British Airways bez mrknutí oka nabízí přestupy po různých londýnských letištích nijak garantované a na rozdíl od třeba Air France ani nijak nepomůžou s dopravou. Tak radši beru na přestup pořádnou noční rezervu, která sice není tak velká, aby dalo smysl nějaké vyspávání v hotelu, ale na pěknou procházku nočním Londýnem by to bylo. Jenže to by nesmělo pršet a být 2 stupně. Na to věci v 4kilovém baťůžku nejsou. Tak jsem noc probdil nějak na Heathrow a nad ránem běžnou linkou Flixbusu za 4 libry přesunul na Gatwick (napřímo to jede jen lehce nad hodinku, jinak dostat se do centra a z centra na Gatwick vyjde na 1 + 2,5 hodiny).
Z anglických karibských ostrovů jsem podle mapy nakonec vybral Trinidad, který nabízel největší velikost a rozmanitost (a taky o pár stovek nižší letenku). Takový Barbados nemá prakticky volný kus přírody, kdežto Trinidad nabízí až tisícovkové horské pásmo přímo nad mořem i docela pusté východní pobřeží. Ceny za ubytování v Karibiku pro jednoho málokdy klesnou pod 100 dolarů, tak se vzalo auto s vidinou možného přespávání v něm. Ale pak jsem našel tu statistiku kriminality a radši po 10 letech oprášil AirBnB a na první noc našel nějaký pokojíček u mladé dámy kousek od letiště.
Letadlo je skoro prázdné a mám pro sebe celou 10místnou řadu, tak s dospáním problém nebude. Mám tu 4 dny a objednané auto. Mezinárodní vyhledávače tu, pokud vůbec něco, nabízí jen Europcar s krásným google hodnocením 1 (ne, není to jak ve škole). Ale po příjezdu bylo autopůjčoven přímo na letišti dost. Spoluúčast je brutální, s příplatkem se sníží jen na 500 dolarů. V autopůjčovnách mě tohle zbytečně stresuje, tak mám ještě v zásobě roční WorldWideInsurance s nulou. Zdejší silnice nejsou projížďkou růžovou zahradou, tak se to velké SUV i trochu hodilo. I když Mitsubishi bylo obzvláště hnusné a vypadalo zepředu jak nakrájený buřtík (4denní půjčovné 6000 Kč). Je už osm večer, tak jen přejíždím pár kilometrů k domu Annabelle ve vilové čtvrti s krásně zarostlou zahradou. Pokoj má samostatný vchod, koupelnou i čaj se sušenkami, tak nějaké povinné družení tu introverty nepotká (30$/pokoj).
Republika Trinidad a Tobago je nejjižnějším ostrovním státem Karibiku. 95 % obyvatel (1,5 mil.) i rozlohy (5ooo km2) obstarává Trinidad, takže Tobago je jen malý ouškrabek, který spojuje s Trinidadem levný trajekt. Na původní španělské kolonii se vystřídali postupně Francouzi, Lotyši(Kuronci), Nizozemci až skončily v Britském impériu a od 1976 získaly nezávislost. Díky ropě patří v okolí k bohatším státům. Hlavní město je Port of Spain, mluví se tu anglicky a platí se trinidadským dolarem (ale americkým se nepohrdne), v náboženství je tu úplný mišmaš. Indové tvoří více než třetinu obyvatel, černoši 44 %.
Annabelle odjíždí na víkend pryč, ale já vyměkl a přihodil tu ještě jednu noc, když dnes projedu nížinný a pustý jihovýchod ostrova a sem bych se v pohodě akorát mohl vrátit. Večer se trochu litovalo, když jsem tmou projížděl vnitrozemí po dosti křivolakých silničkách. A křivolaké nebyly jen na dél, ale i na šíř, jak se různě asfalt klouže do údolí. A jihovýchod byl perfektně pustý a nějaké leháro na prázdných plážích by nebylo od věci.
První, a pro dnes poslední, městečko Sangre Grande nabídne trochu civilizačních hodnot v podobě bankomatu a supermarketu na zásoby. Jako láce tady úplně není a nejvíc překvapují ceny tropického ovoce, co se jim tady všude válí na zahradě, ale stojí desetinásobek toho, co u nás v kauflandu. Městečko samotné má svůj karibský šrumot, nehezké nové betonové baráky a trochu zachovalejší kostel. Kromě dvou dálnic kolem hlavního města jsou silnice poseté baráčky s rozkvetlými zahradami.
