XV. Kolumbie - Tayrona National park
4.3. Karibské pobřeží - NP Tayrona (den 45.)
...Původně jsem chtěl vlézt ještě dnes do národního parku někde u hlavní brány a zbytek nocí strávit někde na plážích v hamakách. Jeden by myslel, že už nebude žádné plahočení a jen se budu posouvat podél pláží a za tři dny dojedu na letiště. Tak úplně to tu zase není, přejít za pár hodin pětistovkové kopce v žáru vyprahlé džungle zas není úplná procházka. A to hned teď snad není tak nutný, kašlu na to a booknu vyvoněný hotýlek u brány parku a plahočení přijde na řadu až další den. Dnes bude leháro, sprcha, postel a přežíračka. Vystupuju tedy už v Calabazo u Casa Blanca, což je resortová zelená oáza i s bazénem pod palmami, kde jsou asi ještě dva hosté.
Tak do bazénu, stejně se tam za kopcem v moři moc plavat nedá kvůli nebezpečným proudům.
Večer zajdu do vesnice na zmrzlinu a pivo a v hotelu si dám fish a chips.
V noci přichází ještě pocestný ze Zimbabwe. Bydlí již měsíce nějak v lesích v parku
a občas sjede sem do civilizace.
Noc Casa Blanca 36000, bus Cartagena-Sta Marta 48000, SM-Tayrona 6000,
patacon 1500, fish&chips 20000… 127000 COP (40$)
5.3. Tayrona NP - Playa Brava
Národní park Tayrona se rozkládá podél Karibiku do kopců, které pak přechází do pětitisícovek Sierry Nevady, a je hojně navštěvován hlavně kvůli plážím. K některým se dá dostat jen lodičkami, jinam i pěšo či autem. Nezávislí turisté nejhojněji najíždí na východní konec, kde je u hlavní silnice ofiko vstup Zaino do parku s tučným vstupným (50-60 tisíc, některé měsíce je ale celý park uzavřen – to naštěstí o týden míjím). Od brány se ještě může popojet 4 kilometry a dál jsou už jen dle libosti písečné pláže a spousta možností přespání v chatkách, stanech či hamakách. Píšečné pláže jsou obklopeny žulovými obrbalvany, za nimi kokosové palmy a hory, skoro jak na fotkách ze slavných seychellských pláží. Nejnavštěvovanější pláž, kde kroky většiny končí, je San Juan. Tam je šílený lidojem, kde čas na prázdných plážích trávit nechcete. Naštěstí dál je ještě jedna pláž, kam je to už větší trmácení přes hory. Nebo ještě lépe - vyrazit tam druhým málo používaným vstupem Calabazo u stejnojmenné ulice a pěkně celou trasu zokruhovat. Takže tak.
Ráno si ještě užít dovolenky, zaplavat v bazénu a zablbnout s erárními rotvajlery. Ve vesnici do sebe nafutruju zásoby, arepu s vejcem, vodu, colu, empanádu a pořádnou kouli zmrzliny. Do národního parku nevybírají na tomto vstupu kupodivu klasické 60tisícové vstupné, ale jen 2tisícové mýtné a jakési obskurní pojištění 5000/den.
Stoupám lesní cestou kolem pár chatrčí. Časem jsou výhledy na hory a děsné vedro. Jde to ztuha, nabízený odvoz motorkou do kopce by byl lepší, ale takhle ten trek má aspoň drobnou váhu. Stromy i celý park jsou suché na troud. Měsíce už nepršelo a sytá zeleň zmizela. Na zlomu je poslední barák a pěšinou už jen klesám, chvíli po hřebeni nebo řečištěm, kde mezi obršutry v potocích nezůstala ani kapka vody. Ve větvích občas zarachotí opice, a pak už je tu jen pár motýlů a šedých ptáků. Klesám dlouho, leje ze mě a údajných 8 kilometrů trvalo 4 hodiny.
Kolumbie
Casa Blanca v Calabazu
Kolumbie
NP Tayrona - přes hory
Kolumbie
..a doly
Kolumbie
Sestup k moři
Kolumbie
Trocha života
Kolumbie
A finále - Karibik
Kolumbie
Z Ohňovky napříč Jižní Amerikou...
Kolumbie
Zátoka
Kolumbie
Dnešní ložnice
V zátoce s pláží Playa Brava je jeden rezort s několika dřevěnými chýšemi na kuřích nožkách, spoustem místa na stany pod kokosáky a s připravenými hamakami u pláže. Nic jiného než hamaku v altánku s výhledem na moře nemají a mě čeká vůbec první spaní v tomhle. A teď poslední kroky k moři na sever Jižní Ameriky a dokončit tak celou cestu započatou před lety na druhé straně kontinentu v Ohňové zemi v Ushuayi.
Mají tu ten zákaz plavání kvůli silným proudům, tak se jen oplachujeme ve vlnách. Sílu mají pořádnou. Pláž sice není z nejdelších, ale lidí je tu jen pár. Voda je docela studená, ale rychle se to poddá. Chvíli se válím a už mi to tu přijde dost nuda. Tak se tu nudím až do večera, projdu pláž a placaté pobřeží řečišti do údolích. Pak se dlouho čeká na společnou večeři, tak dočtu Hanzelku a může se jít spát
V hamace to není žádná sláva, ale nakonec najdu polohu skrčence připomínající tvar lidského těla,
ve kterém zde Indiáni pohřbívali do těch hrnců, a prospím se do rána.
S klapkami a špunty samozřejmě, protože zas uprostřed noci řval kohout. Šmejd jeden.
A to ho mají dokonce namalovaného na koupelnové chatce. Ale v té malbě je pod
hladinou oceánu utopen. Tak to je v pořádku. Kromě toho byl
v noci i pěkný vichr a kemp průběžně bombardovaly kokosáky.
Noc Playa Brava 35000/hamaka, vstup do NP 2000 + jakési pojištění 10000,
večeřové těstoviny a džus 30000… 92000 (29$)
6.3. Tayrona NP
Původně jsem se chtěl posunout jen na jinou pláž u vstupu, ale když už zítra jedu na letiště, hodila by se postel a sprcha až někde u silnice... Jenže ta je 17 kilometrů a rozhodně ne přímo cestou, když hlavní dnešní misí jsou pláže. A už na tu sousední pláž se musí vyšplhat zpět vysoko do kopců a zas dolů. Přes tři hodiny trmácení ve vyschlé džungli. Cesta vede přes vesničku Pueblito - jedno z nejstarších předinckých osídlení v zemi, kde je několik teras. Skoro takové malé a nedaleké Ciudad Perdido, což je dnes nejslavnější kolumbijský trek. Taky byl v úvaze, ale člověk se tam plahočí 4 dny a vrací se stejnou cestou, je to celé s průvodcem, stojí to asi 600 dolarů, zas nějak mega to nevypadá - vlastně je všude jen jediný záběr na ty kruhové terasy (i když z Machu je taky jen jediný záběr a je tam toho trochu víc), a treky v džungli není nic, co bych už vyhledával.
I tohle předincké místo je oficiálně zavřené, ale na mé vedlejší pěšince žádná zábrana nebyla, a že jsem v předincké vesnici mi došlo až v jejích útrobách. Čekal jsem tu nejdřív i normální vesnici, ale byly to jen repliky dávných chýší a dál už byly jen ty kruhové vyvýšené terasy, na nichž chýše stavěly. V okolních balvanovitých jeskyních byly oltáře a to všechno si užiji aspoň v naprostém samotě. Naškubu mandarinky a klesám dlouze k pláži po hodně vzdušné dávné indiánské stezce. Na ty schody mezi valouny snad nikdo od 16. století nešáhl. Z téhle strany bych si ale už zákazu a ostnatého vysokého plotu určitě všiml. No nic.
Kolumbie
Snídaně
Kolumbie
Předincká vesnice Pueblito
Kolumbie
Oválné terasy
Kolumbie
Dávné cesty
Kolumbie
Playa Nudista
Kolumbie
San Juan Playa
Kolumbie
Seychellské pláže
Kolumbie
Večery
Kolumbie
Katedrála v Santa Martě
Teď vymetu všechny pláže. Krásně dlouhá a prázdná je Playa Nudista. Tenhle název dost lidí asi odláká, stejně jako tabule s počty utonulých. Zato ta slavná San Juan vedle je neskutečný lidojem. Jsou tu stovky lidí, ale místo je to parádní, dvě srpkovité pláže, uprostřed skála s vyhlídkou a hamakami na spaní. Dole je i restaurace a osada desítek erárních stanů. I šnorchl se tady užije na trochu korálů a velké rybky na útesech. Odpoledne se to trochu vylidňuje, ale to už taky pokračuji k dalším plážím.
Tradičně to uzavírám, ale ostatní to měli vypočítané lépe
než já, protože k cestě dorážím až za úplné tmy. Poslední 4 kilometry k hlavní silnici
se už radši nechám svézt poslední motorkou.
Dlouho čekám na bus, než se naložím do taxíku. Samozřejmě jsme se ani nerozjeli
a bus akorát projíždí. Aspoň jsme si pokecali. Nechám se vyhodit v centru Calabazo
u krámku se zmrzlinou. Naproti naberu pití a sůši a dorazím opět do Casa Blanca
do své postele a do bazénu. Super to dvoudenní trečík.
Noc Casa Blanca 36000/postel se snídaní, motorka k silnici 3000,
taxi Do Calabazo 5000… 64000 COP (20$)
7. 3. Santa Marta
Klidný a pohodový rozjezd dne, protože odlet mám až večer. Pomalu balím, blbnu v bazénu a přibyl nový pes. Se chodí toulat do parku na pár dní. V poledne vyrážím, bus staví před vrátky hned a končí v centru Santa Marty, které je dnes zaplaveno trhem. Je tu bílá katedrála a náměstí menších koloniálních baráčků. Na to, že je to nejstarší americké bílé město vůbec (1525), nic moc. Nechybí ve starém baráku obligátní a pěkné muzeum zlata v Casa de la Aduana i s historií zdejších kmenů a okolí. Na předměstí pak mají ještě haciendu, kde zemřel Simon Bolivar. Na nepříliš vzhledném nábřeží slunce vypaluje a čekám dlouho na správný projíždějící bus až na aeropuerto.
