě. Bereme tu pořádnější a dražší (200), půjčujeme jim všechno nářadí a kucí z vesnice to nějak sesmolí, aby vydržela další nasazení, protože nás čekají ještě tisíce kilometrů šotolinek. Nakonec za to vše mohl milimetrový kamínek, který by se vešel i za nehet kuchařského učně. To zrovna důvěru v další kilometry nedodalo.
Teď ale na Epupa Falls na řece Kunene, která tvoří hranici Angoly, do níž nám chybí jen pár vodních metrů. Přechod zde není. Ten by byl na sousedním (o 100 km) dostupnějším vodopádu Ruacana. Ten ale bohužel zničila už přehrada. Epupa padá z výšky 60 metrů postupně na kilometrovém úseku, který místy nabírá šířky až 500 metrů. Zelená oáza kolem je v téhle nehostinné krajině zjevením. Dokonalost místa dokreslují desítky starých baobabů. Takhle v období sucha se voda valí pouze v několika hlubokých korytech mezi skalami s baobaby. Hezký to je, ale srovnávat to s Viktoriinima by asi nikoho nenapadlo. V dubnu či květnu to na fotkách vypadá úchvatně, ale to je zase čas, kdy sem člověk na ty zalité brody potřebuje pořádnou čtyřkolku.
Nějakou hodinu zde nachodíme, což je činnost na africké cestování výjimečná. Auto jsme zatím nechali zaparkované v kempu, výměnou za to, že si pak dáme pití, což na terase nad řekou rádi plníme. A teď to horší. Zpátky a asi až moc opatrně. Nicméně do cíle se dostáváme a uteklo to nějak lépe.
Po dalším nákupu v Opuwu se rychle lámají kilometry po asfaltu až do Kamanjabu. Normální asfaltové silnice zde mají povolenou maximálku 120, ale i tak široké roviny zalákají k překročení, což normálně nedělám, ale zde se už zlákat nechám. První protijedoucí auto je samozřejmě policejní, ale vystačí si jen s důkladným problikáním a uhání dál. Takže zase radši hezky slušně. Policejních aut tu jezdí vůbec docela dost.
V Kamanjabu má belgický pár nádherný rest camp. Stanovací plácek je opět vypadá, že by se zde dal postavit i barák. A hlavně krásný bar s restaurací, kde konečně ďobneme trochu afrických specialit. Na ochutnávání zde mají velkotalíř se steaky z žirafy, zebry, oryxu i kudu. Každý kousek vydal za samostatný steak, tak to do sebe soukám přes hodinu. Stejně to chutná hodně podobně. K tomu vychlazené pivo do vymražených půllitrů. Moc si to neužívá Petr, který bohužel při každé příležitosti loví wifinu a volá domů. Chyba veliká. Domů radši maximálně esemesky. V noci se sem linou zvuky mejdanu, protože sem má zítra dorazit premiér.
I když město je hodně titěrné, je docela významnou dopravní křižovatkou a paní majitelová sbírá a fotí autopoutníky, kteří sem dojeli po vlastní ose přes Afriku. Neskutečné množství a příběhy, celé rodinky s malými dětmi, samotná Japonka s malinkou dodávkou přes Čínu, karavany, werky, že by i Přibáň záviděl. Vedle je teď Rakušák s obrnáklaďákem a jako přední nárazník má terénní motorku.
Noc: Kamanjab Rest Camp, 90 R/os.
Doprava: Epupa – Kamanjab 450 km, benzín 230 ND, oprava kola 200 ND
Véča - 4 stejky s hranolema a salátem 112, piva po 15
Celkem 430 ND (820 Kč)
Klasický okruh pokračuje do Swakopmundu, jen ještě kudy vlastně. Nejčastěji se odsud souká dvěma variantami přes šotoliny do pustých krajin Damarlandu a NP Dorob na Pobřeží koster. Ale po důkladném seznámení s kvalitou cest do Opuwa si je radši odpustím a napálím to do Swakopmundu po 200 kilometrů delším asfaltu. Navíc byl zálusk na Spitzkoppe, která se zde vcelku příhodně plete do cesty.
Obydlená křižovatka je i dopoledne živá. Zato dalších 500 kilometrů je už vyprahlá písečná pustina přerušena jen asi třemi menšími městy s občas hezkými dřevěnými koloniálními baráky, supermarkety a třeba v Outjo i s pořádným turistickým centrem se spoustou informací, mapek a kavárnou. Odbočky na jeskyně s malbami Petr radši obětuje před dalším rizikem šutrů, protože na ty se mu už nechce ani jako spolujezdci. Roletová cesta na Spitzkoppe D1918 a následně ještě horší D3716 ho ale nemine.
Spitzkoppe z oparu začne vystupovat pěkně pozdě. Ale o to výrazněji. Ač zdaleka není nejvyšší namibijsou horou (1728 mnm) je nějak nejslavnější. Z písečných plání vystupuje skalní masa hor připomínající švýcarský Matterhorn. Přímo pod horou je Spitzkoppe Rest Camp provozovaný zdejší komunitou. Kolem hory je cosi jako rezervace s desítkami ukrytých kempovacích míst zaručující dostatečné osamění v srdci hory. Kolem recepce se staví i zazobanější zázemí, ale mnohem hezčí je nějaký ten plácek pod skalou s výhledem na horu v zapadajícím slunci. Bohužel na horu a ani na skalní malby za brankou se nezávisle dostat nelze a jen s průvodcem. Ale je tu na prolezení i dost jiných obršutrů s výhledy a nejroztodivnějšími skalními formacemi, včetně Natural Archu. Dost to připomíná šutry uprostřed Austrálie. Kolem pobíhají skalní svišti či něco takového a divocí koně. Další noc pod neuvěřitelnou oblohou, která dokáže ozářit i skalní štíty a padne i nějaký ten meteorit.
Noc: Spitzkoppe Rest Camp, 120 R/os.
Doprava: Kamanjab – Outjp – Usakos – Spitzkoppe 500 km, benzín 292 + 210 ND
Celkem 370 ND (700 Kč)
Ráno jsme se vydrápali na nejvyšší dosažitelný kopec s exkluzivní vyhlídkou na skalní štíty. O něco dál by měly být ještě ruiny a hroby, ale šlo jen o dva náhrobky a z pevnosti už nezbyla skoro nic. Silnice vesnicí je obsypaná stánky se handmade suvenýry a domorodými dětskými prodejci, kteří značně převyšují potenciální počet projíždějících turistů.
Dál k moři vede prý rovnou slušná šotolinka, protože ten úsek už nejezdí kamiony a vono jo. I po šotolince to lze bez problémů pádit stovkou. Zastavíme jen na pár fotek dun, pouště a děr po hledačích vzácných šutrů. Jak se blížíme k moři u Hentis Bay, kde Benguelský proudu sem nese antarktický chlad, začíná na pár kilometrech prudce padat teplota ze spitzkoppské třicítky hluboko pod dvacet.
Na silnici kamínky nahradila mořská sůl, kterou pravidelně kropí, čímž vytvořily pro jízdu dokonalou krustu, po které to pěkně odsejpá na sever k Cape Cross, což je místo, které si oblíbilo několik Portugalců při svých plavbách v 15. století na budování kamenných křížů a několik tisíců tuleňů na polehávání, křik a smrad. Zem zalehli v několika vrstvách. Přes ně vedou lávky, pod nohama se kolébají obtloustlí tuleni spolu s mladými, ptáčkové vyklobávají střeva z mrtvých tuleních mimin, vybělené velrybí kosti a k tomu syrová větrná zima - Skeleton Coast.
O pár kilometrů dál je u pobřeží krásný, ptáky obsypaný vrak lodi, která zde, jako stovky jiných, ztroskotala. Bohužel ty největší jsou jižně od Swakopmundu přístupné trochu hůř. Další koukatelná věc na zdejším pobřeží jsou růžoví plameňáci, kteří obsazují mělničiny kolem ústí řek, což bývá často na okrajích měst. Z písku vyrůstají barevné betonové baráky sem tam s nějakým polochcíplým keřem.
Syrovou pustotu náhle přerušuje přístavní Swakopmund s 50 tisíci obyvatel. I zde je hlavním jazykem němčina. V centru je několik baráků německého koloniálního šmrncu, včetně majáku či swakopmundského muzea. Ty ale není problém čerstvě obestavět mnohapatrovými betonovými zrůdami.
