JAPONSKO (6.)
Vlakem mezi sakurami
24. 4. Joetsu – Akita – Akitashirakami
S rodinou mě Pepa vyhazuje na nádraží a já mířím na sever. Přestup v Niigatě, kde okouknu na pár desítek minut okolí. A dál do opuštěnějších končin, je tu nádherně členité pobřeží, skály padají přímo do moře, někdy z nich kýčovitě roste pár jehličnanů. Na druhé straně zas zasněžené hory. Vesnice jsou vylidněné, ale i zde kolikrát policista stojí na naprosto pusté křižovatce připraven ukazovat. Nějak se zaměstnat musí, když tu nejsou žádní zločinci. Ale už se prý začínají inspirovat v Evropě a objevují nečekané věci, které lze nakazovat a ty pak kontrolovat a buzerovat. A pak že ta Evropa dnes už nic nevyváží.
Přestup v Akitě je plný třešní a zrovna tu frčí cherry-blossom. A to jen pár kroků od nádraží v bývalém hradu Kubota-jo. Z něj se zachovaly jen hradby, trocha vodního příkopu a jedna replika vyhlídkové věžičky Osumi-yogura. Mezitím je kupa stánků, kulturní festival a tisíce lidí piknikující pod třešněmi, které v tomhle množství nepřestávají fascinovat. Kor když víte, že jen pár metrů za tím je nekonečná betonová džungle. Čas se tu zabil až do setmění.
Japonsko
Východní pobřeží
Japonsko
Akita
Japonsko
Sakurové festivaly
Japonsko
kolem hradiště v Akitě
Japonsko
Za kvetoucím rájem..
Japonsko
betonová džungle
Na nádraží se promenádují červené šinkanzeny, ale je sedám o kolej vedle do prehistorické železniční plečky. Již druhá osoba se s neznámým dává do řeči a tentokrát je to pěkná holka. Ani ta se nechytne, že by poutníkovi poskytla přístřeší. Tak přesedám v Noshiru do ještě větší železniční plečky jedoucí po Gono Line na severovýchodním pobřeží Honšů kroužící kolem sopky Iwaki.
K toulání se nazdařbůh zemí patří i ta nejistota, kde se složí hlava. Však ono to nějak dopadne. Jenže v dnešní době se koukne přes wifinu na google mapy, na satelitních mapkách projíždím koleje tam, kde se přiblíží moři. Když je u vlakové zastávky prázdno a lesnato, vypadá to dobře, a když to vypadá rovnou na park se stříškami altánků, taková šimravá nejistota to být nemusí. A tenhle předběžný okuk vyšel na zastávku Akitashirakami.
I ta krytá zastávka by ušla, ale parčík s altánkem a nějakým mediumgolfovém hřišti s výhledem na oceán je lepší. Ještě lepší je nedaleký třešňový sad, kterým jsou protkány stezky se svítícími japonskými lampióny. Teď před půlnocí tu není ani noha a v úplňku je to naprosto magické místo. Ještě se cournu lesní stezkou k mořským vlnám. Zlatý toulání, jinak by člověk už dávno někde spal v zaprděné místnosti hostelu v Akitě. Ale že by to bylo nějaké dlouhé spaní, to né.
Japonsko
Netřešeň (magnolie?)
Japonsko
Gono Line Limited Express
Japonsko
Noc v..
Japonsko
Akitashirakami
Japonsko
Východní pobřeží
Japonsko
Gono Line
25. 4. Iwadate – Hirosaki - Hokkaido
Podél pobřeží vede turistická stezka, po které 4kilometrový kousek jdu k pobřežní vesničce Iwadate s rybářskými zátočinami (které před pár lety vydrancovala tsunami, což bylo u tohoto vnitrozemského moře docela překvapení). Po Gono Line jezdí vyhlídkové vláčky (v pozdní čas), ale dá se to projet i historickými lokálkami, což trvá celé dopoledne. Pod okny se plácá moře. Přestupuje se v menších městech, kde je pár desítek minut na šmejdění a potravu od automatů. Našla se i pošta a známka do Čech stojí pouhých 80 jenů. Takže poslat pohled domů přes půlku planety z „nejdražší“ země světa je levnější než s Českou poštou z vedlejší vesnice. Krajina se pomalu proměňuje do severské drsnosti, baráky oklepané vlnitým plechem a skaliska pomalu nahrazuje kónický a zasněžený vrchol sopky Iwaki.
Vláček končí v Hirosaki, které je jedním z nejoblíbenějších míst cherry bloosumu. V místě hradu je třešní několik tisíc, k tomu červené mostky, lodičky, na obzoru zasněžená sopka. K tomu se valí davy z celého Japonska. Japonci často celé jaro cestují na sever spolu s postupující kvetoucí sezónou u těch nejkýčovitějších a nejhistoričtějších míst. Takže v březnu fotí na Kjúšu, duben postupuje květena skrz celé Honšů a v květnu se rozzáří Hokakido. Zde jsou i mimo víkend stovky stánků, jídelních pochutin, zmrzlin, smaženin, sladkostí, což můj postup dost zpomaluje.
Japonsko
Výhledy z vlaku
Japonsko
Sopka Iwaki
Japonsko
Cherry blossom..
Japonsko
..v Hirosaki
Japonsko
Venčení psů
Japonsko
Hokaido
Další cíl je Hokkaido. Už zase sedám do rychlovlaků, přestupuji v Aomori a nejdelším tunelem na světě měřícím 55 kilometrů pod úžinou, který otevřeli před měsícem, projíždíme nejsevernějším ostrovem. Šinkanzeny končí záhy v městu Hakodate. A dál už se vlaky pěkně courají. Do nedalekého Sappora jsou to více než 4 hodiny. Já chtěl pod sopky do Noberibetsu, což by nemuselo být špatné místo. Sopky lezou přímo z pobřeží, nahoře jsou jezírka a onseny. Jenže… dnes bych tam dojel až za hluboké tmy, Sapporo by bylo přes noc a dál bych tu měl maximálně den světla se spaním kdovíkde. To nějak uteklo.
Horší je ale pohled na Hokkaido, který je deprimující. Už žádný květ a ani náznak zelené. Ale zároveň ani žádné sněžné čepičky na horách, teplota kolem desítky, to se mi vůbec nelíbí, protože to nezavání kýčem. Přeci jen na turistiku je to Hokkaido lepší o nějaký týden později a né nadarmo jsem duben plánoval na druhé straně Japonska. Co s tím? Sežrat koblihu a otočit o 180 stupňů.
Obkroužím vesnici u nádraží, pošlu pohled, naberu prospekty z Hokkaido, a tímto ho považuji za vyřízený. V šest sedám na šinkanzen do Tokia, tam v deset v noci nastupuji opět do nočního vlaku na pohodlné a zdarmové přespání do Okayamy. Ráno v sedm přelézt na vlak do Fukuoky a v devět ráno jsem na nejjižnějším ostrově. Zkusím splnit aspoň něco z původního plánu v subtropech.
26. 4. Fukuoka – Kumamoto
Tady už je jiná krajinka a vše je krásně zelené, pokud tomu náhodou ještě beton nechal někde místo. Ve Fukuoce jen přestupuju a doufal jsem, že se dostanu úplně na jih, nebo aspoň přes Kumamoto (kam se už jezdí) k sopce Aso, která před 2 týdny buchla. Asi úplně blízko to nepůjde, ale nějaký bafání by ukázat mohla.
Japonsko
Čumák šinkanzenu
Japonsko
I hajzlíky mají svá špecifika
Typical Japan, a teď né úplně pozitivně. Zatímco u nás, když vlaky z kalamitních či opravných důvodů nejedou, docela rychle je zprovozněna náhradní autobusová doprava. Zde jsem nechápal, že mi nebyli schopni vůbec říci, jak to funguje dál a jak se někam dostat, když nejede vlak. A ono to prostě nefunguje. Nic takového asi není, improvizace prostě neexistuje a ještě křiklavějších příkladů by se dalo jmenovat mnohem více. Tak v Kumamoto se tvoří zoufalé fronty na taxíky na stále zavřených 200 kilometrů do Kagoshimy. A na to už má kouzelná kartička nefunguje.
K Asu se nedostanu vůbec, z Kumamoto je ještě hodně daleko, takže aktivní sopkou se nepokochám a zbývá občíhnout následky v Kumamoto. Odklízení zemětřesení mají Japonci naučeno skvěle, tisíce popadaných baráků už mají odklizeny, zaplachtovány a jen pár domů je zřetelně hejblých. Chodníky i mosty jsou nadzvednuty, a jsou v nich výrazné propadliny a rýhy. Jediný echt viditelný následek je ten historicky nejtragičtější. Třetí z tří top původních hradů utrpěl významné škody, krajní věže a brány se zřítily, ale hlavní věž vypadala v cajku. Vše hlídají, tak dovnitř areálu se člověk nepodívá. Tísnivá postapokalyptická atmosféra z města, které před týdnem a půl bylo zásadně poničeno a i dnes chytá až 10 otřesů nad pět stupňů denně, docela zmizela. Škody jsou vidět kromě hradu vlastně jen ve skládkách z bytů na ulicích a na těch chodnících, ale ani ty nejsou o tolik horší než ty revitalizované mělnické.
Japonsko
Hrad v Kumamoto
Japonsko
Když to jde dolů
Zpátky ve Fukuoce, respektive v Hadate, kde chci nasát mořské pláže. Ty by mohly být na poloostrově asi 20 kiláků za Fukuokou s pěkným parčíkem. Parčík je nakonec pěkný ažaž, nádherné pláže, ale vše je oplocené, se vstupem a hlavně zavíračkou, kterou aplikují zrovna teď. Na druhé straně u delfinária je alespoň pláž k městské laguně, na obzoru Fukuocké mrakodrapy, které se ztrácí v bouřkovém mraku. Než sem přijde, v mořské vodě smočím i kotníky. Úkryt nabízí jen záchodky, ty pro invalidy jsou pěkné, čisté, posezení vyhřáté, ale paní automatová by si mohla odpustit každé dvě minuty ve třech světových jazycích říkat, že pokud chci vědět, jak se používá záchod, ať zmáčknu čudlík (na streamu). Občas ji přerušil aspoň křik lachtanů a delfínů za zdí.
Takže tohle taky nic moc a zpátky do Fukuoky na velkonášup rýže plovoucí v kari. Nějaké terna tu asi moc nejsou, je to roztahané dvojměstí, ale u nádraží je několik svatyní a Canal City - novostavba obchoďáků se zajímavou architekturou rozplizlou mezi řekou, potůčkem a parkem se zvuky muzicíra z betonového amfiteátru. Zas sedám do vlaku, abych před půlnoci byl v Okayamě na můj Sunrise Express a nobi-nobi postýlku. Tak jsem ten JR pass protáhl nakonec docela slušně a za poslední 3 dny jsem v nich ujel asi 4300 kilometrů.