Dnešek má být v srdci Naukluft Mountains a na pořad dne dokonce má přijít i trečík. Původně to vypadalo na cestě k dunám, ale je to o silnici vedle a schůdný přístup je z druhé strany hor. 100 kilometrů z jediné osady široko daleko po nejdřív hezká šutrnici, pak mizerné a finálních 10 kilometrů od brány parku pod hory k recepci pro korollku i nás mučení.
Naukluft Mountains nabízí hory, kaňony a jeskyně dolomitových formací. Recepce kempu má tradičně nevídaný počet zaměstnanců, dva vyřizují permit do parku se samostatným placením, o metr vedle další zas na vyřízení kempu. Davy se sem nehrnou, tak to tu stojí půlku proti jiným národním parkům (vstup 40, camp 130). Kempplacy jsou u říčky ještě o něco dál na konci světa. Ale i tady jsou dokonale čisté a hezké sociálky s teplou vodou. V recepci by se dalo něco pojíst, popít a zinternetit. A večer sem dojede slušná kupa lidí v náklaďáku s obytnými kapslemi. Áchjo.
Hlavně je tu ale několik turistických okruhů, po kterých lze svobodně chodit. Nejznámější je 17km okruh Waterkloof, lehčí Olivový, a pořádnější s nepříliš vynalézavými jmény Čtyřdenní a Osmidenní. Waterkloof nám vzhledem k pokročilejší hodině nedoporučují, čehož by se snad i Petr řídil, i když by se to dát mělo v pohodě.
Je to na 7 hodin, tak hned od kempu vyrážíme. První část se jde podél, či přímo v řece Naukluft, která se točí pod horami, přidá pár drobných kaskád a vodopádů, několik příjemných jezírek pro osvěžení. Dál už se hledají značky ve valounovém údolí, kde nejpohodlnější nekotníkolámající místa poskytují jen stezky pokryté trusem. Trochu řádí paviáni, ale optickým králem jsou opět malí ptáčkové s vybudovaným neuvěřitelným ptačím sociálním sídlištěm na oschlých stromech snovačů pospolitých.
Dál už stoupáme po pěšince na zlatavé planiny, kde se prohání pár antilop a horských zeber a dál přes hřeben do druhého dramatičtějšího údolí. To už dávno vlaju z povzdálí za Petrem. A ač jsem nabral pořádně vody, výjimečně i jídlo, nějaké extrémní vedro není, přichází krizovka. Tělo, které sotva před měsícem odhodilo berle, začíná protestovat, hlava praská a zbytek na tom není o moc lépe. Hodinový náskok pomalu mizí a vychutnávání slézání kolem vodopádů na vegetací pokryté dno taky už za moc nestojí. Šourám se ke křižovatce, kdy si Petr smrtelně vážně myslí, že vylezeme ještě nahoru na recepci pro pivo. Proviantní konvoj ale udělám jen z něj a objednávám vychlazenou kolu, že stejně u stanu bude dřív. Jakmile zmizí za kopcem, už nic nebrání tělu se pořádně vyřvat a vyrobit prezidentskou šavličku. Mátožně se šourám lesíkem do kempu, kde už jsem se jen marně pokusil vychlastat barel vody, smlsnout pár pilulí a můžu se zřítit do sprchy pod tekoucí vodu. Trochu jsem si v ní stačil i zdřímnout než za hodinu dorazil Petr s kolou, která dokončila úspěšnou proceduru zmrtvýchvstání. Jinak trečík výbornej, bez nějakých těžkých úseků a za 5-6 hodin se to beze mě dá v pohodě zvládnout.
Noc: Neukluft Campsite 132 ND/os
Doprava: Solitaire – Naukluft 100 km
Vstup do NP 40/os + 10. Piva či coly v parku á25
Celkem 227 P (430 Kč)
Ráno se vracíme přes Solitaire, protože jsem včera nějak zapomněl natankovat benzín, což může být v jedné z největších pustit už trošku problém. Stejně ty kratší varianty přes šutrnice by netrvaly méně. Solitaire je drobné osídlení uprostřed ničeho, je zde benzínka polepená cestovatelskými samolepkami, menší obchod, výborná pekárna, pár farem a rest camp. Celé okolí je pokryto fotogenickými zrezlými autovraky, mezi nimiž se prohání pouštní veverky.
Dostáváme se na hlavní turistickou magistrálu, takže potkáváme až tři auta za hodinu a míříme do Sesriem k druhému, né-li prvnímu, nejslavnějšímu namibijskému hotspotu – Sand Dune Sea s Údolím smrti a Dunou 45. Sesriem má pár kempů, ale je důležité se ubytovat v tom uvnitř národního parku, který umožní člověku získat cennou hodinu před úsvitem a hodinu po soumraku. Kemp opět výborný, každý má obrovský plac se zásuvkou, světýlkem, ohradou a vlastním stromem, o jehož větve si pak někteří (=já) můžou rozrazit hlavu. Nechybí bazén, benzínka, restaurace s ledovým točeným pivem (mimochodem po celé zemi je hlavní značkou dobře pitelný Whidhoek – v krámech za 10 a v barech za 20-25). Míst tu ale moc není, tak se hodí rezervace dopředu.
