16. - 19. den (312 - 415 km) Orlické hory, Hanička - Zemská brána - Suchý vrch - Hříva - Polička
Tím broumovským útěkem před bouří jsem si rozhodil sandál i celé Orlické hory, takže se musím dostat do jejich útrob v půlce u pevnosti Hanička. Už to mám trochu z ruky a je čas natahovat i ty etapy. Na těhle 4 dnech se stočím o 90 stupňů na jihozápad a hranici s Polskem vyměním za hranici s Moravou. Ale není zas taková sranda najít nějakou mapu s vyznačenou moravskou hranicí. A ještě větší fuška je najít na ní hřeben. Ten jí totiž nevede, i když vedení hranice by mělo být zároveň i hranicí mezi úmořím Černého a Severního moře. Jenže ani to se nevede a politická hranice tu geografickou kopíruje pomálu. Obě verze hranice navíc dělají nesmyslné výběžky, že si člověk musí cestu prorazit sám a vybrat si z obou hranic kompromis.
Vstávací plány jsou jako obvykle dosti vzdálené spací realitě. V osm otevírám očka do slunečného dne, ale i tak je to boj. Drahé a pomalé vlaky měním za auto a jedu do Doudleb, kde se setkávají směry z obou částí východního růžku. Lokálkou do Rokytnice, kde stačím vyběhnout na malý židovský hřbitov ve stráni. V okolí je tolik pštrosů, kolik jsem jich neviděl od Namibie. Na Haničku, kde červená turistická míjí silnici, dojedu busem.
Je krásně, slunce pálí a rozvalím se na střeše bunkru, zdlábnu rybičky a než opravím i hole jsou dvě. To toho zase stihnu. Cesta jde alejí dalších bunkrů, zátarasů a dělostřeleckých tvrzí. Další zdržování u cedulí, očumování i prolézání. Ale aspoň to rozčísne asfaltovou přímku, po které cesta odsejpá.
Hlavní hřeben končí Zemskou bránou, kudy se prodírá Divoká Orlice. Červená pak pokračuje trapně po hlavní silnici, tak si nacházím romantické pěšiny v kaňonu Orlice. Divoká moc není a přeskákat jí jde po šutrech. Po 9 km dávám první zastávku s cachtáním mezi kameny v širokém korytě a přesouván další gramy ze zad do břicha. Chvíli jdu údolím řeky, čehož si člověk na hřebenovce moc neužije. Škoda, tyhle nulová převýšení jsou fajn. Vydrápu se Kláštereckým potokem po cestě, kterou nevyužívá nikdo kromě válejících se srn.
Nahoře je lesní džungle nahrazena zemědělskou krajinou... vlnky, výhledy, staré chalupy a socrealistické domky s třípodlažními paneláky Českých Petrovic. Mají tu vodní hrady a klouzací kravinky. Pro mě je praktičtější hospoda vedle – dobrý výběr, ceny mírné, WiFi a nedostatek času. Ale zas jen Gambrinus, sbírání lokálních značek se moc nevede. Jídlo jménem Petrovický kopec naopak lokální bylo dost – bramboráky s hermelíny a slaniny byly výborné. I když kavárna by to nejspíš označila za echt šmakuládu. Jen ty brusinky inzerovat nemuseli, když jich tam dají sotva za nehet.
Na zbylých šest kiláků do Mladkova vymýšlím zkratku přes kopec. Tím se vyhnu silnici i poslednímu dotyku s polskou hranicí. Sice by se odsud dalo jít po patníkách až na Králický Sněžník, který je nejvýchodnějším bodem Čech. Je to ale hrozně debilní a ostrý výběžek, který by přidal 60 kilometrů. Ten stejně budu míjet příště na MCT. To můj kopeček má hejno rozstřílených bunkrů a vrchol stále patří armádě. Soumrakem ostře padám k Mladkovu, což je velká vesnice bez hospody. Teď po pádu tmy by už zdržení nevadilo, ale zbývá si tak leda přečíst cedule o zdejších rodácích a příběhy sudetské spisovatelky navštěvující svoji Rozinkovou louku a velkém přátelství s rodinou, co jí bydlí v baráku. Nakonec start Cesty kolem Moravy začal přímo odsud o necelé dva roky později.
