• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(12. Oahu - Waikiki, Honolulu, Pearl Harbour, Diamond Head)

21. 11. Honolulu

Po probrání zkusím nalákat slibovanou wifinu, ale marně. Nakonec jediné místo na internet je bohužel McDonald, kde vstupenku zajistí banánová taštička za dolar. Slavnou Waikiki Beach uvádí socha havajského hrdiny, popularizátora surfingu a medailisty olympijských her Duka Kahanamokua. Za ním už je relativně úzký pruh bílého písku, který se navíc schovává pod dekami a rozložitými těly domorodých pupkáčů. Jestli tohle má být ta pecka... Moře je na tom lépe. Hloubka akorát na stovku metrů do dáli. Dál číhají desítky surfařů na své vlnky. Mezi tím se plácají stovky různých plavacích věcí. Koupání ale dnes nebude, dnes budou, k veliké radosti Máry, baráky. Ale na výběr dostal.

Hlavní ulicí obsazenou nejluxusnějšími obchody a mrakodrapy všech světových hotelových značek jdeme k Honolulu. Míjíme první (a poslední) poštu, tak kupujeme známky (do Evropy 1,05$). Vedle je pevnost De Russy, alias Hawaii Army Museum. V útrobách je dávka výstavek z historie vojenství (vstup zdarma). Už zase pořádně šajnuje a za pevností pod hotelem Hilton je nádherná laguna s palmami a výhledy na Waikiki s kráterem Diamond Head v pozadí. Magorsky ale pokračujeme dál podél jachtiště a ohromného obchoďáku Moana Center. Ale ani tam není zastávka a vláčíme se už po skorodálnici kolem dalších a dalších přístavišť. Dalším cílem byla až věž Aloha Tower z roku 1926, z níž jsou slušné výhledy na město a přístav.

Odsud se už noříme do útrob Honolulu, kde se střídá moderní železosklo se starými dobrými zděnými klasikami. Administrativní centrum je zalité zelení, v jeho středu se skrývá palác Iolani. Postavil ho jako své sídlo král Kalakaua v roce 1882. Interiér paláce je prý docela dobrý (vstupné 15$). Na stavbu sousedních kasáren se inspirovali u středověkých hradů, ale čím se inspirovali při výstavbě nového havajského Capitolu uprostřed bazénu, jest otázkou. Prý jsou v tom nějaké sopky, oceán a palmy zabalené v postmodernismu. Vstupy střeží sochy otce Damiena (patron Havaje, známý jako Otec malomocných, byl belgický katolický misionář, který zde působil v letech 1864-1889) a poslední vládnoucí královny Liliuokalani (trůnu se vzdala v roce 1893, rok po invazi amerických jednotek na ostrov). Byl postaven poté, co se Havaj v roce 1959 stala 50. státem USA. Původně měli vstupovat společně s Aljaškou, ale Havajcům se to nějak protáhlo.

Více klasické historie nabízí kostel Kawaiahao, kde se zrovna vstupovalo do chomoutu. Moc radosti to nebylo. Vedle jsou pěkně zachovalé bílé původní domy misie z úvodu 19. století. Dnes je zde muzeum, ale to už se čas docela nachyluje, Mára se už před drahnou chvíli kdesi ztratil a zbývá ještě poslední honolulská etapa - Chinatown. V lonely je podrobný návod s mapkou na projití toho nejlepšího z Chinatownu, který začíná sochami lvů na Gateway Plaza. Nic blbějšího jsme asi udělat nemohli. Honolulský Chinatown nemá z klasických čínských čtvrtí, kromě pár Číňanů, skoro nic. Aspoň tu měli dost obchůdku s ovocem, tak jsme nabrali pomeranče, banány a papaye. Tady v centru byl docela slušný počet bezdomovců tlačící si svůj majetek na ověšených nákupních vozících a kočárech.

Zpátky to bereme busem a jdeme courat po Waikiki, kde zapadneme do International marketu, kde kromě spousty krámků s cetkami je i foodcourt neglobálních fastfoodů. Hned ten první na rohu mají frontu jak blázen a referenci v lonely, a asi i dost zaslouženou, i když i oceněnou na dvojnásobek okolních tax.

