• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(4. Big Island - severovýchodní lesy a vodopády)

5. 11. Kipukapuaulu – Hilo – Kolekole

Ráno sbalíme stan a popojedeme po pusté vedlejší silnici Mauna Loa Road, která se táhne na Mauna Loa. Konči asi ve třech tisících metrech, odkud pokračuje 2-3denní túra na vrchol hory. Přímé pusté silnice v nekonečných sopečných horizontech mají své kouzlo. My končíme jen u okružního trailu Kipukapuaulu (Roither trasa č. 31), což je lesnatý ostrůvek, kterému se veškeré lávové proudy vždy vyhýbaly. Žijí tu tisíce různých ptáků. Vrchol ostrůvku (1275m) měl být u nejstaršího stromu koa, ale ten bohužel už asi leží padlý na zem s mnoha dřevěnými kolegy, kterým byla asi nedávno řádně pochroumána listnatá čepička. Ještě na skok zajedeme do parku na kino, přednášku a občíhnutí hlavního kráteru konečně ve slunečném počasí a jedeme zpět do Hila.

Před Hilem ještě zastavujeme v místní Rainforest Zoo. U nás bychom spíše řekli zookoutek. Nicméně je to zadarmo, tak proč ne. Hlavní hvězda je bílý bengálský tygr Namaste, ale ten je na nemocenské. Ale i ostatní malí a normálnější zvířecí obyvatele v relativně příjemném prostředí jsou fajn na hodinový průlez. Respektive takhle, mně se to líbilo, Márovi ne. Ale tohle dělení platí víceméně pro všechno, takže moc říkající asi nebude.

Dál do Hila se jede dálnicí v polském stylu, čili bez mimoúrovňového křížení, což z odbočování skrz tři pruhy protijedoucích rozjetých aut činí občas ruskou ruletu s pořádným čekáním a motorovým odpichem. Stavíme na obědě v Taco Bells (mexická varianta KFC) pro pořádnou krabici tacosů, empalad a kýho výra, jak se tomu nadává. Mára remcá, ale po 2 dnech hladovění se smíří i s mexikáncema. Vedle je supermarket Foodland, kde kupodivu je pořádný výběr normálních potravin. Jen cena je o něco větší a hlavně jsou pro držitele jejich karty, se kterou to často stojí jen polovičku. Kartu nemáme, ale vystavení je víceméně formalitou, když se vymyslí nějaké číslo, které chtějí. To se ale dovíme až o 2 týdny později. Mezitím venku je pořádná průtrž, což je v případě Hila věc dosti běžná. Koneckonců se chlubí titulem nejdeštivějšího města v USA.

Protože ráno nám začala blikat kontrolka tlaku v pneumatikách, tak jedeme na letiště, ať si s tím poradí, přece se nebudeme špinit někde na benzínce. Aspoň jsme ještě nabrali mapky a drby, že pro permity na kempování je třeba do Civic centra (radnice). Byrokracii se tu taky asi slušně daří, radniční moloch je to slunšný. Okoukneme pár fotek nabízených kempů. Všechny jsou sice na pobřeží, ale koupání a pláže u nich nejsou ani v půlce případů. I ostatní zázemí se většinou skládá jen ze záchodu a venkovní sprchy. Blbý je, že se to musí nahlásit takhle dopředu, čímž dostává dost na frak flexibilita. Na místě kempů permity nikde nekoupíte, na kasičky či něco takového se také nehraje, takže jedině platit při případné ranní kontrole rangerovi, což je ale už zároveň chycení, že tam jste jakoby nelegálně. Řada kempů je navíc obsazována bezdomovci. Čím blíže k nějakému městu, tím hůře. Kvůli tomu jsou kempy vždy jeden den v týdnu uzavřené na „úklid“. Aspoň ten je tam ale docela vzorný. Nabrali jsme 3 noci (za osobu a noc je to 5$), jedna noc bude zítra asi v autě na sopkách a poslední noc uvidíme. Dnes jedeme na nejbližší kemp od města (15 mil) do zátoky Kolekole.

Průjezd deštivým Hilem je tentokrát okořeněn stovkami mávajících lidí s plakáty s různými jmény podél silnice. Zítra jsou akorát prezidentské a nějaké další volby. Cedule se jmény podporovaného kandidáta jsou i u mnoha baráků celý měsíc. Jen na žádné nebyl ten Obama s Romneym, ale asi jen ti zastupující volitelé.

