• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(6. - Bagan/Pagan)

6.3. Plavba po Iravádí

Asi by bylo užitečné domluvit si odvoz na ráno, ale čert ví, proč jsme to neudělali a zda by to nakonec přijelo. Probudili jsme recepci na otevření dveří a vyfasování ukázkového svačinového balíčku do páté bé (tekoucí vajíčko, toasty s marmeládou, jablko). Pustými uličkami beru jihozápadní směr a po třičtvrtě hodině dorážíme na potemnělé molo. Loď už je připravena. Nás bílých jede asi dvacet a máme půlku horní paluby obehnanou pletivem, které nás dělí od místních. Dolarový komfort spočívá též v umělohmotných židličkách rozesetých po obvodu na kochačku z lodi. Podpalubí je plné nákladu a domorodců.

V půl páté vyrážíme. V šest vychází slunce nad chrámy Sagaingu, což znamená, že plavba velkou rychlostí netrpí. Podplujeme pod dvěma mosty, ale tím také končí kochačky. Díky období sucha je Iravádí 10 metrů pod průměrem, takže břehy tvoří vymleté písečné útesy, nad něž není vidět, protože okolí řeky je dál jedna velká placka. Ani moc obyvatel podél řeky nebydlí, takže není na co koukat. Občas se objeví strom, rybářský domek, loďka, či povoz na břehu, ale to tak jednou za hodinu. Nuda na lodi trochu sblíží osazenstvo a donutí poslechnout všechny mptrojky a přečíst knihy. David vláčí dvě, jen ten dojem z nich asi nebyl velký, protože si nevzpomenu, o čem ta jedna byla. (Druhá byla o Hitlerových generálech, což ho pak při šacovačce na londýnském letišti stálo těžké vysvětlování - hlavně že zrovna Angláni jsou největší vydavatelé knih o třetí říši a ročně chrlí tisícovku titulů s tímhle tématem.) Turistické osazenstvo lodi i Barmy má pro jihovýchodní Asii nezvyklé složení. Poprvé potkávám několik skupinek Polek. Francouzi či Němci nepřekvapí, ale vůbec tu nejsou Angličané ani Češi a v nejčastějším výskytu vedou kupodivu Švýcaři.

Trochu vzruchu přineslo pár přistání u vesnic, což je pro domorodce událost a seběhne se celá ves na okuk, kdo přijel a kdo by co koupil. Všichni turisti jim vracejí okuk přes fotoaparáty a nějaký ten kyat se taky utrousí. Jenže každé přistání sebralo skoro hodinu. Zapadá slunce a cíl stále neznámo daleko. A to jsme měli podle původních povídaček přijet za světla. Pokusů o vystupování nás čekalo ještě pár, ale vše marně. Skutečný cíl byl až o půlnoci.

Konečně Bagan/Pagan. Celé území chrámů v Baganu má 10 krát 10 kilometrů, kde je naskládáno přes dva tisíce starých chrámů, které začaly vznikat před tisícem let. A to jich tu kdysi bylo dvakrát víc. Dnes tu přibývají úplně nové a počet narůstá do původních počtů, i když ty nové jsou zoufale nezajímavé.

Co se ubytování týče, nejideálnější možnost je ves Nyaung U, kam jsme připluli. Ze Starého Baganu nedávno vyhnali domorodé obyvatelstvo a vystavěli tam přepychové hotely pro čedokáře. Místní se přesunuli do Nového Baganu, kde ubytování je prý taky, ale tam jsem se nikdy nedostal, protože pro to není důvod.

Na břehu čekaly taxíky ve formě koňských povozů. Za tisícovku jedeme. Nejdříve nás vyhazují u turistické stanice, kde je třeba koupit za deset dolarů vstupenku do Baganu (platí snad na týden, v chrámech ji nekontrolují, ale bez ní by asi neubytovali). Dál tichými temnými ulicemi míříme k centru. Jen kočího je třeba umravnit, že kůň to zvládne i bez práskání bičem každou druhou vteřinu. Blb. Končíme u prvního hotelu In Wa, kde za 15 dolarů je velmi pěkný pokoj s koupelnou, ac, tv, mb, bf... plně hotelový pokoj zrovna na mých cestách zvykem nebývá.

Noc: Nyanug U, In Wa hotel - 15$/dvojlůžák s koupelnou a snídaní
Doprava: loď Mandalay - Bagan 10$ + rezervační popl 2$, *1000 koňský povoz=baganské MHD
Celkem: 20$

7.3. Bagan

Okna pokoje si na izolačními schopnostmi nepotrpí, což u neexistující zimy nevadí, ale při hluku jo, a tak pokoj do ulice není nejideálnější pro lehčí spáče. Na střeše při pálicím ranním slunku zdlábnem snídani a obhlídneme město a autobusák. S odjezdem to nebude žádná sláva, na Inle Lake jede jen malý busík hodně ráno. V hotelu si půjčujeme kola - no funkční to je a na to popojíždění stačí. Nejdřív jedeme na poštu, kde získáváme pár pohledů i známky, které stojí do Evropy v přepočtu jednu korunu. Kupodivu většina došla, ale trvalo to dva měsíce. Mají i pár hezkých známek, tak si ještě beru filatelistické suvenýry.

Vyrážíme do Starého Baganu, ale hned zalejzáme do jedné z mnoha open-air restauraček na gábl a pití. Stočíme se po prašné cestě k první větší pagodě. Kolem je ještě deset menších. V jejích útrobách vede chodba se schodištěm nahoru a často se dá vyškrábat na horní ochozy, pokud to není u těch nejprofláklejších vysloveně zakázáno. Hodí se baterka, protože občas úzká chodba vzhůru zatočí, občas schod chybí, a ták. Po vydrápání se nahoru se otevře úžasný pohled na vyprahlou planinu se stovkami věží. Pagody nejsou podle kopíráku, jsou z různých dob, v různých stylech, i když ty menší jsou si hodně podobné. Některé velké pagody připomínají třeba mayské pyramidy, jiné hinduistické chrámy, jiné renesanční zámeček. V útrobách je několik sálů, chodby po obvodu, samozřejmě velké sochy Buddhy, tu barevného, tu zlatého, tu ležícího, stojícího i sedícího, některé zdi jsou pomalovány kresbami starými mnoho staletí. Úžasný.

Starý Bagan je obehnán hradbami a dost pustý. V pagodě Mahabodhi v indickém stylu se nás zmocňuje Barmánka s heslem "no maní, no sellí", jakože si chce jenom popovídat. Néé, že by se tomu věřilo, ale pokrafáme dost. Klasický případ, bydlela tady, ale vláda jí odstěhovala do Nového Baganu, ale drží se a na vládu neremcá, i když to z ní čiší na všechny strany. Dozvídáme se tajemství bílých tváří domorodců, když téměř všechny ženské mají obličej pokryt bílým práškem. Je to kvůli sluníčku, říkají tomu tanaka a je to rozdrcený strom zalitý vodou a to se natře, kam paže ráčí. Řádně nás tím zmalovala a dala kousky stromu na památku, což byla další vtipná věc, kterou musel David celníkům v Londýně vysvětlovat, hned potom, co objevili ty dvě kila kamenů a mušlí v ponožce. "Jo, tenhle bílý prášek. To mi dal někdo v Barmě. Prej se to dává nějak na nos." Nakonec se Barmánka dočkala i toho selí a maní a David si koupil nějaký hadřík. Na břehu řeky dáváme vymačknanou třtinu a dál trajdáme po pagodách. Ty profláklejší jsou obklopeny hordou prodejců, kteří nejsou nějak extra vtíraví.

Blíží se západ slunce, na který se jezdí na určité profláklé pagody. Které to jsou, nevíme, tak se chytneme koňských povozů s turisty, které tam určitě míří. Za celý den jsme turisty prakticky nepotkali, ale tady asi o nějaké zakopneme. Ale že až o tolik...

Sunsetová pagoda je bílá, má venkovní schodiště po vzoru mayských pyramid a několik teras, které postupně obklopuje slušná dávka bílých i domácích turistů. Jsme téměř uprostřed planiny, červený kotouč zapadá za kopcem za řekou, na jehož vrcholu jsou další věžičky, do červená se ponuřuje o celá planina...

Do Nyaung U přijíždíme za tmy, ale chybějící světla na kole nás trápit nemusí, protože je stejně nikdo nepoužívá. Skáčeme do místní vyvářecí nálevny, já zůstávám u klasiky (kuře s něčím) a David si dá zas nějaký experiment spočívající v bambusové omáčce. Problém experimentů je ten, že člověk nepozná, jestli je to zkažený nebo jenom hnusný. David si moc nepošmáknul a po půlce talíře to vzdal. Zítra se ukáže, že pozdě.

Noc: Nyanug U, In Wa hotel - 15$/dvojlůžák se snídaní
Doprava: půjčení kola na den 1500
Žvanec: oběd-kuře s cashnuts 2500+rýže 400+limo 300; třtinový nápoj 300, véča-kuře s ananasem 2500
Vstupné do Baganu 10$, pohled 100, známka do Evropy 50(=1Kč). Celkem: 28.5$

8.3. Bagan

Ani tohle nebylo probuzení podle mého gusta a velím k přesunu do včera vyhlédnutého hotelu blíž autobusáku. Za 12$, což bude asi momentální barmské minimum lepších dvojlůžáků, a za osm jsou bez koupelny a oken. Nebo neumíme smlouvat, i když to se prý ve zdejších hotelech moc nenosí. Jednotlivcům ceny za pokoje ale docela půlí, takže sólo jízda se v tomhle neprodraží. Druhá organizační záležitost je nákup lístků do kraksnabusu na Inle na pozítří. Má nás vyzvednout přímo u hotelu. V 3:30. Buddho jeho.

Na dnešek velím k rozdělení. Ponorka tady na poušti by nebyla moc užitečná a aspoň si člověk chrámy Baganu komorně lépe vychutná. Desítku nejprofláklejších stihnu, fajn je prolézt i dávné rezidence, občas se přimotá na pokec domorodec, ale většinou končí nabídkou služeb, takže z těchhle dialogů se radši snažím zdrhnout, což může být někdy škoda. Nechám prostor aspoň jedné dvacítce, které mě balí a u oběda v chýši jedné fajn rodince. Za tisícovku (1$) mám oběd, salát, polívku a dezert z bonbonů ze slisovaných listů, které se s geniální chutí rozpouštěj na jazyku. Ty jim je spešl pochválím a dostávám jich na cestu ještě balík.

S Davidem jsme měli domluven sraz na západ slunce na Baganské věží, která čněla na východě areálu. K ní jsem dojel skrz domorodé vesničky. U Minnanthu jsem se sledovačkou ženských s kýbli dostal k velké nádrži, odkud berou kalnou vodu, a kde si to žije společenským setkáváním jak v 18. století u veřejných studní. Z Baganské věže se rodí pěkný průser, není to žádná historická věž alá Awa, ale vyfikunděná ohromná novostavba hotelu. Okravatěných zaměstnanců kolem bylo dost, tak radši postrčím šlapky a dojedu k nedaleké malé pagodě, abych něco viděl a měl v oku příjezdovou cestu na Davida. Výlet mimo cestu skončil dvacítkou trnů zabodnutých do kola. Naštěstí to nebyly ty, které mi během dne párkrát projely celým sandálem do nohy. (Jinak na tu Baganskou věž se dá vylézt i jako běžný návštěvník na vyhlídku, je tam amx zájezd čedokářů a stojí to 5 dolarů.)

Davida jsem ani potkat nemohl, protože ten se bavil jinak. Po doražení k první pagodě ho přepadla horečka, břicho, či kdeco, tak si tam schrupnul po vzoru ležícího Buddhy. Místní se spaním v chrámech problém nemají, tak dobře zapadl. Pak se doplazil zpátky do pokoje, kde strávil zbytek dne a dorazil se nákupem melounu. Něco pročuměl v televizi, kterou tady se satelitem mají často. I když ofiko za to platí 50 dolarů měsíčně. Takže to ofiko moc nefrčí. V tomhle hotelu to mělo drobnou nevýhodu, že všechny televize v hotelu se přepínaly podle toho, na co se koukalo v recepci. A v půlce zápasu Barcelony mu to přepli na příšernou bollywoodskou telenovelu. Nicméně po decentní večeři a točených pivech stačil nabrat sílu.

Noc: Nyaung U, Shwe Na Di motel, 12$/dvojlůžák s koupelnou, teplou vodou, tv a snídaní
Půjčení kola 1500, oběd-chickenfriedrice 1500, véča-1700, piva á650, meloun *1000. Celkem: 16$

9.3. Mount Popa

Máme krapet přepagodováno a místo dalšího potloukání Baganem zkusíme dojet na nedaleký kopec Mount Popa, což je soubor chrámů na skalní hoře, něco ve stylu Meteory. Je to 40 kilometrů a dá se tam dojet přímo pickupem. Sice cena nebude úplně domácí, ale je to jedním vrzem a je postaráno i o zpáteční jízdu. Nabereme pár domácích a švýcarský páreček. Údajných 40 kilometrů by mělo být na 2 hodiny. Předtím ještě tankujeme. Benzín je tu na příděl a čekající motorky před pumpami se počítají na stovky. My máme protekci, ale napoprvé stejně nemáme ani deci. Silnice je tvořená ještě britským či japonským asfaltem, ale zdá se, že jedeme rychle, neb na bidýlku se sotva držíme. Míjíme jen dvě vesnice a jedno město. K vesnici pod Popou se drásáme polňačkou. Stejně to trvalo 4 hodiny a na prohlídku hory máme jen něco přes hodinu, což se zdá zoufale málo.

Ale stačí to, nahoru se dá po schodech obsazených opicemi vyškrábat za 20 minut. Nahoře je směs různých obřadoven, baráčků, chrámů, vyhlídek a věžiček. Opice jsou zvyklé vyžebrat kornouty s oříšky, které se tu prodávají a někdy si je vyžadují docela agresivně. Výhledy jsou fajn, atmoška taky a záchodky na hraně skály s výhledem jak někde v Nepálu taky. Jen ty šmírující opice by v Himalájích už asi dávno kuchli do polívky.

Dole ve vesnici kromě focení pomůžeme Švýcarům od jednoho chodu jejich oběda, protože řidiči už naštvaně troubí. Zpátky jedeme ještě rychleji, bez zastávek, ale trvá to stejně dlouho. Stavíme na chvíli na oběd. S Andreou jsme vyrazili do útrob vesnici skrz psy, prasata a slepice na přísně zamykatelnou kadibudku. Baráky nezamykají, tak asi záchod s rourou na hnojník je echt vzácnost. I když možná by se mezi stovkami pavouků uvnitř nějakej vzácnej najít mohl.

Večer se úspěšně zkusí internet ve škole a než vypadne proud vytiskneme zbylé části map z průvodce. V hotelu voláme s hotelpaní na Inle Lake, na jejíž hotel tady měli navoněný letáček. Ale známe ty letáky, vana naplněná růžemi tam asi nebude, respektive tam nebude ani vana ani koupelna. V lonely nejsou (což je dobře), úplně v centru taky ne (což v malé díře je jedno), ale vyzvednou si nás na křižovatce, kde nás vyhodí autobus. Pak do města je to ještě 10 kilometrů.

Po setmění jdeme hledat gábl, prý mají i dobré pizzy a vyměnit rejži za cokoliv jiného je víc než žádoucí. Opět potkáváme Švýcary a poklábosíme při ostřejším litrovém pivku. Pospíchat spát nemá cenu, protože stejně se nevyspíme s tím vstáváním ve tři ráno.

Noc: Nyaung U, Shwe Na Di motel, 12$/dvojlůžák
Doprava: pickup na Mount Popa a zpět 6000
Véča-pizza 4000, lahvové tupláky á1500, "úschovna bot" před chrámem *50. Celkem: 22$