• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

VIII. Singalila Ridge Trek

7.3. Singalila Ridge Trek (1. den z Darjeelingu do Tumlingu, 11 km a 1000 v.m.)

Dneškem se nastartuje první náhradní pětidenní trek po indické-nepálském hřebeni Singalila. Jak je budík, spaní je na prd a před šestou jsem vzhůru. S dřívějším časem na autobusáku jsem si stejně nepomohl, do Manibanjangu, odkud se začíná, to možná pojede kolem deváté. Ale udržovali mě docela dlouho v očekávání. Ono tady vůbec moc cestujících není a všechno je ráno zavřené. Tak sjedu do Simana, odkud už je to jen 7 km a něco tam pendluje. Od Ghoomu cesta vede pěkně po hřebeni téměř po rovině. Jen pod koly je ten 1500metrový sešup.

V Simana už to žije a do miniprdítka nás nacpou dvakrát víc než do mnohem většího a přeplněného džípu. Vyhazují mě hned před kanceláří guidů. Ty je totiž povinné sebou tahat na trek. Jsou samozřejmě úplně k ničemu a jen to jen další tahák na prachy pro místní. Někoho sebou jako skupina mít musím, a to se v jednom trochu prodraží. S jídlem a ubytováním pro guida je to 1100 rupek. Furt ale padesátina bhútánských kolegů, tak k tomu přistupuju s optimismem a bez předsudků. Šéfík tady byl fajn, poradil a pokecal a zaplatil jsem 5denní klasickou cestu. Ale z guida se vyklubal už večer nerudný líný dědek, který od začátku začal vandrovat, že ta klasická trasa se mu nelíbí a že je tam sníh, a že by byla lepší nějaký menší okruh lesem. Tak určitě.

Nepál začíná hned vedle, žádné přechody a ploty, jen cedule welcome u jedněch schodů. Ve vesnici dám ještě smažené momo knedle, první ze čtyř čajů a o poledne razíme k bráně parku, kde prověří povolení a skásnou vstupné. Docela levné a od cizáků jim stačí jen dvojnásobek.

V dnešní etapě je to jen 11 km, ale 1000 výškových metrů. A ty se začnou krájet hned zostra. Kroutíme se po silničních serpentinách, které porůznu zkracuje hraniční betonová stezka. Celý trek kopíruje hraniční čáru, která je docela vyasfaltovaná a vydlážděná chodníky a schody. To sebou nese také několik hraničních checkpointů, kde by se mohli po těch povinných guidech pídit, pokud by se na trek proklouzlo bez něj. Odsud z Manibhanjangu by to asi moc nešlo, ale dát okruh z koncového Rimbicku by se možná dalo. Tam žádná brána a kontrola nebyla a druhá část hřebenu už byla taky bez checkpointů.

V rychlém tempu zdoláváme lesem první výškový půlkilometr. Předbíháme indické skupinky, ale cizinec se tu neukázal už dlouho. Hřeben zvolňuje, ale přichází mlha a mraky a je vidět pendrek. Předtím aspoň byly vidět protější osídlené stráně v oparu. Teď jen obrysy bizarních stromů, a občas nahodí barvu růžový keřík či pupeny rododendronu. Ale jinak, až zas někdo bude říkat, jak březen je himálajská sezóna, tak mu nacpat trekovou hůlku do zadele. Žádné orgie barev, vše je uschlé a žluté, nic nekvete a nahoře je ještě sníh a zima.

Guide by furt dělal zastávky na čaj. Dvakrát jsem se chytil. Ještěže ty vesničky nejsou častější. Spíš chce jen pokecat se známými. Jinak je to Nepálec, jako většina místních ve zdejších končinách, i když do Nepálu na víc než párset metrů nevkročil. I děti má jen dvě.

