• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(12. Niah national park)

20. únor: Hranice - Miri - Niah

Na dalších padesát kilometrů do útrob Malajsie bereme jiný bus, tentokrát malajský za malajské peníze a malajské ceny. Řidič jako první zástupce Sarawaku je v pohodě, tak to snad bude příslib, že to bude o ždibec lepší než v Sabahu, což by být "prý" mohlo. V autentickém deníčku na tuhle řečnickou otázku mám poznamenáno po prvním dnu odpověď "houno". Ale s odstupem času bych potvrdil to "prý".

V Miri končíme na benzínce, odkud se dírou v plotě prolejzá na dálkový autobusák. Tady je trošku konkurence, křiku a nadbíhání, protože se dá jezdit prakticky jenom jedním směrem a společností je výrazně více. Busy ale nádherný a jízdné stejné (do Kuchingu 80 babek). Já mám v plánu projet to tu město sun město během dvou týdnů. V Miri je prý prdlačka, ale taky se našli lidi, co si to tu pochvalovali - nábřeží, pohoda, rybky do žaludku a tak. No, já skočil na první bus do sto kilometrů vzdáleného Niahu.

Národní park Niah s ohromnou jeskyní by měl být tři kilometry od města Niah. Nicméně na lístku jest napsáno Niah Junction, což zavání ryanairovštinou. A taky že jo. Dvě hodiny jedeme hrbolatou silnicí, podél které je minimum osídlení a minimum lesů, protože horizont ovládly olejové palmy. Občas se přes ně prožene požár a obzor opanují jen ohořelé pahýly.

Niah Junction je samozřejmě jenom ohromné parkoviště, benzínka a tržnice na hlavní silnici. Město vyprskly bůhvíproč deset kilometrů do džungle na břehu řeky. Řidičská mafie chce padesát, po chvíli standardních třicet babek za cestu do parku, a deset do města. Sice na celé auto, což se většinou rozumně vydělí pokud člověk není sám a není před setměním. Po delší době zkusím autostop. Místní sice dost nechápavě koukají a mávají taky. Naštěstí místní Číňani jsou bystřejší a soukají mě do svého vypulírovaného súvka. Jedni stopaři tu projeli Borneo skoro zásadně jen s Číňany. Sice do parku nejedou, ale hodí mě až k bráně.

V parku je mrtvo. Po páté se to tu zavírá, takže to bude s ubytováním zajímavý. Objeví se rangerka. I když to není nejfrekventovanější park, je zde opět spousta ubytovacích možností, od dvoupokojových vilek, několikalůžkové dormy až po možnost stanování. Jen ty dormy zrušily, což byla jediná rozumná možnost pro alone cestovatele a chtěli by zaplatit celý pokoj se čtyřmi postelemi, což se zase nechce mně. Ono v parku jsou jen čtyři turistické nohy. Beru si jakože stanování, k čemuž mi teda chybí stan, ale kdyžtak tu mají terasy i altánek.

Samozřejmě první připomenutí období dešťů přichází v nejblbější chvíli a prší celý večer a bude pršet celou noc. I když momentálně je řeka ve svém korytu, ještě před dvěma týdny tu bylo všechno metr pod vodou, což je znát. Vyrážím před park k domorodcům do kantýny a pokrafám s Rossarií, která se v dřevěném domku tísní se svými pěti dětmi. Za tmy mi zbývá už jen cafetérie v parku, kde k jídlu mají jenom smaženou rýži (5R). Nicméně tady musím zabít dlouhý čas do doby, než vyrazím někam na kutě.

V noci se přiřítí vysmátý staříci, co si dali výlet do džungle v téhle noční průtrží a prej to byla pecka. Jsou, dle jejich slov, z Obamalandu a poprvé jsem viděl ty poblázněný typy do tohohle typa. Prej když mluví, to je jako symfonie, ale Bushe museli hned vypínat. Paní cafetériová občas něco prohodí kolem a nakonec z ní vypadne rozumná věta, ať se natáhnu na podlaze. Koneckonců někdo z rodiny to tak udělal už taky, i když jejich výhoda v podobě matrace pod sebou je nezanedbatelná. Jsem na to nějak málo tlustej a kosti všude tlačej. Ale devět hodin se tu prochrnělo jako nic.

Noc: Batu Niah Park 5 R (kempovné)
Cesta: bus BSB-Serai 6 B$, Serai-Kuala Belaid 1 B$, Kuala Belaid-hranice 5.5 B$, bus hranice-Miri 5 R, Miri-Niah 10 R
Celkem asi 12.5 B$ + 26.5 R (12€)

21. únor: Niah Cave

Před osmou platím vstupné do parku (v Sarawaku už všude jen 10 ringošů). Kromě jeskyní je tu už jen jedna trasa na vršík Bukit Kasut, ale to by bylo na jiný den a momentálně byla zavřená. Dorazil i jeden Amík, se kterým se za ten den několikrát budeme míjet, než definitivně zmizí v labyrintu poslední jeskyně.