Noc: Waikiki hostel *58$
Žvance: véča fish lemon 9$ + pití 2; nanuk 1$, voda 1$, donut 1$, banány 1$, papaya 0.5$
Doprava: bus Chinatown-Waikiki 2.5$. Celkem: 47$

22. 11. Waikiki

Dnešek byl vyhlášen válecím dnem. Je to z donucení, protože je Thanksgiving Day, takže Pearl Harbour je zavřený, autobusy mají svátkový jízdní řád a jezdí ještě hůř než obvykle. Ale válečka na Waikiki taky dobrý. Kdyby střídavě nepoprchávalo. Slunce vlastně vysvitlo jen dvakrát, akorát když jsme zalezli někam na jídlo a podruhé, když jsme zalezli do mekáče (a banánovou taštičku).

Krásně bílá pláž byla i tak narvaná, ale plac, kde by nečpěla moč, se najít dal. Moře je mělké hodně daleko a vlny bohužel nic moc. Po druhém úniku před deštěm jsme se vrátili až pozdě odpoledne, kdy jsem konečně prubnul surf (hodinka půjčení 10$). Je asi dvakrát větší než já, což je prej v pohodě na začátečníka, že jsou i větší. No. Vzal jsem si ho na úvodní plácání. Sice o tom nevím nic, ale v Pobřežní hlídce jsem to viděl. A domácí rada od Terezy k surfu, že mám cvičit kliky, se stejně moc s úspěchem nesetkala. Ale jako byly tam záchvěvy blížící se vzdáleně k něčemu, co by člověk nazval surfováním. Jen rada by se hodila, že na surf se leze aspoň v triku. Břicho je tak v 95 až 99,9 %, styčnou plochou s prknem, které je ještě namazané nějakým lepidlem, z čehož jsem tam byl zřízenej tak, jako když se Mára snaží půl dne opalovat.

Večer proletíme městem, zajdeme do International Marketu na ryby. K tomu jsou tady (asi) pravidelně i vystoupení hulahula tanečků od pár Havajanek na pódiu. Poprvé užijeme taky všudypřítomné kupóny na slevu z reklamního magazínu a losos hned chutná o 3 dolary líp. Nakoupíme pár cetek, což nemám rád, protože je to evidentní znamení toho, že je zas cestě konec.

Noc: Waikiki hostel *58$
Žvance: ranní donut a guávový džus 1.1+0.8, kuřecí nugety 4$, losos s kolem příloh 12$
Ostatní: půjčení surfu 10$, pohledy á0.25, známky á1.05

23. 11. Pearl Harbour – Diamond Head

Do Pearl Harboru, respektive na Arizona Memorial (jak zní ofiko název) jsou docela fronty a vyplatí se vyrazit brzy ráno. Naše osmá nakonec pojem „brzy“ nesplňovala, ale stačilo to. Z Waikiki jede přímý bus 22, který vymete centrum Honolulu ještě důkladněji než my při našem předvčerejším trajdání. Půldruhá hodina v čudu a dnes samozřejmě slunce šílí a na obloze ani mrak. Do areálů památníků se kromě jiného nesmí s batohy, tak než se jich Mára v úschovně zbaví, získávám tikety na hlavní Arizon Memorial na rovné poledne. I když to je až za tři hodiny, lehce jsme je tady zabili a další jsme pak přidali. A to jsme neviděli vše.

V areálu máme klasický Arizona Memorial, což je bílý můstek nad středem potopeného bitevníku, který spí těsně pod hladinou, komíny a pár drobností vyčuhuje a i dnes si spokojeně z vraku odtéká olej. Dá se k němu dostat jenom lodí a předtím je více než půlhodinový film o historii náletu. Kolem je několik budov menších muzeí z historie a různé pomníky (třeba na všechny potopené americké ponorky s jejich historií) a větší exponáty bomb, raket atd., které se nevešly do útrob. To všechno je zadarmo.

Pak tu jsou další placené a zajímavější „atrakce“. Pro nás to byla ponorka USS Bowfin, kterou lze kompletně prolézt (s muzeem vstupné 10$), tehdejší bitevní loď Missouri (25$) a letecké muzeum (20$). Zalezli jsme do přistavené ponorky, která oceány brázdila od války až do 70. let. Počet hejblátek a různých udělátek po celé ponorce překonává snad všechny představy. Relativně je tu i dost místa. Ale ono, kdyby se to místo 4 turistů naplnilo 100členou posádkou po 2 měsíce pod vodou, asi by mi to už tak nepřišlo. Jen ty dveře, kterým chyběl půlmetr zespoda i seshora, by asi neodpovídaly euronormám. Velmi slušný měli i jídelní lístek, kde se seběhly sliny, zejména s naším výhledem na 2 dny s Korejci.

Před ponorkou bylo muzeum věnující se historii ponorek i se slušným desetimetrovým cvalíkem atomového torpéda. Nás tady přepadl hlad a na to Pearl Harbour připraven také není. Třídolarový minihotdog či čínská polévka zrovna spolehlivá obrana není. Následuje štosování před startem Arizona Memorial Tour. Asi deset minut jsou instrukce, co se může a co ne, pak kino a nástup na loď. Strýček Sam si zvyšuje popularitu tím, že nechá řídit loď nějakého prcka. A další štosování před památníkem. Poté ještě prolejzáme muzeum a pět hodin tady padlo razdva.

Zpátky je busová zastávka jen na dálnici, lístek slouží i jako přestupní na 2 hodiny, tak aspoň skočíme na Waikiki do hotelu a krámu a pokračujeme ke vstupnímu tunelu do kráteru Diamond Head, který se rozprostírá nad městem (vstup pro pěší 1$, pro auto 5$). Jde o zcela kompaktní kráter na pobřeží s výškou přes 200 metrů, odkud je Waikiki jak na dlani. Celé území patří armádě, ale moc vojenský frmol kolem už není, kromě pár turistů, kterým je vymezen krátký koridor na špičku kráteru. V půl pátý jsme důrazně varováni, že se brána v šest zavře, a že máme co dělat. Ale vzhledem k tomu, že na vrcholek proudily davy i hodinu po nás, tak to asi tak žhavý nebude. Serpentinami se dostaneme do útrob hory, kterou prolezeme tunely, drsnějšími schody a bunkry až na špičku s panoramaty na jižní Oahu. V dnešním vedru je to docela masakr na zdejší plážisty.

Před kráterem čekáme na bus do Waikiki skoro hodinu. Už si kolem mlsně zakroužilo pár taxikářů. Dnes v pátek má být pravidelný ohňostroj na pláži u hotelu Hilton, tak jen rychlý převlek do důstojnějších hábitů a vzhůru do nočního reje. K tomu dnes patří i průvod různých pochodových kapel a alegorických vozů. Fakt to nějak žerou. Máru někde ztrácím, tak metu k ohňostroji. Ve tmě jsem se ztratil i já, ale po nalezení přístupu k moři hned zakopávám o pásku před akorát zapalujícíma se rachejtlema.

Pak už se jen potloukám pláží, dokonce i pošlu pohledy (schránky se tu sice nevedou, ale na recepci jednoho hotelu se tváří, jakože to pošlou). Mára zatím prožil asi jediný šťastný okamžik za celou cestu, kdy ho odchytla baba u Armaniho, a tak nakupoval a nakupoval. A aby to nebylo trapný, vzal všechno, co mu baba hodila pod nos. Ale s desetidolarovkou za triko a tescocenami za ostatní věci to extrémní vítr v peněžence neudělalo.

Noc: Waikiki hostel *58$
Doprava: bus Waikiki-Arizona; Arizona-Diamond Head; Diamond Head-Waikiki 3x2.5$
Žvance: hotdog 3$, applepáj 1$, echtčokokodort 2.5$
Ostatní: vstupné ponorka USS Bowfin 10$, vstupné Diamond Head 1$; noname trika 4$, dřevěné sošky 4$