Cestu občas lemující modlitební zdi, stupy a spousta fáborků. Z Mengle bereme zkratku útrobami Nepálu, kterou se dostaneme do přespávacího Tumlingu přímo na hřebeni (2970 mnm), z něhož by měla do očí bušit vzdálená osma Kanchendženga. Guide si mne bere stranou, jak je tu všechno drahý a stojí 1500. To šéfik dole říkal, že za jídlo a bydlení to bude kolem 7 stovek. Takže tímhle důvěra v guida padla na nulu a evidentně si chce jen nahrabat a nacpat mě ke své známé bábě do hnusné chatrče. Nechávám ho tu a jdu se zeptat na ubytování, ale to se za mnou hned sere a něco jim říká. Sleva se najednou ukáže i u chatrče, ale Shikhar Lodge nabízí krásný pokoj s koupelnou i zásuvkou. I s jídlem jednolůžák je pod tisícovku. To už jde, ale proti Langtangu pěkně podražili.

Mnohem důležitější bylo, že poslední kroky sem byly náhle ve slunku. Na špičce hřebenu padající o dva kilometry na obě strany se mraky neudrží. Jdu jukat na nedaleké vyhlídky. A dál a dál, protože další kopeček je větší. Dokonce probleskuje i masív Kanchendžengy. Nádherné bílé stěny mezi mraky, ale je to ještě daleko. Starý hraniční chodníček se kroutí mezi kopci dál. Příjemná procházka bez batohu a guida a konečně trochu Himálají, i když kolem nic vyššího už není. I ten zítřejší cílový kopec Sandaphu je jen takový hrbolek 3600 metrů nad mořem. Langtang trek to holt není. Ale aspoň ten mrazivý březen tomu tak dodává horskou atmosféru, kterou tady na kopcích pod fáborky s probleskující osmou v mracích vychutnávám až do západu slunce.

V lodgi bydlí ještě jeden Ind z Kalkaty, který sem vyráží na hvězdičky a úsvity. Ty jsou v 5:15. Brr, ale kvůli tomu se sem zkrátka leze a Asijci to milují. Nás posadí k vyhasínajícímu krbu, ale žranice byla velkolepá - indické, nepálské i tibetské jídlo, od všeho trochu. Vrchol byl v nějakém ovoci s omáčkou chuti šodó. Normálně na treku lezu i do ledové tříště, ale tady mytí po chvíli vzdávám. Venku dokonale září mléčná dráha a jde se zalézt pod 4 deky.
Shikhar Lodge plus jídlo 900, guide 1100, vstup do parku 200; bus DJ-Simana 50 a van do Manibanjang 30; čaje 10-20, smažené momo 40, cola na hřebeni 40, sušenky 20, voda 20, pečivo 26… 2500rp

8.3. Singalila Ridge Trek (2. den z Tumblingu do Sandakphu, 20 km a 1400 v.m.)

Vstávám fakt na pátou, vypadá to nadějně, obléknu všechny hadry a jdu. V údolích se sice valí mraky, ale obzor vidět je i s celou Kanchendžengou, jejíž posvátnost podtrhuje profil ležícího Buddhy. Jukám na ní od stupy, kde je pár zběsile fotících Indů. Slunce vychází hodně pomalu a lehoučce ozařuje vrcholky. Everest a spol jsou hodně daleko a jsou znát na horizontu jen ty klasické bílé hrby tří sester.

Zpátky v hotelu čeká parádní snídaně, skvěle pečivo, dokonce i porridge se dá s kvantem medu. Prďola už nervózně stepuje venku, jako bych mu jasně neříkal, ať počká, až ho vyzvednu. Po chvíli začne klepat. Ten mě sere. Debil. Jdeme po hřebeni, vrcholky dál svítí, slunce ale pomalu začínají pohlcovat mraky. Teď je hej, jde se kilometry po rovině. Prďola vede po džípové cestě, i když vedle po hraničním hřebeni vedou krásné lesní chodníčky. Někdy jsou delší, někdy dost výškových metrů přidají, ale trek se snad nedělá po silnici. K tomu se ještě občas kolem proženou Indové na džípu. Někdy se jim aspoň kolečko poláme. Prďola by zase dával v každé vesnici čaj u známých. Už jsem mu nakecal, že nemám prachy, tak je ze mě snad bude tahat o něco míň. Cesta vede pěknou přírodou, hluboké lesy jsou pod nohami, ale to po silnici moc nevynikne. Pomalu ale mizí v mracích i tohle. Posledními kroky už jdeme v úplném mléku. Menu prďolových známých obsahuje nudlovku z pytlíku a jde se na závěrečný výstup. Občas už jsou sněhové pole, ale problém jsou spíš bahniště.