Parkujeme nedaleko centra v Desert Sky Backpackers, kde mají kolem pěkné vilky různé druhy ubytování. Musím přemlouvat Petra, abychom se jednou rozšoupli a zalehli do čerstvě povlečených peřin s koupelnou. To se mi snad ještě nestalo, aby někdo chtěl bydlet ještě hůř, než je můj aktuální nápad. Ceny z dva roky starého lonelyho jsou v místní měně o víc než dvojnásobek vyšší. Zajímavě tu mají vycvičené psy. Jakýkoliv neznámý bílý poutník, jdoucí se sem poprvé zeptat na ubytování je v pořádku, ale jakmile jen daleko za plotem prochází černoch, psi se můžou uhafat.
Máme dost času na prošmejdění našeho prvního města. Začínáme velikým dřeveným molem s restauracemi a pobřežní promenádou. Písku na pláže je spousta, ale v zimě to na koupačku nebude (v létě to ale zas o tolik lepší nebude). V hostelu kuchtíme z čerstvého nákupu a pokecám s bláznivými slovinskými motorkáři. David vzal tu Afriku z gruntu, sem dojel po západním africkém pobřeží a zpátky to bere po východním. Prý ale až na dvě všechny země víceméně v pohodě. Že mezi těmi blbými bude Zair (Demokratická rep. Kongo) asi nepřekvapí, ale druhý hodně nepříjemný byl Senegal.
Noc: Swakopmund, Desert Sky Backpackers, 185 R/dorm
Doprava: Spitzkoppe – Cape Cross - Swakopmund 300 km
Vstup Cape Cross 80 os + 10 auto. Celkem 390 ND (740 Kč)
Ráno skočíme na centrálu parku potvrdit předobjednané kempy ve státních národních parcích, protože teď už se trasa docela vykrystalizovala, resp. jsem si to ještě v tu chvíli myslel. Horší je, že zde je po týdnu opět internet a Petr se snaží volat domů. Tam už vybublala manželka komplet a je z toho úplně v prdeli. Blbec mu ještě nabídnu, že bych v nejhorším přežil opuštění v Capetownu. Ale to už běží za paní majitelovou s tím, jestli je tady mezinárodní letiště, že by odletěl domů hned. Nevím, jestli má teď větší mžitky on, manželka nebo já. Koukáme na letenky a kupodivu odlet z tohohle konce světa ještě dneska do Prahy vyjde jen na 14 tisíc. A z Capetownu za týden je to pod 9 tisíc s Emirates. Nakonec ho přiměju trochu k rozumu, že mizet domů jen po 2 týdnech a mě nechat uprostřed pouště, když teď se akorát pojede přes tisíc kilometrů v šutrech, by byla trochu sviňárna. Tak zůstává s tím, že s ním už žádná zábava nebude. Takže žádná změna;-) Zanořím se do svého světa a chudák Petr může v mysli prskat na ty výhody manželského života až do Capetownu.
Sebralo to pořádnou dávku dne, tak v sousedním Walvis Bay jsme až odpoledne. Bereme jen benzín, pár kroků kolem pobřeží s plameňáky a na nedalekou dunu zasypávající oázu. Asfalt mizí hned za městem a začíná se mírně stoupat do kopců národního parku Namib-Naukluft, mezi nimiž se šutrnice proplejtá. Pár sjezdů do vyschlých kaňonů, kde by se kolem vyschlých řek dalo něco ujít. Nám musí stačit jen moje časté zastávky na krajnicích. Následujících 200 kilometrů tu nežije ani noha. Je zde i několik tábořišť, kam je ale třeba mít vyřízené povolení ze Swakopmundu. Vydrápeme se čtyřicítkou přes pasy Kuiseb a Gaub, míjíme řádně označený obratník Kozoroha a drncáme až do tmy, kdy Petr chce zastavit až v okamžiku dosažení mobilního signálu, který se kupodivu i v nejodlehlejších místech občas zjeví. Zastavujeme nedaleko Solitaire na křižovatce za cedulí a kuchtíme při měsíčku.
Noc: Soliaire, v autě
Doprava: Swakopmund - Solitaire 250 km, benzín 270
Známky do Evropy á6, pohledy á6, barel vody 28... Celkem 250 P (475 Kč)