• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(5. Výstup na Mauna Kea a Mauna Loa)

6. 11. Mauna Kea

Jedeme po vnitrozemské silnici Saddle Road, která ještě nedávno nebylo oficiálně povolená půjčeným autem. Nyní už z ní udělali půldálnici, tak dva výškové kilometry překonáme zvolným stoupáním po 40 kilometrech docela rychle. Silnice vede mezi dvěma nejvyššími sopkami. Na jedné straně se ostře zvedá Mauna Kea s 9754 metry (respektive 4205 m.n.m.) s mnoha postranními krátery. Vedle je mnohem plošší, ale jen o 100 metrů nižší, stále aktivní Maune Loa. Prakticky všichni míří na Keu.

Na křižovatce odbočujeme na turistickou a serpentinovou Mauna Keu. Asi ve třech tisících metrech je turistické centrum Onizuka, kde se doporučuje stejně půlhodinová aklimatizační přestávka. V centru se dá koupit pár jídel z Nasa, okouknout nějaký film, ale hlavně je to tu kvůli noci a stargazingu. Nějaký pěšiny po okolních kráterech tu jsou taky, ale na ty nebyl čas. 10kilometrový trail vede i na vrcholek. Ale to se dá vzít elegantnějším způsobem po prašné silnici. Sice bez asfaltu a se zákazem vjezdu pro auta z půjčovny, ale na to stejně skoro všichni jebou, a kam to jde jedou.

Asi by se hodilo pochopit, co znamená ta jednička a dvojka u páky v automatu a nemuseli bychom po 5 kilometrech opatrné jízdy stát s pískajícím autem s blikáním hot oil. Ale s tímhle nejsme jediní. Další stojí asi 10 metrů před námi. Možná by pomohl i ranger, který zastavil kolem a něco mi o tom říkal. Bohužel Mára v tu dobu někde lovil panoramata, tak moje univerzální věta „co říkal?“ byla k ničemu. Ale vono to vychladne. Míjíme odbočku k horskému jezeru Waiau, kam bohužel nestíháme výlet a suneme si to, už po parádní asfaltce, nahoru k mnoha observatořím. Kolem je už jen žlutočervená marsovská krajina, bílé kopule observatoří tomu taky dávají vesmírný nádech. Řádné frišno zatím trochu odhání zářící slunce, takže na závěrečném výstupu na nejvyšší vrchol ukápne trocha potu. Ale není to zrovna ta nejdelší túra. Na vrcholku naštěstí žádné davy nejsou a panoramata na sopečnou vyprahlou krajinu posetou pár krátery a ukončenou ze všech stran mořem je parádní. A zejména protější ohromná masa Mauny Loa se zítřejším cílem vypadá výhružně.

Projdeme kolem bílých kupolí. Bohužel nějaké možnosti návštěv jejich útrob jsem nezaznamenal. Aut před západem slunce přibývá. Japonci a spol se nechali vyvézt na sunset. Tak na něj čekáme v tepla auta i my. Půlhodinu po zapadnutí se rozjela zima a kolona dolů. To sichruje ranger, který odsud všechny popohání.

Dole v informačním středisku se zatím rozjelo pozorování noční oblohy. Na parkovišti je rozestaveno mnoho různých superdalekohledů namířených na hvězdnou oblohu. Ale i tak jsem třeba při přiblížení Marsu čekal něco víc než jen větší světelný bod. K tomu je pár přednášek a pár desítek lidí. Každopádně noc je tu betelně temná s bilióny hvězdiček, které vytvářejí různý dráhy od mlíka a jiných potravin. Proto i ty observatoře. Však taky 5000 kilometrů není vůbec nic, k tomu nadmořská výška a ták. Prej ideál. Jen tím amatéři zase nenajdou ani ten velký vůz, protože v těch biliónech světýlek se to hledá o dost hůř než u těch naši pár viditelných hvězd, které přežívají krásu osvětlených barabizen, tankodromů a billboardů.

Kromě toho je ve středisku i mikrovlnka a teplá voda na čaje a kafe, což se po nějaké době přivitá více než promrzlost u dalekohledů. Já do mikrovlnky vrazil i jeden prefabrikát z wallmartu pro tento účel, což je vlastně jedna z mála potravinových věcí, které jsou v nabídce výrazněji než u nás. Jen většinou ta mikrovlnka nebývá zas tak po ruce.

Další chyba přišla na noc. Ranger z Volcanoes nám doporučil, abychom před zítřejším celodenním výstupem na Maunu Loa přespali tady někde v autě kvůli aklimatizaci. Posvěcení tohoto druhu spánku skousl i Mára. Jenže zas úplně spát tady ve třech tisících s nastávajícím mrazem by asi nebyla úplná pohoda, i když spacák by to teoreticky udejchat měl, jenže tělo asi už ne. Vymyslel jsem (blbě), že sjedeme dolů ke křižovatce na parkoviště o tisíc metrů níže, což snad aklimatizace bude taky a s každým výškovým stometrem dolů by mělo být o více než půlstupně více a těch 6 stupňů by mělo být v noci znát. Při sjíždění to první půlku cesty i platilo. Ale v druhé půlce klesání teplota klesla přesně tam, kde začala, když jsme vyjížděli. No nic. Pusté parkoviště slouží k okružnímu trailu po zalesněném kráteru. V noci se tu rozhostil dokonalý klid. Jen ta zima donutila párkrát protočit motor a na chvíli přidat pár stupňů. Ale tančík v udržení vnitřní teploty dost selhával.

Noc: Na Saddle Road v autě
Benzín *30$, vstup/parkovné Akaka Falls *5$. Celkem: 17,5$

7. 11. Mauna Loa

Na to jak jsme si zamrzli, ale na to, že jsme v autě, se teda plánovaný odjezd za ranního kuropění nekonal a odpichujeme se až na osmou. Pod Mauna Loa k meteorologické stanici ve výšce 3300 m.n.m. vede asi 30kilometrová asfaltka. Po odbočení vypadá děsivě - úzká, rozmlácená, asfaltu to taky moc nevidělo. Ale po dvou zákrutách ji kromě jednoho pruhu nechybí vůbec nic. Asi ty úvodní metry nechávají zoufale hrozné, aby se sem turisté moc neodvažovali. Dál silnice pokračuje lávovým polem s nespočetnými horizonty, hupy a zákrutami. V podstatě dokonalá offroadovka, jen pod koly je bezpečný asfalt. Dokonalému užití bránila jen nejistota, jestli se zpoza horizontu či zákruty nevyřítí protijedoucí auto, což by s šířkou silnice max 3 metry byl problém. Naštěstí za celou cestu se vyřítilo jen něco srncovitého či co. Každopádně tímhle jsme zabili hodinu. Ale hodina to byla fajná. A hlavně o dost pohodlnější než ty hodiny následující.

Kolem meteorologické stanice je pusto. Je to miniparkovišťátko pro 4 auta, což ale i tak dvojnásobně překračuje průměrnou obsazenost. Mapka s popisem trasy od Roithera udává trmácivý výstup na 5 hodin, sestup 4, což vzhledem k aktuálnímu času a západu slunce zahnívá průšvihem. A těžko čekat, že my trosky budeme v lepší kondici než autoři. Sbalili jsme každý 4 litry vody, nějaký sušenky a další křupavé kamarádky a vyrážíme do černého pekla. Vegetace už není prakticky žádná. Cesta taky ne, jen se jde podél lávových mužiků. Trochu prošlápnutá pěšina je jen skrz lávu Aa, rychle přejmenovanou na Ee. Kupodivu skoro až kamsi pod vrchol vede nedaleko i 4WD cesta, ale s ní by měl problém i regulérní tank. Naše trase vede příměji než její serpentiny. I když na sestup z úplného vrcholu by asi špatná nebyla, kdyby se na ní povedlo natrefit „zkratkou“. Ale je to také jediný záchytný bod, podle kterého se tuší, kde jsme.

Za skoro 4 hodiny stoupání k úpatí kráteru mimo všudypřítomné různé tvary zaschlé lávy byla k vidění asi jen jedna zajímavější výšková formace a jedno rozpraskané místo s minijeskyněmi. Rozzáření přišlo na krátkém úseku, kde se šlo po skoropísku. Za zmínku snad stojí ještě potkání jediných jiných dvou turistů (šli jen ke hraně kráteru) a porcelánová záchodová mísa za jednou skalkou. Díky plochosti hory ani neviditelný vrcholek nedodával optimismu. Ke konci se skrz krajinu prohnalo alespoň několik dlouhých zlomů.

Ani okraj kráteru s rozcestím nebyl úplný panoramatický orgáč. Je to zrovna místo, kde láva vytejkala, čili tu žádná hrana kráteru vlastně není. Jinak ale kráter to je veliký pořádně. Cíl je však ještě proklatě daleko. Údajně 4 kilometry, i když jen 200 výškových metrů. Ale 4000 metrů je znát a ty ztracené zbytky sil od poslední zlomeniny také chybí. No, ono tam spíš nikdy moc nebylo. Uklidnit mě může pohled na Máru, který je v našich končinách za sportovce, ale tady se mu dech zkrátil ještě víc. Pokus vyhnat ho na cestu zpátky v jeho zájmu se ale zatím nedaří.

Tak dál... žádné dramatické stoupání, ale přechody Aa lávy to zpomalují. Skoro bych řekl, že to jde, ale když po hodině trmácení v černé pustině míjíme rozcestník informující, že se ušel jen kilometr, na Máru jdou mdloby. Vymyslím si, že aspoň dolezu k jedinému viditelnému minikopečku, ze kterého by se mohl alespoň rozhostit výhled do kráteru. Tam se ale rozhostil pohled zas jen na nekonečnou plochou černotu. To Mára vzdává, otáčí se, kde sebral sílu nevím, ale v mžiku zmizel za nejbližší zatáčkou.

Tím jsem alespoň rozjel časové spekulace, které ať jsem to bral, jak jsem chtěl, spojení vrcholu a dojití za světla k autu to nevypadalo. V podstatě jediná šance, která se rýsovala, by bylo dostat se na vrchol, a pak by explodovala sopka, čímž by přiletěli určitě nějaké vrtulníky, se kterými bych se mohl svézt do bezpečí. Koneckonců na výbuch má tato sopka už pěknou řádku let nárok. V průměru má bouchat každých 7 let, a teď už si tu chrápe skoro dvacet.

Ale přiznejme, není to nejreálnější varianta. Tak prohlašuji dobytý vrcholek dle mapy za možnou kótu Kokee s výškou 4075 m.n.m. a jdu dolů a nabrat někde Máru. Ten ale v metech pokračoval a jen jednou jsem na obzoru zahlédl pádící tečku dolů. Uznal, že má vysokohorskou nemoc a letět dolů by bylo fajn. Problém je to ale na hoře, které je prakticky rovinatá. Tím mám alespoň horu už jen sám pro sebe a cvakání mých trekových hůlek. Nakonec tělo Máry vyzvedávám asi po dvou hodinách na cestě a pokračujeme dolů. I když jsem i cestou dolů fotil, co se dalo (respektive nedalo, protože ono toho fakt k focení moc není), stihli jsme to za tři a půl hodinky. S takovou rychlostí se v propočtech teda nepočítalo, ale i tak by se to nestihlo. A chodit po černočerné sopce bez pěšin v totálně tmě s mojí baterkou na kličku by asi prdel nebyla. I tak jsem polomrtvola a uklidňovat mě může jen pohled na třičtvrtěmrtvolu Máru. Ale počasí byla za celou dobu špičkové, jasno, sluníčko, teplota tak akorát a ani vichr se nekonal.

Teď nás ale čeká ještě přejezd přes půlku ostrova ke kempu na západním pobřeží. Bohužel tentokrát si jízdu po Mauna Loa Road moc užít nemůžu, protože Márovi se chce při každé zatáčce, hupu a rychlosti přes 20 km zvracet. Ale západosluncové barvy a stíny z toho i tak udělaly nádhernou podívanou. Určitě, i když nechcete šlapat hore, tak projet si tuhle silnici za to stojí.

Dál pokračujeme po Saddle Road. Za vojenským prostorem už nabyla zjevu klasické havajské silnice - úzká, hupy, řada jednopruhových mostů, ale s dokonalým asfaltem a čárami. První známka větší civilizace je na obydlené křižovatce městečko Waimea, které míjíme už za hluboké tmy. Mára si sice ťuká na hlavu, že by tady mohlo být něco k jídlu, ale zastoupeny tu jsou kousek za křižovatkou veškeré fastfoodové globalizační i lokální značky, což se šiklo. Dál klesáme k moři, čímž dokončujeme šest výškových kilometrů hore i dole za den a půl.

Náš kemp se zove Kapaa. Má být jeden z menších a nejopuštěnějších na severozápadě. Na dnešek a ráno jsme stejně žádné koupací hody nečekali, ale že zdejší „beach parky“ nemají nejen náznak beache ale ani nejmenšího přístupu k vodě, to už je na pováženou. Sprcha zas jen nějaká mezi stromy, ale lidí tu bylo asi 4 a půl a ani žádný bezdomovec či pikniková rodinky, takže velký klídek.

Noc: kemp Kapaa 5$
Véča - fishfilet s colou u mekáče 7$. Celkem: 12$