• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Nepál - Langtang trek

89. den: 8.12. BUS TRIP Do Syabrubesi

Busy do Syabrubesi, kde začíná (nejen) Langtang trek (který byl asi to nejlepší z celé mé cesty), jezdí asi tři mezi půlsedmou a osmou. Něco je express a něco courák, ale co a kdy jest otázka, na kterou těžko najde odpověď i dotyčný řidič. Stojí 340, express 500, případně "ochotně" zařídí v hotelu za tisícovku.

Vyrážím v šest do tmy. Rikšové cítí převahu, tak jdu pěšo. Jsou to jen 2 kilometry, ale i ty zkrátím četnými mikrobusy. Město se pomalu probouzí a kupodivu i uklízí. Autobusák s polskou tržnicí nabízí busy snad do všech směrů, kromě Syabrubesi. To mě odvedou stranou do dřevěného stánku, kde prodají lístek za 340 rupek (takže courák) a následně mě pošlou následovat docela dlouho kluka, který mě odvede až na severozápadní křižovatku, odkud to vyjíždí. Na lístku mám i arabská čísla espézetky, jen by ty čísla ještě musely být i na busech (naštěstí z bankovek se dá pár čísel naučit). I když vzdálenost do Syabrubesi je jen přes sto kilometrů, předpoklad doby jízdy je šílených 10 hodin. I průměrný cyklista by to dal rychleji.

Sotva s půlhodinovým zpožděním přistavují terénní bus Tata. Vevnitř jsem první, tak dlouze vybírám místo, které by mohlo být nejbezpečnější, až spadneme nebo nabouráme. Ani nejsme nacpaní a vyrážíme. Odpich je slušný a do kopců nad smogem zakrytým Káthmandu letíme. Pak už se motáme po klikatici na ostrých svazích s terasovitými políčky a na obzoru vystupuje zasněžený Langtang. Po 2 hodinách jsme ujeli 50 kilometrů, silnice asfaltová, jen šířka na jedno vozidlo. Aut tu ale zatím není mnoho, i když mohutné čtyřkolky začínají přibývat, kvalita silnic neroste, tak se rychlost do budoucna bude spíše zpomalovat.

Dáváme oběd v uliční restauraci, kde se všichni futrují dal-bhatem – typické nepálské jídlo s čočkovou polévkou, rýží, případně se zeleninovou přílohou a plackou, které stále přidávají, dokud je nezastavíte. Jen je fajn nečíst v průvodci varování před obědem na této trase, že „se servíruje oblíbené rice and hepatitis“.

Doteď to ubíhalo hezky, ale tady to končí. Hned na úvod měníme kolo. Dál už silnice pomalu mizí, kilometry se trmácíme po kamenných placech a uježděném bahně nedávných sesuvů. Zas ty výhledy jsou famózní. Nastává éra checkpointů, kdy běloši musí k vojákům se svými kartičkami TIMS, které vždy zapisují do knih. Bezpečnost je fajn, ale když tohle je potřetí na pěti kilometrech, kde nikdo nemá důvod vystoupit, je to už pakárna. Celkem ukazování TIMSů bylo asi deset. Na jiných checkpointech kontrolují Nepálce, jinde zase naše vstupenky. To alespoň prolomí ledy s dalšími bělochy – francouzským párečkem a Švýcarkou Nathalií. V každé vesnici přistupují kvanta domorodců s pytli rýže a vším možným. Zřejmě slušně obsazená je i střecha, lidé visí i z okýnek.

Do cílového města Syabrubesi dojíždíme za světla v půl páté po slušných devíti hodinách. Ulice i domy vypadají nově a slušně. Frantík má nějaký tip na hotel ve starém Syabrubesi dole přes řeku. Ale možností ubytování je spoustu i tady ve městě, i když to nevypadá tak autenticky. Jen na druhé straně si člověk už nic nenakoupí, i když i zde jsem klasický krám nezahlédl, kromě jednoho předraženého. Takhle mám sušenek tragicky málo.

