• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(9. Sagada)

8. únor: Banaue - Bontoc - Sagada

Ráno v půldevět jede jeepney do Bontocu. Šplháme se do slušných kopečků v bahně, dešti a mlze. A pro lepší zábavu se nám auto začíná rozsypávat. Jedou s námi korejské holky, to jejich štěbetání a údiv nad vším doprovázený nadšeným vřískáním je kouzelný. Příroda se začíná měnit a z temně zelených lesů se stávají vyprahlé louky. Před Bontocem nás přehazují do minibusu, který jede rovnou do Sagady, kam stejně všechny bílé huby jedou. Končíme před hotelem s pokojem za 4 stovky. O fous výš je to za polovičku i s pozdějším bonusem mravenčích pěšinek.

Sagada je městečko v horách bez deště, profláklá je jeskyněmi a zavěšenými rakvemi. Jsme ve výšce 1500 metrů a je tu rozeseto 10 tisíc obyvatel. Naprostý klídek, žádný hluk a špína a pohodové klima. Kolem jediné křižovatky je pár hotýlků, radnice, místní chlouba - bankomat, stanice policie (na skleněných dveřích mají na papírech vytištěny pro sichr nápis "glass") a pár hospod (v přízemí pro turisty a první patro pro místní).

První kroky vedou ke kamennému epickopickému kostelu sv.Marie (1905) s kulatými okny a vyřezávaným oltářem betlémového typu. Za ním pokračuju na hřbitov a kopeček ke kříži s vyhlídkami do údolí Ozvěn (Echo Valley). Na pískovcových stěnách jsou zavěšené rakve (Hanging Coffins), což je původní způsob pohřbívání, kdy se duše zemřelého dostane blíž k bohu. Údolím vede pár pěšin, na konci má být jeskyně. Jeskyni nacházím, ale je plná vody a po dvou krocích jsem po kolena v tekoucím písku. O ďouru vedle, no.

Zarostlou pěšinou v krásném údolí a po oklice kvůli bejkům dorážím na konec údolí, kde zpod útesu vytéká říčka. Lonely mluví o teoretické možnosti projít to do druhého údolí, tak se jde. Musím se párkrát přebrodit, po pár zákrutách nastává totální tma, ale je tu pár stop. Po půlhodině vidím světlo na druhé straně, ale vchod je zavalen spadlou kluzkou skálou, na níž sandále pláčou nad vejdělkem. Vracet se fakt nebudu, ale trvalo to a bylo to o hubu. Na druhé straně je další kaňon. Jdu potokem k dalšímu útesu s vodopádem, odkud se vyplazím nahoru. Tahle zkratka asi moc času neušetřila, ale super. Chci stihnout výhled z Kilapan Tower. Bez zkratky se šlo dlouho a došlo až po západu slunce. Ta tower v názvu už v reálu dávno chybí, ale výhled byl parádní. Zpátky beru zkratku a vycházím akorát se tmou u branky hotýlku Mapiya-aw.

Noc: Sagada, Travellers Inn, 200 za pokoj
Cesta: jeepney Banaue-Bontoc 150, van Bontoc-Sagada 50
Žvanec: oběd-fried chicken+džus 125, véča-tuňákový toast 35, voda 35, sůši 7..
Celkem cca 660 P (11 €)

9. únor: Sagada

Hodilo by se pár pesos, ale banka je zavřená a v hotelích eura nevymění. Bóža Čobka s Jyrkou zase řádí a už se vecpu jenom do vietnamek. Dnes by se chtělo zalézt do jeskyně, a to už by potřebovalo průvodce. Objednává se na zdejší radnici na počkání. Pětikilo na tři hodinky do Sumaging Caves + ústí Lumiangu, za 800 průchod z jedné jeskyně do druhé. To už musí být super, protože i ta levnější byla dost neuvěřitelná pro lidi navyklé na prohlídky evropských jeskyní. Chvíli jsem čekal na další lidi, ke kterým bych se přifařil. Objevily se dvě holky, no... na první pohled Němky. Nakonec o fous vedle - Holanďanky. Vyrážíme s průvodcem Jordanem.

Míjíme další zavěšené rakve na skalách a sejdeme do pohřební jeskyně Luimiang. V jejím ústí jsou položeny a pověšeny desítky rakví. Je tu i ta nejfotografovanější s proraženou stěnou a vykukující lebkou. Po dalším kilometru jsme u hlavní jeskyně, věci necháváme v přilehlém baráku, Jordan připravuje petrolejku. Šlo se pěkně hluboko, všude jezírka, potůčky a nejrůznější barevné útvary. Někde se plazíme po krk studenou vodou a na konci je hluboký bazén, kam se skočí do brutálně ledové vody. Geniální.

Ještě courám po okolí. Hrobky se staví i vedle baráků a u jednoho je právě asi stovka zpívajících lidí. Zablbnu si s úžasným ňafanem. Bohužel po chvíli na něj máma štěkla a poslušně odskákal pryč. Ve městě jsem zdlábnul, co se objevilo a v hotelu zalezl k televizi. Poprvé v životě jsem viděl celý film s Chuckem Norisem. Utíkal se sirotčincem z Vietnamu do Thajska - asi Braddock: Missing in Action III. Luxusní záležitost:-D

Noc: Sagada, Travellers Inn, 200 za pokoj
Žvanec: toast 35, 15 rybích kuliček 10, banány 10...
Ostatní: průvodce po jižní Sagadě a do jeskyní 170
Celkem cca 460 P (7,7 €)

10. únor: Sagada - Baguio

Pesa se doluxovaly a ráno stepuju před bankou, abych brzy vypadl. Eura asi vidí poprvé v životě, z novin okouknou nějaký kurz, něco by snad dali, ale za celou europadesátku, což se mi kvůli těm pár pesos do konce Filipín nechce. Naštěstí mám poslední tři dolary, které akorát stačí na autobus do Baguia, záchod a sušenky. Do Baguia přijedu s celými 2 pesy v kapse.

Plné busy jezdí sice každou hodiny, a i když se těch 200 kilometrů cesty zove jako Halsema Highway, člověk je rád za dvousměrné kousky na betonu a trvá to 8 hodin. Škrábeme se většinou v horách a zákrutách. Sedlo překonáváme až ve výšce 2255 metrů, výhledy jsou gut, takže se to vyplatí projet i přes den, když se nesedí na straně stráně.

Baguio je čtvrtmilionové město v půldruhém kilometru výšky na podhůří Kordiller. Americká armáda se tady spokojeně zabydlela před 100 lety, půdorys města navrhnul jejich architekt po vzoru Washingtonu s velikým parkem Burnhamem a jezírkem s plovoucími labutěmi. Moc idylické to ale není - hukot, nepřehledná tržiště, město roztáhlé. Nad městem trůní osvícená Baguiská katedrála.

Louňácké hotely vzaly bagry a nic se nemohlo najít. Zbyl jediný spatřivší nevábný hotel s názvem Mountain Lodge u autobusáku. Pokoj byl šílená kobka, záchody na chodbě úplná hrůza, a škrábání v noci znamenalo, že myši právě rozežírají můj batoh. Ráno se samozřejmě zahlídl další lodge hned vedle a pochybuju, že by to bylo horší. Směnárny byly, ale kurz bída a eura zpátky nikdo neměl. Aspoň můžu po prolezení města ve velkém utrácet v obchodním centru SM. Zase prší, na Borneu to má být ještě horší, tak si nakoupím i deštník Esprit.

Noc: Baguio, hotel Mountain Lodge, 250 za kobku
Cesta: bus Sagada-Baguio 220
Nákupy: 275 P (banány 10, džus 9, sůši 18; hranolky 30, hamburger 18, cola 15, čokodonuts 24, čokokoule 26; nákup v supermarketu 125-předpokládal bych, že hlavně sušenky), deštník 315
Celkem cca 780 P (13 €)

11. únor: Baguio - Clark

Letiště Clark, ze kterého se mělo letět, je bývalá americká vojenská základna u města Angeles. Z něj udělali vojáci jeden velký bordel. Na město čas nebyl, bus z Baguia jede asi 5 hodin a čert ví, jak pak z Angeles do útrob letiště. V osm ráno na letiště jede z Baguia přímý bus a nějaká ta hodinka k dobru se už tam zabije. Stejně bych to tady prospal. Hodinka se moc nezabila, nemůže se dovnitř letiště a všichni sedí venku. Jsou tu dva stánky s jídlem a na obzoru sopka Pinatubo. Zaletí sem tři letadla denně a široko daleko není nic. I kdyby jo, do toho vedra bych nevlezl. Trošku změna proti Kordillerám. Opačně se na to zvykalo lépe.

Při čekačce jsem nahodil řeč s Malajcem Ricardem. Dvě hodiny před odletem nás pustili do letiště, skásli o odletový poplatek 500 pesos a o zbytek pesos se postarala směnárna. Boeing AirAsie byl zaplněn sotva ze čtvrtiny a po dvaceti filipínských dnech zvedám krovky směr Borneo. A s Filipínami je šlus. Nakonec by to stálo za návrat. Pár věcí by ještě za okuk stálo - oželený Vigan, nejdokonalejší sopka Mayon, rýžové hory severně od Bontocu, divoký ostrov Palawan a další mořské záležitosti. Rozhodně příjemná to záležitost i na jihovýchodní Asii. Furt je tu levně a živobytné náklady se tu dají udržet pod 10 eury na den.