CESTOVÁNÍ

Na kole do Hamburku III. (Lutherstadt Wittenberg - Meissen - Mělník)

Pátek 27.8.: Magdeburg - Desava - Lutherstadt Wittenberg (118 km)

Dnes měl být odpočinkový den, jednak třetí den je prý kritický, a druhak máme po trase hned čtyři Unesco placy. Odpočinkový den v podání Ayssana ale znamená furt 120km štreku. A když z toho dne ukrojí hned po ránu řádný kus i neustávající vydatný noční déšť… Rozhodně to nebylo na to, aby se člověk válel na pokoji do desíti. Naštěstí po 10 jsme v drobných kvapkách mohli vyrazit pokochat se centrem města, kterému na obrovském náměstí vévodí dóm a Hundertwasserův Růžový palác. Ono ze starého města zbyla po válce sotva desetina a lidé utíkají odsud furt, tak se to teď aspoň snaží dávat do kupy. Tak starej Stovoda tu dostal k dispozici celý blok a se svými křivkami, dlaždičkami a vlnkami se mohl dosyta vyřádit, že i barcelonský Gaudí je proti němu nudnej patron.

Přejedeme zase most na náš pravý břeh, ze kterého nás rychle odvede sáhodlouhá objížďka. Tady už nevidíme Labe vůbec, ale zato v plné palbě automobilový provoz na úzkých pruzích asfaltu. Tady už si cestu musíme proklestit dle map. Míjíme pár hrádků a jinak furt ty nekonečné zelené pláně a louky. Ale i vzácný most přes Labe se objeví třeba u Barby, jen je už před rozpadnutím a krásně zarůstá.

V Rosslau přejíždíme na druhý břeh do Desavy, kde má být další Unesco spot s uměleckou školou Bauhaus. V nejviditelnější architektuře to připomíná funkcionalismus a na to tu upomíná pár baráků. Ayssanova trasa Desavou ale znamená 10 kilometrů navíc. Jako architekturu mám rád, ale tohle si projedu někdy na roadtripu, tak volím lesní zkratku a Ayssan se aspoň bude moci svobodně rozjet. A nedá se říci, že by ze své zajížďky přijel nějak uchvácen. Nebýt to přímo vyznačeno v mapě, slavné to baráky by mezi paneláky minul.

Já vzápětí vpadám do jiného Unescospotu, což je zahradní říše Desava-Worlitz, rozsáhlé parkové lesy se zahradní architekturou spojující dva zámky. Takový lednickovaltický areál, větší, ale horší. Ale na kolojízdu ideální místo. Míjím pár parkových staveb, které kdysi měly upomínat třeba na antiku. Zámek Worlitz je s okolím propojen mnoha jezírky s vymazlenějšími parčíky.

A to je už jen kousek do další čárky z Unesco listu - do Lutherstadtu Wittenberg, kam s další deštivou pauzou dojíždím stále sám po 19 hodině. V hotelu Wittenberg přímo u historického centra už nedočkavě vyčkává recepční babka, že už jede spát. Když dorazil Ayssan, jdeme se kochnout historickým centrem a hlavně supermarketem. Město samo bylo mrtvé, ale celou svoji slávu strčilo jen do dvou delších ulic s jedním náměstím. Na konci je univerzita, kde působil Martin Luther, tak si město strčilo svého učence rovnou do názvu. Dnešní odpočinkový a zkratkový den nakonec vydal na 116 km.

Sobota 28.8.: Wittenberg - Torgava - Riese (118 km)

I dneska to bude trochu víc v pohodě a hlavně začínáme sluncem, tak čas ztratíme ještě důkladnějším průlezem obou wittenberských univerzitních ulic. Europrojekty dorazily i sem, tak na kopečku vybudovali slepé lávky, z nichž se jde podívat na kruhák či do nikam. Moc pěkný, ale má to zcela jistě umělecký záměr.

Konečně míjíme i nějaký větrný mlýn, kterých má být tady na severu spousta, ale nějak se nám uspěšně vyhýbaly. Jsou to většinou stejné dřevěné otáčecí škatule, kterých máme dost i u nás ve Slezsku. Cyklostezka různě kličkuje, aby se po pěšinách co nejvíc přiblížila k Labi, ale od něj ho zase odstrkává na hlavní silnice absence mostků na přítocích. Já si po včerejším úspěšném zkrácení začal hledat v mapách další zkratky. Sice ne už tak velké, ale pár kilometrů a sil proti Ayssanovi to ušetřilo. V mapách je sice skoro v každé vesnici zaznamenán zámek, ale tady už to chce velké přemlouvání, aby ten barák stál aspoň za fotku.