S celou partou jdeme 20 minut dolů k řece do starého Syabrubesi. Tam už to má správný nepálsko-tibetský nádech, žádná silnice, vše kamenné, jen jedno ubytování s názvem OK hotel & bakery. Takové hezké čisté chlívky v patře, kam se leze po žebříku za stovku na osobu a pokoj. Ale i tady mají wifi. To se z toho fakt picnu. Pekárna má dobré čokoládové buchty i muffiny – tyhle bakery jsou dnes už v každé díře i 4 kilometry nad mořem. Vede to tu fajn starý Šerpa s Tibeťankou, který toho dost napovídá. Při dobré večeři toho napovídá dost o svých pořádných cestách i Švýcarka a Frantík. Kam se na ně hrabu. S tmou přichází zima, tak padáme do postelí pod silné deky. Jen noční výpravy na záchodky na dvoře budou asi drsnější. Prakticky žádná lodge totiž nemá záchody či sprchy v domech.

Noc: Old Syabrubesi 100 NPR za pokoj.
Jídlo: oběd-dal bhat 150, banány 7/ks, čaj 50, véča-cheese potato 200
Doprava: městská v Kathmandu 20, bus do Syabrubesi 340, kopie TIMSu 5
Celkem: 885 (180 Kč)

90. den: 9.12. LANGTANG TREK

Klasický Langtang trek patří k tomu nejdostupnějšímu a nejsnadnějšímu, co lze v srdci Himalájí najít. Dá se udělat cca za 5-6 dní v údolí Langtangu s postupným a trvalým stoupáním z 1500 metrů do cílové vesnice Khanjin Gompa ve výšce 4300 a tam vylézt na blízké kopečky, z nichž nejoslnivější je Tsergo Ri s výškou 4980 m.n.m. Bohužel se trek vrací zpátky stejnou cestou. I když poslední den lze jít jinak, stejně to kupodivu nikdo nedělá. Zabloudit se tu nedá, na těch pár křižovatkách jsou i směrovky. Ubytovacích míst, prodejen i restaurací je po cestě dostatek, respektive nadbytek, a těžko najít více než dvouhodinový úsek bez nich. Nepálským standardem je mimo turistickou špičku ubytování jen za cenu jídla, která je o trochu dražší, ale i tak se dostane max k 500 rupiím za večeři s čajem a přespáním. Klasické počasové trekové období na himálajské treky je říjen a listopad kvůli stálosti počasí a bezdeštnosti a bezsněžnosti (a pak ještě jarní sezóna v březnu a dubnu). Prosinec už je sice mimosezónní měsíc, ale se smířením se s větší zimou a kratšími dny je furt ok, pokud nezačne sněžit a nemáte letní kecky (jako já). Ale i to je lepší než letní monzuny. V Káthmándů je třeba vyřídit průkazku TIMS a případně i vstup do parku (20 + 30 USD). Den na trase za jídlo a přespání takhle mimo sezónu už byl pod 10 $.

Na konci Langtang treku se z Kyanjin Gompy(Gumby) dá pokračovat vysokým sedlem Ganja La (5100 m, trasa už bez přístřeší) na mnohem delší okruhy a pořádné treky kolem jezer a pospojovat s Helambu či s Gosain-kunda trekem. Samostatně se dají do týdne dát i ony (zejména Gosain-kunda z Dhunche si o to říká).

Z postele do zimy vylejzám v osm, kdy Frantíci (Enzo a Collene) i Natálie jsou už po snídani a posílám je napřed. Ďobnu tibetský chleba se sýrem (za 190, nic moc) a chocolate cake (100, mňam). V kamenné vesnici nad bouřící řekou už plně klokotá život, který krásně prozářilo vycházející slunce, kterému pěkně dlouho trvá, než se vyhoupne při své prosincové nízké trajektorii nad pětitisícové hřebeny vůkol.

Podél řeky se téměř po rovince, kolem vyschlé trávy a veliké kvetoucí kaktusy. Po půlhodině přes bytelný a nový most přecházím levý břeh, který je už ve stínu a v lesích, a tak rychle mrznou ruce. Frantíky jsem už dávno předběhl, Collene má ještě horší tempo já. Míjíme se párkrát s Natálií, která je sice rychlejší, ale na každé zastávce sosá lemon tea.

