• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
USA: Las Vegas a Údolí smrti

35. den: 15. 10. SEQUOIA NP

Národním parkem Sequoia se klikatí Generals Higway, která vystoupá nad 2000 metrů. Zbytek parku je pokryt mnohadenními stezkami a několika stanicemi rangerů. Už tu řádí medvědi, tak nechybí v kempech bedny na jídlo, cedule na silnicích a bobky na pěšinách. Podél silnice je pár nevýznamných vyhlídek a skal. Ráno jsme protáhli oudy u Crescent Meadow, kde jsme se se Zuzu v ranní mlze navzájem ztratili a náháněli se 2 hodiny mezi sekvojemi. Takže sekvoje… o to tu běží. Respektive spíš o sekvojovce obrovské. Nejmohutnější stromy na Zemi s červenou kůrou, vždy zelené, výškou až 80 metrů (příbuzná severnější sekvoj vždyzelená v NP Redwood má ale až 120 metrů) se stářím až 3000 let (ani to na prvenství nestačí, protože borovice osinatá mívá až 4700 let).

V horních partiích parku už červené kmeny sekvojí a jejich štíhlý tvar vládnou lesu. Z jedné padlé je udělaný i nezbytný autotunel. Přes skalní vyhlídku Moro Rock se přesuneme do Lesu gigantů s nejslavnějším zdejším obyvatelem – Generálem Shermanem (84 metrů na výšku a 11 na šířku). Jeho prvenství je složitě vysvětlováno na mohutnosti, protože ty ostatní logické rekordy sekvojovcům nepatří. Ale macek je to pořádný, což umocňuje relativně malá koruna až na vršku. Mohutnost kmenu se trochu ztrácí jen, když si na porovnání k ní vlezou Američané s typickými figurami, takže je lepší před něj nacpat Zuzu.

Na NP Sequoia hned navazuje národní park Kings Canyon. I ten má svého sekvojového obra – 82metrového Generála Granta. I na něj ušili jeden světový primát, a to 12metrovou šířku při zemi. Nechybí ani novinářské příměry ve stylu 20 lidí potřebných k obejmutí, kdyby dřevo bylo naftou – auto by z něj mohlo objet zeměkouli 25krát, nebo že by se do stromu dalo nasypat 159 tisíc basketbalových míčů. Kolem Granta je pěkná okružní stezka mezi dalšími desítkami sekvojů, které jsou pojmenovány po amerických státech. Některé z nich už padly a v dutých kmenech se v minulosti i bydlelo.

Sekvojovce jsou u země ohořelé a občas je prohořelý celý kmen. Furt nám cpou katastrofické kalifornské požáry lesů, ale nedávno si uvědomily, že bez požárů sekvoje hynou. Tak u jejich pat zakládají rangeři lokální požáry a občas cíleně zapálí celý les. Kolem jednoho takového požáru zrovna jedeme, pár hasičů je kontroluje a čoud potopí celé další údolí. Když tudy projíždíme zpátky v noci, les si dál hoří už bez kontroly. V temné noci z kmenů létají jiskry a plamínky, což má neopakovatelnou atmosféru. Jen aby jim do toho trochu nefouklo.

Přejíždíme přes kopce do hlubokého Kings Canyonu. Protlouká se jím úzká silnička s pár výhledy a menšími vodopády až na konečnou k rangerovi, odkud se dá udělat několikadenní okružní trail přes Glenn Pass. My sotva obkroužíme les a říčku kolem parkoviště. A za tmy už vyjíždíme z parku na Fresno. (dnes 235 mil)

36. den: 16. 10. YOSEMITE NP - Yosemite Valley

Na další hvězdný národní park máme dva dny. Do Yosemitů vjíždíme jižní cestou přes Wavonu s historickým hotelem (úplně na začátku je další sekvojový okruh Mariposa). Dopoledne je nejlepší vyjet na Glacier Point s výhledy do Yosemitského údolí se všemi jezírky, vodopády i nejslavnější skalní stěnou El Capitan s výškou 900 metrů. Kolem je pár skalnatých trailů, včetně sestupu do údolí a pokračování k dalším vodopádům. Ten největší Yosemitský patří k největším na světě s kumulovanou výškou skoro 800 metrů. Ale dost často, jako dnes, mu chybí jedna, pro vodopád docela důležitá, věc – voda. Obkroužíme pětimílový okruh přes skalnatý kopec Sentinel Dome a vyhlídku Taft Point naproti Kapitánovi.

V údolí je kompletní turistická infrastruktura a nehorázné autodavy. Vše je důkladně vyasfaltováno, v centru rozsáhlá parkoviště i kempy a noční život. Ale lesy, říčka Merced a osvícený Kapitán už dají příjemnější pocit. Necháme se spolknout zdejším Bibione, kde v roubené velkorestauraci dáváme pizzové kolo od vozu (23$). Temným lesem vyrazíme ještě pod vyschlý Yosemitský vodopád a na spaní sjedeme před park k El Portalu na rybářské tábořiště. (120 mil)

37. den: 17. 10. YOSEMITE NP - Tioga Road

Druhá, v zásadě zajímavější a téměř liduprázdná část Yosemitů jsou hory Sierry Nevady, kterými se klikatí silnice Tioga Road až k Mono Lake na druhé straně hor. V Tioga sedle silnice překonává tříkilometrovou nadmořskou výšku. K ní vyjíždíme několik hodin přes vyhlídkové a paloučkové zastávky. Postupně se dostáváme už jen na holé bílé skály, ze kterých se občas prodere pár jehličnanů.