Za vlakovým nádraží opouštím civilizaci, ale i zde se asfalt rozlil do hor a stoupám v pohodě za tmy po cyklostezce. Míjím radioaktivní prameny, které měly kdysi zajistit prosperitu lázeňského Mladkova. Nejsem si jist, jestli je dobré to pít. Spíše pitelný je ten knížete Rostislava u cesty, který už má cestou z lesa vyprchaný radon a nabraný bordel. Z těch pravých pramenů skoro nic neteče, ale něco radonu se do těla i na tělo podaří načepovat.
V lese je tma pořádná, tak zapadnu na louku pod širák. Odeženu divou zvěř a vyválím si plácek. Hvězdičky si mohou přetrhnout fotony na krásně tmavá obloze. Škoda že na zádech neumím usnout a musím schovat hubu k zemi. Úplně komfortní to nebylo, ale nakonec se spalo až do čtvrt na osm.
Hanička (Čv) – Zemská brána (o) – Jedlina - Petrovice – Mladkov (Čv)
Dnes 22 km, up 450 (od Hřenska 334 km, 16 dní a 10500 v.m.)
Slunce je jen na protějších kopcích a je trochu frišno. Dál se stoupá po asfaltu. To je furt keců, jak v přírodě netábořit, aby se nepolámala stebélka trávy a tyhle zločince dnes policie nahání dronama, zatímco se všude dělají takový brutální příkopy a asfaltové silncie skrz lesy pro tři traktory ročně.
Mouchy jsou taky pěkný svině a začíná jejich řízená likvidace. Červená vystoupá na Vysoký kámen se skalkou a bunkrem (843mnm). Jsem zase na linii velkých bunkrů i řopíků. Paradoxně je tady dostavěli Němci pro své zkoušky, ke kterým využívali i bojové plyny. Jeden rozmetali úplně a další otočili na bok. Chudák. Ale vypadá to pěkně. Právě tady mám celkem nachozeno z BCT 800 kilometrů, neboť západní trasou jsem v téhle době už na Šumavě. Sice všude furt smrk, ale je to nějaké zelenější. U tvrze Bouda jsou první lidé. Usměvavá paní mi cpe k snídani. Výběr je jednoduchý - klobása. Dalšího člověka znám od nás z mělnické hospody. Dělají tu na tvrzi i velké mnohahodinové prohlídky, ale dnes musím dál.
Přemýšlím o hovadinách při výstupu na Bradla (988) hezkým zmenšeným lesem. Kolem tráva, i listnáče dorazily, pár výhledů na údolí Králíků a za ním se dme Sněžník a Jeseníky. O pár metrů dál je vyšší Suchý vrch s chatou. Doby KČT už jsou dávno pryč. Stará chata padla a nová kopie má vířivky, sauny a tomu odpovídající ceny. Ale bufet jede, další runda a hlavně sezení, protože mě hrozně bolí nohy. Lemro. Dlabu topinky se směsí, ztratím stovku a vylezu na zděnou rozhlednu. Viditelnost slabší a ty mraky mým směrem se mi nelíbí. Za chatou vylezu na vrcholovou skalku, ale vrchol je ještě o sto metrů na skládce. Ve vrcholové knížce lidí remcají, že tady není žádná rozhledna. Odsud je docela skrytá a tady jsou jen tucty stožárů a antén. K tisícovce stejně chybí ještě 5 metrů. Sestupuju k silnici Červenohorského sedla a potkávám moravské turisty. Jediným tématem je chlast a ještě s tím krásným přízvukem. O další fous ryčnější přízvuk ale předvedou gripeny prolétavající právě sedlem.
Za silnicí stoupám na Bukovou horu s lyžařskými vleky na obě strany. Je věrná svému jménu a buků je tu jak nas... nasázeno a občas z nich vystupují hezké skalky. A tady je další milník trailu - nejvýchodnější bod BCT - po 350 kilometrech od Hřenska. Teď už na jihovýchod. A jsou to taky kilometry Moravia Crest Trailu. Tam už je hřebenů méně, ale furt jich bude přes půlku na tom 1000kilometrového okruhu. Každopádně teď se budou až do Landštejna zabíjet dvě mouchy jednou ranou, respektive dva metry jedním krokem.
Po zbytek dne jen dolů. Sestup - au - ortéza nástup. Kolem panenské louky a náhle prásk, další louky vybagrované a bude tu fungl nová vesnice v lůně přírody. Údolím prvních kapek Moravské Sázavy přes Výprachtice. Strašně dlouhá vesnice v údolí s pořádnou školou a restaurací. Kofola, zlatý bažant i březňák nejsou zrovna lokální značky, ale bodíky by to byly. Škoda, že jsem je přestal počítat a pamatovat. Utrhnu se z řetězu a dvě hodiny v čudu. Údolními pustinami proteklo dost asfaltu. Vzdálený kout nabídl nádherný plácek s lavičkou, koupalištěm i vodopádem. Ještě nemám ani puchýř a premiérově cvakám deníkové řádky do mobilu. Nevídaný pokrok. Ale po celodenní túře pouhopouhých 23 kilometrů. Děsný. Zato jsem se třikrát nažral teplé krmě.
Mladkov (Čv) - Bouda – Suchý vrch (Z) – Buková hora (M) - Výprachtice – údolí Moravské Sázavy
Dnes 23 km, up 650 (od Hřenska 357 km a 17 dní)
Spalo se krásně, ale probuzení štěpkovačem dřeva kousek od hlavy už tak krásné nebylo. Stejně je zas osm. Po vyhrabání se z údolí je náhle všude živo. Míjí mě cyklodavy, ale je tak mlhavo, že i mezi stovkami lidí je člověk sám. Výhoda tohoto se dost smazává na rozhledně Mariánka. Ale ta má zas jiné výhody, je zdarma, má přístřešek a dobrohasiče čepující pivo a vařící klobásky. Nedaleký Lanškroun má totiž tuhle sobotu městské slavnosti Lanškrounská kopa. To je dobrý důvod pro to, aby se celé město večer zlilo a zatrsalo na koncertech. I Lucka Bílá přijede. Což o to, to u nás máme taky, ale u nás se leje celý víkend, tady součástí akce je, že se celé město vydává na mnohakilometrové pochody okolím. I rovný stokilometr je v nabídce. To bych svým tempem dal za 4 dny. Vlastně hrozně ostudný je tenhle spisek.
Přes silnici mají oblast poutního kostela Mariánská hora zabranou dobrohasiči z jiného katastru, kteří si tu rozdělali polní ležení, pouť a jídla a pití je mnohem víc. Základní poučka mých cest je „žer, kdy můžeš“, tak se holt zaseknu. Po snídani před 20 minutami tyto kuřecí prsíčka na grilu nazvu obědem. Chudák žaludek. Ale fajn na to, že dnes na cestě nemělo být nic k jídlu. Celý dnešek je vlastně o obejití Lanškrouna z uctivé vzdálenosti.
Napojuju se zas na červenou Jiráskovu cestu a zas nepotkám hodiny nikoho. Ale za ty uplynulé dvě hodiny jich bylo tolik, co za celou cestu. Teď se jde přímo po mořském rozvodí, ale bez kopců a krajina se jen lehce vlní, občas lesík, pastvina, pole, vesnička s křížky. Ty jsou o dost lepší dominanty než větrné turbíny na pomezí s germánskými sousedy. Pohoda končí dvěstěmetrovou hradbou Třebovských stěn/Hřívou s popadanými skalními bloky. Studánky vyschlé a další cesta bohužel jde prakticky jen po asfaltu. To je na Palici. S velkým P a s 613 metry.
S uctivou vzdáleností obcházím Českou Třebovou kolem rybníků v Třebovickém sedlu. U rybníků a polderů je plno ptáků, kytek a rákosu. Mizím z cest, rybník na koupel moc není a vypadá ještě špinavější a smradlavější než já. Loukami, přes pole a dole, kolem dalších rybníků. Rychloželeznice přervala všechny cesty hodně důkladně. Přelézat to v hlubokém úvoze asi není úplněk košer.
Jsem v královském lese plném cyklostezek. Nedaleko je festival, tak tudy asi budou v noci jezdit chlemtáci domů. Voda došla, další marná studánka a kapka vody není ani ve zdejším rybníčku. Zas půjdu spát jak prase někde na mýtince u lesa. Na zítřejší odpolední spoj z Poličky mi chybí 30 kilometrů.