Pohodová trasa končí v Bamboo Lodge, což je jedno z největších center na prvním úseku. Za ním se cesta vyšvihne o 400 výškových metrů, což pro netrénované nožičky je znát. Po dalším mostě se vracím alespoň na slunce a cesta pokračuje po kamenných schodech vzhůru. Párkrát téměř padnu dozadu, tak by se docela hodily fofrklacky. Další pojmenovaná osada je Rimche, kde je několik lodgí. S Natálií se tu srážíme na lemon tea. Enzo opět chtěl nějakou postel už tady v Rimche v Moon View, i když by se to ještě v pohodě stihlo do klasické zastávky v Lama hotelu. Téměř každá lodge má v názvu přídomek view, i když všichni jsou na dně údolí obklopené hřebeny hor, ze kterých žádný výhled není.

Moon View je ale pěkná romantická dřevěná stavba s několika pokojíky a terasou. Pokoj je zdarma, po smlouvací opletačce prý bude i hot shower, která se po zabydlení ukázala jako na ohni uvařený kyblík vody. Je půl čtvrté, slunce zapadá, tak se jdu polejvat, než teplota definitivně padne pod nulu. Dorazil i Enzo, tak se přesouváme do jídelny, kde se štosujeme kolem plápolajících kamen a dáváme nudlovou večeři z menu s krapet oroštovanými cenami. Venku krásně svítí hvězdičky, a vevnitř pěkně bolí nožičky.

Noc: Rimche, Moon View Lodge.
Jídlo: snídaně-tibet bread se sýrem 190, chocolate cake 100, lemon tea 70, vegetarian pasta 470
Celkem: 830 (170 Kč)

91. den: 10.12. LANGTANG TREK II.

Ráno všichni vstávají, ale já se statečně držím v posteli. Po česnečce vyrážím až v devět, odsud suverénně poslední, kdy už se probralo i slunce a celý den je bez mraku. Po půlhodince procházím Lama hotelem, což je dnes minimálně patnáctka lodží, které vyrostly u starého Lama hotelu. V tuhle dobu je to tu naprosto pusté, že nikomu ani nestojím za povšimnutí a lákání na jídlo či cetky. Konečně se na obzoru tyčí i bílé hory, řeka hučí chvíli dole, chvíli vedle po skalinách, kolem vodopády a opice. Kromě jiného je v tomhle národním parku i vzácná červená panda a sněžný levhart.

Míjím Enza s Collene a po 2 hodinách se vyhoupnu do 2800, kdy už se cesta pomalu zplošťuje. Ve 3 kilometrech na luční restauraci potkávají oči Natálii a žaludek fried rice egg. Dál už pokračujeme spolu. Na to, co všechno na svých dlouhých cestách zažila, má trošku obavy chodit sama. Jsou nějaké povídačky o sexuálním obtěžování, tak si některé holky berou guidy, kteří je pak ale taky obtěžují. Míjíme armádní oblast, kde kromě hraní fotbalu občas zkontrolují permity, a je to i poslední (a první) kontrola na treku samotném. Děláme pár dealů – sušenky, bounty na vrcholovou odměnu, teplý rakytníkový džus (seabuckberry) či yakgurt (jogurt z jaka). Jak padá sezóna a večer, slevy se nabízejí samy, že za podobné ceny ty věci snad nejsou ani dole v nížině, tak se občas těžko odolává. I dal-bhat by byl za 150.

Domorodci kráčí s pořádnými nůšemi, zatímco hoteliéři mají většinou své muly, chudší lidé si nosí hlavně dřevo na vaření. Jedna stařena, která mě poprosila o vodu, mi dokonce nabízí i úžasný zážitek a barterový obchod. Ale výměna mého batůžku za její nůši mi zrovna nepřijde teď jako ideální kulturní obohacení.

A když jsme u těch obohacení. Zklamáním, i když očekávaným, je i bordel podél cesty. Obaly od sušenek, čokolád, petky dláždí okolí stezky. Binec většinou dělají nepálští guidi. Zahraniční turisté se to občas snaží sbírat včetně Enza, rozmisťují tady i odpadkové koše, ale úklid v přírodě domorodce člověk asi nenaučí. Aspoň ten národní park by mohl pár rupií pustit nosišům, kteří zpátky chodí stejně s prázdnými nůšemi. Ale co je ještě horší než bordel kolem, je koukat mlsně a smutně na ty obaly od čokolád na každém kroku. Nikdy jsem neměl takové chutě na bounty, snickersky a marsky. Kor když jsem to nestihl před cestou nakoupit, tak tohle je regulérní mučení.

