Na kole do Hamburku I.
.., resp 800 km z Hamburku
Na kole do Hamburka… věc, která může napadnout Polabana od Soutoku. Většinou tedy jen po pátém pivu v Cihelně. Sice by jeden řekl, že takovéhle blbosti se dělají o dvě věkové dekády dříve, ale podle stavu na německých cyklostezkách na ně ještě byly tak tři dekády čas. Ale v ten čas už to bude možná beztak jediný povolený pohyb.
Vyrazili jsme ve dvou s Ayssanem. Co se kolových jízd týče, je mezi námi poněkud rozdíl. On najede ročně přes 12000 kilometrů, já asi 120. Kdysi jsem ho na tuhle cestu ponoukal, ale nenapadlo mě, že bych to mohl ujet s ním. Až vloni za koronáčového podzimu jsem navlékl poprvé ty odporné cyklokalhoty s plínou a s větrem v zádech jsem najednou dojel podél Labe během dne až pod Königstein. Tak ono by to možná i šlo.
Do Hamburku by to vycházelo na 800 kilometrů. Cyklostezky podél řek mají velkou výhodu – kupodivu tam nejsou kopce. A celé severní Německo je jedna óbrplacka, tak kopce nebudou ani zatěžovat oční bulvy, což už trochu škoda je. Ono tam není vlastně v podstatě nic, takže se nebudou zatěžovat ani čočky foťáku.
Tak a kudy? Sice se nabízí vyjet od baráku „furt z kopce“ směrem k moři, ale má to své nevýhody. Jednak ta logistická - jak se dostat zpátky, protože do vlaků je třeba rezervací a člověk je vázán na určitý čas. Kdežto se vracet přímo domů a neřešit už pak žádnou dopravu a čas a jen padnout do vany a do postele je pro finále cesty o dost příjemnější. A druhak ta meteorologická – cestou zásadně převažuje severozápadní proudění a vítr v zádech je desetkrát lepší než absolvovat těch 20 výškových metrů navíc denně.
Taky se blbě hledá na druhé straně cíl. Bude to cedule Hamburk, centrum s přístavem, kde vlastně začíná to moře? Příliv si užijete už v Hamburku a těsně nad městem jsou i písečné pláže. Ofiko konec by mohl být na konci světa na poloostrově v Cuxhavenu, ale tam se spíš v moři nevykoupete, protože je tam nekonečná bažinatá mělčina, která se zalije jen při přílivu a příhodném větru.
Ono nebylo nejjednodušší se dostat s kolem ani do Hamburku. Sice tam krásně jezdí vlaky, dokonce i bez přestupu, ale na kolo je potřeba rezervace a prostory pro ně jsou i týden dopředu beznadějně plné. Možná se na poslední chvíli uvolní, ale flexibilitě cesty to nepřidá. Ani skulinka se neobjevila a Ayssan začíná vymýšlet náhradní varianty cyklistických koleček kolem Bratislavy či Berlína, na což mu kašlu. Já chci prostě tu cestu s echtcílem. Mít štěstí a nebýt omezen víkendem lístek na vlak vyjde již od pětistovky (spíš ale k litru) plus za kolo asi tři stovky.
Naštěstí je i druhá varianta – autobusy Flixbus, kde někdy mají vzadu namontovány držáky na kola, čímž se dost rozšiřuje evropský cyklozáběr. Lístek do Hamburku s přestupem v Berlíně vyjde na podobný peníz a je o pár hodin delší. Na místě pomůže řidič nasadit kola na zadek autobusu a vydržela tam i v 8hodinové průtrži po dálnici ve slušném stavu. Teď jen aby to do nás nenapálil kamion.
A co sebou? Jedeme nalehko se spaním v penzionech. Do stanu by Ayssana už stejně nikdo nedostal, i když i tenhle způsob by byl tady hratelný. Míst i přístřešků po cestě je víc než dost i s labskými plážemi. To s penzionama už to tak slavné nebylo. Je jich překvapivě málo a na bookingu tuplem. Pár dní před odjezdem jsme nakonec museli rezervovat pokoje i párkrát ve vedlejší městečku oproti plánu, což tu znamená spát o 30 kilometrů jinde. Ayssan má slušnější terénní kolo, což na tuhle cestu rozhodně potřeba není. Ale cyklodálnice taky všude neočekávejte. Já mám třicetiletý werk, tak se vyměnily brzdičky, duše, vycentrovaly osičky a namontoval nosič s košíkem, kde se gumicukoval batoh. Cyklotašky jsem nechtěl, aby se na kole nic nenechávalo, když věci budeme tahat sebou na pokoj či do krámu. Ayssan táhnul batoh rovnou na zádech. Jo, taky by se mohla vzít se sebou pas nebo občanka, jejichž absenci jsem zjistil až třetí den. Ale teď to nevadilo. Všechny zajímal jen koronapas.
Hamburk
První hamburská panoramata
Hamburk
Přístaviště
Hamburk
Labské mosty
Hamburk
Centrum
Hamburk
Labský tunel
Hamburk
Městské pláže
Pondělí 23. 8.: Praha - Hamburk
Celé léto číháme na vhodné počasové okno, které se musí Ayssanovi nacpat do nahlášené dovolené. Postupně mizí červnové kvůli koronáči, v červenci jsou vedra, v srpnu furt prší… tak prostě zbyl poslední srpnový týden. V pondělí nalejzáme do busu z Florence před desátou dopoledne. Na berlínském nevlídném autobusáku ZOB am Funkturm není lautr nic, tak se pauza vyplní nedalekou Edekou a v osm večer jsme v Hamburku. Vlak by to měl za šest hodin. Ale jiné dny. Kdybychom totiž nakonec sehnali lístek na dnešek, jeli bychom tak leda do pr.. do Drážďan. Němečtí strojvůdci stávkují a nákladní i osobní vlaky v Německu stojí. Volby se blíží a je třeba daňové poplatníky ještě podojit.
