• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Nepál - Pokhara a Annapurny

95. den: 14.12. 24 hodin v Le Bus

Dle očekávání v půl sedmé město i hotel vyspává opici a venku jsou jen turisté hledající lístky na bus. Snad to řidič moc nepřehnal (bohužel jo). Nakonec skutečně mi v našem hotelu napíšou lístek. Mám na výběr mezi expressem a courákem, tak to nechávám na něm a dává mi courák, kde je větší naděje, že vyjede. Za řidičem mám spoustu místa i výhledu. I když tady bych snad radši ani nekoukal. Řídí asi 16letý magor, má furt ruku na klaksonu, jede jak blázen, pomalejší vozy vytlačuje ze silnice na předjetí, aby po 500 metrech zastavil pro nabrání dalších pasažérů. Ale nemusí ani na záchod, protože litry tekutin vylučuje zásadně neustálým pliváním.

Prší a některé úseky v uježděném bahně po nedávných sesuvech s pohledem stovek metrů do údolí s tímhle cucákem za volantem mě snad poprvé vedou ke strachu v buse, že to neberu ani jako fajn horskou dráhu. Bus se plní neuvěřitelně, na střechu se v dešti evidentně nikomu nechce. Mně je ale po přejetí sesuvů fajn, krajina je nádherná, všude terasy, údolí pode mnou v mracích. I rychlost docela odsejpá. Děláme dvě zastávky, včetně asi toho místa s podáváním rice & hepatitis, což mě přece jen trochu postrašilo, tak jedu hlavně na sušenkách (což mi ale určitě nevadí). Express bus nakonec také vyjel, ale předjel nás až krátce před Káthmándú.

V něm jsme už v 15:30, přejdu na autobusák pro co nejpozdější bus do Pokhary. Stejně pojedu přes noc, tak radši zabiju tady večer než být ve tři ráno v Pokhaře. Vybral jsem od okýnka něco jemně dražšího v sedm a pohled na docela slušné autobusy s wifinami venku navozoval pocit, že by to nemusel být děsný verk.

Do odjezdu v deštivém zimomřivém nečasu projdu okolní tržiště a obchoďáky až do nového poloprázdného Buddha Mallu na další nepálskou specialitu – knedlíčky Mo-Mo. Jsou různě plněné, vařené nebo smažené, a chutnají jak empanády, což je s omáčkou mňamózní. Čas a zimu tu dobiju v teple u mobilní knihy.

Tak byl to verk. Neomylně ten největší ze čtyřiceti busů kolem. Vevnitř už byly narovnány obrovské pytle krámů, přes které jsme se museli proplazit pod střechou a podivné pánské osazenstvo. Lezu dozadu, což taky nebyl nejlepší nápad, ale aspoň tu byl klid (pokud se nejelo). V šejkru skáču o půlmetru a při bouchání se hlavou o strop se spí těžce. Dělá dlouhé zastávky, že jsem přečetl čtvrtku Století samoty a sežral kilo mandarinek. Po půlnoci ale bus odstavuje kamsi na 4 hodiny, které umožní docela nerušený spánek.

Noc: v buse do Pokhary
Jídlo na cestě: chipsy 30, voda 20, palačinky 25, kobliha 20, smažené mo-mó 100, čaje 15-20, balík nepálských sůš 40, mandarinky 50/kg
Doprava: bus Syubrabesi-Kathmandu 340, bus Kathmandu-Pokhara 425
Celkem: 1125 (230 Kč)

96. den: 15.12. POKHARA

Pokhara je druhé největší nepálské město, ale i tak si udržuje poklidnou atmosféru, kterou dokresluje nádherné okolí na břehu jezera Phéva Tál a hned za posledními domky vybíhají hory a odevšad je vidět bílý hřeben Annapuren. Slouží jako výchozí bod k nejznámějším trekům – až třítýdennímu Annapurna Circuit, či kratšímu Annapurna Base Campu a týdennímu kolečku s cílem na Poon Hill. Nicméně vždy je třeba ještě dalších posunů na start treků. TIMSy i vstupenky jdou zařídit zde. Je tu horolezecké muzeum, další kopcoidní vyhlídky a množství dalších méně známých treků po osídlenějších horách. Turisté a jejich veškeré zázemí je soustředěno podél jezera, čemuž i domorodci říkají Lakeside.

Tma jak v pytli a pustý megaplac asi bude už hlavním nádražím v Pokhaře, i když všichni pokračují na sever na lokální busák. Postupně se objevuje ruch i místní autobusy, i když objevení těch na Lakeside trvalo o dost déle. Ulice ještě chrápou a vzhůru jsou jen taxikáři. Čas ani nálada hledání ideální postele nepřeje, tak skončím v louňáckém New Tourist hotelu (ušmudlaný pokoj za 330 se sprchou venku) a padnu do postele. Sice si vždycky řeknu, že druhý den se kouknu po něčem lepším. A i vedle v hotelu měli krásný pokoj s koupelnou za pětistovku, ale nakonec to vždycky zakončím tím, že se mi nechce balit a přesouvat. Vždyť jde jen o přespání.