Natálii není úplně ok, tak zakotvíme v Langtang Village (3430 m) při jednom z prvních dřevěných domků, který má jen jídelnu a dva pokoje. Rodina bydlí vedle v kamenné původní místnosti, kde kuchtí a spí celá rodina. Na ceny v menu už kašleme a domluvíme cenu večeře s čajem dopředu na tři stovky. Za tmy dorazil i dost mimoňský Číňan. Byl tu s kámošem, ale ten mu nějak zmizel, čímž se naprosto nevzrušuje. Hlavní věc je, že viděl sníh a udělal úžasně fotky, jak ho jí a sněhové zátiší s redbullem. Hot shover je tu skutečně hot, protože místo klasických nefungujících solárů tu jedou na plyn, tak si vychutnávám vařící sprchu. To je taky trek na baterky, batoh 7 kilo, horká sprcha a přežíračky s teplou večeří. Ještě by to chtělo lanovky do kopců a vyhřát to údolí.

Ještě obejdu Langtang Village, což je pořádná vesnice i s lékařskou pohotovosti a desítkami hotelů. Nahoře jsou i řady domorodých dlouhých kamenných domů s vyřezávanými okny, sušícími se hovny a s původním životem. Bohužel nově budované betonové a jasně pokreslené hotely tomu himalájské kouzlo hodně ubírá. S padající tmou ale kamenná část vesnice spolu s kamennými modlitebnými zdmi pod měsícem osvícenými hřebeny vypadají neskutečně.

K zimě se přidává na noc i trochu fujavice, která si vesele pokračuje i skrze mizerná okna do našeho pokoje. Naštěstí hadrů mají v obýváku dost, tak děláme s Natálií pořádnější izolaci. Spacák a dvě pořádně těžké deky na něm nadělají v pelíšku pěkné teplo, že brzy můžu strhat ty funkční hadry. Jen zas ty noční výlezy na záchod... ale i na tu úžasnou oblohu…

Noc: Langtang Village.
Jídlo: snídaně-česnečka 260, oběd-fried rice egg 390 + čaj 55, sušenky 50, seabuckberry džus 50, bounty 120, véča-dal bhat 300
Celkem: 1225 (250 Kč)

92. den: 11.12. LANGTANG TREK III. - Kyanjin Gompa a Tsergo Ri

K snídani dáme čapáti s džemem a medem a razíme, ještě než se vyloupne slunce. Za vesnicí se ostřeji vyhoupneme nad 3600 metrů a dál je to už prakticky po rovince. Obzor v údolí nad cílem v Kyanjin Gompa opanoval mohutný kužel hory Tsergo Ri s 4982 metry. Na potůčcích jsou dřevěné obřadní mlýnky, sem tam stupy, kamenné zdi, vlaječky… konečně Nepál jak vystřižený. K dokonalosti se přidává veliká buddhistická stupa pod štíty. Po 3 hodinách se za novým visutým mostem vyšvihneme nad vesnicí, kde číhají naháněči. Moc aktivní nejsou, stejně jako my, ale když jeden k pokoji zdarma přidá postupně i 40% slevu na své relativně vysokohorsky nepřepálené menu v hotelu Peacefull, jdeme s ním.

Kyanjin Gompa ve výšce 3800 metrů je shluk asi padesátky domů, kde už ale původní život moc nefrčí a všichni jedou na turisty. Takže postelí tu je dost. Dostáváme s Natálií pokojík v patře s exkluzivní vyhlídkou na Langtangský ledovec. Dáváme nudlovou polívku a mažu na vyhlídky, protože mám nějak energie. Natálie ji nemá a bude dnes ve vesnici. Zkusila vyrazit aspoň na nejbližší vyhlídku nad vesnicí, ale ani to nevydejchala.

