36. - 40. den: Cheb - Dyleň - Rozvadov - Čerchov - Česká Kubice
Po týdnu a půl se vracím pod Krušné hory. Tentokrát se skautíkama do Lokte, což je město, které se neomrzí, i když teď je to jen přespávací a picí zastávka. Druhý den se posouvám od hradu vlakem do Chebu, největšího města na stezce. Další etapy už jsou dále od domova, tak se etapy konečně trochu natáhnou. I délka pohoří samotných je větší, takže nadcházející Český les má skoro 150 kilometrů, což by mohlo vyjít do pěti dnů, i když dosavadní průměr by nahrával spíše osmi.
Cheb se po cyklostezce podél kolejí opouští docela rychle do lesů, vod a strání. Na vysoké stráni je starý zámek v Hrozňatově. Patřil snad Ázerbájdžánci, který zemřel a osiřel i opravovaný hrad. Mnohem lépe dopadl nedaleký poutní areál Maria Loreto s Božím hrobem. Odsud začíná Český les se zaoblenými kopci, lučinami a roztroušenými lesy, takže výhledů je mnohem víc. Začíná ale také mor západní hlídané hranice – signálky – asflatové přímky skrz krajinu nerespektující vrstevnice, jejichž účelem byla signální zeď proti uprchlíkům z lidově demokratického ráje do kapitalistického pekla. Tak těm je záhodno se vyhnout, i když právě po nich vede hlavní dálková červená.
Nazdařbůh se dostávám do skanzenu historických stavení a stodol Doubrava. Odsud vede naučná stezka Stebnický potok. A naučná stezka má velkou výhodu osamělého putování. Dle lidnatosti rozlišujeme totiž čtyři druhy cest: 1. cyklostezky - pumpičkáři jsou nejnebezpečnější, mají výdrž (nebo motůrky), rychlost a jezdí daleko od civilizace; 2. značené stezky, speciálně červená - zde se sporadicky vyskytují klasičtí turisté; 3. neznačené stezky - možný výskyt houbařů a borůvkářů; 4 - naučné stezky - tomu se každý vyhýbá a nepotkáte ani nohu a ještě se můžete prosekat kopřivami k altánkům postavených za eurodotace. Jen vést ji skrz ohradu s plemennými býky nebyl dobrý nápad. Zato Kyselecký pramen ze 17. století s perlivou minerálkou neměl chybu. Dál pusto, prázdno, kopřivy a stmívání. Už by to chtělo místo na pelech. S tmou to začíná být nebezpečné, každý posed je obsazen myslivcem a mají tu cedulky, jak by plebs vůbec neměl lézt se soumrakem do lesů a polí, aby jim náhodou nepřerušil faunovraždy. Za tmy dorážím pod Dyleň, nejvyšší vrchol severní části Českého lesa. Skoro by se stihnul i kopec, nebo ujít aspoň pár metrů našla by se super spací místa. Já urval jen mizerný plácek na pasece, kolem něhož nebyly všudypřítomné mraveniště.
Výstupem míjím zbytky staré chaty i s bazénem a výhledy. Těch se moc neužije na samém vršku, protože je tam vojenský prostor, vysílač a tuny radarů. Sestoupím za hranici k patníku se středem Evropy, který Němcům vyšel shodou náhod dva metry od hranice na svém území. Trapný pokus. Les rozrazí po delší době aspoň důl a lom Dyleň. Kousek za rybníkem u perfektního pramene přišla unikátní událost. Já potkal prvního turistu s batohem od Hřenska. Kolem jsou pomníky a makety zbouraným barákům i staré tereziánské hraniční patníky se lvy z roku 1776.
Zkrátím to přes zakousnutý německý Mahring s kostelíkem a křížovou cestičkou, ale všechno mají zavřeno a lépe se nedopadlo ani u hraničního rybníka Treppenstein. Přes křoviska zpátky do Čech na děsivou signálku podél hranice. Po třech kilometrech asfaltové roviny pootočení a 6 kilometrů přímky. Aspoň míjí osvěžující vykoupání v Mži, která na těch svých pár stametrech německého putování získala dost vody.
Ze signálek mě vysvobozuje patníková stezka a po pláních se klikatím k hraničnímu přechodu Pavlův Studenec. A to znamená benzínku, a jídlo, a pití, a nanuky… Na hranici mají Němci drobnou historickou rozhlednu a Češi hraniční patníky osázeli lípou, jejíž větve agresivně obsazují německý prostor. Z obyvatel tu řádí hlavně bobři, kteří ze struh udělali pořádné bobří rybničné soustavy. Tomu říkám zadržování vody v krajině. Ale je to bez dotací, tak takhle bez nakapsování parazitů se to nepočítá. Na Spálenci je soumrak, velká křižovatka cest a vykácený les slibující drobnou paseku pro stan. Fajn den, i přes těch 30 kiláků se člověk jako já nakonec dostane.
