• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(6. Kohala Mountains)

8. 11. Pololu Valley - Kohala Forest – Hawi – Kawaihae

Po včerejšku nejsme úplně ranní ptáčata. Za, už pořádně rozzářeného, dopoledního slunce jedeme na severní konec ostrova, kde končí silnice na útesu nad údolím Polulu. Zde začíná né možná nejkrásnější, ale určitě nejzelenější oblast ostrova v rozeklaných údolích pod pohořím Kohala, kde se dá dát pár dobrých treků v pustinách. Mimochodem treky v místních džunglích jsou fajn, jelikož tu není žádná jedovatá havěť a naopak ovocných stromů v různých, dnes opuštěných, údolích Prahavajani vysázeli více než dost. Jen to chce řádně osvěžit biologické znalosti. A vedle na ostrově Kauai by nebylo nouze ani o kuřecí.

Sem se jezdí za výhledy na údolí pod nohami s pořádnými vlnami na černé pláži a prudkými útesy padajícími do moře. Cesta pro pěší vede dál na pláž. Ta sice, jako valná většina „opuštěných“ pláží, na koupání není nejvhodnější kvůli silným proudům a vlnám. Ty tady mají opravdu sílu, že se na nich v pohodě desítky metrů surfuje i bez surfu. Po mírném vycachtání (Máru ty všudypřítomné cedulky nějak zastrašují) jdeme po pěšince v zeleném koberci do protějšího svahu, kde cesta pokračuje k vyhlídce na údolí Honokane a rozeklané, strmé pobřeží dál (trasa 37 v Rotherovi).

Cestou zpátky zastavujeme v dřevěném městečku Hawi, kde vládne, jako ve většině podobných městeček na vedlejších havajských ostrovech, pohodová lejzy atmosféra kolem dřevěných baráčků jak z dob divokého západu. V jednom salónu dáváme nějaký toustový oběd a po Mountain Road se noříme do útrob ostrova, kterému na této náhorní plošinné části vládnou zelené pastviny mezi občasnými krátery. Zeleň se postupně nad naší žrací Waimeou mění na pouštní žlutošeď s panoramaty obou sopek.

Dnešní noc máme v jednom z profláklejších beach parků Spencer, který patří i k tomu nejlepšímu, co se asi nabízí. Mají dokonce i uzavírací sprchy, pěknou pláž, trávníky, přístřešky a grily, na nichž by se konečně dal sníst ten nechutný Spam. Ale tábornické vaření nějak na cestách vynechávám, což by stálo někdy za změnu.

Hned u parku je historická oblast Puukohola Heiau, kde sídlilo hlavní město Kauaiského království ještě před 200 lety. Po nich tu zbylo několik kamenných svatyň a kostel. Vypadá to jak pevnost. Šutry opravili pěkně. Gró městečka však bylo dřevěné a chýšovité, což moc nepomáhalo v časech, kde se Havajci z různých ostrovů ještě před příchodem Evropanů vždy servali jak koně. Je tu návštěvní centrum, pár cedulí a k okouknutí hradby (zdarma). Taky se dá čučet na mořskou hladinu a hledat slibované žraloky.

Stanů je tady docela dost a večer tu byla i kontrola rangera. V tu dobu zrovna hlídal Mára, který nenašel ani papír, ani mé jméno na seznamu rangera, protože ho nenapadlo, že taky někdy něco je napsáno na něho. Večer jsme se chvíli poprvé pováleli na regulérní pláži a koupání, které ale zrovna nepatřilo k nejteplejším vodám v koupací historii. Po setmění jsme zalezli do pavilonu na nabíjecí a čtecí párty se studeným Spamem.

Noc: kemp Spencer 5$
Žvance: véča – quesadila 5$. Celkem: 10$

9. 11. Hapuna Beach – Waipio Valley - Kalopa Forest

Ráno se přesouváme na nedalekou Hapuna Beach, která už snese velmi slušná plážová měřítka – pořádně široká písečná pláž a klidné azurové moře s pozvolným klesáním. Jen na plavčíkových empajrech žádné Carmen Electry a na jednom konci pláže se tyčí špetka betonového resortu. Dopoledne jsme tu ale příjemně proflákali.

Teď už bohužel musíme pomalu přejet zpátky k Hilu. Cestou dáváme přátelský smažený kuřecí obědový gáblík ve Waimee. Odsud opět vedou staré hlavní silnice, které se klikatí opodál dnešní highwaye, ale bez nejmenšího provozu, což z toho činí fešácké ontheroadovky. Jen hladové oko začalo výhružněji svítit, tak ještě nabereme 3 galony benzínu. Před Honokaa, kde umí zbrzdit křížové křižovatky se všemi přilehlými silnicemi se stopkou, což trochu znervózní při vjezdu do křižovatky, se dostaneme na konec silnice s vyhlídkou nad dalším údolím Waipio. Od něj sice silnice pokračuje, ale jen pro nepůjčená auta, pro 4wd a hlavně pro blázny. Klesání někde dosahuje i 45 stupňů. I pěšky to dolů jde taktak.

V údolí je několik farem a další plážový plac s pořádnými vlnami. Tady už neleze do vody nikdo a dokonce ani já. Na smočení stačily tři pokusy o přebrodění potoka, ale ani to se nepovedlo. Hrůzu ale naháněla spíše představa výstupu zpátky k autu. Zvolil jsem taktiku zničeného obličeje a posazení na šutr na úbočí kopce. Aut tady sice jede minimálně, ale druhé se hned chytlo. Řídil to nějaký bláznivý hipísácký mnich. Zázrak jeho činění byl umocněn i právě spustivším se lijPololu.ákem, když nás vyhodil na vršku kopce. V tom bych se nahoru plahočit fakt nechtěl.

Takže jsme v klídku mohli sjet k další zastávce, což je, jak jinak, krásně udržovaný národní park Kalopa Forest v úbočí deštivého severu. Nebyla tady ani noha, ale míst na kempování i spousta lodgí v prakticky botanické zahradě tu bylo dost. Rother tady nabízí k vyzkoušení hodinovou okružní naučnou stezku č. 35 (na startu trasy je k dispozici plánek s informacemi). Panoramata ani přírodní scény tady nejsou, celá cesta je jen lesem a stromovými velikány to taky úplně nepřetejká, ale k závěru tu pár fešáckých stromů je. Pak se za soumraku potloukáme kolem, kde nacházíme další floristické skvosty.

Dneska tedy ještě furt nevíme, kde spát a nemáme žádný permit. Při jednom sjezdu na starou cestu za 20 mílí je hned za mostem pustý minipark s altánem a fajn placem na stan u vodopádku, která si o nocování téměř říká. Ale nakonec džungloidní silničkou sjedeme na jistotu do Kolekole. Prý policajti po Havaji s oblibou v noci kontrolují každé zaparkované auto. Tady v Kolekole mezi pár bezdomovcema zapadneme spíš. Zalezeme opět do našeho altánku a opět celou noc prší.

Noc: kemp Kolekole 0$
Doprava: benzín *15$. Žvance: oběd–kuřecí miska v kfc 7$. Celkem: 15$