Zásadní vyhlídkové možnosti jsou tady dvě – pětikilometrové Tsergo Ri s vynikajícím 360stupňovým výhledem a o 200 metrů nižší a bližší Kyanjin Ri, kde jsou zase výhledy na ledovec. Hamounsky jsem dal to vyšší se znatelnější cestou, i když je jasný, že to nemohu stihnout, když vyrážím v jednu, v pět je tma a jen výstup trvá 4 hodiny. A tam zas hapruje to násobení dvěma. Navíc vršek byl zasněžen a v některých úsecích už by se dost hodily hůlky. Zasekl jsem se už na brodění říčky. Ale pak po hřebeni hory se nabíraly metry hodně rychle a překvapivě zprvu i lehce. V jednom sedélku byla i řada dávných stavení. Postupně se výhledy na celé údolí a na nově se objevivší hory na obzorech stávají lepší a lepší. Jen škoda, že dnes poprvé není modrá obloha, ale téměř celá je zalitá mraky.

Dál už to šlo hůř, potkávám dvě skupinky, které potvrzují obavy o zledovatělé zasněženosti výstupové cesty. Objevují se první sněhová pole a i první vážnější bolesti hlavy. Je už po třetí a vrchol Tsergo Ri je stále pěkně daleko, i když vlastně i dost blízko. Ale do tmy a do pádu mrazu tady fakt nemá cenu zůstávat, když si tu lezu tak sám. Pojmenovávám nedaleký kamenitý vrcholek na obzoru za Tsergo Ri Mir s nadmořskou výškou kolem 4700 metrů a po několika minutách ho slavně zdolávám. Tam vidím, že nedaleko je jeden šutr ještě o metr výše, tak dostává himálajské pojmenování Tsergo Ri Mir II a zdolávám i jej a slavnostně otevírám Bounty, která mě hlavně držela při vůli v cestě na vrchol. Výškou 4701 metrů nad mořem konečně po 12 letech překonávám můj výškový rekord z venezuelského Pico Bolivaru. Výhledy jsou naprosto úžasné, zejména na protější o 2 a čtvrt kilometru vyšší Langtang Lirung (7246 mnm). Pár kilometrů vedle je Tibet, z jehož hřebenu akorát padá zdánlivě pomalu, hlasitě a dlouho lavina, kterou chytím i na video. Obloha se začíná vyčišťovat a modřit a výhledy se zlepšují, což znamená, že vše fotím znova a znova, jak je to stále hezčí.

A když začínají odpadat prsty, razím klouzaním v prachu dolů. Na stráních se objevila stáda divokých jaků. V horní části říčky je malý mostek, tak v klidu dorazím za soumraku do vesnice. Další trápení s mytím a horkým kbelíkem (bych potřeboval být trochu větší čuník), vegetable curry a kamnové pokecy s dalšími hosty. Panu majiteli se hotel podařilo slušně zaplnit na to, že ves je prázdná a něco úplně zavřené. V noci vyrazím ještě na úplňkový oblez noční vesnice vychutnat si závěr zřejmě nejintenzivnějšího a nejkrásnějšího dne cesty. Škoda, že se to už nedalo říci o noci.

Noc: Khanjin Gompa, Peacefull Hotel.
Jídlo: snídaně-namazané čapati 215 + čaj 75, obědová nudlovka 160, véča-vegetable curry 300
Celkem: 750 (150 Kč)

93. den: 12.12. LANGTANG TREK IV.

Noc stála za prd. Nepálci dělali mejdan, skřípání dveří na patře by vzbudilo i mrtvoly, nastydlá Natálie chrápe a mě bolí břicho. Aspoň záchod byl na chodbě a nemuselo se dolů na dvorek. I když mráz stejně zalezl i do útrob domu. Musel jsem se přioblíknout jak někde v Austrálii.

Po česnečce už je obloha vymetená. Váhám jestli na další vyhlídku nebo s Natálií po rovince do údolí za Tsergo Ri do Langshiha. To bude rozumnější. Včerejší můstek už je pod vodou, tak hledáme přes šutriskové moře pořádně dlouho nějaký další přechod. I když jsou okraje pokryty ledem, tekoucí bystřina je stále přesně na dva skoky. Po šutriskovém moři se už jde krásně po pěšinách kolem jezera s Tsergo Ri nad hlavou. Ale i občasný malý kopeček je najednou hrozný záhul na tělo i nohy. Neuvěřitelný rozdíl proti včerejšku.