V Sandakphu prďola navede na pár baráku, prý plné a skončíme zas u jeho známých, kde by mě šoupli do předsíně na kavalec za litr. Nechávám tu bágl a guida a jdu vedle do Nepálu, kde je několik řevěných lodgí se podívat po okolí, kde aspoň mám vlastní komůrku. To přiběhne guide, že tady ho neubytují a nenasytí, jak je zvykem, když dotáhne bílou hubu. A že nemá žádné peníze a jestli mu nepůjčím dvě stovky, aby mohl spát a jíst u toho známého. Tvl. Dvě kila za postel a jídlo, to najednou jde.

Byli jsme tu už ve tři. Světla ale tady nevyužiju. Mlha totál a vesnice zkomíra mezi bahnem a sněhem. Zalezu do postele, přehodím přes sebe tři deky a dobrou? Možná. Nakonec jsem vystrčil nos a nechám si udělat dalbhat se zeleninou, když už jsem zase v tom Nepálu. Hranice je 20 metrů vedle. Usíná se rychle, jen ty deky tíží.
Hotel Sandakphu 800, průvodce 1100, čaj 10-20, instantní polévka 60, dalbhat 200... 2250rp

9. 3. Singalila Ridge Trek (3. den z Sandakphu do Phalut, 18 km a 900 v.m.)

Před šestou jsem vystrčil nos, ale venku furt mlha. Jeden by už snad i zdrhnul z hřebene, ale po hodince se slunce probojovalo a celý bílý hřeben Kanchendžengy nad vesnicí vypadá monumentálně. Popojdu na zasněžený hřeben za vesnicí. Vedle je vidět i Everest s Manaslu a Lhotse. Po mrazivé noci jsou všechny větvičky obaleny bíle, ledová pohádka a přesně ty klasické himálajské pohledy z představ. Škoda že jsou masivy tak daleko. Jsem široko daleko na nejvyšším bodě, ale furt si tu vesele rostou borovice i rododendrony.

Ke snídani hodím sušenky a v půl deváté vyrážíme. Guide je zas nervózní, protože dvě indické skupiny vyrazily už v pět, že je to daleko. Pajda jeden, chodí v těch teplákách jak strejda, co si do nich nadělil. Cesta se krásně krouží, dnes nás nečekají žádná dramatická převýšení a průběžně trčí Kanchendženga a juká Everestí skupinka. Výhledy se v půlce zahalují a odpoledne pokračujeme v tradičním mlíku. První Indy doženeme po hodině a půl, druhé asi po třech hodinách. Jeden se utrhne a jde chvíli s námi. Na trek půl roku trénoval, běhal a posiloval. Kámoši jsou prý lemry, ale když už se takhle připravují, aspoň by to nemuseli jít ve cvičkách. Dokonce i průvodce má pohory a ne tradiční vietnamky. Ostatní odpočívají ve věčných pauzách a do Phalutu dojdou až v noci.

Polívková pauza a zbylých šest kilometrů se ploužíme mlhou. Zrovna si říkám, že v tomhle se ten guide hodí. Jenže to se už kamsi klesáme a cesta nikde. Tak prej jdeme blbě. No, to jsem si taky všiml. Kroutí se tu, teď se úplně vrací a pak klesá zas někam do Nepálu. Ale vysvětlete domorodému guidovi v jeho horách, že jde blbě. Za chvíli se vrátil a roli guida radši přebírám já a mapy.cz Jestlipak taky dá litr?