V deset juknu ven, je zataženo, ruším budík a chrním do jedné. Je tu náznak slunce, tak vyrážím na vyhlídku na nedalekou Peace Pagodu na jih od města. U řeky vytékající z jezerní přehrady je mostek, na kterém hlídkují vojáci a důrazně varují před přepadením a zloději. Byla o tom zmínka i v jiných cestopisech, tak to kolem Pokhary asi úplně oukej nebude. Cestu k pagodě lemuje oplocený les a terasovitá políčka, která rychle zaplavují betonové obludy. Od plechové vesnice se stoupá k pagodě po lesní cestě a kamenných schodech na hřeben až k vrcholu, kterému vévodí oslňující bělost Mírové pagody.

Ta je překvapivě nová a postavená japonskou neziskovkou (po druhé světové válce se zavázala postavit ve světě sto těchto mírových pagod). Tady v Nepálu ji začali stavět v 70. letech, ale brzy po převratu ji vláda zbourala. Po 30 letech se začínalo znovu a výsledek je pro oči určitě příjemnějším než pro nohy. Od pagody jsou parádní vyhlídky, pod nohami celé jezero, hned nad ním vyhlídkový kopec Serangot, a za tím bílý hřeben Annapurna Range.

Dolů mě jeden kluk sveze k hlavní silnici na motorce. Možná mi nabízel i výuku angličtiny ve škole (což by si děti moc nepomohli) nebo to taky mohlo znamenat požadavek o příspěvek pro školu. Naučit angličtinu bychom potřebovali spíš my oba. Na hlavní silnici naskakuju na první bus. Sice nejede na Lakeside, ale od křižovatky u letiště se to dá jakžtakž dojít. Na rohu kupuju sůši a limonádu a prodavač nadhazuje téma, jak je v Nepálu levně. Tak mu říkám, jak půllitrové pivo u nás stojí od 30 rupií (v Nepálu 150). Dám ještě noční žrací obhlídku okolí a chrnět jdu až po půlnoci. Tady zítra někdo zas nebude ranní ptáče.

Noc: Pokhara, New Tourist hotel, 330 za pokoj
Jídlo: lemon tea 30, voda 20, sůši 15, limo 30, súši 30, special nepali set 305
Doprava: busíky po městě 2* 20. Celkem: 800 (160 Kč)

97. den: 16.12. Jezero Phéva Tál

Dopoledne bloumám podél jezera, kde vyrostla parková promenáda s cetkami, půjčovnami loděk a restauracemi. Voda je slušně čistá, odpadky jsou jen na dně. V severní části Lakeside je kultura o dost autentičtější, bahnité ulice a nízké ceny. Půjčuji si na odpoledne slušně vypadající kolo a chci zajet za jezero dál do údolí. Do jezera se vlévá řeka v široké deltě a hluboké bažině, ve které se koně pasou po břicho, dál políčka a vše ohraničeno hradbou kopců. Na malém stoupání po silnějším záběru ale prdlo železo přehazovačky. Zpátky se mi nechce, kor ne pěšky. Nějak to nahodím a s velmi lehkou nohou pokračuju aspoň do vesnice Pane. Stejně mě už stačil z kola rozbolet zadek. Doruplo to už jen jednou před koncem. S nastalým volnem se naložilo tím, že se sežralo všechno, co mi přišlo pod nos. V malé restauračce dávám chowmein sup (má to nějaký nepálský název), v pekárně s téměř bavorskou nabídkou výborné zákusky a pečivo, piva, oříšky a tak dál. V centru Lakeside to žije, všude spousta podniků, jak někde na španělském pobřeží.

Došlo i na pohledy (10-20rupek), které tu mají pěkné a velké. A dokonce prodávají i známky (do Evropy 35 nebo 55, každopádně méně než s Českou poštou do vedlejší vesnice). Jen se nedoporučuje to házet jen tak někde, protože pak prý známky zase odlepí. Kromě toho jim taky nesedí počty na kalkulačkách, tak mu to radši namačkám sám a dostávám s kyselým ksichtem peníze zpátky správně. A něco málo dorazilo až do Čech.