U staré vesnice s ruinami vidíme na obzoru černou skálu, kterou určíme za konečný bod naší cesty u sbíhajících se údolí, kam se vyškrábeme na finální rozhledovou a jídelní pauzu. Vůkol sněžné varhanoidní hřebeny, ledovce, škoda, že se otáčíme, i když by se dalo jít mnohem dál. Ale já chci dnes už sestoupit o něco níž do Langtangu, abych pak v jednom dni mohl sejít až na autobus. Nepálské dny hrozně rychle utíkají.

Cestou zpátky potkáváme Enza s Colleene. Dávám poslední společné jídlo s Natalií (téměř italská pasta – ony tyhle specialitky tady stojí stejně jako nepálské pokrmy, kterých si za užiju dost dole v nížině za hubičku) balím, platím a loučím se. A hned na mě padá trudomyslnost. Konečně po dlouhé době jsem s někým pokecal i za jiná témata než „where are you from“. Navíc ty úžasné hory kolem, když už jsem se sem doplazil. Po pár desítkách metrech vážně přemýšlím, že se vrátím. Ale bohužel musím dál a sám. A ještě že jsem neotočil, druhý den údolí zapadalo sněhem.

Zapadajícím sluncem osvícená sněžná hora mě doprovází až k Langtangu, kam docházím po soumraku. Už nikoho neodchytávají a náš předvčerejší hotýlek je obsazen, ale sestra přes potok místo mít určitě bude. On totiž každý má v každém místě, kam jdete, sestru nebo bratra, u kterého se musíte také ubytovat. Ale domluva je na stejné ceně a tentokrát to je pořádný a nový hotel Red Panda. Jen v něm není ani noha. Synátor majitelky mě dotáhne do kamenné chýše, kde je trochu teplo u kamen a ukuchtí pořádnou kupu smažené rýže. Sice mi vůbec nerozumí, ale furt mi čumí do notesu, co právě píšu. V noci si ještě dám další kochací procházku po vesnici, protože tohle je konec skorotibetského klidu.

Noc: Langtang, Red Panda hotel.
Jídlo: snídaně-česnečka 180, chleba 130, lemon tea 50, oběd-egg pasta 250, véča-fried rice egg 300
Celkem: 910 (180 Kč)

94. den: 13.12. LANGTANG TREK V.

Unikátní ráno, vstávám v 6:30, tak snad dnes něco stihnu. Mám totiž co dělat. On normálně není takový problém dostat se až do Shyaprubesi, ale nesmí se přijít s nápadem si ten závěr ozvláštnit. Venku je ještě tma, ale nezdá se úplná zima. Asi ty všechny hadry, co mám na sobě, mají nějaký efekt. Ještě najít někoho, kdo chce mé prachy a vodu, která nezamrzla. Pomalu klesám, je zamračeno a hory utopeny v mracích. Chudák Natálie nahoře. Ale i zdejší krátké úseky vzhůru jsou furt problém. A to mě odpoledne čeká výšvih o 250 metrů. Zatím si ale užívám do dvouapůltisícové pozvolné klesání. Když ale přijde delší a prudší, ozve se nalomená kůstka v chodidle, na kterou jsem od Patagonie úplně zapomněl. Píšu poznámku do deníku: „objednat doma na rentgen“. K tomu se přidalo i operované koleno, které jsem aspoň mohl pořádně utáhnout, ale to chodidlo občas bodlo, jak když tam střelí. Trooskaa.

V Lama Hotelu jsem v 11:15 (nahoru to trvalo celý den) a relaxuju u smažených nudlí s citronovým čajem (ani jsem už nekoukal na menu a určil si rovnou cenu). Další úsek dolů kecám s jedním domorodým klukem než se rozloučím v Rimche.