Z průsmyku vystoupáme k jezírku Gaylor. Sedlo vyplnily žluté trávy, mořská oka, meandrující potůčky, asi nejfotogeničtější kout klasických Yosemitů, jak si je člověk přesně představuje. Přes hřebínek s výškou 3200 mnm končíme u Gaylor jezera, ale pokračovalo by se i dál k hornímu jezeru a ruinám dolu Great Sierra, kdyby to někde bylo napsáno a nepřečetl jsem si to až teď při psaní na internetu.

Prolezeme ještě stezky včetně kousku Pacific Crest Trail kolem Tuolomne Meadows v echt severské krajině se smaragdovou vodou řeky Tuolomne a s pár vyvěrajícími horkými prameny. A to už musíme balit přírodní saky paky. Teď už nás čeká frmol pobřežních velkoměst. Večer máme sraz s kamarádem Zuzy v San Franciscu, tak máme co dělat, přejet Kalifornii napříč. Přes ohořelé lesy sledujeme Toulumne river až k serpentinám Mokasínu a za Oakdale se necháváme zblajznout dálnicemi do aglomerace sanfranciské zátoky. Cílem je Mountain View se sídlem mnoha firem zdejšího Silicon Valley. Zájezdy Japončíků se sem jezdí fotit před centrálu Googlu. Nám pro dnešní večer ale stačilo vychlazené pivko a likvidace zbylých slivovicových zásob, které kupodivu unikly pozornosti Marcelky. Opět se zde bydlí v bytových rezidencí se společnou prádelnou na čtvrťáky, tak pošleme pouštní a horský prach do zdejších trubek. (dneska jsme přidali 285 mil na celkových 10 tisíc amerických kilometrů)

38. den: 18. 10. SAN FRANCISCO

Dnes si beru dovolenou a necháme se provézt San Franciscem českým domorodcem. Jen ze všech sanfranciských ikon jsme vlastně kromě Golden Gate neviděli nic. Ale tak o most tu jde hlavně, přes něj profrčíme na vyhlídkovou plošinu přes zátoku, ze které díky protislunci není moc vidět. A hned jsme vlečeni na dlabanec do zdejších přímořských městeček s poklidným kavárenským životem.

Vracíme se do ulic San Francisca (tímhle směrem se platí mýtné 7$ za most). Honza má auto s manuální převodovkou, což na zdejší rozjezdy do kopců moc není. Sjeli jsme kamsi do centra s baráčky a mrakodrapy z počátku století. Jedno prolelkované odpoledne není na Frisco ideální, ale furt lepší než zítřejší výjeb s Los Angeles.

Supermarket, basa piva a zpátky do bytu, kde trochu neplánovaně trávíme další noc. Večer balíme a vyhazujeme neskonalé množství reklamních materiálů, které se nám nashromáždily, a které nakonec posloužily hlavně k vyrovnání podlážky v kufru. Na čtení žádný čas nebyl. Začínám mít pocit, že už bych taky mohl vědět, kam vypadnu z Nepálu a mám trochu svrbění odkliknout letenku z Delhi rovnou domů před Silvestrem (jednosměrka do Mnichova za 7.5 tisíce), ale naštěstí ještě zaváhám kvůli zjištění možnosti denního stopoveru v Kataru.

39. den: 19. 10. Highway číslo jedna

Asi jsme neměli nechat vše na dnešní den, když v osm večer máme být na letišti. K tomu nám totiž chybí 650 kilometrů, které chceme projet po pobřežní silnici číslo jedna, která patři k těm nejscéništějším vůbec. Vyrážíme hodně brzo, ale než se prodereme k prvnímu dotyku s mořem v San Jose Creek, je už horoucí dopoledne.

Kroutíme se po pobřeží, ze kterého rostou pobřežní hory Santa Lucia. Silnice je chvíli vytesaná do jejich úbočí, na pár místech překlene elegantními mosty údolí, občas sjede k divokým plážím. Když stáhnete okýnko, lehce podle čichu natrefíte na pláže plné válejících se pětimetrových a dvouapůltunových lachtanů, kteří okupují pláže v tisícihlavých počtech. Zebry o něco dál už překvapí o dost víc. A to tak, že ani nevytáhneme foťák.

Nudnější části zkracujeme po dálnici 101, kde ale sto mil před Los Angeles začíná doprava houstnout a čas povážlivě ubývat. Váhání jestli pokračovat po pobřeží nebo to napálit po dálnici vyhrává dálnice, která se ale někde téměř zastavuje. Naštěstí letiště je z našeho směru na začátku Los Angeles a jak sjedeme z hlavní dálnice na městské dálničky, doprava mizí. Máme půl hodiny na zastávku u slavné Bejvotčí pláže v Santa Monice. Ve tmě ošpláchneme nohy v oceánu a projdeme molo obsazené rybáři.

Ještě dotankovat na plnou a nechat se unavigovat šipkami kolem letiště na vrácení auta. Odevzdávání auta je jak na běžícím pásu, trochu to zkontrolují, odečtou si těch 450 dolarů za jednosměrné půjčení a ještě si k tomu přiúčtují dva galony benzínu po 5,5 dolaru, který se na posledních 15 kilometrech vypařily od plné čárky. Na tachometru máme 7230 mil, za 25 dní jsme ujeli 6586 mil (10600 kilometrů).

Shuttlebus nás odváží na letiště, které tu nemá asi žádnou centrální halu a každá aerolinka má svůj vchod s chlívečky. Při čekání se hodí wifina, které ve spojení s pošťouchnutím od Zuzy znamená také objednávku letenky z Dillí přes Dubaj do jordánského Ammánu. Takže letos se domů už nedostanu. Před půlnocí nasedáme na let Air New Zealand a přelétáme do Oceánie na jižní polokouli.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE > (Cookovy ostrovy)