Noc: Pokhara, New Tourist hotel, 330 za pokoj
Jídlo: banánová palačinka 100, tvarohový šáteček 40, apfel štrůdl 40, cola 35, chowmein sup 80, masala tea 20, donut 15, cheesecake 80, pivo 130, cake 50, voda 20
Půjčení kola 100 za odpoledne, prádelna 60/kg, pohledy a známky á20-35
Celkem: 1140 (230 Kč) + suvenýry a pohledy

98. den: 17.12. Vyhlídka NARANGOT

Ráno jak vymalované tak vylejzám brzy, ale po včerejším vyprání všech věcí od hotelu samozřejmě ani přes slib není suché nic. Uličkami se snažím dostat k nedaleké poště, ale nějak jí míjím s pořádnou distancí. Na obzoru se tyčí Annapurny, tak bez zdržovaček k nim, než zapadne slunce. Vzhledem k tomu, že to nezdržování vyšlo na 4 hodiny, bylo to asi dost jedno. Od místního busiště zahýbám vlevo mezi baráky do polí (tuhle informaci jsem si mohl přečíst taky dřív a dojet sem busem).

Z rovinatých políček vybíhají kopečky a po jejich hřebenech měla vést cesta (hotel půjčil docela dobrou mapu Pokhary). Jenže kopec zplanýrovali novou silnicí a začátek cesty se nekoná, ale fragmenty bývalé pěšiny se dají najít. Sunu se vzhůru za stále lepšími výhledy na zvětšující se Annapurnu. Po výšvihu do sedla se dostávám do vesnice a na asfaltovou silnici, která se klikatí až pod vyhlídku. Platí se tu vstupné, ale první (a poslední) místo, kde domácí platí stejně jako turisté (30 rupek). Pro pěší jsou schodišťové zkratky obsypané krámky, dnes většinou zavřenými. Na vrcholové vyhlídce je několik staveb, praporků a hlavně přímo pod nohami velkolepý pohled do údolí a hned za ním na celý Annapurnský hřeben s převýšením 7 kilometrů.

Vede odsud i přímější cesta do Pokhary, a to šestikilometrový schodišťový kamenný masakr přímo k jezeru. Prochází se vesničkami, políčky, lesíky a furt schod za schodem, kterých na 700metrovém převýšení bude slušná řádka.

Dole jsem se nejvíc těšil na brownies z včerejší pekárny, ale už má zavřeno. Tak aspoň dám grilovanou rybu, jako druhou večeři smažené kuřecí momo a pokračuji ve večerním obžerství, protože zítra vstupuju do Indie a tam si dám trochu dobrovolnou dietku. Hotelová prádelna mi ještě ztratila triko, takže použitelné zbyla dvě. Ale že by se omluvili či vrátili prachy, to ne. Tak tady pohledy na poslání nechávat nebudu. Snad aspoň ten lístek na zítřejší bus na hranice, co jsem u něj kupoval za 650, bude v cajku.

Noc: Pokhara, New Tourist hotel, 330 za pokoj
Jídlo: grilovaná ryba+hranole+salát 250, konev čaje 60, momo fried chicken 100, šáteček 25, kešu oříšky 140...
Celkem: 1060 (210 Kč)

99. den: 18.12. Cesta do Indie

Setmělým městem vyrážím na turistický autobusák, který je asi 20 minut odsud. Zacházka k poště nepřidá mnoho. Jen postavení jehlové schránky na dopisy do oploceného a zavřeného areálu není nejvhodnější. Přelezu plot a peláším na busák s pozadím ranně ozářených Annapuren. Můj autobus na indickou hranici do Sunauli moc turistický nebude, když v něm jsem bílej jenom já, zato spousta slepic a kuřat. Ale sviští to rychle, ani pauz na jídlo moc není. Ty stejně radši nevyužívám a debužíruju jen sušenky. Podél cest rostou stejné betonové baráčky se šumnými vylepšeními, které jsou od Taiwanu přes celou Asii. Ani tady na venkově Nepál nepůsobí nějak zvlášť chudě a extra bordelovatě.

Stoupáme do hor a národního parku (z těch nehorských je oblíbený nedaleký Chitawan). Zmalované kamióny s polepenými i čelními skly mají dost problémy, dva míjíme čerstvě v příkopu a třetí se těsně před námi opřel o autobus, tak tu vytuhaváme na dvě hodiny. Odpoledne projíždíme Bjurkani, kde opět rozšiřují silnici na budoucí dálnici stylem ubourání prvních deseti metrů každého baráku. Tomu se říká posun uliční čáry. Původně jsem se chtěl tady i zaseknout, protože nedaleko odsud je rodiště Buddhy Lumbini, ale přesuny se snažím už minimalizovat a radši trávit více dní na jednom místě a pak mi dneska končí vízum.

Končíme na hranici Sunaili, která má správnou atmosféru - tisíce lidí, prodejců všeho, do toho poskakující narvané kamióny. Omylem na poprvé projdu až daleko do Indie, aniž by si mě někdo všiml. Vracím se zpátky do Nepálu, utratím zbylé rupie za vodu, kolu a výborné placky s omáčkou a teď už jen přes správnou místnost pro výstupní razítko. Dhanjabád a feri betaunla (dík a navi).

< zpět (Himálaje)   |   úvod   |   DÁLE > (Indie)