Z lodního rádia se proklatě brzy ozývá informace, že za hodinu je potřeba vstát. Si dělaj p..? Všichni vypadnou a já v klidu posnídám rybky. Oni mají co dělat. Za dvě hodiny kompletně vylidnit loď, uklidit, naložit a hned zpátky na Island. A mě čeká to Dánsko. Domů je potřeba se dostat do neděle, tak něco ojuknu z toho pevninského Jutska. I když nevím co.
První zastávka je pro nákup vod s bublinkami a nanuky. To se na Faerech nenosí. Ale že bych do půlhodiny v Dánsku musel koupit i lego? Co odsud jiného a přece jim ten hřbitov s takovou pouliční slevou tady nenechám. Navíc náhrobek by se teď fakt hodil. Po 30 hodinách spánku bych v tom pokračoval. Ten kinedril musí být hrozný driják. Přejedu k majáku na velký úklid, sušení a sbalení zimních věcí. A obejdu zdejší písečnou stěnu nad mořem provrtanou betonovými bunkry a zákopy z roku 1943.
Dnešní cíl je nejsevernější pól Dánska jménem Skagen. Cestou pár zastávek na dunách mezi jezírky a lesíky končící nekonečnými plážemi. A na plážích je vlastně válení ok. Tak se válím. Dokonce i kotníček a kolénko namočím. Vedle je přístupný větrný mlýn. A kdybych si přečetl letáky dřív, za zastávku by stál i opuštěný maják Rubjerg. Vůbec v tomhle pobřežní scénáři – pláž-duny-lesíky se dají najít občas pěkné ruiničky.
Dojíždím na severní mys u majáku a pěšo jdu v davu na písečnou kosu oddělující průlivy Skateggat a Kattegat, libůstky to našeho zeměpisáře. Tady jsou davy. Vlnky decentně z obou stran, ale Skutečný nejsevernější bod Dánska je o dva kiláky vedle. Tam po pláži s vyplavenými medúzami při zapadajícím slunci už nejde nikdo. Ono tam taky je lautr nic. Zpět jdu turistickou stezkou písečnou vegetací mezi jezírky, která se mění po sunsetu na hmyzožravá jatka. Hurá, útroby auta. Vzhledem ke stavu okolí to s tím zákazem kempovaní v Dánsku moc vážné asi nebude, campervany stojí v okolí pláží všude.
V letáku jsem našel hezký kostel utopený v dunách, který je kousek od nocoviště. Kdysi byl zrušen kvůli pohyblivým dunám, ale typická dánská kostelní věž zůstala. Prolezu příjemné barevné přístavní město Skagen a posunu se do Frederikshavenu. To je už o dost větší přístav, velké baráky a pustota na ulicích. To o fous jižnější Saeby je skoro vesnická romanťárna – mlýn u řeky, uličky s dřevěnými baráky a ostrovní zámeček je skoro cihlová Červená Lhota.
Po dálnici do Aalborgu na břehu zálivu nebo řeky, či co to tady ten poloostrov krájí. Staré doky se změnily na moderní město s novou architekturou ohybných plechů. V centru za hrázděným hradem si centrum klokotá v zapadlých uličkách a já asi vlezu na smažárny. Posun k dalšímu velkoměstu od AA. I přes pozdní večer je Aarhus obsypán placenými parkovacími zónami s neodhaleným systémem placení. Tak se člověk projde z předměstí pěkným parkem. Turistickým lákadlem města je skanzen Dan Gamle Byn plný historických baráků sestavených do kompaktního města z různých časů – od starých dřevěných po zlatá meziválečná léta a padesátky. Přes den to asi žije nějakou kulturou se vstupným, teď večer je to volně přístupné a všechny baráky mám jen pro sebe. Je toho moc, tak ještě štěstí, že si to mohu prohlédnout jen zvenku, jinak by tady byl celý den fuč raz-dva. Padla tma, ale ještě oběhnu centrum – hodně novoty, nějaká secese a živé pěší zóny. Auta z center vyhnali fest. Až o půlnoci mizím z města, ale spací místo u dálnice bylo nanic. Aspoň jsem vyzkoušel v křovíčku tlakovou sprchu. A že se hodila, protože dnes bylo přes 30 stupňů. Zlatý Faery.