Ale i to pomalu mizí a atlantské pobřeží bičované větry vypadá perfektně divoce. Nikdo nikde, nekonečné písečné pláže, hned za nimi kokosky (a plastový bordel samozřejmě). Řeky z vnitrozemí jsou obsypané ptactvem, mangrovy a chodícími stromy se změtí kořenů vysoko nad povrchem. Občas se vyloupne nějaký rybář či koupající se rodinka a pár obchodníků, když se silnice přivine až k pobřeží a na jedno místo se nakupí víc baráků. Líbilo by se tu i našim dezolátům, protože na některých plážích je fest fialovej hnus. Jižní mys obsadila rafinérka a průjezd na západ končí na vrátnici, za níž už mě navzdory mapě i navigaci nepouští. To by vysvětlovalo ten konec světa, takže musím zpět. Za světla už to nestíhám a průjezd kopcovitým vnitrozemím byl docela divoký.
Vstávání v sedm. Jako fakt? Njn, čaj, balení, pohoda a zahradu opouštím zas až v devět. První cíl je vodní chrám u Waterloo. Ani v neděli silnice nejsou prázdné, ale jede se cajk. Furt po dálnici Roosevelta a Churchilla a někde je i křižovatka bez semaforu. Hinduistický chrám na moři postavený jedním nezlomným nadšencem je prázdný a maličký. A místo moře je kolem bahno. Ale po něm si vykračuje pár ibisů a v tuních se plácají skákající rybky. Na břehu jsou připravené hranice. Že by i tady jelo Varanasí ohlodané až na kost? A jo, už se slejzají rodiny, bílý pohřebák a za chvíli už nebožtík hoří na vrcholu vatry.
Vedle je dávno zavřené muzeum indokaribské kultury. Dál pak výrazně většímu areálu hinduchrámu Dattatreya vévodí 10metrová socha opičího Hanumana a heslo Ilonky Csákový „jen růžová to může být“. Tydydududydydududypdyp. Paniku i extázi místo náboženského zanícení obstará ztracená a opět nalezená šrajtofle. To byla zas vychytralá schovka. Dál na jih jsou ještě zajímavosti jako asfaltové jezero či bahenní sopky, ale vizuálně to moc oči neurve. Dle fotek je jedno jak parkoviště a druhé jak rozježděné parkoviště.
Tak do hlavního města Port of Spain. Do víc než půlmiliónové aglomerace se mi nechtělo, protože provoz tam bude brutální a zas tak něco echt tam určitě není. Ale je nedělní odpoledne a centrum je úplně mrtvé. Ale totál, ani krámeček či stánek není otevřen, že z toho jde docela strach. Hlavnímu náměstí vévodí brutalistní nádhera Justičního paláce a růžového Parlamentu. Další části zabírá moderní radnice a goticky se rozpadající katedrála. O dva bloky k jihu promenádní náměstí s mrakodrapy má i pár živých duší. Od moře město dělí rušný přístav, tak tady se na žádné promenádní Corniche nehraje.
Popojedu k zelené oáze – rozsáhlému parku téměř bez stromů, aby nevadily desítkám her kriketu, který se tu hraje na každém plácku. Z jedné strany je alej Magnificient Seven - sedm paláců, každý jiný styl, každý krásný. Nad hlavou se prožene fest průtrž, a když se mi nepodaří zastavit u botanické, omylem skončím před Mekáčem, který tu funguje i v neděli. Nejsem si jist, v jaké řeči na mě mluví, měla by to být tady angličtina, ale nerozumím jim ani slovo. Ale z tohodle nedorozumění aspoň kápla zmrzlina navíc.
Cestou na sever chci na vyhlídku Vigie, což byla kravina. Ty malé bílé silničky v mapě radši nebrat. Neuvěřitelné krpály se v serpentinách kroutí do kopců. Auto to s protesty dává, ale i pěšky by to bylo o hubu se tímhle vydrápat a tady je to aspoň vylité betonem. A nejlepší je potkat něco v protisměru. Ale i nahoře se bydlí na nejnepřístupnějších místech. U odbočky na vyhlídku mizí i cesta a možnou pěšinu hlídá nasraný pes. Tak jdu radši vyhlídkovat do jiných směrů. Pod nohami moře, boj s kokosy, papouši... fajn a klid tu.
Přes horské pásmo chci na sever k nejslavnějším plážím. Tam se dnes ale přesunul ten půlmilión lidí z hlavního města a vše to spojuje jedna jediná silnička. Teď už se hrnou domů, aby tak pozítří stihli práci. Bohužel zvládají blokovat i můj protisměr a postupujeme nekonečně pomalu, za hodinu o tři kilometry a ani dál to není lepší, protože se čeká, než se namáčknou na přecpaná parkoviště. Naprostá šílenost. Nejznámější Maracas žije fest, tak rychle pryč. Šláfplac už ve tmě nehledám a zkouším jeden z mála hotelů jménem Cuevas. Po usmlouvání na 400 dolarů (trinidadských) si dali záležet, aby mi dali ten nejhnusnější pokoj. Ves Las Cuevas se zatím úplně vylidnila, je tichá noc, nad hlavou hvězdičky, ukázková velká srpkovitá pláž, pohodové vlnky a noční koupání. Ráj...