V mrazivém (asi ne, ale vypadalo to tak) propršeném zadumaném ránu jsme vylezli na sofijské busiště s vlačištěm. Hlavní budova působila jakoby se šedé betonové pilíře snoubily s kukacíma hodinama z borovicového dřeva, pěkně nalakovanýma a s jelenem na stříšce - obrovská hala versus úzké a nízké průlezy, kde betonový strop nebyl ani dva metry vysoký...
První plán byl přechod Rily s výstupem na nejvyšší horu Bulgárie. Tam se dá dostat snadno z horského střediska Borovce. Do Borovce za městem už je to horší. Nejdřív trolejbusem po Sofii k nějakému hotelu (Princess), za nímž pod mostem je parkoviště (údajně se toto nazývá autobusové nádraží Ovča Kupel) s odjezdy autobusů směrem na Rilu do Samokova.
V Samokově je nádražíčko jak z normalizačního žurnálu - starej žigulík, kouřící omšelý busík, díratý asfalt, tetky v šátku, strejc s cigárem, umakartový stolky - příjemný. Honza ochutnal k svačině kvašený ječný nápoj. Určitě moc zdravý, ale dopili ho za něj raději mravenečkové. Odsud pokračujeme maršrutkou do Borovce. Dá se to nakonec zvládnout rychle.
Borovec je příjemné městečko, pokud je vám příjemný takový Špindl říznutý Tatranskou Lomnicou. V zimní sezóně určitě hodně rušné, se spoustou hotýlků a přidružených propriet. Kupujeme solidní turistickou mapu Rily, a že vyrazíme hore. To momentálně nevěštilo nic úžasnýho, protože byla mlha a střídavý déšť. Na odpich si dáme u krbu jednu Zagorku (jako pivo). Nahoru jezdí lanovka a jdeme k ní. Nějak ji míjíme a narážíme až na dráty nad hlavami. Vracet se nebudeme a stejně bychom jenom vyjeli do mraků... a dáme se pozvolný výstup po svých. Kráčíme kdesi pod lanovkou. Tohle dá půldruhého výškového kilometru, což není úplně málo.
Jdeme po pěkně prudké lesní cestě podél potoků a na výflus to stačí bohatě. Kolem horská krajinka, lesy ustupují a přibývají šutry a tráva. Občas kůň, potok a most. Značení je podobné našemu. Než se vyplazíme někam nad dva tisíce metrů s první chajdou a křižovatkou od vyšlapujících si lanovkářů, už je k zahlédnutí sluníčko. Začínají krásná ledovcové plesa, ideální to plac na večerní piknik. Jsou tady fragmenty Kudrnáčů, respektive zájezdu CK Kudrna, který před námi spolehlivě vymetl místa na přespání v chatách. Vyšlápneme ještě jeden kopec a najdeme mezi šutriskama ohrazený travnatý prostor akorát pro jeden stan. Spaní ve výšce 2600 metrů asi nebude ideální pro zimomřivé, kteří si myslí, že to zachrání, když si vycpou čtyři ponožky novinama. (1 lev = 15Kč, sofijská mhd 0.70, bus Sofia-Samokov 4, minibus Samokov-Borovec 1.2, pivo 1, mapa Rily 5)
Vyhrabeme stan ze závějí jinovatky, zabalíme a krásným ránem šplháme dál. Míjíme další fešná jezera, poslední chatu, sněhová pole a před polednem jsme na prosluněném vrchu Musaly s 2911 metry, která však při nedávném přeměření přidala dalších 40 metrů. Jinde se píše o 2925 metrech. Všude kolem další hory a údolí... no jak na horách. Je tu dost lidí, ďobneme něco v chatě a kráčíme tam, kam už nohy Bulharů nepokračují.
Na dlouhém hřebenu si to klikatíme k Rilskému monastiru. Kopců přecházíme ještě dost někde mezi 2400 a 2800 metry. Kromě desítek koňuchů a jednoho stáda ovcí potkáme asi 6 lidí, z čehož je Čechů přesně šest. Při setmění přelejzáme poslední skalnatý kopec, který nás vyvede z horských výšin. Prokloužeme sněhovým polem, mineme odbočku do Makedonie a dál už jen padající skála do hlubokého údolí s Rybnými jezery a v dálce s Rilským monastýrem a civilizací. Civku zatím nechceme a na další stanovou noc volíme nenápadný ďolík u jezírka, které zamořujeme omytím nohou. Ono by se asi takhle nadivoko stanovat nemělo, on by to mohl být národní park, on nás ale nikdo neuvidí. Honza poslední míle už docela odpajdal kvůli kolenu a z masti na něj pak chytl vyrážku, která se na slunci jen horšila. Vůbec dnešní závěr byl krapet na dřeň
Sejdeme k chatě k natočení vody, předbíháme Kudrnovce a dlouhým, hodně dlouhým údolím klesáme k monastýru. První kilometry byly v trávě, ale ty další už byla docela nuda. Do cíle dolezeme pozdě odpoledne. Asi by tu bylo nádherně, ale turistů je hodně. Kolem domečky na kuřích nožkách, kde horní patro je vždy o nějaký metr širší než spodek. Monastýr je hodně rozlehlý, spousta obloučků, čtyřpatrová podloubí, obrázky, malování a barvičky. Prostě pěkný, jak už to pravoslavní dělají. Po nádvoří davem prochází mnich, tluče do ozvučného prkna a něco vyvolává. Před vstupem odjíždí každou hodinu autobus do nejbližšího města Rila, kam po dlouhé kochačce sjedeme.
Rilský monastýr je největší a nejznámější klášter pravoslavné církve v Bulharsku. Rozkládá se na ploše 8800 m2 v pohoří Rila. Byl založen v 10. století Svatým Ivanem Rilským, který zde v jeskyni žil jako poustevník a později byl kanonizován. Ve 14. století byl zničen lavinou a nově postaven na soutoku řek Drušljavica a Rilska. V roce 1343 byl vladykou Chrelju přestavěn na pevnost s kostelem sv. Marie. Na počátku 19. století shořel a zachovala se jen 25metrová kamenná věž „Chreljova kulata“. Klášter byl znovuvybudován v letech 1834 až 1862. Je charakteristickým příkladem bulharské renesance z 18. a 19. století. Od roku 1983 byl zařazen na seznam UNESCO.
Vyrážíme směr Mělník - bez nabodeníček. Z Rily se ještě přiblížíme busem do Blagoevgradu. A tady jsme v koncích. Nic na jih nejede. Vlak jede jen mezinárodního, kam neprodávají lístky. Když tu vlak zastaví, vetřeme se s dotazy, řeší se to dlouho, zpoždění se nabírá, a nakonec nasedáme neoficiálně a za úplateček deseti leva dvěma modrým uniformám. Vláček to byl řecký a rozdíl v komfortu dopravy byl sakryš znát.
Vyskakujeme v městě Sandanski. Nádraží je daleko za městem, ale na další noc ve stanu už Honzu neukecám. Ono ani není kde, pokud je čék namlsán z předchozích míst. Všude tma, křoví, pole, harampádí, možná tenhle remízek... Zastavuje však u nás jeden týpek, vida dva zmatené baťůžkáře, jestli nechceme hodit do města, na dotaz o hotelu prej i jako jo a rovnou nás do jednoho odveze. Jmenovalo se to Gorlen hotel s dvěma hvězdami a všechno vonělo novotou (26L/pokoj). I to město nebyla žádná hrůza. Nedaleká hranice spolu s oblíbeným pašováním asi životní úroveň dost zvedla.