Ráno vedle zastaví auto na východ slunce. Takže sotva 4 hodiny spánku. Dnes tu mám jeden z mála dánských národních parků - Mols Bjerge je soustava poloostrovů a na dánské poměry docela slušných kopečků. Opodální Bregnet church by byl sakra příjemnější šláfplac i s koupelnou, hřbitovy mají vyšperkované. Vedle je v moři ruina hradu Kalo s prastarou silnici. Zaměstnankyně parku doporučuje zdejší velehory na výhledy. Ty dnes díky oparu stojí za pendrek, ale 130 metrů je 130 metrů, tak vyjíždím na Trerebo, z čehož se vyklubala mohyla z doby bronzové. Silnice nemají asfalt, tak tu jedu mezi mračny prachu a pěšími. Ti mají asi radost. Je to ale hezky zvlněná krajinka s vegetací jak z afrických savan a ohraničená mořem na obzoru. Dojíždím až na jih s písečnými útesky a nepoužitelnou pláží. Ale po včerejších městských 30 kilometrech se mi nějak viklá kotník, tak dnes z toho túry nebudou. Ale jsem u moře, najdu si lepší a opuštěnou pláž, autem dojedu metr od vody, vytáhnu skládací křesílko s držákem na pivo a jde se opalovat. A protože je zase přes 30 stupňů, vleze se i do té baltické ledárny.
Ještě dám okruh na vyhlídkový 50metrový písečný útes Jernhatten. A dost přírody, protože už 10 hodin nebyl žádný kostel. Tenhle v Jellingu je rovnou v Unesco, protože jsou u něj historické runové óbršutry z 10. století vztyčené prvním dánským králem a jsou první zmínkou o Dánsku vůbec. Chrápánisko doporučila aplikace hned nad městem u golfového hřiště. Bohužel golfisté byli překvapivě také ranní ptáčata.
Jediná ta známá věc na pevnině je Legoland. Na návštěvu je to sice asi tak o čtvrtstoletí později, než bych si přál, ale tak co. A vstupenka zdarma, která jinak vyjde na 350 DKK, rozhodnutí usnadní. Projdu trochu billundský park a nechám se vcucnout kostičkami a atrakcemi. Pár jich je dobrých, ale adrenalin z toho neprýští. A něco je šílená kokotina. Jsou tu i podmořská akvária, tučňáci a hodně žrádla. Tak si zaharantím a jdu zkoumat baráčky a jejich detaily. Reprezentují jednotlivé oblasti Dánska a něco z okolní Skandinávie. A celý den utekl jak nic.
Jedno z nejhistoričtějších měst je Ribe nedaleko Severního moře. Tady se čas zastavil, baráky s katedrálou jsou na ostrůvku, na kraji je pevnost se sochou české princezny a dánské královny Dagmar, dcerky Přemysla Otakara, které to dotáhla docela daleko.
Pobřežní mělčiny jsou lemovány ostrovy. Dánská obdoba známého německého Syltu je Romo, kam se dá po 10kilometrovém náspu dojet. Pláže ještě nekonečnější, plné kitsurferů a campervanů. Tisíce jich je nacpáno v kempu za dunami. Strašný, ale teplá sprcha se tam hodí. Poslední dánské kilometry vymetám po pobřežní silničce, která ještě zavede na pár hezkých míst jako mlýn a doškové domy v Hojeru, kostel v Rodenasu nebo hraniční silnička na hráz se sunsetem. A to je vše, přátelé. Skoro. Dojedu k dálnici a těším se, jak dorazím na nějaké odpočívadlo aspoň do půlky Německa. Jenže to by ji nesměli zavřít a objížďku táhnout přes centrum Hamburku. To Labe moc těch mostů nemá, tak motání se půlnočním pátečním městem je přesně to, co člověk potřebuje.
V šest večer mi přivezou kuchyň, tak moc camrání cestou nebude. Ale jeden ranní Unesco site se stihne – v centru ospalého města Hildesheim prolezu kostely, dómy, chrámy a náměstí hrázděných baráků s převislými patry. Zase Německo, tak po čtvrtroce musím vyhrabat slinták i kvůli vstupu do kostela, což se aspoň hodí na zatuchlinu v katakombách. No a pak už jen západoněmecké dálnice, kde mají poslední rok poměr mezi opravovanými částmi s osmdesátkou vs normálním stavem tak 1 ku 1. A kdyžtak se to dorazí bouračkou a uzavírkou. Tak na pokec u Milana v Drážďanech už moc času nezbývá a po 22 dnech a 3200 kilometrech jsem dom… pěkný, móc pěkný.