V Shirazu, městu básníků a vzdělanosti, nás vítá tma a zima. To prostě chceš v cizím neznámém velkoměstě (1,7 mil. obyvatel, hlavní město za vlády dynastie Zand v 18. století). V čekárně se klepeme do světla a slunce. Aspoň, že nádraží je blízko centra. I když tady centrum ani moc není. Vše je rozpliznuto podél dlouhého bulváru Karim Khana Zanda.
Na rozjezd máme hned další z nejfotografovanějších mešit Nasir-al-Molk, které ale věhlasu doznala jen barevnými mozaikovými okýnky, které při úsvitu rozehrávají barevné orgie na sloupech a kobercích modlící místnosti.
Hned vedle je otevřený místní hotel švábík. Ale asi zmrzli. V rozespání jsme nemoudře ani neukecali relativně vysokou taxu za tohle. A už večer se ještě recepční dožaduje spropitného. Za co? Určitě ne za úklid společných záchodů. Honza by poznával, já bych spal. Naštěstí rozlitý med v batohu ho v rozjezdu přibrzdí a než vše odmeduje, chrápu a zabručím, ať si mě vyzvedne v jednu.
Odpoledne jdeme do zrcátkové svatyně Aramgah-E Shah-e Cheragh (mauzoleum Krále Světla z 12. stol.), která konečně vypadá úchvatně jak z pohádek. Střepy ze zrcadel jsou vyskládány do mnoha ornamentů, vše nasvíceno, odrazy do všech stran, veliké nádvoří s fontánami… žádná šeď a modré dlaždičky. Dostáváme u vstupu průvodce, který nás nejdříve odvede do místnosti strážných, kde nabídnou sušenky a čaj a za jejich dozoru pak můžeme vše projít a fotit. Zrovna je tu mašírunk válečných veteránů s prachovkami. Potkáváme samozřejmě Taiwanky i Sebastiana, se kterým se domlouváme na zítřejší osmou na taxivýlet do Persepolis.
Přes uličky a vyvoněnější bazar Vakil se dostáváme k pevnosti Karim Khana. Ale další věci, včetně kravin, jsou po těch 200 tisících. I najít jídlo je nějaký problém. Až v turistickém hotelu Sebastiana aspoň po marném vybírání z menu, ze kterého nic neměli, urveme kebab s hranolema. Nočním bazarem zabloudíme do vedlejších pustějších kouzelnějších dvorů a chrnět. (525K rialů)
V 7:20 čtu email, že Seb posunul odjezd na 7:15. Aspoň nemusíme k jeho hotelu a vsadím se, že do cesty si narvali naši barevnou mešitu Molka. No jo, je tady. Taxikář včera tahal Seba s babou po oslavě někde v polích, kde chlastali i jiné pivo než ty ananasové nealka. Za celodenní výlet s taxíkem to má být 800 (děleno 4 – budiž, ale stejně bych se na jindy vyprdl – a dobře bych asi udělal). Původně jsme to chtěli totiž dát místní dopravou, minimálně k blízkému městu Marvdasht by to šlo lehce. Nebo se nechat vyhodit na hlavní dálnici a užit si procházku pod skalami (ale to né v létě).
Persepolis je 50 kilometrů (vstupné 200). Máme tam jen 2 hodiny, ale nakonec to těsně stačilo. Uvádí to sice na 18 metrů vysoké terase Brána národů s působivými sochami, ale dál už toho tolik z metropole Perské říše založeného Dareiosem I. za vlády achaimenovské dynastie, vládnoucí od Indu po Libyi a Bulharsko, nezbylo. Stavby na terase kromě jednoho nepřístupného kiosku nezůstaly žádné, zbylo pár futer a vysokých sloupů a hlavně krásně zdobené terasy s vyobrazením života, bitev a příběhů na stovkách metrů žulového papíru. Alexander Makedonský to v roce 330 př.n.l. vyčistil a osobně podpálil docela důkladně jako odvetu za zničení Atén o století dříve. I tak ale krásné místo na courání mezi tisícovkami roztřískaných sloupů a teras pod skalou, v nichž jsou ještě dvě nepřístupné hrobky Artexerxesů.
Zajedeme i k hrobkám Naqsh-e Rostam naproti v údolí, ale tady už vstupné odrazuje, když jsou to zas jen dírovaté hrobky ve skále, které jsou stejně vidět z parkoviště. I když reliéfy ve skále nevypadají špatně. Zpátky vystupujeme před městem. A helemese mrcha taxikářská, 800 chce i za nás. Tak určitě…. Bych se zhádal i víc, ale Seb ho ještě potřebuje a něco sundal.
Před městem je v Allahově kaňonu zdobená vstupní Quranská brána a kolem kvanta fontán a betonových zahrad. S tímhle si umí vyhrát. Skrz ně funíme do kopců nad město na několik vyhlídek. Dál je salafistická svatyně s podzemím. Ve sklepeních tu zpívá v ilegalitě nějaká grupa jak z Mimikrů majora Zemana. Fajn atmosféra, ale začínají mi tu nastydat kolena.
Dál do hor po hřebeni, kde už není ani noha. Provádějí tu marné snahy o zasazení lesa, kdy ke každé rostlince zavádí hadičku. Pod další hradbou hor je vesnická čtvrť Shirazu, kam slezeme k autobusům. Sice né na správný, ale to už se o nás řidiči postarají, a to si nerozumíme ani slovo. Na autobusáku kupujeme finální spoj do Teheránu opět od společnosti Hamzafar za půl mega. I proti oficiálním cenám se dá dostat nějaká sleva. Stejně tu je měli vypsány všichni podezřele stejné. Ve města najdeme aspoň nějaký fastfood s latinkou, z čehož se vyklubaly obr bagety po 15 korunách. (milión rialů)
Noc: 700K za pokoj ve švábík hotelu u mešity Molk
Doprava: 350K taxi Shiraz-Persepolis a zpět
Vstup: 200K Persepolis
Celkem milión rialů (700 Kč)
Klidné ráno naruší vloudící se recepční dožadující se zase spropitného. Já se z nich poseru. Ale batohy si tu musí ještě pobýt. Dáváme si relaxační rozchod, Honza se jde oblažit zahradami s altánkem místních slavných básníků Háfezem a Sádím a já se jdu spolknout bazarem Vakil se stejnojmennou mešitou (30K) s pokecem s vojákem i výběrčím, a za řekou do dalšího krásného shrinu Imamzadeh ze zrcátek od benátských mistrů.
Míjím další zahrady po 200 tisících, tak si dám raději lesní zahrady nad městem s jeskyněmi a dírami. Další postup komplikuje vojenský plot, ale není mi jasný, jestli jsem před ním nebo už notnou dobu za ním. Radši stejnou cestou zpět přes městský park s poutí. Den se procoural jako nic. Zas na obrbagetu, skrz uličky pro batoh a kolem reklam s Patem a Matem mrznout na busák.