• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

EGYPT 2010
(2. Západní oázy, Farafra - Dachla)

1.2. Farafra

Jediný bus do oáz jede proklatě brzy, tak zase přicházíme o jejich slavnou snídani. Busiště ujde, autobus nevypadá nejhůř, i když bez klima, což může být mimo únor někdy problém (asi tak v 90 % případů). Máme před sebou osmihodinovou jízdu. Z toho se první dvě motáme Káhirou, chvíli dálnicí a pak už jenom poušť se spoustou drátů. Poušť docela mění barvy, jen žádná ta žlutá dunová klasika. Máme tady šutroviště, skály, Černou poušť, která je černá, za průsmykem Bílá poušť, která je pro změnu bílá s trochou písku. Hlavně pohledy na tu Bílou s vystupujícími křídovými šutry mezi vysokými útesy vypadají impozantně.

První stovky kilometrů není vůbec nic, jen jedna restaurace uprostřed ničeho. Pak následují roztroušené oázy, které tvoří řetězec osídlení. Některé oázy jsou i stopadesát kilometrů dlouhé a nacpe se do nich půlmiliónu obyvatel, takže ta romantika s pár palmami to zrovna není. Egyptská vláda se sem snaží vystěhovat obyvatele z přelidněné delty.

První oázou je větší Bahríja. Díky konkurenci a velikosti je možná na výlety do okolí ideální. Na autobus tady čeká pár naháněčů. My se půl hodiny škvaříme na slunci, které zvedá teplotu nad momentálně obvyklou dvacítku. Dál projíždíme několik checkpointů, policajti si zapisují cizince a jejich počet si předávají dál. Námi vybraná oáza Farafra je ze všech nejmenší (údajně, míjíme ještě menší osady, kde ale už asi nebude vůbec nic). Padáme z autobusu, já doslova, a to sakra bolí ještě pár dní.

Při vjezdu do oázy je navoněný prázdný resort Al-Badawiyya s bazénem (pokoj za 220-250). Krátce po příchodu hned volali celníci, jestli sem dorazili bílé huby z autobusu. Jdeme hledat dál, odchytává nás jeden vyžírka na grilované kuře (to je u Davida, jak zamávat mrkví oslovi). Přílohy i voda byla za další bůry a kuře nebylo grilovaný ale vařený. Fuj. Ale naproti byl slušný a levný hotel (souběžná ulice s hlavní, směrem ke stromům naproti muzeu Badra).

Jdeme na centrální kopeček s ruinami staré citadely a touláme se velkými zahradami mezi potůčky z vyvěrajících pramenů. Večer zkoušíme sehnat někoho, kdo by uměl zařídit výlet do pouští. To je ve Farafře fuška. Přes hotel dohodí týpka, který nás bere ke svojí rodině a rodině svojí rodiny, u něj doma nám ukáže fotky a plány cesty. Nakonec se plácneme přes kapsu na dvoudenní variantu, moc smlouvání se nám nevedlo, takže máme za 750 auto s přespáním, žvancem a odjezdem zítra po poledni. Ještě se necháváme svézt ke studním na noční koupačku pod úplňkem. Studny jsou pár kilometrů za městem, kdy z trubek prýští horká voda do bazénků, kde se dá fajn vycachtat. Sice to připomíná kaliště nad elektrárnou, ale proč ne.

Noc: hotel El Waha ve Farafře 70/pokoj, s koupelnou
Bus Káhira - Farafra 55 + za batoh 1, výlet na studně *50. Celkem cca 170 L

2.2. Farafra - Bílá poušť

Dopoledne prošmejdíme zahrady s palmami všeho druhu, projdeme město a vylezeme na vedlejší bílý křídový kopec nad lagunou připomínající bolivijské solné pláně. Nakoupíme vody a skáčeme do jeapu.

Tady přišel základní problém, včerejší dohazovač a majitel nejede a místo sebe poslal nějakého morouse, co sotva umí anglicky a jakoby kuchaře, který je úplně na nic. Tihle průvodci jsou na pendrek a celou dobu je mezi námi berlínská zeď. Jejich maximum spočívá v zastavení v nějaké lokalitě a větě "thirty minits". Aspoň je klid.

Ale krajinka Bílé pouště je fantastická. Nejdřív tu máme písek s osamělými ztopořenými ofoukanými bílými křídovými šutry, o fous dál skály, ze kterých trčí stovky mohutných kopců, občas je tu nějaká velká bílá obroušená skála, jednou po deseti kilometrech z toho trčí osamocený strom, zato všude jsou pozůstatky života díky skořápkám bývalého moře. Jen roztroušené a těžké černé valouny místy změní bělobu za čerň.