Moravská Sázava (Žl) – Mariánská Hora (Čv) – Ostrov - Třebovské stěny – Palice – Třebovice(o) – Nový rybník – Králova zahrada
Dnes 30 km, up 500m (od Hřenska 387 km a 18 dní)
Noc v klidu, vylejzám v osm a vyždíbu klíšťata. Samozřejmě za čtvrt kilometru byl výjimečně velký altánek po všech těch blechách potkavaných po celý týden. Trochu zima ale metry po lesní cyklostezkové přímce ubíhaly příliš rychle, že jsem utekl na zkratku cestou existující už jen v představách tvůrce mapy.
Přelez do svitavských lesů s trasami i pro vozíčkáře. Vypadá to sice stejně jako jinde, ale byla na to určitě echt dotace. Další vesnice je přímo na rozvodí, které konečně věrně kopíruje i českomoravská hranice. A ta je kupodivu stále plná hraničních patníků. Stály tu přes čtvrt tisíciletí, než je chalupáři rozkradli. Tak se zbylé zabetonovaly do tun betonu a některé mají hezké repliky. Lesy končí u obnoveného sousoší nad obcí Ostrý Kámen. Prý nová dominanta. Zašťournul bych, že dominantou jsou spíš ty protější hnusné větrníky hned za baráky. Tak se rozlezly už i sem.
Dál nevede žádná smysluplná stezka. Voda dávno došla a žebrat o ni u baráků, mi přijde zatím blbý. Na mapách.cz je spousta pramenů, ale už nějaký čas do ní vyobrazují každý kanál nebo čůrek, co existuje maximálně při jarním tání. Ale tady úplně vyschl i pramen řeky Loučná. Kohoutek není ani na hřbitově u kostela svatého Bartoloměje, ale v konvi něco zůstalo.
Silnici se už vyhnout nedá, ale je na ní stejné mrtvo jako na lesních pěšinách. Vine se údolím kolem hezkých roubenek až do Chmelíku, odkud prorazím cestu údolími. Na dně louky, ve stráních lesy, slunce a klídek narušují jen roje včel. Bambusový tajemný úvoz zakončuje netknutá vyhláška z roku 1994 prohlašující to tu za Sněženky ve Vysokém lese. Není nad vševystihující názvy. V údolí jsou ale i obnovené německé kaple a poněkud obskurní moderní křížová cesta tam, kde je Schlesingerova kaple.
Po vyplazení se z lesa na nekonečná pole ovládnou obzor vojenské radary. Polní cesta se táhne až k věžím Poličky. Mě teď stejně zajímá nejbližší krám, jímž je Tesco. Klimatizace, kaštany v čokoládě, čokoladový nanuk, cola a půllitr čokolády. Trochu jednotvárné, ale nasypu to do sebe hned. Dnes padlo skoro třicet kilometrů a v půl páté je hotovo. Ono by to šlo, když nejsou občerstvovací zastávky.
Teď se kochám krásou českého Carcassonne. Prakticky celé staré město je obehnáno gotickými hradbami s dvacítkou věží. Vevnitř je úctyhodný gotický kostel, v jehož věži se narodil Bohouš Martinů. Náměstí je vyplněno radnici, na jídlo čas není, ale aspoň stihnu u nádraží bodík za Poličské pivo (11 Oravec). Dlouho už jsem neviděl cenovku začínající jedničkou. Chtěl jsem dřívějším busem do Třebové na večeři, ale bus měl zpoždění a lidi z něj nedobrovolně vypadávali i předtím než se do něj chtělo zdejších dalších dvacet pasažérů nacpat.
Tak vlak. Deprimující pocit míjet za pár desítek minut to, co jsem šel dva dny. Českotřebovské nádraží se zove honosně terminálem Jana Pernera. Tím honosnost končí. Tady se nenajím, kuchyň zavírá v pět a velkorestaurace nabízí velkorysý výběr mezi staropramenem a kofolou. Busem dorazím v devět večer do Doudleb a v sousedním Kostelci vybrakuju na benzínce lednice.
Tak dalších 103 kilometrů zdoláno a přede mnou masiv Českomoravské vrchoviny na příští rok.
Moravská Sázava (Žl) – Mariánská Hora (Čv) – Ostrov - Třebovské stěny – Palice – Třebovice(o) – Nový rybník – Králova zahrada
Dnes 28 km, up 300m (od Hřenska 415 km a 19 dní)