Hlavní silnice podél ostrova je teď sice už jen široká dvouproudovka, ale i tak je více než zajímavé najít úseky staré silnice, které nahradila. Ideální je třeba odbočit na 8 míli od Hila na Onomea Scenic Drive, kdy se stará silnice nejdřív proplete vesničkami s dřevěnými baráky a kostely s cedulemi jako „pozor kachny“, aby se ponořila v mnoha zákrutách, stoupáních a úzkých mostech do tropické džungle. Ze stromů padají liány, pod koly zurčí vodopády... jedno z nejhezčích míst na ostrově. V jedné zákrutě scházíme k oceánu, kde alespoň po 4 dnech na ostrově konečky prstů poprvé namočíme v příboji. Na další 4 dny to bylo i poslední namočení.

Za lávkou je botanická zahrada, kde, jak později zjišťujeme, mají docela vysoké vstupné 20$, což v místních podmínkách, kdy botanická je pro nás prakticky na každém kroku, je pro nebotaniky, dost k ničemu. Jinak i Wrangler umí udělat velice obstojný smyk, což alespoň spolehlivě probralo usínajícího spolujezdce.

Jak asi úplně každý, přejíždíme neznatelnou odbočku ke Kolekole před starým železným mostem (jen za ty 4 minuty od otočky to samé dělají další 2 auta). Kemp Kolekole Beach Park je pořádná travnatá plocha v zátoce, která končí velkými balvany a ohromnými vlnami. Docela se tu vyřádí surfaři, vlny jsou proti nim monumentální. Na koupání to tak tady není. I když dle záznamů na radnici tu mělo být dost narváno, se stanem tu jsou 3 lidé. Domorodci mají obsazeny jen asi 3 pavilóny na piknik, který táhnou dlouho do noci. Trochu je uzemnil až celonoční déšť. Nás ale taky. Naštěstí jeden opuštěný a nejvzdálenější přístavek zůstal volný pro večerní poflakování a žraní. Kupodivu měl i elektriku a světlo, tak jsme aspoň nabili foťáky a telefén. Záchody jsou jen v toitoikách a sprcha venkovní.

Noc: kemp Kolekole 5$
Žvance: nákup jídla 10$, oběd v Tacobell 9$. Celkem: 24$

6. 11. Akaka Falls – Rainbow Falls – Peepee Falls – Mauna Kea

Dneska máme velkej den. Máme tu zdolání největší hory Země a druhé největší hory Sluneční soustavy Mauna Kea. Pravda, pár hnidopichů by podotklo něco o významu nějaké mořské hladiny pro takové měření související s primátem jistého Mount Everestu. A na Everest asi jen tak nevylezu a tímhle bychom měli největší horu odškrtnutou a už bych si to plahočení na vrcholky mohl odpustit a příště hledat hory jen s lanovkou a pěknými hřebenovými traverzami.

Ale předtím máme ještě pár vodopádů cestou. Nejdřív čekáme, až nějak vyschne řádně zmoklý stan. Slunci taky pěkně trvá, než se prodere do tohoto hlubokého údolí. Ale aspoň tam někde za kopci je.

Asi nejhezčím vodopádem na ostrově je stometrový Akaka Falls ve stejnojmenném parčíku, který je asi 5 kilometrů odtud (parkoviště 5$ či vstup 1$/os). Vede tu asi kilometrový chodníkový okruh bujnou divočinou ukončenou zeleným kotlem, do něhož padá pořádný proud vody. Aspoň k něčemu ty deště tady jsou. A takhle relativně brzy jsme tu i první.

Dál míjíme vypulírované městečka a osady s dřevěnými stavbami a sytou zelení. Trochu lízneme Hilo a jedeme podél řeky Wailuku na nedaleké vodopády Rainbow a Peepee padajících do pořádných jezírek. Ke koupání to i láká, i když po těch deštích to zrovna není smaragdová. Nicméně hlavní zádrhel koupání v řekách zdejší přírody je nějaká leptospiróza z krys, kterou jsou skoro všechny řeky prolezlé a koupání se tu tak moc nedoporučuje.

Projíždíme typickými americkými předměstími. Na mapce je ještě napsaná nějaká Cave, tak ji zkusíme. Je vidět, že tohle už v průvodcích není a je to škoda. Jedná se o propast do lávových tunelů, které jdou prolézt bez turistického vybetonování a světýlek. Ještě jsme nabrali plnou nádrž. Trošku to žere, no. Galon benzínu tu je už přes 4$. Nemají tu vůbec diesel, vše jen Regular, případně nějaké vylepšené Regulary. Docela jsme tímhle dnes zabili čas. Do hor vyrážíme až pozdě odpoledne.