V Torgau přejíždíme Labe na levou stranu. Zbyteček zdejšího mostu má velký význam, bó se tady srazily sovětské a americké armády. Z města zbylo pěkně opevněné centrum s hradozámkem i s huňáky v příkopu. Na obzoru už se začínají zvedat kopečky. A pak už jen přes další vesničky se Schlossy a Herrenhausy až do průmyslové Riesy. Tady už končíme po 118 km, protože na rozdíl od plné Míšně, zde bylo na víkend volných pokojů spousta. Pro nás třeba v rodinném hotýlku s restaurací Goldener Löwe. Večer sejdeme do nezajímavého města na kus žvance a večer máme vrcholný hudební zážitek v podání hlavního programu německé veřejnoprávní televize. Nechyběl Dean Reed, Udo Jurgens, Šmoulové v podání Vater Abrahama i Vondráčková či Neckář v němčině (jen pro obdivovatele devadesátek - https://www.youtube.com/watch?v=L14dxvSyCrk ).

Neděle 29.8.: Míšeň - Drážďany - Tetschen a dál

Chtěl jsem si objednat postel ve 120 kilometrů vzdáleném Děčíně, kdy mě těsně před placením odradil striktní zákaz pozdějšího příjezdu po 19:30. Sice by to mělo být v pohodě, ale čert ví, tak uvidím na hranicích. Ayssan měl postelový cíl jasný – Praha, ale kolový cíl byl kdekoliv na českém železničním nádraží. Jeho zítra čeká práce, tak se ráno rozloučíme a já si to dojedu v pohodě v pondělí.

Může vyrazit konečně ve svoji standardní vstávací hodinu, tak rámusí v šest a to jenom kvůli tomu, že venku tma je ještě tak pozdě. V červnu bych s ním asi jet nechtěl. Do těch našich devíti musel trpět jak pes. On vyráží a já se ještě zavrtal do postele. Přicházím stejně jen o ranní sychravý hnus. Když po deváté vyrážím já, tak do 30 kilometrů vzdálené Míšně už doráží i slunce. Hodinu prolejzám náhorní útroby krásného města, kam jsem ještě kupodivu nepáchl.

To už Ayssan překračuje hranice Čech, ale i já se konečně rozjedu. I když před Drážďanami mě zásadně zpomalí šílený cyklozávod desetitisíců kolových herek, kterým se musím prodírat v protisměru. Centrum ale profrčím a přes nedělní slunečné výletní ceremonie domorodců se prodírám do skal Saského Švýcarska. To Ayssan kdes vepředu schytává jeden deštivý mrak za druhým. Pod Königsteinem míjím své loňské rekordně dosažené místo v jednodenním výletu z Mělníka, což byl tehdy neméně šokující výkon, že se sem mohu vůbec na kole dostat. A to byl ten impuls tohle dát. A dalo se. Teď už pojedu po starém známém.

Hranici překračuji po třetí. První povinná zastávka v hospodě v Helmutově Žlebu. V Děčíně jsem brzy, tak to stihnu minimálně do Ústí. Jedu dál a jeden deštivý mrak dokonce doháním. Ale jen se míjíme a rodí se nápad to zkusit dotáhnout i domů. Když nechávám vzad i Ústí, stejně nic jiného už nezbude. Zítra by se mi na kolo stejně znovu nechtělo a vidina jen celodenního padnutí na gauč nebyla vůbec od věci.

V Liťáku končí světlo. Důvěra v moji baterku ale byla dost lichá. Vydává jakési světlo jen za úplné tmy. Naštěstí od Liťáku prakticky celá stezka vede mimo silnice, tak se jede v bezpečí. Od Roudnice už si svitím radši mobilem, což zní sice hrozně, ale je to mnohem lepší. Pastí je ale hned několik. A to zejména dodatečně přišroubované ležící sloupky na cyklostezce. Evidentně takhle v noci nejezdím sám a taky si z poříčního asfaltu dělají obývák rybáři.

Ale to už je na obzoru svítící zámek, starý most, cedule Mělník a po dnešních 223 kilometrech jsem doma na jedenáctou. Sláva, sprcha a postel. Ani tak brutálně nebolí nohy, i když jisté části těla jsou asi rády, že zítra se už se sedlem nepotkají.

Celé cesta z Hamburku tak trvala 5 dní a 795 kilometrů. Super akce. Jen stehna si to tedy pamatují důkladněji než já a ještě tři dny dávají nesouhlas s tímto počinem. No nic, jdu hledat, kde pramení Dunaj a jak se tam dostat.