Sněhové pole jsou už o fous větší, ale ty jeho varování, jak sem kvůli sněhu ne, byl taky nesmysl. Spíš vadí zatarasení cesty stády jaků. Jsou to obrovské potvory, nerudně bručí, ale z cesty před guidem utíkají rychle. Na mě ani hole nereagují vůbec, zatímco guide jen mávne a jsou pryč.

V Phalut je jediné ubytování ve vládním baráku s několika dormitory. Na pokoji je ještě Němec, jsoucí na tripu už dva roky. Za ubytko ho natáhli ještě víc než mě. Zlatej Nepál, ze kterého sem svobodně bez povinných guidů přišel. Chvíli mrzneme u ohně, jeho rychlý výstup docela zničil a má vysokohorskou nemoc, ale na sestup zpět do Nepálu se moc nemá.

Sunset se fakt konat nebude a plechová střecha se klepe jak sulc. Hned po příchodu se na mě vrhla černá bestie. Tak ne, budeme kamarádi. Podrbat za uchem, a když se za chvíli vrátím na pokoj, už mi leží v posteli. Jako postup fajn, jen ještě poladit to pohlaví a živočišný druh. Do večeře je daleko, tak zalezu pod tři deky, nový kámoš se uvelebil na vedlejší posteli a chrupeme do večeře, kdy není nic jiného než daal-bhat. Bych se v tom Nepálu asi picnul už jen z tý věčný rýže, ale ještě to zalejvat čočkou. Brr. Venku zatím ještě začalo sněžit, tak uvidíme, jestli něco uvidíme.
Phalut 400/postel; guide 1100, večeře 240, cola 80, polívka 70, voda 40… 2000rp

10.3. Singalila Ridge Trek (4. den z Phalut do Raman, 12 km a 500 v.m. a 1700 dolů)

Po páté óčko vykouklo zpoza závěsu, ale nic se nezměnilo, zalezu hloubš do spacáku a válím se dál, zatímco zbytek chaty mrzne u snídaně. Já na pět vteřin vystrčil nos do batohu pro sušenky. Guide kupodivu taky nikam nespěchá. Mermomocí mě chce dostat na noc do Ramanu, což je vesnice zbytečně blízko na dnešní etapu a zbytečně daleko na zítřejší sestup k dopolednímu autobusu. Dám čaj, zabalím a venku lehce svítá naděje. Nechám tu všechno a lezu do mlhy na kilometr vzdálenou vyhlídku, odkud by měly být vidět čtyři osmitisícové krasavice, z nichž ten Everest vypadá nejmenší. Od chaty totiž vidět není nic. Zajímavé, že teď guida vůbec nepálí, že kamsi mizím.

Vše je zas obaleno bílými zmrazky, které na stromech vypadají nádherně. Cestičkami stoupám až přes sněhový převis a hle, modré záblesky a Svatá trojice je tu. Sice jen na mžik, ale jsou tam. Mžiků časem bylo víc. Když se trochu rozjasnilo, dojdu k nějaké stavbě na obzoru. Ono to mrazem obalené vlajky na modlitebních zdech. A dál na okraj srázu k trojmezí Nepálu a Sikkimu. Na chvilky se stále zjevuje celá himálajská hradba, ale je hrozně daleko. Bohužel tohle je jen vysočina. Kanchendženga odolávala nejdéle a odhalila se jen na chvíli. Škoda, ta by vidět být mohla.

