5.- 7. den (59 km -> 143 km) Grabštejn - Špičák - Oldřichovské sedlo - Holubník - Černá hora - Jizera - Jizerka - Orle - Jakyszyce
Konečně aspoň třídenní etapa po skutečných horských hřebínkách v jedněch z nejkrásnějších českých hor – v Jizerkách, které mimo sezónu umí být opuštěné i na té profláklé magistrále. Měl jsem na ně tři dny, ale kilometrově je to stále bída a nepřibylo ani 60 kilometrů. Sice první i poslední den člověk kvůli dopravě o dost času přijde, ale tentokrát nebyly ani žrádelní a pitné zdržovačky a stejně ty kilometry nepadaly ani, když se šlo od úsvitu do tmy. Když vidím, co ujdou jiní na jiných trecích...achjo. Tohle bude na dlouho. Je to poslední výšková ochcávačka, začínám na druhé straně etapy pod Krkonošemi ve skoro tisícové výšce a končím tam, kde jsem skončil přechod Lužických hor – v neznámé díře poblíž Hrádku nad Nisou. Obě místa jsou lehce dostupná vlaky přes Liberec.
Žádné ubytování na hřebenech není, jediné občerstvení o krásný podzimní čas je jen v polském Orle, na Jizerce a občas na Smědavě. Pak už je to bída i s lesní vodou. Přespání tak zbývá jen pod širákem. Ale ještě jsem si nezvykl, že by po mě něco lezlo a radši se zavrtám pod ochranu lehkého stanu i na úplně zbytečných místech. Přitom zrovna tady byly ideální podmínky bez plachty nad sebou, protože je tu nádherně temná obloha plná hvězd a pusto prázdno. Samozřejmě je třeba se vyvarovat oblastí, kde se spát nesmí. Což se možná tak úplně nepovedlo, ale pšššt.
Nechávám se zas vyhodit z auta ve Smržovce na vlak do Polska jezdící každou hodinu. Ještě naženu nějaké kalorie na náměstí a nechám se ovívat novým nádražím i novými vlaky a zubačkou skrz tunely do sluncem zalitých polských Jakuszyc, které nám dělají do republiky záběžek přes horský hřeben. Je to první vesnice, dnes osada veksláků a běžkařská a biatlonová základna.
Začínám až ve 12, prokličkuji přes zábrany mountainbikového závodu a přímo na západ k českým hranicím po nudné cestě smrkovým lesem, který rozráží rokle s potokem. Po 4 kilometrech je osada Orle, kterou kdysi obsadila Rudá armáda. Dnes zde zůstalo 5 budov s řádně natřískanou hospodou. Dál na Čechy ale už přes skalnatý kopeček Graničník nejde nikdo.
Hranice tvořená mezi balvany řekou Jizerou by i zlákala na koupel a piknik. Ale po pěti kilometrech od dnešního startu, když kilometr předtím v Orle už jeden pitný piknik byl, by asi k lámání kilometrů nevyprovokovalo. Výstup pod horou Bukovec, jehož vrchol jsem si odškrtl minulý rok a tentokrát tisícovku obětoval, do slavné a jediné horské osady Jizerka plnou dřevěných tradičních domů. V první hospodě dávám oběd a misi cesty rozšířím i na poznání alespoň 80 značek piv, což se časem ukáže jako dost nesnadný úkol. Jednak i v zapadlém pohraničí jedou hlavně europatoky a jednak si to nikam nepíšu a rozhodně si nezapamatuju, co jsem kde chlastal. (Svijanský máz 11 a Albrecht 12 - Zámecký pivovar Frýdlant)
Je půlčtvrté a kromě dvou piv a oběda mám za sebou jen sedm a půl kiláku. Moris mi posílá online přenos derby přes sms. Až do konce ho ale podezírám, že jako Tittelbach obrátil strany, ale Slavie kupodivu fakt vyhrála. Ještě za Jizerkou vede pěšina skvěle podél meandrů potoka s pár zacházkami do rašelinišť, ale další kilometry vedou přímou asfaltkou. Nicméně přes nádhernou severskou náhorní rovinatou podzimní krajinu, tráva žlutá, kolem kleče a trochu výš smrky...
Z chaty Smědava místo turistické boudy zůstala už jen zavřená restaurace, tak se pokusím dostat na západ slunce na vrchol Jizery, kde jsem kupodivu nikdy nebyl. Šutrovisková zacházka z cesty je na míli, takže za tmy si už asi tenhle lamkotníkový přídavek odpustím. Vydrápu se na vrcholovou skálu další tisícovky (1122 mnm), ale opar vyhrál. Nastává zima a zbývá pozorování hvězdiček temné oblohy, která zde patří k nejtemnějším v Evropě, pokud vedle v Polsku nezapnou skleníky. Hvězd je tolik, že nejdou ani poznat souhvězdí, protože září všechno. Ve světelném smogu se to z těch pár přeživších světýlek rozeznává jednodušeji.
Jakuszyce - Orle - Jizerka - Smědava - vrchol Jizery (1122 mnm)
Dnes 18 km, up 630 metrů (od Hřenska 143 km a 7 dní)
Ráno mě na terase vyleká nějaký hlídač, který dokladně luxoval okolí hory. Hlášku, že už je po východu slunce, byla zbytečná, to jsem poznal taky. Sakra. Balím, žeru a vylezu okuknout ozářené kopce vůkol. V širém okolí není jediná známka civilizace a totální klid. Dochází voda a dnes to nevypadá na jakoukoliv hospodu a pramen je až na konci dne. Tak se od začátku průběžně futruju borůvkami a brusinkami.
Kolem zavřené Knajpy s dalšími rašeliništi odbočuji z tradiční magistrály na novou hřebenovku, které se táhne většinou příjemným povalovým chodníkem. První dnešní tisícovkou jsou skalnaté Sněžné věžičky (1063 mnm, 4.9km) v lese pokrytém borůvčím. Opět sluncem do zrzava ozářeno, pohoda, klid i náhodná kešku pod žebříkem. To mě taky původně napadlo vymetat i kešky, ale to už by sežralo hrozně času.
Za sedlem s Vánoční loukou je Černá hora (1085 mnm) s odbočkou na skalnatý Čertův odpočinek. Ač na mapě je cesta jako přímka, nuda to není, různě se to kroutí a přelézají skalky. Sestup do sedla Holubníka s Bílou smrtí (7.5), kde láká solidní přístřešek na další dlouhý odpočinek za hlasitého vyťukávání datla nad hlavou. Dokonce se zde přeženou hned dvě dvojice turistů.
K vrchu jsou to další dva kilometry mezi borůvčím a rašeliništi. Holubník (1071) je už pořádnější skalka s perfektním místem na válení se a opalování s výhledy vůkol. I když už se objevuje civilizace, a to v té nejbrutálnější formě. Přehrady ještě budiž, ale bratři Poláci přidali k obzoru ohromné vytěžené doly a čoudící elektrárnu v Bogatýně.
Poslední tisícovkou hřebene i této etapy jsou Ptačí kupy (1013) v bukovém lese, který využívají ptáci při táhnutí na jih. Dole na magistrále jsou zabity naděje na občerstvení na Hřebínku. Aspoň tu ceduli zvící na Rohozecké pivo a jídlo si mohli uklidit. Takhle jsem se jen uslint a doufal v nedaleký pramen. Asi posedmé potkávám polskoanglickou dvojici. Co je platné, že za den potkám max pět lidí, když se míjíme během dne imrvére. Zrovna tankují u pramene, nějakými přístroji to ionizují a filtrují.
U rozcestí Bíle Kuchyně začíná zelená, které vede přes 30 kilometrů přímo do Hrádku. Já ji míjím, což si uvědomím až po hodně dlouhém zbytečném klesání. Zkrouhnu to přes les do kopce podél řopíků a bloumám opuštěným světem lesů, skal a óbršutrů. Hlavní hřeben končí sešupem do Oldřichovského sedla. Vše je samozřejmě zavřené, tak zbývá zas jen ta hlína v lahvi. Krásná krajina naštěstí nekončí a pokračuje jako Oldřichovské skály. Vede tu i naučná stezka, ale „tabule“ jsou vyřešeny hezky přírodně, že by to i ty haranty mohlo zaujmout. Stoupání o ždibík méně zajímá mě. Funím, že bych chcípl. Vedro je dneska vydatné. Světu skalních šutrů tu vévodí ksicht gorily. Kamenné lesní řady z pořádných sloupků dávných obor protínají několikrát les. To by za pár století mohlo archeologům dát zabrat. I když největší div na takových pozůstatcích je, že to dávno nerozkradli chataři.
Vyhlídka Skalní hrad trochu zarostla, ale stále je to ukázková vyvýšenina na rohu skalní stěny. Uprostřed je hliněná mísa lákající udělat z ní ložnici. Hned vedle lavička a výhledy na elektrárnu a západ slunce nad lesnatými vrcholy. Ale já potřebuju tu vodu a mapa slibuje hned dvě studánky. Ta první je ubohý čůrek vytékající z hnusného bahna, ale nakonec zastoupil i večerní koupelnu, protože v sedle Hřebenového buku nebyl ani ten čůrek. Tmou se vracím zpátky na skalní hrádek, kde si užiju další hvězdnou noc a výborné vyspání.
vrchol Jizery (1122 mnm) - Knajpa - Sněžné věžičky (1063 mnm) - Čertův odpočinek - Černá hora (1085) -
Holubník (1071) - Ptačí kupy (1013) - Poledník (864) - Oldřichovské sedlo (481) - Kopřivník (598) - Skalní hrad (- Hřebenový buk)
Dnes 20 km, up 610 metrů (od Hřenska 125 km a 6 dní)
Malované ráno, východ slunce ozařuje skály kolem, žeru salám, piju bahno a zas hodina pryč, než se vypeleším. Pod skalou dotočím bahno a z Hřebenového buku na poslední vrchol cesty – na Oldřichovský Špičák. I zde výhledy zarostly a pekelně pálí slunce. Teď už jen pomalu dolů do civilizace jménem Albrechtice, která s předstihem dává o sobě vědět hlavní kamiónovou tepnou na sever. Motorest, do kterého byly vkládány pitné a jídelní naděje, je zavřený už několik let a místo obsadili jen chrániči a pomahači.
Studánky z mapy jsme azs nenašel. Od té doby, co mapy.cz zaplácali každou hypotetickou louží, už na tohle nejsou stopro použitelné. Teď už místo pěšin čeká asfaltka s dlouhou alejí, kterou se krájím českopolským pomezím. Polní a lesnaté přírodní vlnky jsou dnes bohužel zničeny plechovými příšerami s vrtulemi. Pod nimi se krčí krásný starý větrný mlýn. To mělo krásu, teď tenhle hnus. Auta projela za hodinu asi dvě, ale i tak je fascinují, kolik petek se dokáže při tak mizerném provozu vyskládat do příkopů.
Z Horního Vítkova ještě naposledy opouštím asfalt stezkou pod hraniční čárou a kopcem Výhledy. Klid brzy končí, polní pěšiny se asfaltují, stavební techniky je zde více než na D1 a vše se chystá na další plechové vrtule. Achjo. Smírčí kříž a výborné jablka uvozují ves Václavice (15.5), která se honosí přídomkem nejdelší vesnice na Liberecku. To je bohužel pravda, protože se jí táhnu hrozně dlouho. Hodiny utíkají a ani tady žádná hospoda ani krám.
Grabštejn, působivý to hrad, o kterém jsem nikdy neslyšel. Bránu zavírají před nosem, zas jsou čtyři odpol. Vedle je zámek, který patří stále armádě. Ale mě víc láká ta cedule na hospodu. Vzdávám tři kilometry vzdálený Hrádek, bolí mě plosky z toho asfaltu, že sotva chodím (trosko!). Beru nejbližší vlakovou zastávku v Chotyni. Nádherná velká drážní budova je totálně vybydlená, nic dřívějšího do Liberce nejede, tak dlouho zničeně sedím, než se vykolébám k obecnímu úřadu s doufáním v obchodní duši. A jo. Vietnamka s luxusní otevíračkou. V ledničce z nealka je sice jen obskurní okurková mattonka, ale teď bych vychlastal vše. Nooo, ona ta hlína zas nebyla tak špatná proti tomuhle. K tomu sůši, naproti cukrárna se zmrzkou, tak mají vypadat treky.
Nasedám do soukromého vlaku korzující přes několik hranic, ale prodají lístky až domů. Přehopsy v Liberci i Turnově, a v Mladé Boleslavi nás rovnou nahánějí do autobusů. Je neuvěřitelně, jak v nejbohatším městě Čech může nádraží vypadat jak z roku 1972. Ve Všetatech ještě vytáhnu rok neviděného kámoše do Lokobaru a třídenní etapa, která navzdory příjemného zářijovému termínu přidala sice jen 60 kilometrů, ale krásných a pohodových kilometrů. To jsem původně myslel, že budu chodit o půlku rychleji. No nic, denní limit je čerstvě nastaven na dvacet kilometrů denně, který časem budu snad pomalu navyšovat.
Skalní hrad - Hřebenový buk - Špičák - Albrechtice u Frýdlantu - Horní Vítkov - Václavice - Grabštejn - Chotyně
Dnes 21 km, up 430 metrů (od Hřenska 106 km a 5 dní)