Je horké poledne, tak nemá cenu se hnát mezi písek a jdeme se vyvalit k bazénu a konečně dočíst český mediální odpad. V okolí kempu je duna Elim a nepříliš výrazný Sesrierský kaňon. To hlavní je na konci asfaltové(!) silnice 65 kilometrů od kempu. Ta vede písečnou rovinou, ke které se pomalu přibližují až 300 metrů vysoké písečné duny hrající v průběhu dne všemi teplými barvami. Nejblíže se dostala Duna 45, na jehož 80 metrů vysoký hřeben z 5 miliónu let starého písku je třeba vylézt. Navzdory písku všude kol tu roste řada stromů, které si vystačí s občasnou povodní, která dokáže celé údolí zalít. Původně tudy protékala i docela významná řeka než ji písek cestu k moři zatarasil. A jak duny tarasí cestu dál, uvězní některé části údolí tak, že už se k nim voda nikdy nedostane a ze stromů zbudou jen uschlé a trvanlivé pahejly. Dno údolí mezitím vybělá, kolem se utvoří písečná hradba a z toho se ještě při dokonalém světle s hrou stínů udělají jedny z nejfotogeničtější obrázků na světě.
Nejslavnější je Údolí smrti, ale ani ostatní pánve nejsou k zahození. Asfaltová silnice končí parkovištěm a zbylé 4 kilometry se dá pokračovat s obtížemi pouze se čtyřkolkou nebo traktorem za 100 randů jedna jízda. Z našeho parkoviště je ale blízko na cestu večerním pískem k Nara Vlei a Hidden Vlei, kde je také bílá pláň s černými pahejly orámovaná hradbou písku. Dál je ještě několik drobných pánví a pak už jen nekonečná hradba dun. To vše jen pro nás spolu se zapadajícím sluncem. Fotoorgie.
Noc: Sesriem Campsite 154 ND/os
Doprava: Naukluft - Solitaire – Deadvlei – Sesriem 300 km, benzin 300
Vstup do NP 80/os + 10. Zásadní ceny v kempu: točené pivo 25, petka vody 12, cola 12, masový páj 20
Celkem 495 P (940 Kč)
Vstáváme do tmy, v rychlosti balím stan, rozrážím si tu hlavu a frčíme na konec silnice. Duna 45 je už obsazena čekateli na sunrise. Na posledním parkovišti nikdo není, jen ten předražený traktor, tak jdeme pěšky s tím, že třeba někoho stopneme. Ale kupodivu nejel celou dobu vůbec nikdo. Pěšky se to v písku trochu táhlo. Na konci bohužel jdeme za většinou, u nichž předpokládáme, že jdou na the best. Ale vyklube se z toho „jen“ oblouková duna nad jinou bílou pánví. Ale i tak výhled\ do písečného moře z vršku jsou fajn. Ale to vyplazení nahoru v písku je smrtící, kor když to pak člověk dolů vezme v písku skluzem napřímo za čtvrt minuty.
Do Údolí smrti se tak dostaneme, až když už je slunce vysoko nad obzorem. To je plné lidí, kteří se pohybují mezi stromy a po hranách dun. Teplota roste, síla padá, Petr to proběhl už dávno přede mnou a míjím ho před Údolím, když odchází. Prolezu si pánev, udělám stovku jedinečných nejklasičtějších bílo-žluto-modrých fotek. Na vršky dun kašlu a jdu bloudit okolními pánvemi s pahejly a lebkami. Úžasné místo. Zpátky beru stop a míjím několik beznadějně zahrabaných čtyřkolek turistů. Petr to šel celý, ale stejně ještě stihl si udělat oběd a mrumlat něco o tom, že to za moc nestálo, že tam byli lidé. Půjčuju mu aspoň volant a v kempu se jdeme vyvalit do bazénu.
Odpoledne se pouštíme do pustin po šutrnici C27, na kterou se radši třikrát ptáme, jestli bude ok. Prej jo a kupodivu i byla. Skrejper se činil. Písečnou krajinu měníme za kamennou, ale barevných a vegetačních změn to příliš nedoznalo. I tak si to za volantem neskonale užívám (na rozdíl od nudícího se spolujezdce). Míjíme jednu soukromou rezervaci se zvířectvem, jednu vesnici a pár farmami, které vždy nabízí ubytování minimálně v kempu. Jen to někdy to může být daleko od cesty. Se západem slunce jsme se vydrápali na kopečky tisíc metrů nad mořem a odstavujeme auto do tmy na ještě opuštěnější silnici D707 před blížící se civilizaci s asfaltem a (údajným) městem Aus. (200 Kč)