Tak snad v Sikkimu. Když vezmu, jaký jsem zmrzlík tady pod čtyřmi dekami. Co bych dělal někde ve stanu. Sníh o ten tisíc metrů výš už by asi dělal problém. U adidas totiž asi slovo Gore-Tex znamená něco jiného než u všech ostatních. No, neumí udělat ani tkaničky. Ještěže jsem na poslední chvíli doma vytáhl ze starých bot jiné. Hned bylo znát, že noha drží víc. Škoda že jsem je nevyměnil před tím kotníkem. Škoda, že někde čeká ten průvodce, jinak bych tu dokázal čekat na další mžiky ještě dlouho. A samozřejmě obloha se vyjasnila přesně, když jsem slezl k chatě. Tak to ne, guidovi nahlásím další hodinu a vracím se na vyhlídku i s ňuňubestií. Jenže než se vyškrábu nahoru, je to zas při starém.

Vyrážíme dolů, guide má silně odlišné míry v kilometrech od map. Ale sešup do údolí bude pořádný, přes 1500 metrů. Bál jsem se nějaké lamkotníkové cesty, jenže on to vzorný betonový chodníček. Naštěstí ale ne pro jeepy, ale jen pro nohy vojáků a zásobovačů, kteří v Phalutu mají vojenský kemp. Ale chodník končí a místo serpentin guide ještě bere zkratky kolmo na vrstevnici. Cestou dolů už to není výhra. Bože, ten mě sere. I s tím, jak po každém zastavení na fotku vždycky čeká a ptá se „ok, sir?“

Zkusím jít před ním a uhnat ho, vypadá na infarkt, ale tyhle otázky vypouští i za zády. No ne asi, ty tu funíš jak prase. Dokonce i botanickou vložku přidal. Pět dní míjíme krásně rozkvetlé rododendrony. Dnes náhle u jednoho zastavil, namířil ruku na něj a vítězoslavně řekl „rododendron“. O den dřív tohle udělal i s Kanchendžengou. No, ještě že ho máme, že.

Doháníme Indy s piknikem na pasece. Kolem pětice psů, kteří mě pak doprovází. Sestup k vesnici Ghorkey je drsný, kor těma zkratkama. Po třech hodinách jsme v zemědělské vesnici s terasovitými políčky nad ní. Na terase hodím oběd a velkou colu. Hurá, jídlo, nenávidím rýži. Krásný štěňátka kolem, ňuňuňu. Konečně se můžu umýt pod pumpou, když do mě svítí slunce.

Přes řeku a zas nahoru na náhorní plošinu. Cesta je lemovaná alejemi koniferů a borovic. Další sestup k řece a zas nahoru. Tady se prostě vesnice nedělají v údolích, ale v kopcích. A jedna taková je i dnešní Ramen s pěkným pokojíčkem. Cokoliv k večeři, jen ne dalbhat. Byla to první volba, ale něco prý vymyslí. Zatím obejdu vesnici po vrstevnici, chytím dokonce zárodky internetu a vlezu pod deky. K večeři překvapili, zeleninové výborné placky a v podstatě americké brambory a nudle. Super a jde to i bez těch bílých zrníček. Domácí sedí u ohně v kuchyni, babka na klíně kočku a tak si hezky mlčí. Raman, homestay 500/noc, guide 1100, večeře 180, oběd nudle 150… 2000rp

11.3. Singalila Ridge Trek (5. den z Raman do Rimbicku, 11 km)

Vstávám do slunečného rána, na obloze ani čmouha. Super, to mohlo být o den dřív. Když se nakloním z okna na hranici vypadnutí, vidím špičičku Kanchendžengy za ohybem a hřebenem. Guide se zas futruje a vykecává, tak okouknu místní hospodářství, ovečky, pejsky, terasy… ve slunci to vypadá skvěle. Cesta vrstevnicí lesem je už bez výhledu, ale stromy jsou nádherné. Mírně klesáme po hřebeni do proklatě hlubokého údolí. Na druhé straně už je Sikkim. Tyhle stráně u hlavního údolí už jsou osídleny hustě. Už se na cestu vejde jeep a klesáme do Shirikoly, odkud už je asfaltka. Po ní ještě 6 kilometrů, ale furt jsou fajn výhledy na okolí. Rimbick už je městečko. Checkpoint na odepsání je v zastrčené vilce. Guide fikaně vyřešil vrácení dluhu tím, že o něj přecenil lístek do Darjeelingu, který údajně koupil. Šmejd. Tak nazdar, jedeme každý jinudy. Už snad nikdy průvodce. Něco tak zbytečného se nevidí. Ale jinak hezká procházka, jen člověk nesmí očekávat tu himálajskou klasiku.

