Z Jogjy se standardně jezdí na východ na Bali a cestou jsou užitečné minimálně dvě zastávky. A obě mají velkou šanci stát se vrcholem indonéské cesty, protože je tam to hlavní indonéské - sopky. Jde o kráter a čadící Mount Bromo s kamarádkami a méně navštěvovaný sirný kráter s jezerem a doly Kavah Iljen. Oboje je mimo hlavní trasy, takže dokodrcat se tam běžnou dopravou není ideální, a proto místní cestovky prodávají combo-dopravu na Bali se zastávkami a přenocováním na těchto místech.
Na Bali se dá dostat za 150-200tisíc, což je sotva dvojnásobek běžných linek. Sopečné zastávky to prodražují a stihnout obě jde přes půlmiliónu. Nevýhodou je, že dojedou v noci na Bromo nebo Iljen a ráno máte tři hodinky vyběhnout na kopec a podívat se na východ slunce s desítkami dalších takhle postižených, pak rychle na snídani a jede se dál. Opět tahle sunriceová mánie, v davu, žádný čas na užití hor, takže na pendrek, pokud vám nejde jen o ulovení pár fotek a rychlý přesun na Bali.
Vzal jsem aspoň transport na Bromo s jednou nocí a pak se uvidí. Tady bacha, určitě se budou snažit prodat ubytování na Bromu v hotelích Sion nebo Yoshi, které jsou asi 7 kilometrů od kráteru. Brát jedině ubytování v cílové vesnici Cemoro Lavang.
Před cestovkou nás nabírají do relativně slušného minibusu, kde počet sedaček je dokonce stejný jako počet sedících. Kromě jednoho domorodce jsou tu 4 Švýcaři a 4 Angláni. Cesta se vleče o to více, že na Jávě prakticky nelze vidět "venkov". Přejíždíme z města přes vesnici do dalšího města bez fragmentů přírody. Navíc je vše obaleno v nějakém smogu. A já jsem upoután mezi dvěma Švýcary, kteří se vykecávají svoji chrchlavou němčinou přes mě a kupodivu mé nabídky na výměnu sedaček neakceptují. Taky bych se od okýnka s placem na nohy nehnul. Takže si je jen obsazuji do nového tarantinovského krváku. Slušný curry gábl padl v motorestu a po 12 hodinách jízdy za tmy přesedáme v Bondowosu, což je hlavní křižovatka pro cesty na Bromo (dá se odtud dostat bemy do Cemora za 25000). Ještě nám zastavili v samoobsluze, že nahoře je to předražený. Tak nám to předražili i tady navzdory cenovkám na zboží. Straky.
V noci stavíme samozřejmě před hotelem Sion. Tady vyhazují domácího turistu a chtějí i mě. Prázdná velká ubytovna s výhledem vy padá zajímavě a nějak jsem z toho dostal pocit jak z nepálských Himalájů. Což je divný, protože v Himalájích jsem nikdy nebyl. Každopádně nechci Himaláje, ale Indonésii, tak jsem se trošku zhádal, až mě nakonec zase naložili a jeli jsme dalších 20 minut nahoru.
Vyhazují mě v hotelu Cemara Indah, což bylo to, co mi prodali. Stejně neminulo dohadování, aby člověk dostal již zaplacenou kobka se studenou sprchou na chodbě. Dorazili jsme před půlnocí, takže by se něco jiného hledalo blbě. Kromě tohoto levnějšího hotelu jsou tu už jen dvě předražené varianty z lonelyho, ale pak taky několik homestayí s pokoji po 50000.
Paadám do postele, ale vzduch ohlušují hromy. Vylezu se podívat na oblohu, mohlo by to být dobrý při blížícím se úplňku. Ještě mě tu zamkli a musím přelejzat branku pro nasátí sakra studeného vzduchu. Těch 2300 metrů výšky je znát. Jasná obloha s mořem hvězdiček ale moc bouřku nesignalizuje. Hotel je postaven na samém okraji kráteru velké caldery, pod tím je dlouhý sešup dolů, velká rovná plocha, ze které vyrůstají 3 krátery a jeden z nich bouří rozhodně víc, než to slibované upšoukávání páry. Občas z kráteru vylétnou kusance lávy, která si žhne ještě pár minut na povrchu. Dým plní oblohu ze čtvrtiny a vše kolem je posypáno sopečným prachem. Impozantní místo, a to jsem od jícnu ještě asi 4 kilometry.
Sice se usnulo, ale zima probudila brzy, takže se hodilo všechno oblečení i spacák, protože ani kus zablešené deky nebyl k dispozici. Ale furt mě nějak hlodalo, jestli je určitě nejlepší nápad chrápat na okraji bouřící sopky.
Hotel: Cemoro Lawang, Indah Hotel, 70000/pokoj
Doprava: minibus Jogja - Cemoro Lawang 160000
Ostatní: oběd-rýže,curry,vejce 12000 + sprite 5000... Celkem 30$ (269000 rp)
Z dneška se vyklubal nejlepší den celé Indonésie, byl pořádně dlouhej, tak to bude asi i tady tak. Konečně v přírodě, v horách a opět na noční krev, jak to umím. Na sunrice vstávání na vyhlídce asi hodinu za vesnicí jsem se vyflákl. Za krásně ozářené oblohy jsem se vysoukal ze spacáku obhlídnout, kde to vlastně jsem. Neskutečný místo, všechny tři sopky jak na dlani. Nejaktivnější a nejlegendárnější je nejmenší Bromo, před ní vyhaslá Batok s dokonalým kuželem (2440m) a za tím největší Kursi (2581m). Hodně vzadu celému vévodí občas pšoukající Semeru (3676m). Čudilo to slušně, ale hustější bylo dunění a čerstvé erupce. Prý už řádí třetí měsíc. Dřív se chodilo na okraj kráteru po schodech, ale to je teď pod prachem a nějaký rozžhavený šutrák by na hlavě taky přistál.
Vymámil jsem ještě slušnou snídaní a snažil se ukecat pokoj. Ceníkově 150tisíc, v praxi pod 100tisíc, ale je to fakt bída. Homestaye se dlouho hledaly, až hned dva byly hned naproti hotelu. Lehce jsme se dostali k 50tisícům za pokoj, krásně čistý a s dekou. Krajina je všude černá, stromy ožehnuté, ale zelenina si na tom vesele pučí. Roztroušené baráčky a pár obchůdků jsou až na samý okraj kráteru.
Vyrážím k chrámu pod kráterem, což je poslední bod, kam by se mělo dojít bez úhony. Pak projít písečné moře a zkusit vylézt na nejvyšší horu okolí s vyhlídkou na sopečné panoramata a dolů do města po silnici, což nebude problém, když tam jezdí džípy. Trochu zádrhel byl, že ty vyhlídky jsou dvě a rozhodně ne propojené silnicí. Ale to se zjistilo až v noci.
Silnice vede zalesněným svahem na dno caldery. No zalesněným... evidentně se tu prohnala ohnivá vlna a vypadá to pěkně apokalypticky. Jasno vzalo brzy za své a túra po dně kráteru získala správně depresivní náladu. Teď už nebyla nikde jiná barva než šedá a černá. Dno kráteru je téměř rovné s pár písečnými dunami a občas kusem keře. Vedou tu cesty na druhou stranu. I domorodci docela turistujou a zřejmě je hit si dávat krosové projížďky na motorkách. Chrám u kráteru byl zavřenej a zasypanej popelem. Kolem pár domorodých turistů, pro které jsem se stal lovnou fotozvěří. Kdyby to aspoň byly slečny jako na Prambananu.
Od chrámu je to ke kráteru kilometr. Bouří už skoro nad hlavou. Ale většinou z toho jde jen kouř, i když občas to šutrák vyhodí, tak bych možná nemusel lézt úplně všude. V zájmu rychlejšího ústupu jsem zapomněl i na fotku.
Předsevzetí o nelezení všude mi dlouho nevydrželo a měl to schytat vedlejší kráter. Z něj by mohl být super výhled do kráteru Broma. Tam cesta není vůbec, lezení po 45stupňových svazích není nic moc, ale zkusil jsem se prodrat skrz nástrahy, spálené roští i metrové zapadání do sopečných závějí. Až když jsem zase prošlápl kotník, výjimečně jsem dostal rozum a nechal nějaký kopec nevylezenej.
Na druhé straně kaldery se sunula cestička na vrchol skrz lesík obsazený opicemi. Byla to řádná dálka a řádný krpál. Od popelu jsem byl pořádně zaprasenej, tak jsem uvítal deštík na nabrání sil a drobné osprchování. Jenže jaksi mezi mrakem a mnou byl sopečnej kouř, takže na mě dopadalo jen mazlavé bláto. A to mít za krkem není zrovna nejlepší pocit. Nahoře podél kráteru vede silnice, každou chvíli výhledy na sopku, takže za dnešek padlo pár stovek fotek. Občas byla políčka po srázech, ale jinak spíš mrtvolný les. Další várka padajícího bahna se přečkala na křižovatce a stoupalo se dál do mlhy.
Vrchol Penanjakan má 2770 metrů. Na něm je pár stánků, snad tu i pár lidí bydlí, ale takhle pozdě je tu mrtvolný klid kromě dvou rodin a kvant anténních vysílačů. Viewpoint je udělán velkoryse, desítky laviček v amfiteátru, jen místo jeviště je kaldera se sopkami. Teď není vidět skoro nic. Hluboko pod sebou vidím silnici, tak by se mohlo vyrazit, když už slunce zapadlo.
Jenže silnice končí po 50 metrech na zříceném parkovišti a dál není naprosto nic. Trochu mě chytá panika, protože to nevypadá dobře. Jinou odbočku jsem nemíjel, kromě té před mnoha kilometry, která horu obchází neskutečným obloukem. Naštěstí rodinka vařící si na asfaltu gáblík radí polňačku asi půlkilometru zpátky. Prej jestli bych si nedal i véču. Což bych si dal, přece jen ty dva balíčky sušenek a voda nebylo úplně ideální na celodenní štreku, ale radši pádím. Představa polňačky a nutnosti zdolání výškových 600 metrů ve tmě mě moc nenavnadila. Hlavně že jsem si celou cestu říkal, jak je třeba opatrnosti kvůli kotníku.
Nakonec nebyla ani polňačka. Po pár metrech končí a je jen totální sešup dolů. Kdysi se to scházelo běžněji, ale sesuvy a bouře cestu dávno pohřbily. Pěšina dolů možná je, tak nějak intuitivně letím dolů přes všechny nástrahy přírody. Zmizely i mraky, takže výhledy na sopky s červeným nebem by byly fajn, ale na koncích sil si to moc neužívám. Po hodině konečně vidím známku civilizace, což je betonový viewpoint, na který se teda asi jezdí z vesnice. Jsem zachráněn. A ono ejhle, ještě je tu 30metrová skála dolů.
Od viewpointu vede pěšina, ale že by to bylo zrovna nejideálnější korzo, taky ne. Ani po dojití na větší cestu to není v totální tmě o mnoho lepší. Zahlídnout první stavení a lidskou bytost dalo ještě slušnou štreku (ač ve dne to tak pak nevypadalo). Do vesnice docházím na konci sil, ani nemám sílu se jít obšťastnit kráterem na rozloučenou, který se dnes echtovně rozjel a vrhá ohnivé šutry, takže nejlepší ohnivé představení jsem si nechal utéct. Jeden boj končí, druhý začíná. Tentokrát s vodou. Každý padlý centimetr pod ledovou vodou byl doprovázen hurónským syčením, takže jsem se tam trápil smíváním popelu snad hodinu. (50000 rp)
I dnes nápad na sunrise ve 4:45 byl zamítnut. Vystrčil jsme nos o hodinu později, ale i tak. Ráno si vychutnám z útesu u vesnice, na vyvýšenině byl pěkný kout s lavičkou. Slunce stejně vylejzá na druhé straně, takže orgie barev se zrovna nekonají. Ale kouř ozářen do ruda vypadá gut. Po prozáření jsem vyrazil na ten místní viewpoint. Pod ním jsou dvě desítky džípů s turisty. Panoramata jsou o pár metrů jinak posunutý, krajina zas úžasná, kolem na polích se plahočí domorodci. Někteří jsou oháklý do svých barevných "krojů" a snaží se nabízet za úplatu na ďáblovy obrázky.
Dolů do Probolinga se dá dostat minibusem. Jsem odchycen prý podle přízvuku prvními a posledními Čechy na cestě. Naproti hlavnímu busišti znovu potkávám Švýcary. Nabízí se další "výhodné" ceny turistických minibusů. Pavel si usmlouvá Denpasar za 100 tisíc, já se za sotva třetinovou cestu pod kráter Kavah Iljen dostávám na 200tisíc. A strašně se diví, že mě 5% slevou nedostal na lopatky. Ale měl jsem se asi ještě dohadovat.
Ze spáru cestovek jsem chtěl vypadnout. Naproti je busák a do města Bondowoso to jede za chvíli za pár babek. Po třech hodinách jízdy do kopců jsem tam a zbývá 50 kilometrů do vesnice a 17 kilometrů na vrchol. Nooo, jenže tady zas prší, bus do vesnice jede až ráno, nějaká agentura na oškubání tu není a nejbližší hotel je na druhé straně města. A stejně zítra bych se dostal do té vesnice a na vrchol až za dva dny a kdovíjak zpátky. Představa trmácení tří dnů, když už bych si mohl užívat Bali, nevyhrála.
Skočil jsem do prvního busu na pobřežní hlavní silnici, tam se přeskočilo do dálkového spoje na konec Jávy. Všechny lístky na tyhle busy se prodávaly v buse a stály kolem desetitisícovky. Busák je 5 kilometrů od přístavu a musí se skočit ještě do bema. Ferry na Bali je formalita jezdící každou půlhodinu (6000), takže jsem se na Bali dostal jen hodinu po Češích.
Další cíl je severní část Bali na sopečné pláži u obce Lovina. Prej pohodová záležitost. Kousek za vyloďovacím terminálem je autobusák. Jenže je moc pozdě. Můžu si prý pronajmout celý minibus a zaplatit 15 lístků. Švýcaři měli turistický combolístek taky do Loviny, ale tady je vysadili a vrátili jim 15000, ať se tam za to dostanou.
Dal jsem courku po silnici, jestli tu nebude město a polštář pod hlavu. Po nějakém kilometru byly homestaye, aale mohl by si člověk zkontrolovat koupelnu. Né každá má hadici nebo sprchu a vana o rozměrech 40x40 centimetrů a hloubkou metru není to pravé. Ale rychle se uslo v očekávání věcí příštích balijských.
Hotel: Gilimanuk, homestay 40000/pokoj
Doprava: minibus Cemoro Lavang-Probolingo 25000, Prob.-Bondowoso 12000, Bond.-Situbondo 7000,
Sbondo-Ketapang 14000, bemo 5000, trajekt Jáva-Bali 6000
Celkem: 13.5$ (123000 rp)