• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(8. Trek na rýžové terasy v Batadu)

6. únor: Banaue - Guihob - Cambulo - Batad

Druhý hlavní hotspot jsou úžasné a profláklé terasy v Batadu. Tahle vesnice je mimo jakoukoli silnici. Po 13 kilometrech od Banaue ještě dvě hodiny pěšo (tricykl do sedla je za 350). Někdo Batad stíhá za den, někdo jen okoukne na hodinku a vrátí se zpět, ale dá se tam přespat a vrátit se ranním jeepnyem. A nebo strávit týden chozením po okolních kopcích.

Snídani dávám v pekárně u radnice a nakupuju pár zásob - sušenky, voda a oříšky (za 15 pesos je v pytli 20 balíčků a v každém tak deset arašídů - by Bursíka trefil šlak). Nic moc na hlavní filipínskou túru. Vyrážím pěšky, 13 kilásků není tak moc a chci to vzít útrobami hor přes Cambulo. To je hodinu a půl hodiny po národní silnici do Kinakinu. Odsud 4 hodiny do Cambula a další dvě hodinky do Batadu s plnou polní a socanskými puchýřovými přísavkami by byl slušný výkon, kor v dešti a mlze.

Betonová silnice rychle mizí, beton se objevuje již jen sporadicky a jezdí se v kolejích plných dešťovky. Jeepneyů jezdí docela dost na to, že má jezdit jeden denně. Po čtyřech kilometrech je Guihob Natural Pool, což je vypuštěná říční plovárna jak z hororu. Kinekin má pěkný kostelík na kopečku. Na začátku je prudká odbočka směr Cambulo.

Supím do kopce po pěšině a přichází první várka deště. Po půlhoďce přichází druhá. Při čtvrté za mnou supí jeep. Jde mu to hodně ztuha, ale nakonec mě předjíždí a nabízí svoz. Tak abychom neurazili. Vevnitř tři hašišáci, sedím na bouchajících se plynových lahvích mezi pytli rýže a ještě z toho vylítne kohout. Cesta je to drsná, ale lepší než pěšo. Přejíždíme hřeben a nabíráme další kluky, kteří už musí na nárazník. Výhledy po překonání sedla by byly úžasný, kdyby nebyla totální mlha a déšť.

Když na chvíli déšť přestává, dávám jim sbohem, abych něco ušel sám. Na moc dlouho nepřestalo a zalejzám pod přístřešek, který je možná viewpointem. Je tu i nemluvný páreček s průvodcem. Naštěstí jejich průvodce promluví, když si to zamířím dále do Cambula, že jestli jdu do Batadu, tak cesta z Cambula se zřítila a detour vede právě odsud ostře dolů do údolní mlhy, což by potvrzovala i nezřetelná cedulka. Tím mě poprvé zachránili.

Za chvíli vyráží a jdu s odstupem za nimi. Rychle mizí a mě začíná dostihovat klouzáním skupinka Skandinávců s průvodcem. Padají jak hrušky. Sešup po vydlabaných schůdcích a dávno zaniklých terasách je drsný, ale zatím zřetelný. To končí u osady, kde ztrácím cestu. Někde nade mnou vidím Skandinávce, tak rychle zpátky. Už je nevidím a zkouším všechny možné cesty, ale končím na držce. Prubnu jednu vrstevnici nad klikatící se soutěskou. Správnost se uvidí až po mnoha kilometrech. Ale nacházet kilometry, když se neví, jestli se jde dobře, je o něco menší zábava.

Za jedním z dalších ostrohů se z džungle vyrojí spektakulární pohled na Batad srovnatelný i se zjevením Machu Picchu: ohromný amfiteátr obklopený tisíci rýžových teras a někde dole uprostřed všeho vesnička. Škoda, že střídavě prší. Kousek pode mnou je ta první trojice. Teďka už s nimi pokecám, jsou to Frantíci Christian a Beatrice s průvodcem Jordanem. Beatrice sice neumí ani kváknout anglicky, ale Christian je neuvěřitelný šoumen a ještě větší fotojaponec než já. Šouráme se poslední a furt fotíme. Tady jsem se už regulérně vetřel, protože prodrat se přes terasy na druhou stranu amfiteátru je srovnatelné s nejtěžšími bludišti. Z těch stovek zídek je jenom jedna či dvě správné a ještě je třeba porůznu přelézt o pár pater výš či níž. Na druhém konci je oficiální vstup s registrací, dobrovolným poplatkem a zfetlým domorodcem lákající do své barabizny na jídlo a spaní. Naštěstí jsou tu i tři rozumnější možnosti. Frantíci končí v rodinném Rita´s s legrační rodinkou (pokoj v dřeveném patře za 150, sprcha se záchodem na dvoře). Jsme tu jediní. Babka něco háčkuje, dědek srandovně pindá, Christian mele úplně k nezastavení, prostě pohoda. Většina batůžkářů končí v civilizovanějším Simons hotelu, ceny pokojů jsou stejný, výběr jídla o něco lepší, levnější a hlavně s domácí pizzou.

Noc: Batad, Ritas 150 za pokoj
Cesta: pěšo Banaue-Kinakin-Cambulo-Batad
Žvanec: 185 P (snídaně-pečivo 17, véča v Simons-pizza 80 a džus 30; nákup-sušenky 18, hnusný oříšky 15, voda 25)
Donation v Batadu 50 P. Celkem cca. 385 P (6,4€)

7. února: Batad - Banga-an - Banaue

Ráno vylezly mraky o pár metrů a terasy byly vidět aspoň komplet. Christian a spol vyráží na blízký vodopád, tak se zase vetřu. Přes vesnici nejdřív pěkně dolů. Ani v centru vesnice není jediný chodník a vše včetně kostela je postaveno na terasách. Vystoupá se na sedlo za vesnicí, kde začíná soutěsková džungle. Tady už se zabloudit nedá. Za dvěma ohyby je parádní vodopád. I když má jen 50 metrů, je sevřený ze všech stran a solidní masa vody padá do jezírka, kde se dá pěkně vyčvachtat. Je sice pěkná klemra, ale tohle si člověk nemůže nechat ujít. Romantika pod padající vodou nebude ani tady. Dělá to slušné vlnky a asi by to ulomilo palici. Zpátky jdu sám, což se v terasách protáhlo. U prvních baráků se už musím ptát, což se zároveň rovná požadavku na 50 pesos. To radši o pár baráků vedle koupím limču i s radou za polovic.

U Rity se sluplo sweet fried potatoes a ze zahrady pomelo. Děda mi mění vycházkovou sukovici za pěknou hůlku. Zpět do civilizace se dá dostat buď přímo na hlavní silnici, nebo zajímavější, delší a mnohem méně využívanou cestou vedoucí nad řekou směrem na Banga-an. Po té jde Christian, tak se s nimi nechám vyvést z Batadu. Předpokládám, že brzy utečou. Přece jen jejich vytrénovaným nohám z túr v okolí Chamonix, kde bydlí, stačit nebudu. Naštěstí kochací fotozastávky je zpomalují na úroveň mého tempa. A když je ještě občas přibrzdí buvol na cestě, je to v pohodě. Za ostrohem počet teras významně klesl a kráčíme v lesích a loukách po stezce vysoko nad řekou. Ve vesnici děti při zdravení už vynechávají "hello" a přechází rovnou k "give me money".

Po třech hodinách se napojujeme na silnici. K Frantíkům se na jejich tricykl už nenacpu. Ale na zastávce stojí i jeepney s dalšíma Francouzy. Průvodce, jehož jméno si už nepamatuju, si ale pamatuje mě, když jsem si to sem včera štrádoval po silnici, což asi není nejčastější úkaz a bere mě na palubu. Zastavujeme v hospodě nad Banga-anem. To je další vesnice v amfiteátru rýžových teras, která se však dá okouknout ze silnice, takže o něco pohodlnější než se plahočit do Batadu. 15 kilometrů se plahočíme hodinu a přežít to v tricyklu musí být síla. Tak řidičovi dávám aspoň kilo.

Nádherné, i když propršené dva trekové dny. Tras je tam pár i na víc dní, jen bez toho průvodce se to občas zadrhne. Na noc zalezu do Grenview kvůli vyrochnění v teplé sprše. Jinak zdejší pokoj byl proti Halfwai kobka. Nákupy cetek, žvance a na moment na internet. Tam už 4 dny visí zpráva od Davidova kamaráda, že potřebuje nutně odeslat na email nějaký ženský z Malaysia Airlines kopii mého pasu a kreditky, ze které jsem letenku platil. Aha, to mám poněkud zpoždění. Už jsem viděl, jak Davida nepustili do letadla, skončil na manilském letišti a ulétl mu spoj do Evropy. Naštěstí jsem vygooglil aspoň jeho telefon, našel na icq Ayssana, který mu brnkl a zjistil, že doletěl v poho, páč jinak by mě asi zabil. Ono asi nápodobně. Na papíru s letem to napsaný bylo, a ten měl on, takže já nic;-)

Z pozdějšího emailu: Docela mi vyhrožovali, že mě do KL nepustí, tak jsem jim slíbil, že jim to do 4.2. pošlu mailem, že tě budu kontaktovat, a že to vyřešíme. Musel jsem před tou ženskou odeslat mail nebo sms. Udělal jsem to typicky po česku. Protože jsem věděl, že to nejsme schopni dát dohromady, tak po odletu z KL jsem se na to vy...(cenzura, pozn. red.) , a to i s tím, že mi vyhrožovali, že budu mít při příštím vstupu do Malajsie problémy, a že mě nemusí pustit vůbec. Vůbec nechápali, že nemáš u sebe mobil a jak můžeš bez něj žít, proč někdo platí letenku za někoho jiného, nebo proč nemůžeš číst maily, když jsi v autobuse nebo v horách Luzonu. Taky jsem se jim snažil vysvětlit, že jsi v horách, a že to tam nebude s netem jednoduché, ale když jsem viděl šanci, že by mne pustili do KL, tak jsem to už pak moc nezdůrazňoval, a že to určitě stihneme. Poznámku o tom, ze většina teroristů, proti nímž tímto bojuji, byli muslimové a že Malajci muslimové jsou, jsem si taky raději odpustil. To jsou radosti. Letím na domluvená piva s Christianem a Beatrice, která jsem jim slíbil, a daroval jim ten dřevěný barák navíc.

Noc: Banaue, Greenview Lodge 200 za pokoj a 40 za teplou sprchu
Cesta: pěšo Batad-Bangaan, polostop Bangaan-Banaue 100
Žvanec: oběd-fried sweet potatoes 60, limča royal 25, véča-curry rice a pivečka 170
Ostatní: pohledy 20, internet 30/45min. Celkem cca 650 P (10,6€)