V Hamburku jsou snad podél každé silnice na chodnících cyklopruhy, tak ty 4 kilometry k hotelu dojedeme rychleji než by se sehnala jízdenka na metro. Jede se tu fakt příjemně, dopravy i lidu na ulicích je poskrovnu. Při vybírání se vynechala nejklasičtější, nejlevnější ale poněkud "kosmopolitní" čtvrť St. Pauli a bydlíme na druhé straně u potoka v klidu Wandsbeku.
Hamburk
Centrum
Hamburk
Radnice
Hamburk
Věž sv. Mikuláše
Hamburk
Speicherstadt und Kontorhausviertel
Hamburk
..v Unesco
Hamburk
..
Úterý 24.8.: Kolem kolem Hamburku
Máme volný den s vyjídaním snídaňového bufetu a dopolední projížďkou kolem přístavů. Vzhledem k zítřejší megaetapě byl i nápad z ní něco ukousnout a ujet prvních pár desítek kilometrů z Hamburku k Labi. Ale lístek do příměstského vláčku je nějaký komplikvoaný, drahý a ráno se do něj s kolem vůbec nemůže nebo co.
Ayssan bohužel zabodl oči v mapě do bodu jménem Harburg Burg. Zní to honosně a jede se přes přístavy, tak proč ne. Kvůli nasátí industriální atmosféry jsme tady. Zalezeme i na českou půdu - území, které České republice bude říkat ještě pár let pane od dob Versaillské smlouvy, kde jsme ji získali do pronájmu na 99 let. Na rozdíl od Angličanů tady žádný Hong Kong za tu dobu nevznikl a vypršením přijdeme o 0,03 km2, pár bezů v bahně, trochu plechu a betonku pro kontejnery.
Hrad byl spíše obyčejný činžák. Druhý cíl mám vymyšlený já a zní přívětivěji – moře a pláže. Ayssan sice rozumně argumentuje, že v Hamburku moře není, čímž mi ale kazí celou misi dojet na kole k moři. Ale jsou tu pláže, písek i příliv, tak to moře prostě je. Labe cestou zpět k centru překonáme starým labským tunelem, do něhož i auta kdysi sjížděla výtahy. A na konci čtvrti St. Pauli se táhne do nekonečna písečná pláž, prázdninové vilky ve stráni, rybí restaurace na promenádě, plachetnice… téměř idylka. Dokonce se i v té černé vodě lidé koupají. Úplně to neláká a je to ledárna, ale nožky byly smočeny a koupací mise splněna. Teď se může jet domů.
Projedeme centrum a podél pohodových Alterských jezer k hotelu, necháme tu kola a vrátíme se projít ten Unesco sajt. Ze starého města nezůstalo mnoho, a i to málo je skryto za jeřáby a plachtami nových moderních škatulí. Do Unesca se dostal jeden z ostrůvků zastavěný mnohapatrovými cihlovými baráky skladů a kanceláří.
Na konci ostrůvku je dnešní nejslavnější hamburská stavba – Elbphilharmonie. Slavná se stala hlavně svým předražením. Kam se na ní hrabou české tunely. Místo 3 let se stavěla let deset a místo 2 miliard stále 22 miliard. Základna je alá klasický červený sklad, skleněná nástavba se sály má symbolizovat rozbouřené moře. Na mezistupni je Plaza s 360stupňovým výhledem na městě, kam se dá vyjet eskalátory (lístek je zdarma).
Hamburk
Elbphilharmonie
Hamburk
Výhledy z Plazy
Hamburk
Reeperbahn
Ale sláva Hamburku je (byla) v něčem jiném. Druhý Amsterodam by se měl nacházet v St.Pauli - bordely, červená okna, děvky, párty a kluby, kde ve zlatých letech vystupovali i Beatles, kteří zde mají i náměstí s podivným sousoším. Zůstalo tu pár arabských barů, jako inventář u přechodu číhají dvě škatule pamatující ještě Výmarskou republiku lákající pány tradičním „Hej námořníčku, nehledáš něco“. Ty spíš platí ale město pro dokreslení posledního zbytku atmosféry dávných dob. V postranních uličkách jsou i kluby pro menšinové publikum jako techno či transky. Jako stripklub s neony tady ale vypadá i Penny market.
Hlavní připomínkou dávné slávy jsou tak dva bordely na hlavní silnici. Jejich fasáda je poněkud nepřehlédnutelná. Jeden je zavřený úplně a druhý má v přízemí koronatest centrum a s výsledkem a ID kartou se pokračuje dovnitř. To musí být asi rito. Ale pár lidí to zkouší. Bude fajn pak ten dopis domů od ouřady – „Vážená rodino, jdete všichni do karantény, neboť váš otec byl vytrasován v bordelu. (v kopii zasláno do zaměstnání a do škol dětí)“
Že tyhle úřední postupy dotáhnou Němci vždy až do mrtě je vidět i v zaplivané hospodě,
kam jdeme na místní pivo Astra. Dědek tu sice čepuje už od dob Beatles, ale asi ještě
nezažil takovou hrůzu, jako když člověk objednávající pivo ven na zahrádku vstoupí
do dveří bez slintáku. A to ještě pak chce vidět test. Na ja, Ordnung must sein.
Třeba se to tu v noci rozjede víc. Ale my hříchy páchat nemusíme, nás zítra
čeká peklo i tak. Na první den Ayssan naplánoval 180 kilometrů.
(kolem 55 km, bus Praha-Hamburk 950 Kč + 230 Kč/kolo, hotel B&B Wandsbek 1400/pokoj + 9€ snídaně)