Dlouhé spaní, pak má člověk dávat těch 40… Původně jsem čekal nějaké hraniční hrady a zříceniny, ale na to cesta vede příliš po hranicích. Kdo by tehdy taky v pralesích chtěl něco stavět. Tady je výjimečně alespoň zřícenina Šelmberku, i když jsou to jen skalní kopy. Dál lesíky, rybníky, kolem staré hutě a památky dávného sklářství. Relax o prosluněný den na břehu Hraničního rybníka. Vymetám lesní krpál mimo stezku, znaveně se opírám o strom a ten padá. Ale klid brzy mizí a blíží se největší rána kladivem Českého lesa – dé5 a Rozvadov.
Kromě Vietnamců a kasin Rozvadov nabízí i muzeum pohraniční stráže a restaurace se servírkami, které zřejmě v noci čeká ještě jedna šichta o barák vedle. Před Coopem dokončím obžerstvím, zatímco z casina sosám wifinu. Večerem přejdu dálnici, z níž odlétává bordel do lesů s kilometrovým rozptylem. Hraniční hrad Přimda vylepší obzor, ale je 10 kilometrů ve vnitrozemí. Tak tyhle kultury příště. Začíná hájenství Kolowratů, kteří si u svých lesů a rybníků potrpí na řádnou paletu zákazových cedulí a plotů. A lesy nenabídnou ani ten nejmenší palouček a rovinu. To zas bude spací neromantická bída mezi pařezy.
Držím se stezky nejblíž k hranicím, přes potůčky a potoky, občas louka. Hraniční přechod Železná s benzínkou a parkem Smíření, odkud vede červená Baarova cesta. Jeden z mála pozůstatků sudetského osídlení jsou základy kostela sv. Jana Křtitele u Pleše. Ta má i tři baráky, ale hlavně otevřenou restauraci s megapstruhem a točeným. Zaseknu se tu na hodinu a půl a hned je třicet denních kilometrů vzdálená mez.
Mnohem víc ze sudetského osídlení je hned za čárou pod horou Ebene. Sem jen pár metrů za hranici se přesunuli po odsunu čeští Němci z protějších vesnic a postavili si novou vesnici Bügellhohe. S výhledem na své staré domy a pole čekali, že se to zlepší. Ale ani infrastruktura z německé strany se k nim nedostala a po definitivním spuštění železné opony se přesunuli dál do vnitrozemí a ruiny baráků zůstaly. Snad pro koukání na svoji starou vlast se postavila v tomhle výběžku rozhledna Böhmerwaldturm. Dávno zarůstá i sjezdařský areál a po německé hraniční silničce přecházím ve Švarcavě zpět do Čech.
První česká vesnice se příznačně jmenuje Závist a jako kdejaká na rozvodí má svůj barák, "z jehož jedné střechy tečou kapky do Jadranu a z druhé do Severního". Stoupám k pramenu řeky Radbuzy, která má tak pěkný přístřešek se stolem a široké lavice, že by byl hřích ji ke spočinutí poutníka nevyužít.
Červená stoupá na Starý Herštejn - úzký hrádek na úzké skále, který měl kdysi dvě věže. Dnes jsou výhledy ubohé a dál pokračuju po příjemném osmistovkovém hřebeni přes vyhlídky a skalní vrcholy Velká, Škarmanka, Sádkova… Poslední osadou jsou Capartice s kaplí, rybníkem a hospodou. Odsud začíná výstup na nejvyšší horu Českého lesa. Je k tomu i parkoviště a související houfy výletníků. Ještě ale skočím na menší ale stále tisícový vrch s kamennými barikádami jménem Skalka.
Rozlehlý vrchol Čerchova byl kdysi vojenským pásmem s podivnou věží s půlkruhovou nástavbou. Dnes nabízí ještě kamennou rozhlednu, hospody, stánky a ruiny kasáren. Slušný šrumot je tady. Modrá stezka odsud vede po staré cestě kamenných schodů kolem České studánky až do České Kubice v Domažlickém průsmyku. Nebýt to dnes poslední den, u Folmavy by se kromě tradičních benzínek našla i KFC, kdyby bylo třeba navodit dojem hřebenové kolegyně z Pacifiku. Já tuhle etapu končím a jedu autobusem do Domažlic. Nastupují davy lidí vykoupaných v rybníku Babylon. Tam muselo být dnes fajn. Možné lepší nápad než se vláčet kilometry vedrem s plnou polní. Odškrtnu kulturní vložku na krásném náměstí Domažlic a dom. Za měsíc se sem zase vrátím na drobný všerubský přídavek před Šumavou.
Dnes 27 km, 700 v.m. (od Hřenska 393 km, 7700 vm a 16 dní)
13. etapa – 136 km, 3000 v.m. a 5 dní, na cestě 36.-40. den