Letiště je ideální kousek od města a přímo na pláži. Tady pod stromem se jeví fajn nechat se ošplouchávát až do času odletu. Z Blablacaru na cestu z Mnichova do Prahy přišla slavně první odezva, ale tím to končí. To je taková kravina. Na checkinu mně ale nabídnou dřívější letadlo a místo dvou hodin mám jen dvacet minut do odletu. Ale i to se stíhá v pohodě a čas navíc v bogotském salónku se jeví fajn ještě více.
Bogotský salónek Mastercardu El Dorado je obrovský, s mnoha místnostmi, tak je postupně zdolávám přes sprchu, snacky, večerní bufet, kterému stejně pro mě vévodí místo kuřat spíše čokomousse a ovoce. Až na závěr mám bar, na který ze čtyř hodin už zbylo málo, tak jsem sice přežrán, ale nikoliv ožrán. Každopádně ale tuto návštěvy Bogoty považuji za zdařilou.
Boeing 737 společnosti Avianca do Evropy je hodně prázdný,
což poněkud kontrastuje s panikou za pár dní,
kdy se čeká týdny na evakuační lety do Evropy.
Koneckonců příští měsíc nepřežila ani ta Avianca, a to
byla druhá největší aerolinka kontinentu
(a to moje galapážské TAME krachlo ještě o něco dřív).
Každopádně teď mám pro sebe trojsedačku,
na čemž už se dá uvelebit. Desetihodinový let uteče,
když se stráví spánkem naležato osm hodin. Ještěže jsem se přežral v salónku,
protože jídlo Aviancy byla břečka. Zavedli také nový předodletový výmysl o důkladném
uložení dek a polštářů za záda. Je to Boeing, tak se asi předpokládá, že to
po vzletu bude padat. Ale zdatně vystoupáme nad bílé peřiny,
které osvětluje nádherný měsíc.
Bus Tayrona-Sta Marta 6000, SM-letiště 2000… 5.5$
8.3. Mnichov
V Mnichově je rázem večer. Jsme tu dřív, což mi moc nepomůže, když se Blablák už neozval. Poslední vlak se minul o fous, žlubus to tu míjí jen jednou denně hluboko po půlnoci a Flixbusem bych si o moc nepomohl a navíc je divnej a teď i drahej. Objednávám tedy žlubus (499), který to tu mine za 10 hodin. Uff.
Z tranzitu nás vyhodí, takže do salónku se nedostanu a než skončit úplně venku, uvelebím se v teple koutku u zavazadlových pásů. První dvě hodiny utečou při derby, pak hodně netu, venku vyžrat a vypít letištní edeku a už jen dvě a půl hodiny… V půl druhé přijíždí bus a za okénkem svítí trasa téhle linky vyjíždějící z Janova a Milána. Z těch zpráv by jeden čekal, že už v tom povezou jen pytle s mrtvolami. Ale tenhle autobus ani do Itálie nedojel a odstavili ho před hranicemi. Můžu si vybrat, kterou ze čtyřsedaček obsadit a kupodivu i usnu a nad ránem jsem dom. Původně se domů mělo dorazit jen na vyprání a nastal by vzácný okamžik odletu i příletu z ruzyňského letiště přes Istanbul do Kuvajtu a Bahrajnu na formulky. Během pár dní ale všechny lety i vstupenky zrušili a s rajzováním je šlus.
Tak super. Cesta paráda a bez problémů. Dokončena tak trasa napříč Jižní Amerikou, očekávání naplněna a u Galapág a Ekvádoru i překonána. Kolumbie po nich zůstala trochu ve stínu. Hlavní rozdíl v Ekvádoru a Kolumbii je asi v lidech a nočním životě, který v Ekvádoru nějak nefrčí, zatímco v Kolumbii… darmo mluvit. Proto hraje asi takový prim u řady jiných cestovatelů;-) V Kolumbii mi zbylo dost navštíveníhodných restů, ale ty se asi dlouho splnit nepodaří. To si totiž říkám už desetiletí i u chytlavějších zemí a stejně je to marný.
Sčotově tedy asi takto:
letenka s Aviancou Mnichov - Bogota - Guayaquil - Santa Cruz / San Cristobal - Guayaquil (TAME) /
Santa Marta - Bogota - Mnichov 22.327
vlak Praha - Freising 364 Kč, žlubus Mnichov letiště - Praha 499 Kč
útrata Galapágy 475 $ (10 dní)
útrata pevnina 1000 $ (37 dní)
= takže americká pevnina i s dopravou z Prahy vyšla na 40 tisíc a přídavek s Galapágy tak na 15 tisíc