• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Tři Guyány (3.)
Surinamské Paramaribo

28. 2. Paramaribo – boj o víza

Vstup do země je rychlovka. Ale letiště nemá žádnou halu, jsou dvě ráno a slunce vychází za 5 hodin. Do nočního města se nikdy z letišť nehrnu a v bezpečí letiště si radši užiju Waiting for the Sun. Není tu ale ani žádná směnárna, obchod či bankomat. Ten je prý v odletové hale, která se ale rekonstruuje. Google vidí bankomat ještě nepochopitelně v poli půl kilometru před letištěm. Jako je tady, ale vybrakovaný sekerou. Nakonec mě před kuropěním a úplným zavřením letiště ostraha pustí do tranzitu, kde je ještě jeden funkčně se tvářící bankomat, ale úspěch je, že mi vůbec vrátí kartu. Terminál zamkli a zůstal tu jediný taxikář se dvěma zmatenými Kubánci. Do 50 kilometrů vzdáleného hlavního města by prý byla i slevička. Ale i na 15 $ taxikář prská, že z těch chudých Kubánců má víc. Kousek je hlavní silnice, minibusy do města by po ní za dne jezdily, ale když nemám ty místní peníze a potřebuju hned na ambasádu. I když dolarem by asi nepohrdli, přijímá se tu za všechny služby pro turisty – hotely, výlety, taxíky.

Kolem silnice začíná ranní rej. Kubánci chtějí do Brazílie a ptají se mě, jak tam. Jako mohli si všimnout, že zrovna Surinam s ní nemá hraniční přechod. Někam se snaží volat, kupovat simku, pak jedou na nějakou adresu hotelu na okraji města, tam to mění, že pojedou na autobusák do Guyany. No mládenci, good luck takhle.

Já se nechám vyhodit u guyanský ambasády. Do Guyány totiž víza mít musíme, na rozdíl od jiných eurostátů. Dají se získat na pár evropských ambasádách, ale vloni jsem se tady domlouval, že to není problém a trvá to dva dny od pohovoru. Poprvé mě vyhazují hned od brány, že nemám dlouhé kalhoty. Sen každéo turisty v 35 stupních. Tak se jim důstojně převlíknu na ulici před ambasádou. Za branou je třeba vše nechat včetně telefonů, abych mohl vstoupit do ušmudlané čekárny. Tam se líně producíruje otrávený černý recepční, pro něhož služba návštěvníkům není posláním. Zamává nekonečným seznamem věcí, které chce a snaží se mě vyhodit. Zavalím ho kvantem papírů, které by všude jinde stačily. Tady ne, smrtelně důležitá je i papírová kopie vstupního surinamského razítka z pasu, stejně jako písemné potvrzeni rezervace hotelu. Tak táhni.

Naštěstí můj hotel Twenty4 (24$/pokoj se snídaní) mám o ulici vedle, ale dnes se už kopírky a tiskárny prostě nevedou. Začíná velká tour po centru, občas dostanu adresu na nějaké telekomunikace, počítače, papírnictví, odkud mě pošlou zas o dům dál. Bohužel víza do Guyany jsou zásadní, protože jinak se odtud nedostanu, ale už teď tu zemi nesnáším. Do víkendu jsou jen dva dny a o něj tu ve městě už tvrdnout nechci.

Získal jsem alespoň místní surinamské dolary (1$ = 37SD) a nakonec jen blok od ambasády jsem našel papírnictví s kopírkou i tiskárnou. Byl to boj, rezervace hotelu se tiskla z obrazovky mobilu přes skener, přede mnou učitelka tiskla knihu pro celou školu, ale stíhám ambasádu před zavíračkou. Vocas neochotně převezme všechny papíry, ale k buzeraci si našel požadavek na surinamské telefonní číslo. Když nemají peníze na volání na zahraniční číslo, co třeba ten email, Whatsapp? Pche. Vrznu mu tam číslo z hotelu. A že mě zavolají na interview. Tak si sednu a čekám až mě zavolají. Ne, zavolají na telefon někdy za 2 až 4 dny. Co??? To mi pak řeknou termín na interview, a pokud projdu, tak za další dva dny by bylo to vízum. Si dělají fakt prdel.

V hotelu dostanu pěkný pokoj, i když je tu vše dřevěné, stejně jako celé Paramaribo, což úplně neprospívá tichu na pokojích. Trochu to zalomím a vyrazím ven až před setměním, které je tu o hodinu později. Ulice jsou úplně prázdné, nikde živá duše, jen občas auto. Dorazím do vládní čtvrti, kde i ministerstva a vláda sídlí ve starých dřevených domech. Těmi je tohle město proslulé a je to i důvod, co ho dostalo do Unesco. Jsou krásné, občas pusté, občas výstavní.

Na břehu řeky Surinam je malá pevnost, ale teď bych raději otevřený obchod. Ani to se nedaří, tak člověk vezme za vděk i mekáč na zmrzlinu a kus kuřete. Fakt gurmánské orgie, za kterými se člověk rachtá na druhý konec světa. Aspoň je tu klima a bezpečno, ale ani tady neberou platební karty, tak Surinam cvakám jen v cashi. Už je tma, ulice ovládají podivné existence a žebrajících poptávek je už skoro jak u brněnského nádraží, a to mě ještě pronásledují. Rychle do hotelu a radši tarasím i dveře, což se hodí, protože v noci ke mně nakráčí nějaká turistka. A to bych řekl, že jsem zamkl. No, pochopení u mě nenašla, jak jsem ji v šoku zabouchl dveře před nosem. Možná ukvapeně….