Přeplouvám bahnitou řeku na druhou stranu do skutečných útrob parku. Tady je několik stavení, včetně muzea parku. Celá cesta je po dřevěných chodnících na pilotech, ale nějaký protiskluzový řešení by na to prsknout mohli. Po dešti je to trošku o držku, což je tady vlastně furt. Džungle je celá podmáčená, pod nohama potůčky a jezírka s vážkami. Dostávám se až k bloku krasového masivu, do něhož se zařezává potok. Celé vápencové království se skládá ze tří volně přístupných jeskyní, které sloužily jako přístřeší už před mnoha tisíci let, ale i relativně nedávno. Dodnes jsou využívány sběrači vlaštovčích hnízd, kteří 60 metrů nad zemí, zachycení na pár kůlech, sbírají tuto podivnou věc, která se po vysušení stává drahou delikatesou. Zlatý hranole. První skoro symbolická jeskyně je Traderská. Je to spíše ohromný převis, kde sídlili obchodníci s hnízdy. Po schůdkách se kráčí k Velké jeskyni Gua Kira. Už se leze po kopci, takže jsou krásné výhledy do zeleného údolí lemovaného bílými vápencovými bloky na druhé straně.

Velká jeskyně je jako fakt velká, a to tak velká, že je to malý slovo pro ni. Jenom ústí do jeskyně je široké čtvrt kilometru a vysoké 60 metrů, což ho dělá snad druhý největší na světě (a jsme zase u toho druhý a třetí nej...). Úplně nahoře ve stropních džbánech se nepochopitelně pohybují sběrači hnízd s lucerničkami. Jeskyně se proplétá masívem, má několik východů a hlavní trasa vedoucí skrz je vybavena lávkami. Nicméně osvětlení si musíte donést vlastní. Ve tmě kráčím skrze desítky schodů do užšího tunelu vydlabaném říčkou a po hodině dorazím na konec jeskyně. Tady je odpočívadlo, tabule chytrejch řečí a pokračuje se do džungloidních útrob masivu plných motýlů a obklopených skalami.

Cesta končí výstupem k Painted Cave, kde jsou hlavním lákadlem pravěké červené malby na skále. Moc toho vidět není, ale je to šikovně vyphotoshopováno na cedulích předtím. Jeskyně je už menší, vzdušná a na rozdíl od sauny předtím i suchá, takže tady malby mohly vydržet. Na dně jsou vykopávky, naleziště dávných člunů a tak, které jsou k vidění v muzeu u vstupu. Zpátky musím přes Velkou i Traderskou jeskyni s drobnou odbočkou. Dohromady jsem v jeskyních strávil tři super hodiny.

K centrále parku jdu řádnou oklikou přes domorodou vesnici Tangap s longhousy na březích říčky. Všechno je dřevěné, nejdřív to vypadá hodně staře, autenticky a domorodě až do okamžiku, než na konci vesnice člověk zří novodobou typizovanou výstavbu satelitních longhousů. Zpátky to lze vzít ještě jednou oklikou, chodníčkům se už občas postavily do cesty spadlé stromy, ale přece se nebudeme vracet po stejných cestách. Nějaký čas se zabije v muzeu a totálně zlitej jdu i s oblečením pod sprchu. V parkové cafeterii mi opět nabízí smaženou rýži čili friedrice. Jinak jsem docela zřízenej. O slovo se důrazně hlásí opět Jyrka s Bóžou Čobkou. Aspoň že Drath byl vaporizován.

A pro labužníky vlašťovčích slin a trusu v ceně 2000 dolarů za kilo máme i recept z www.labuznik.com.
Polévka z vlaštovčích hnízd (pro 4 osoby)
Ingredience: 60 g vlaštovčích hnízd, 1 litr kuřecího vývaru, 1 lžíce drceného syrového cukru, 1 kuřecí celé prso bez kosti a kůže, 1 bílek, 2 lžíce rýžového vína, trochu soli, 1 lžíce kukuřičného škrobu + 1 lžíce kuřecího vývaru
Příprava: Hnízda vložit do studené vody a nechat je nabobtnat po několik hodin, nebo do druhého dne. Pořádně hnízda prohlédnout a vybrat jakákoliv peříčka atd. Hnízda dvakrát povařit. Nalít na ně vodu a povařit je po 5 minut. Vyjmout je a vyždímat. Znovu je propláchnout a vyždímat do sucha.
Kuřecí prsa očistit od blan a vaziva a roztlouct je sekáčkem na maso na kaši, smíchat je se škrobem a lžící vývaru. Musí vzniknout středně hustá kaše. Do hrnce nalít vývar a když prudce vaří, tak tam přidat hnízda. Snížit teplotu a vařit, až hnízda změknou, což potrvá asi 2 hodiny. Asi 30 minut před koncem vaření do kuřecí kaše nakapat víno. Pomocí vidličky našlehat bílek a lehce jej vložit k masu tak, aby nebylo vše příliš promíchané.
Když začne polévka znovu vařit, tak tam přidat kuřecí směs a cukr. Osolit a znovu přivéct k varu a ihned v miskách podávat. Tak teda fakt dobrou chuť.