Normálně by byl už jen dvouhodinový sešup k Bamboo a pak po rovince do městečka. Ale je i druhá cesta přes Sharpagon, která kopíruje kopec. Na mapách to vypadalo po vrstevnici, ale víceméně to stoupá, i když až na jednu-dvě výjimky to nejsou žádné delší krpály. Na tomhle úseku jsem nepotkal turistu, ale i zde byly dvě vesnice, kde byly možnosti ubytování. Cesta je místy vytesaná ve skále a kroutí se po stráních. Brzy jsem o tisíc metrů nad původní trasou a Bamboo, čímž jsou výhledy o dost lepší. Tedy „byly by“, ono je po krátkém sluníčkovém intermezzu zas pošmourno, a je to horší a horší, údolí za mnou úplně v mracích a řítí se na mě déšť.

Cesta prochází řadou druhů vegetace od luk po jehličnaté lesy. Naproti přes údolí je ohromná vesnice s tisícovkami terasovitých políček, které se táhnou aspoň na jeden výškový kilometr, než padnou hluboko do strží. Sherpagon je milá vesnička a první regulérně zemědělská na trase. Jediný nově postavěný barák je rozbořený – byl to krátký pokus usadit zde školu. Za vsí hledám cestu na obzoru někde mírně pode mnou, až jí nacházím zas o řádný kus výše. Tohle se opakuje hned za několika ohyby. Začíná krápat, zvedat se vítr a v lesích padá tma.

Za ohybem v 2700 jsou výhledy na všechny údolí a městečko Shyaphrubesi přímo pod nohami. Mít tak křídla… Začíná to konečně klesat a objevují se známky civilizace příslušící k vesnici Khangjung. Opět zemědělská vesnice a cestičky se kroutí mezi vysokými kamennými zdmi. Mají tu i chrám a mnich ukazuje na další křižovatku. Takže doleva a po pěšině hodně zvostra dolů po serpentinách.

Zezdola už je slyšet příšerné zmuzicírované troubení náklaďáků. Ještě nedávno byl Shyaphru konec světa, ale teď je odsud nová silnice na nedaleké čínské hranice, tak se sem začíná valit čínská kvalitka (hraniční průsmyk je ve výšce pouhých 1800 metrů). Nahoru kráčí rodinka, přichází ke mně vysmátý kluk a bez pozdravu vychrlí „give me money“. Zasr… civilizace. Já chci zpátky do hor! Teď už mě nečeká nic jiného. Z města se linou songy na všechny strany, na hřišti je zřejmě svatba nebo pouť, tak je celé město tam. Do kopce jsem minul několik řádně ožralých Nepálců. Závěrečný sešup v prachu a akorát s pádem tmy v 17:15 jsem definitivně dole. Sláva. Úžasný trek. Nechápu, že jsem v Himálajích teprve teď poprvé. Ale určitě ne naposled. Bohužel 4 měsíce poté právě zde řádilo nejsilněji nepálské zemětřesení a právě Langtang Village byla totálně pohřbena pod zřícenou horou. Z vesnice zůstala pouze polovina jednoho domu. Čili tolik k snaze o popisně nalákající spisek. Dnes vše bude jinak, ale zas ten návrat o mnoho let zpátky bude na chvíli dělat himalájskou turistiku autentičtější, turistů bude méně a valutový příspěvěk pro místní cennější.

Hlavní úkol s lístky na zítra se nepovedl, ale jsem v hotelu Peacufull (zřejmě další názvový hit), kde je prodávají, kdyby pan majitel nechlastal na svatbě. Prý ráno a zůstávám tu v pěkném pokojíku. Už zase ale bude ten zvyk v podobě placení za ubytování. To jsou móresy… V hotelu je jen jedna čínská rodinka. Než zbaštím nudle a kolu, zmizí i majitelka a zamkne za sebou hotel. Já chci ven, ale bez šance. Nikdo tady není, vše zamčené, v oknech mříže. Aspoň půjdu brzy do postele, když zítra v půlsedmé musím na bus s výhledem 24hodinového trmácení.

Noc: Syubrabesi, Peaceful hotel, 250 za pokoj.
Jídlo: oběd-smažené nudle a čaj 250, večeře-smažená rýže 190, cola 40
Celkem: 730 (150 Kč)

< zpět (Káthmándú)   |   úvod   |   DÁLE > (Pokhara)