Jinak je to celé národní park, platí se do něj vstupné, ale vstupenky, které před nimi leží, prý nemají. Naši řidiči si aspoň pokecají, a že se máme projít.

V závěrečné části jsou opět bílé skály, které se rozlezly do nejroztodivnějších tvarů od atomových hřibů po kuře. U toho nejprofláklejšího, který je symbolem parku, trávíme západ slunce. To bohužel napadlo i zájezd Japonců. Ale jinak naprostý klid a krása. Chrníme pod skálou, naši slavní průvodci udělali ležení, rozdělali oheň a dobrý žvanec na způsob leča s čavabčiči. To přílákalo i pouštní lišky, které si začaly tipovat terén. Se západem slunce nepřichází klemra, ale stejně při zachumlání pod velbloudí deku by se to snést dalo. Blechy z deky nám dělají navíc průvodce ještě nějaký ten den.

Noc byla úžasná, obloha plná hvězd zpočátku bez měsíčku v místě, kde kromě malé Farafry není jediné světlo v okruhu dvouset kilometrů, vypadala úchvatně. O půlnoci se přidává úplněk a osvítí celou poušť. Se ty noční výlety na záchod takovými kochačkami docela protáhly. No a jiní to celé zachrápali.

Noc: v poušti
Ostatní: výlet do Bílé pouště *750, vstup do parku 40
Celkem cca 420 L

3.2. Bílá poušť - Farafra - Dachla - Charga - Asjút

Kde jinde by měly dávat pouštní lišky dobrou noc než tady. Doslova. Během noci postupně nabíraly odvahu a zbaběle před úsvitem nám ukradly sandále. Ještě, že jsme boty schovali do auta, ale moje značkové tescovietnamky zmizely nenávratně. Průvodcům čórly po jedné, ale radši je brzy zahodily. Aspoň jsme hledáním sandálů pěkně procourali okolí, než nám připravili snídaní a mohli jsme jet do civilizace, kde nás zkasíroval pan šéf. Právě jel mikrobus do další oázy Dachla, kam jsme se trmáceli pět hodin na napěchované lavici, kdy mi zbývalo asi 50 cenťáku pro sedinku.

V Dachle jsme se už nenacpali do další dodávky odjíždějící o oázu dál. Taxikáři by po ruce byli, ale... Čekáme, než se sejde osazenstvo na další dodávku. To je otázka času s dost nejistou odpovědí. Aspoň jsme krafli se spolucestujícíma ze slovinské Portorože.

Čas někdo využil popíjením čaje a někdo couráním polorozbořenou citadelou, z jejíhož vršku po projití hliněným bludiště domků a uliček byl fajný výhled. Asi třikrát objedeme ještě celou oázu v zoufalém hledání dalších cestujících a po několika hodinách vyrážíme.

V největší oáze Charga jsme za tmy. Tady už je busů povícero. Z mapy to sice vypadá ideálně na spoj do Luxoru, ale tou cestou to prý nejezdí a musíme do Asjútu na Nilu.

V Asjútu nás vyhazují na neznámém místě před půlnocí. Jeden spolucestující se o nás čtyři postaral a domluvil taxikáře ve starém žigulíku na vlakové nádraží za pět babek. Asjút byl hlavním centrem protituristického odporu a fundamentalistů Muslimského bratrstva, tak je to tu hlídané o něco víc. U vstupu nám byl přidělen policajt, který nás hlídal až do odjezdu správného vlaku. Egypt má prakticky jen jednu trasu podél Nilu a i takhle v noci jich jezdilo dost. Většina vlaků jsou asi couráci, do kterých nás neposadil. Dali jsme čaj a v jednu nám ukázal na přeplněný rychlík. Slovinci to vzdali a já se uvelebil na stojáka ve dveřích. Šťastnější se uvelebili v horních žbrdlincích pro zavazadla, ostatní se káceli v zatáčkách a do toho projížděli servíři s čaji. Furt jsem nevěděl, jestli bude lepší jet do Luxoru nebo až na konečnou do Asuánu, ale tohle rozhodlo pro koupi jízdenky jen do Luxoru (ve vlaku je to asi za stejné pidiceny jako v pokladnách a studenti to mají ještě o třetinu níž).

Noc: ve buse a vlaku směr Luxor
Minibus Farafra - Dachla 25, minibus do Charga 13,
minibus do Asjútu 22, taxi *5. Celkem cca 65 L