Z prázdné centrály si to razím do města pomalými nepotícími kroky, což znamená hódně pauz a velmi titěrné tempo. Míjím pár baráků a nervních psů, občas se zabořím do bahna, které chodníček pokrylo do výše čtvrt metru. Taky se míjí první had, ale někdy by se čék bez těch primů obešel. Město na okraji civilizace je docela velký. Taxikáři to hned zkouší za 30, nakonec by to šlo za deset, ale stejně zkusím stop. Než stačím dojít za město mávat, Číňan na motorce mi zastavuje, že mě hodí na Junction.

Tam se chci motat až do setmění, trochu pokecáme, něco vypijeme a v místních velkožrádelnách do sebe něco nafutruju. Konečně nějaká smaženina. Pokus o zmrzlinu končí nákupem jumy, což jsou nějaký čokoládový sojový fazole (hnus). Život dálkového parkoviště doprovází i hazard, který zde zastupuje jakási dráha pro šest barevných koulí, kdy se sází na to, která koule dojede první do cíle. Pravděpodobnost na výhru je 6:1, za výhru se dává dvojnásobek vkladu a k tomu narvaný stoly hráčů. To je ještě horší šance než u Štastných 10. Možná jsou ti Malajci dobré místo na ochcávačky. Sázky navíc jedou v plechovkách nealka. Na barevné pole se vsadí šest plechovek coly a buď jich máte 12, nebo s pětkrát větší šancí nula.

Kupuju lístek od BusAsie na večer, ale minimálně každou hodinu tudy nějaká společnost projíždí. Původně jsem sice poudal, že Borneo dám postupně, ale tenhle park mě vyřídil definitivně, po parkovišti už chodím bos, sandále od letu do popelnice zachránila jenom moje citlivá povaha. Nicméně byly okamžitě nahrazeny vietnamkami, které přebrali roli kolegyň z kauflandu, které padly před týdnem na Filipínách.

Navíc nejistota s ubytováním a dopravou, kterou připravil Niah, hodně zrubal zastávku v parku Simalau. Je 30 kilometrů od nejbližšího města a nejezdí tam už vůbec nikdo. Jsou tam prý pěkné a pusté pláže s želvami. Mít romantickou duši po boku, tak s tímhle místem neváhám. Nakonec se ukázalo, že povinnost nákupu celého vícelůžkového pokoje, i když je člověk sám, platí jen v Niahu, ač to tam popírali. Pro sichr to lze rezervovat přes internet. Ve špičce jsou totiž prý docela obsazené. Do špičky ale únor fakt nepatří. No nic, prostě se koupil lístek až do Kuchingu, kde mě čeká nevídaných 11 dní na jednom místě. Sanitární dny budou slavit velké pré.

Bus i sedačky jsou OK. Kupodivu se nepouští žádné pirátské hollywoodské braky na televizi. I když než vymýcení nelegálních kopií ze země je důvodem chybějící televize. Řidič to docela mastí, ale stejně pak obhodinu dělá půlhodinové přestávky. Dá se i spát, ale v jednu v noci se najednou začnou organizovat lidi podle čísel sedaček, což v poloprázdném busu a po půlnoci je na přesdržku. Já uhájil svoji druhou řadu, která nabyla na významu zejména, když ve tři v noci nás zastaví policajti, provedou kontrolu a všechny z první řady si odvádí někam do tmy a bus odjíždí dále.

Koukám, že jsem se nějak rozepsal. Poslední dny totiž byly zaznamenány přesně do deníčku, takže ke standardním hovadinám dostáváte i hovadiny, na které by se normálně už dávno zapomnělo.
Noc: v buse do Kuchingu
Cesta: loď v Batu Niah 2x 1R, stop Niah Town-Niah Junction, bus Niah Jct - Kuching 70
Žraso: friedrice 5, fishchips 9, jumy 1.8...
Vstup do parku 10, vietnamky 3. Celkem asi 107 R