A tak si dřepím v jeepu, než se nás tam narovná 12. Řidič sedí na půlce zadku, vedle něj se tlačí další cestující a teprve třetí má mezi nohami řadicí páku. Moc bezpečný s těmi pár centimetry mezi koly a volným pádem. Z batohu na střeše taky nemám radost. S takhle velkým krámem je naprd cestovat. Jízda zkratkou do Darjeelingu je nekonečná, převýšení jsou ohromná, sešup nahoru, dolů. Konečně most. Ten si teda musíme přejít pěšky, moc důvěry nedává ani pro pěší, natož pro naložený jeep. A zas z 500 mnm do dvou tisíc v darjeelingské zácpě. Po 4 hodinách jsem už zas "doma" v tom smradu a hluku.

Mířím zas na pokoj k Andys a dostávám i svoji postel, ve které strávím devět noci. Kromě školy na Maltě je to asi rekordní doba na jednom placu. Po horké sprše se těžko vylejzá aspoň na večeři. Ale dnes zatím byly jen minisušenky, tak jdu zase na ten máslový sýr s chapati do Hasty Tasty a přihodím eggburger z ulice.
Darjeeling, Andys 600/pokoj; guide 1100, auto Rimbick-Darjeeling 360; oběd-sůši 10, večeře 185, eggburger 30… 2400rp

12. 3. Darjeeling

Dám si volno, kdysi jsem tomu říkal sanitární den, dnes už spíše přežírací den. Plus byrokracie. Musím získat prachy a vízum do Sikkimu, což obnáší zase spoustu zápisů do knih. Nejdřív na cizineckém úřadě, zápis, získat formulář a s ním přes celé město směrem k zoo na radnici pro další zápis do tlustých sešitů, nové lejstra a razítko i do pasu. Užít si spletité chodby indických úředníků patří určitě k nepostradatelným zážitkům. Na sikkimské hranici zítra budou další checkpointy, zápisy a razítka do pasu. I bance došly prachy a bankomat by už dál jen po 4000 rupií, naproti ve Státní bance fronta jak na banány a směnárník necelou stovkou dolarů pohrdl.

Udělám další pokus o vláček – nezklamal. Tentokrát nepojede rovnou celý týden. Ale stejně z toho byl nakonec nejlepší den v Darjeelingu. Spodní cestou dojdu zas k továrně Happy Valley Tea. Sice furt nejede, zima byla dlouhá a drsná a ještě se nesklízí, ale trochu nás provedou. Jsou to vlastně jen třídící pásy a tři nové stroje s ochutnávkou na konci. Potom sejdu do čajových plantáží pod továrnou. A mezi nimi courám až do večera. Svahy nepadají tak prudké a vybírám cestičky po vrstevnících, které různě a elegantně za pomoci starých kamenných schodů protáhnou zelenou zahradou. V údolních zásecích a na hřebenech je pár svatyní a hluboko pod nohami další patra čajů a drobné vesničky a ten beton a lomoz vysoko nad hlavou se už ztratil v mracích. Lavička u gompy, výhledy na hřebeny a pohoda, konečně Darjeeling. Nahoru už to bylo horší, slunce náhle zapadlo, když se v jeho cestě náhle zjevil z mlhy neviditelný hřeben.
Darjeeling, Andys guesthouse 600/pokoj; vstup do továrny na čaj 100; oběd-eggcurry 70, večeře-KFC menu 220, cola 40, medové koule 20, supermarket 170-čokoláda,mandarinky,sušenky,kakao... 1300rp

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >