• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(7. - Inle Lake, Rangún)

10.3. Bagan - Inle Lake

Bus měl přijet o půlčtvrté, takže v půlpáté byl u nás jako na koni. Zpoždění už znervóznilo i pana domácího, což už je asi co říct. Pro sichr i někam volal a aspoň nám mohl udělat snídani a balíček na cestu. Sedačku jsme měli rezervovanou, ale s nohami se už v rezervaci zjevně nepočítalo. Bus byla řádná mikrobusní kraxna s pár sedačkami, ale po zaplnění posledního krychlovému centimetru a další třicítky lidí na střeše směle šoupl v kapacitě do kapsy i nějaké ty neoplány.

První část cesty byl po asfaltu barmskou rovinou. Peklo začíná za železniční křižovatkou Thazi, když se začíná stoupat stovkami zákrut. Asfalt už není vůbec, ale pracuje se na tom. Děti pokládají kameny a pár barelů s asfaltem občas proteče. Supí tu čínské nákláďáky a pár přecpaných pickupů. V období dešťů přichází sesuvy, takže den navíc do rezervy se může hodit. Ač v kopcích, tak závratné výhledy se neukazují. Cestu nám "zpříjemňuje" jen vohulená televize. Nejdřív zas ta superstar a pak film v hlavní roli s totálním dementem. Oni vůbec ty lidi v východoasijských končinách... no, nechci aby to vyznělo nějak xenofobně, ale řekněme, že je to země plná Radků Johnů.

Dali jsme pauzu na jídlo na jednom autobusáku, který dokonce nesl znaky tohoto slova. A dokázali, že i taková jistota jako chickenfriedrice může být hnusná. A nazítří se ukázalo, že byla hnusná fakt jako dost.

Švýcaři z Mount Popy, kteří jedou opět s námi, vystupují v městě Kalew, což je středisko pro treky do okolí. Chodí se odsud třídenní pochod na Inle Lake s přespaním v domorodé vesnici a v chrámu. Může to být fajn prochajda, ale momentálně je vše nudně vyschlé a ze stromů a keřů jsou jen trniště.

Po 15 hodinách nás vyhazují na zastávce v Shwenyaungu, kde na nás čekají v novém jeepu lidé od hotelu. Voják před cílovou vesnicí Nyangshwe, kde skoro všichni turisté končí, se zase snažil vybrat vstupné za vjezd do oblasti (prý 3 nebo 5 dolarů), ale zůstalo jenom u jeho pískání a nadávání. Panímáma hotelu, která tu rodinným chlapům vládne, nás vítá welcome drinkem. Pokoje v bungalovech skutečně vypadají jak na letáku, možná ještě líp. Prý máme pomlčet o ceně, ale ono to tady není moc vykecat komu. K dispozici jsou erární kola, takže nožky nenamáháme ani zbytečnými dvousty metry do centra.

Zajedeme do centra, což je centrální křižovatka, okoukneme přístaviště výletních lodí, kde o nabídky na loď není nouze (13-15tisíc za loď pro až 5 lidí). Skočíme k lokálům na čerstvé grilující se ryby z jezera. Jedna padne do mého břicha a asi tři do Davidova.

Noc: Nyangshwe, Manaw Thukha hotel (Yonggyi rd, u Township Office) 12$/bungalov s koupelnou a snídaní
Doprava: bus Bagan-Inle Lake 10500, pickup do hotelu 0
Ostatní: véča-grilovaná ryba 1000+rýže 300, oběd-hnusný ChFR 1500... Celkem: 24$

11.3. Nyaungshwe

V noci jsem prakticky neusnul, neb bolelo dost částí těla. Ráno jsme se nevysoukal ani z postele a nechal si poslat pro snídani, kterou jsem nepozřel. Davida jsem vyslal na průzkum okolí a já padl do postele. Odpoledne by se dalo v telce i na co koukat, protože jediné použitelné stanice byly CNN, Al Jazeera a japonský zpravodajský kanál, které slušně pokryly čerstvé rekordní japonské zemětřesení. Ale já spal odpoledne, večer i celou další noc.

David vyrazil na kole s Polkami z lodi do Baganu k horkým pramenům (při nedávné úpravě ceny přidali nulu, takže teď vstupné 10000) a večer se s nimi a další severní sousedkou nezřízeně zlejskali levnou domorodou whiskou. Abych z toho něco měl, tak mi přinesly další prášky. Já zatím zlejskal všechny vody z ledničky. No, konečně krátký denní spisek a krátký oučet. Ale myslím, že je lepší, když obého je povícero. (6$)

12.3. Nyaungshwe

Ráno je líp a jdeme prohlédnout trh, protože dneska to má být to pravé. Stánků je sice dvakrát víc než jindy, ale lidí tak stokrát, tak po chvíli se s úlevou prodereme na vzduch. Bereme kola a snažíme se dostat k jezeru pěšinami kolem rýžových políček, potůčků, lesíků, dávno rozpadlých pagodek, domorodých vesniček... Jen k tomu jezeru se nemůžeme prodrat kvůli zarostlým mělčinám. Až u jedné vesnice máme kliku a z břehu se táhne dlouhá lávka k domkům na kůlech u jezera. Každý má dlouhou luskovitou loďku. A k tomu se váže místní špecifikum, že se pádluje nohama. Vypadá to sice dost krkolomně, ale volná ruka se hodí.

Přeplutí do hospody jsme odmítli, David odjel na své herce domů, protože už z toho nemůže a já si vymyslel vyšlapat ke zlaté pagodě v kopcích. Kolem sirotčince to jde docela lehce. Nahoře mlžný opar panoramatům nepřeje, ale je tu klídek a pohoda až do chvíle, než začnou chrám fotbalem okopávat mniši v sutanách.

Večer zas zařizování, v jedné agentuře loď na zítřek, kde měli další dva zájemce na pošérování. A autobus do Rangúnu. Protože tady je fajn a žádný nedýchatelný hicák jako dole, zkusilo se odvážně dojet do Rangúnu až v den odletu. Jestli někde něco rupne, jsme slušně nahraný. Jinak jezdí odsud, respektive od hlavní křižovatky, hned několik busů, ale všechny mezi druhou a třetí. Pokus dostat se odsud vlakem by vyšel na dva dny, protože z přestupního Thazi je to do Yangoonu vlakem 20 hodin velké nudy. Zato do Mandalay na druhou stranu jen 4 hodiny.

Dlabanec dáváme v turistické restauraci, což byla chyba. Porce na talíři těžko viditelná a nic moc. Aspoň jsme si popovídali s majitelem při placení. Na naše "smallest portion ever" pochvalně zakejval a zasmál se. A na otázku, kde se tady dá normálně najíst, nás odkázal na lokály v centru. Aspoň v tomhle měl pravdu. U trhu byly na chodnících dočasné vývařovny, kde jsme ďobali výborné smaženiny. David nakoupil i místní listová cigárka. Prej jedna za 25kyatů, tak bere 4 za sto. Ale prodavač mu nabízí pět za 200 a strašně se diví, že David výhodnej kšeft nepřijímá.

Noc: Nyangshwe, Manaw Thukha hotel 12$/bungalov
Véča-friednudle 1500+cola 400, placky 500, sušenky 500, nález +500... Celkem: 9$

13.3. Inle Lake

Po snídani nám v agentuře oznámili chybičku, že ti dva vyrazili dřív někam jinam. Což je informace takhle pozdě fakt užitečná. Ale prý se snažila koukat z křesla, jestli nepojedeme v noci kolem, že by nám to řekla. Hlavně že věděla, že bydlíme vedle.

Kolem přístaviště ale není problém sehnat loďku. Celodenní projížďky po jezeře mají většinou stejný průběh. Je móda objíždět domorodé trhy (které jsou stejně na pevnině), manufaktury kdečeho (tabák, látka, stříbro, s ukázkou výroby a možností to nakoupit za přepálené cifry), chrám skákajících koček a pak se projíždí skrz vesnice a plovoucí zahrady. Za příplatek lze dojet na planinu Dei s chrámy v množství větším než malém. Jeden nabízel i projet jezerem a dál řekou hodně na jih zas k nějakému trhu. Ale měli jsme plný kecky i z klasického celodenního okruhu.

U lodí se nás zmocnil tělnatý čmoud, který to tady má v malíku, pomluvil ostatní konkurenci, která se přímo sem k lodím neodvažuje. Přihodil nám řidiče a benzín, nasoukali jsme se na luskoidní loďku a slušným tempem jsme vyrazili kanálem na jezero.

Jezero má asi 10 krát 30 kilometrů, moc hluboký nebude a podél břehů si ho lidstvo snaží dost uloupnout. Ale i uprostřed jezera se může vyloupnout barák. Řidič zpomalí před první loďkou, ale ne kvůli ohledu na ty jejich bárky s vlnkami převalujícími se jim dovnitř, ale kvůli naším foťákům a triumfálnímu vrcholu jeho průvodcovské angličtiny. Ukáže na ně se slovem "fisherman". David si představuje, že by takhle někdo fotit nás se slovy "ekonomists". Za týden mě tohle ale čeká taky.

Vodní útroby zahrad a měst s bludištěm kanálů jsou hodně zajímavé. Najezdíme v nich pěknou řádku kilometrů. Dvakrát jsme stihli ztroskotat. K trhu se muselo jít půlhodiny pěšky, což s přidělenou hodinovou pauzou moc nehraje. I tady zas potkáváme Němce z Mingúnu. Trh je stejný jako všude, jiná byla jen místní hazardní hra, kde bylo víc lidí než na tržišti. Koupili jsme aspoň rýžový placky a oříšky a vydali se na další vodní kilometry. Asi by bylo užitečné se namazat i něčím jiným než slivovicí, protože slunce řádně připaluje. Rybaří se tady všelijak, někdo tahá sítě přes kus jezera, jiní mají jednosměrné košíky, kam mlácením vody nahání ryby. Jiná vodní zábava je vytahování bahna ze dna jezera. To se prdne na vodní kytky a vytvoří se vrstva, na kterou se zasadí ovoce. A takový ostrůvek se zakotví tyčemi na dno, aby to neuplavalo.

Dvoupatrová zlatá pagoda s královskými pozlacenými loděmi vezoucí zlaté slepice má dole obchody a nahoře vyvoněný dřevěný sál s oltářem a zákazem vstupu žen. Dáváme tu gábl a dál jsme už vláčeni výhradně po lapačích dolarů kašírovaných za domácí malovýrobny. V jedné nás čekaly i dlouhokrčky, což je asi nejzprofanovanější kmen, kde si ženy nasazují na krky zlaté kruhy a vytáhnou ho tak o pár centimetrů. Za tímhle kmenem tahají turisty na speciální výlety všude od Laosu až po semhlec. Tak jsem nakonec neutekl. Ceny v obchůdkách byly brutální, ale když to navštíví Číňani, cítí povinnost si cokoliv koupit.

Poslední zastávka byla v dřevěném chrámu skákajících koček, kde se mniši kdysi tak nudili, že naučili kočky skákat přes laťku či kruh. Dnes lenost mnichů pokročila, takže i na ponoukání koček ke skoku mají najmutou ženskou a jen na to koukají rozvalení z křesla. Západ slunce jsme stihli na jezeře a do vesnice jsme přijeli za tmy akorát na dojedení zbytků dnešních ryb.

Noc: Nyangshwe, Manaw Thukha hotel 12$/bungalov
Doprava: celodenní jízda na lodi *12000
Ostatní: oběd-kuře s kešu 2500+rýže 400, véča - grilovaná ryba 1000, rýžové placky á25... Celkem: 19$

14.3. Nyangshwe - Shwenyaung - Rangún

Ráno užívám válecí relax před následujícím mnohadenním trmácením. Při snídani se David opět přesvědčí, že vejce natvrdo se tady člověk nedočká, protože vejce ve skořápce prostě musí téct. V 11 zvedneme krovky, platíme, slibujeme pozitivní doporučení a měníme jí ošklivější dolary za hezčí. Na návsi zkusíme sehnat suvenýr, protože je problém najít nějaký barmský. Sošky slonů a dalších zvířat a korálky jsou sice hezký, ale stejné od Maroka po Indonésii. Vše je stejně Made in China. Jediná věc kromě barmských mincí a známek, jsou handmade minifigurky namalované dle krojů jednotlivých etnik. Ale to bylo jen včera v jednom chrámu, kde jsem zaváhal.

Hledáme pickup na křižovatku. Tady tomu zase vévodí hnusnej čmoud, který si fousatý porost s průměrem zafousatění jeden chlup na 5cm čtverečných vynahrazuje délkou jednotlivých chlupů. Nebylo zbytí, skočili jsme na korbu, objeli vesnici, nabrali domorodce a čmoud se dožadoval dvounásobku domácí taxy. Začali jsme se trochu hádat, přidala se k nám civilizovaná domorodá holka, ale nic. Deset minut se hrála poziční válka, než se nastartovalo, čmoud byl zanechán na místě a celé osazenstvo pickupu nadšeně vykřiklo a pochválilo nás. Asi hodně oblíbený člověk. Ale jsou turisté, co dopadají hůř. Australan nepochopil možnost pickupů a jediné, co našel na přejezd 15 kilometrů, byl koňský povoz.

Na křižovatce v Shwenyaungu je náznak zastávky, kupují se zásoby. Marně se snažíme dostat hned do několika busů, ale naše lístky nikdy nesedí, ač náš bus měl jet jako první. Ale kdo by řešil hodinové zpoždění. A máme svoji sedačku, na které se dá i sedět. Kolem vyprahlá panoramata kopečků proložená občasnými políčky. Z kopců sjíždíme za tmy. Já narval do uší sluchátka, což má i tu výhodu, že člověk neslyší zvracení a močení(!) spolucestujících. Ale David si díky místu do uličky může tyto domorodé busové aktivity užít z první. V noci pln únavy ale na to zapomněl a napadlo ho lehnout si do uličky. Nejhorší na těch blijících ženských je, že na každé zastávce toho zase nejvíc nakoupí a sežerou. A nezapomenou na to ani ve dvě v noci na známém megaparkingu se záchodky s podrobným návodem, jak si sedat a nesedat na mísu.

Noc: v autobuse
Doprava: pickup na křižovatku 500, bus Inle - Yangoon 15000. Celkem: 21$

15.3. Yangoon

Na rangúnské busiště jsme přijeli ještě za tmy a do odletu máme 15 hodin. Poprvé výrazně otravují taxikáři, že už jsem z sprostej jak Kočí. Zalezli jsme na čaj a pirožky do krcálku s 120centimetrovou plazmou vysílající Premier League. Jen jsem tak nějak myslel, že malí mniši s miskou na rýži žebrají jídlo, ale tenhle nabídkou plného stolu silně pohrdal a dožadoval se něčeho papírového.

Čekání na letišti bude dlouhé, ale aspoň v klimatizaci a můžeme dočíst všechno čtivo. Na tu klimošku jsem se těšil, abych se nemusel potit po městě. A zrovna dnes je jediný den, kdy teplota je na dvacítce, kus dne propršelo a dá se i dejchat. Naproti letišti je levný foodcourt, ale za zbývajících 1800 kyatů se dělíme o jednu porci smažené rýže a kokosovou koblihu s cibulí. Nikde není možné si vyměnit jen pár dolarů, což je škoda, protože v žrádelně by se čas zabil příjemněji.

Platí se odletová taxa 10 dolarů, tak se snažím zbavit nafasovaných jednodolarovek, kvůli čemuž byrokratka hodně frfňá a půlku mi vrací, že nejsou good, tak si pár minut vyměňujeme jednodolarovky, než to dá deset a já dostanu štempl. Davidovi za mnou neuzná desetidolarovku a donutí ho zaplatit většími, aby mu hned nacpala ty moje jednodolarovky zpátky. Čas se zaháněl i koukáním na reklamní bloky v televizi. Něco tak blbýho se nevidí ani na TV Barrandov. Diskotékové hity, kdy se tančí kolem záchodových mís a hned návštěva z jiné planety zhulenými čaroději do restaurace Golden Duck...

Další byrokracie při odletu už nebyla. V tranzitu nás zahrnuli přepychem, což v tomto případě znamená měkké sedačky, na kterých se dá ležet. Alias po minutě spát. Bylo tu dost stánků s hledanými suvenýry, které jsou levnější než moje poslední nabídka na jezeru, po které se se mnou už odmítala tamní chudá obchodnice bavit.

AirAsia přilétla s dvouhodinovým zpožděním, což nevadilo, protože nás stejně čekala noc na kualalumpurském letišti. Ale v původním plánu na odlet zpátky do Paříže měl David na přestup 3 hodiny. Tam by to vadilo asi víc.

Noc: v letadle a na letišti
Doprava: taxi busiště - letiště v Yangoonu *2000
Ostatní: odletová taxa 10$, suvenýr 3$, snídaně-pirožky a čaj 1500, smažená rýže *1500, kobliha s kokosem *300
Celkem: 16$