29. 2. Paramaribo

Included je skromná snídaně, ale je vlastně první po týdnu. A byla v ní nutella. Dnes budu kroužit dřeveným městem. Většinu lze ale obdivovat jen zvenku, všechno pěkný jsou ministerstva a muzeum je jen v kamenné pevnosti Zeelandia z roku 1640. Exponátů má dost všeho druhu, ale informace jen holandsky, tak se tady nestráví kvantum času. Žebráci na mě řvou o prachy i zpod hradeb. Zašel jsem do hotelu, trochu relax a pozeptat se recepční, jestli se neozvali z ambasády. Ne. Aklimatizace mi moc nejde, je jen kolem 30, ale padnul bych. Což jsem i udělal.

Jižní části města začínám milkshakem. Náboženskou toleranci tohoto státu symbolizují i dvě největší náboženské stavby islámu a judaismu vedle sebe. Synagoga Neveh Shalom je nádherný bílý barák z roku 1723, sousední mešita už má prvky kýče. Kostelů je ale nejvíc v čele s dřevěnou katedrálou svatého Petra a Pavla. Výjimečně není bílá, ale zpod lešení časem zazáří žlutá. Tržnice už zavírá a ony už jsou zavřené i všechny obchody. Pokus o restauraci na nejlepší roti z 10 let starého lonelyho dle očekávání krachuje. Já si sice nepochutnám, ale na mě už notnou dobu hodují komáři a spol, tak se šikl lékarenský produkt. A to už mě chytá úpal, tak lezu do sprchy a jsem rád za hotelovou nouzovku v podobě čínské polévky.
Vstupné do muzea v pevnosti 200, milkshake 110, hotel 24$/pokoj se snídaní, čínská polévka 20, velká voda 15, coly a limonády 30, mastička na píchance 55

1. 3. Paramaribo

Z ambasády furt nic, tak jsem vyplodil email a poslal na adresu z loňské komunikace. Bylo to asi někomu výš, tak to zabralo a volají za 15 minut i s termínem interview v pondělí. Aspoň něco. Stejně nechápu, k čemu tam budu. Každopádně vízum bude nejdřív ve středu. Tohle ale hlavně znemožňuje z města vycestovat někam dál na víc dní.

Snídaně… toast, sýr, nutella, vejce a čaj. Ono to stačí. V tom vedru opatrně, tak jdu jen za restem na městský trh na břehu řeky. Stovky, snad tisíce stánků, jede hlavně zelenina, ale ovoce je málo. Ceny s místními platy moc nechápu. I ty banány jsou za nesmysl. Občas jsou tu horší existence, tak to prolezu, ale nějak mě ta turistická slabost na trhy napříč světem nikdy nezasáhla. Vezmu aspoň rajče, banán a kus melouna.

Zalezu do baťůžkářské základny Zuz&Zo na jídlo - kreolské kuře a cosi jako bramborová kase, sweet&sour. Džus z něčeho neznámého byl taky fajn. Mají tu i kvanta kol na půjčení, ale jsou prý všechny zabrané. Ale zde ubytko hledat nebudu, i když musím, protože hotel byl na zítra už plný. Tyhle dřevěné baráky klid a ticho nedají. Na bookingu jsem našel až podezřele levný rodinný motel o dva bloky vedle. A teď už jen filmový večer s Mission Imposible.
Twenty4 24usd, zmrzlina 45, kus melounu 25, trs banánku 75, pár rajčat 25, swertsourcreoli chichen 250, džus 70 (1$=37 SD)

2. 3. Kolem kolem Paramariba

Dopoledne balím saky i pár pak a ve vedlejším domě v malé kanceláři vyzvedávám vyhlédnuté růžové, vlastně lososové, kolo. Hofste apartmány za vilou vypadají docela slušně, pokoj s koupelnou je hlavně z betonu, tak si spíš polepším.

Teď víkend bude na kole. Je už poledne, tak zůstanu na straně Parba, které se táhne 15 kilometrů skoro k moři. Postranní uličky jsou vždy plné asfaltu a docela luxusních vilek. Škoda všudypřítomného bordelu, ale nechybí všude ani holandské kanály, kterými je země obdelníkově protkána. I když od konce kolonizace na ně už nikdo nešáhl, tak zarůstají. Všechny cestičky k moři jsou nepřístupné, neexistují nebo jsou obsazeny střeženými vilovými čtvrtěmi, ze kterých mě hned ženou.

Míjím park, který je otevřen jen v neděli do 2 odpoledne. Zajímavý byznys. Tamní bazén by se hodil, na slunci to nejde, ale slunce je tu furt. Vodu vidím až na přístavišti Leonsberg s molem a širokou řekou. Údajný přívoz moc aktivní není a ono je stejně pozdě jet na druhou stranu. Okouknu trocha zdejšího ptactva, zaostřím na delfínstvo, které by se mělo v deltě pohybovat. Vyrážím zpět a rozeběhne se na mě pes, šlápnu do pedálů, ale čokl to nevzdá a přištěká celou smečku. Rozpohybuju růžový brak do zázračné rychlosti, ale bylo to sakra o fous. V hlavě z toho úplně křupe, že dojezd domů je utrpení. Aspoň že na venkově jsou markety, tak hned třikrát do sebe něco studeného nasypu. Já vím, ono je to vlastně tímhle horší, ale ten pocit v tu chvíli…

Relax na pokoji a po studených sprchách skončím zase v Zazu na těstovinách. Z džusů byl na výběr ibiškový. To bude vitamínu teda…. V okolí u strouhy a palmového parku to ale žije. Hotová turistická čtvrť se spoustou hospod, casin a danceklubů, čehož si introvertní solobaťůžkář vždy vysloveně užívá.
Hofste Appartementen 12.5$, kolo 7.5$ den plus záloha 50$, večeře těstoviny s kuřetem 280, džus 70 a vody, džusy, coly, nanuky…

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >